Pátý díl nové řady Zrádců otevírá vražda tváří v tvář u hořící hranice, pokračuje misí, při které hráči hledali hlasy zavražděných pěvců ukryté v hracích skříňkách, a končí vyhnáním hráče, který byl celou dobu věrný. Rozbor prochází díl scénu po scéně a přidává zákulisí – jak se natáčelo upálení, proč se kvůli misi stavěla v hradě vyhřívaná studna a kdo se ukryl za zbloudilými dušemi.
Filmovost, zlomový čtvrtý díl a jiná stavba pětky
Minulý týden se pod rozborem rozjela debata o tom, co divákům na pořadu vadí. Pod čtvrtým dílem pak přišla vlna opačných reakcí: filmovost je fajn a hradní pán do hry patří. Tvůrci za zprávy děkují, i když narativ otáčet nechtěli. Jeden z nich se bude dál bránit, druhý zůstává diplomatem – výtku, že filmovými prvky je dobré šetřit, by na lehkou váhu nebral.
Že se hra rozjela, bylo znát už při promítání čtvrtého dílu v kině, kde diváci hltali každou vteřinu. Třetí a čtvrtý díl bývají zlomové v každé řadě: na začátku se divák k čtyřiadvaceti novým tvářím teprve propracovává a teprve pak k nim začne mít vztah. Letos navíc vychází zajímavější konkláve než v minulých letech.
Pátý díl je podle tvůrců zase jiný – tentokrát stavbou vyprávění. Velký prostor dostává příběh Adama proti Tomášovi, dvou solitérů, kteří do té doby skoro neinteragovali. Sednou si spolu na hradby, kde vzniklo nové místo s ohništěm a výhledem do údolí, a jejich rozhovor působí jako scéna z filmu. Před kulatým stolem přichází bleskově rychlá montáž s hudbou, jaká v pořadu dosud nezazněla, a odvážně je střižená i snídaně. Střihač podle tvůrců umí najít něco nového, ale nenadužívá to – udělá to jednou a ve správnou chvíli.
Konkláve: David místo Lukáše
Díl navazuje na konkláve z konce čtvrtého dílu. David i Lukáš zůstali v klecích, kolem chodí Mikeš se sekerou a zrádci se dohadují. Kryštof šel na konkláve s tím, že je jasno: Lukáš, protože ho pořád pálí gambit. Dáša ho ale chce shodit ze stolu a použít Lukáše proti němu. Útočí i na Annelie – jsme tu tři, každý máme konkrétní důvod, jaký je ten tvůj? Nejspíš chce z její reakce vyčíst potvrzení, že s Kryštofem tvoří pár. Tvůrci k tomu poznamenávají, že nemusí jít o pár – stačí, že se proti ní spojili.
Scéna podle tvůrců ukazuje, proč je výhodnější mít tři zrádce než čtyři: hra čísel vždycky dovede k výsledku. Při stavu dva na dva by se zrádci dohadovali hodiny. Šťastná trojka, jak jim říká Annelie, už každopádně neexistuje. Kryštof se diví Dášinu argumentu, že David je divný: je, a kulatý stůl si ho dřív nebo později sežere sám, kdežto Lukáš je očitý svědek. Oba jsou zaseklí ve svém vidění situace, počty ale hrají proti Dáše a David je propuštěn.
Propuštění vypadá nečekaně civilně – Mikeš prostě přesekne provaz. Ve Zrádcích přitom vždycky musí být nějaké bum. Je to záměr: vyvrcholením má být až to, co následuje, tedy vražda tváří v tvář.
Vražda tváří v tvář u hořící hranice
Annelie předznamenává, že udělat to dopisem a udělat to tváří v tvář je velký rozdíl. Tady se podle tvůrců konečně podařilo zachytit pocit, o který se v minulých řadách pokoušeli: jaké to je, když zrádci musí oběti pohlédnout do očí a přijdou o anonymitu rozhodnutí. Dřív, při kartách, se ten pocit musel z materiálu spíš dolovat; letos ho hráči ve zpovědnicích sami řekli nahlas.
Zrádci přitom scénu tak trochu hrají – přijímají stylizaci, protože mají pocit, že se to po nich chce. Annelie sama namítá, že žádné repliky neříká, je prostě taková vždycky. Do určité míry má pravdu: kdo ji nezná, má pocit, že to šustí papírem, ale ve skutečnosti tak opravdu komunikuje. Věty o tom, že nyní promluví oheň, ovšem asi nepoužívá, ani když prodává byt.
Novinkou je bytost číhající v křoví s černými slzami, která si vraždu užívá. Patří k příběhu hradního pána a postupně dostane větší význam. Z kategorie věcí, které proklouznou i nejpečlivější režii, je Lukášův lesk: obličej mu kaskadéři kvůli ohni natřeli ochranným gelem, který podle ujištění neměl být vidět – a pak se leskl, jako by se Lukáš strachy zpotil. Na plášti navíc zůstal otisk ruky.
Lukáš na zrádce mluvil, což se u vražd tváří v tvář málokdy stává, a Kryštofovi nic neodpustil: bál ses, viděl jsem to na tobě, to vám neprojde, věrní vyhrají. Hranici zapálil právě Kryštof – ten, kterému Lukáš podle všeho věřil nejvíc, i když na něj ve skutečnosti trochu měl spadeno, o čemž Kryštof neví. Kryštof to nese nejhůř a ve zpovědnici přiznává, že se opravdu bál. Nejhorší, co se v takové chvíli může stát, je, že někdo řekne něco silného a pravdivého. Pořád si prý říká, že je to jen hra, ale to už bylo moc. Dívky to berou pragmatičtěji. Dáša se omlouvá, že to pro něj asi nebylo příjemné, a ve zpovědnici dodává, že ho pořád vidí hořet, slyší ho křičet a je na něj pyšná – jako spisovatelka dokáže hráče vnímat jako postavy příběhu.
Lukáš stál ve skutečném ohni, obklopený plameny ze všech stran, za ním kaskadéři připravení kdykoli zasáhnout. Největší riziko při takovém triku není propálený oblek, ale nadechnutí ohně: kaskadér musí celou dobu zadržet dech, a přitom se hýbat a dělat, že hoří. Natáčení patřilo k nejtěžším vůbec a štáb k němu přistupoval s pokorou – dokud nepřišel Mikeš v katovském kostýmu a všichni nepadli smíchy. Následuje filmová scénka kápistů, kteří sbírají popel; hernímu obsahu nic neubírá, protože pod ní běží Kryštofovy myšlenky.
Snídaně, na kterou už všichni sedí
Snídaně začíná krátkým filmovým záběrem, jak hradní pán hraje s Mikešem šachy, a pak vchází do místnosti, kde už všichni sedí. Divák tak přichází o reakce na to, kdo nepřišel – a o to víc je napjatý. Většinu chybějícího kontextu si stejně poskládá z toho, co následuje.
Častý dotaz zní, proč tvůrci nezveřejní celý kulatý stůl nebo celou snídani jako bonus. Licence s tím zatím nepočítá, a i když to tvůrci mají v plánu, slibovat nic nechtějí – sliby z loňska se nesplnily. Hlavní důvod je ale jinde: u stolu se řeší spousta věcí, které nikam nevedou, nemají koncovku ani twist a jen by diváka zahltily. Střih má být službou divákovi. Nápad zpřístupnit celé záběry za poplatek tvůrci odmítají – buď Prima Plus, nebo nic.
Na krbové římse stojí urna, do které se Lukáš „zabydlel“. Byla tam od chvíle, kdy na snídani vešel první hráč, a hradní pán ji záměrně zakrýval, aby si jí nikdo nevšiml. „Netruchlete, váš oblíbený věrný je tu pořád s vámi,“ zazní, a pak: Lukáš bude mlčet navždy, ale vy budete pod tlakem zpívat – jen mi ho nepřevrhněte. Dáša drží hlavu v dlaních, Kryštof s Annelie si vymění divný pohled. Kryštof se pak začne demonstrativně rozhlížet po ostatních, a když zjistí, že je jediný, kdo to dělá, raději přestane.
Annelie promluví jako první, stejně jako po minulém kulatém stole, a hraje trochu hloupou: to, na čem jste včera stáli, byla hranice. Míra naivity byla podle tvůrců až nebezpečná, ale prošlo jí to. Matěj pak prohodí, že Lukáš nejvíc mluvil o Kryštofovi, a střih ukáže zkoprnělou Annelie s Kryštofem. Paradox je dokonalý: Kryštof se chtěl Lukáše zbavit kvůli gambitu, který už nikdo neřešil, zatímco Lukáš ve skutečnosti podezíral jeho. Vraždou na sebe Kryštof ukázal tou nejjednodušší cestou – ten o něm mluvil, ten ho zabil. A přitom si pořád myslí, že je hlavou rodiny a všechno má v rukou.
Nad Kryštofem se stahují mračna
Hned v první realitě se nad Kryštofem stahují mračna. Petr chce jít dnes do Kryštofa, má prý hodně argumentů, a bere si Zdíšu a Jana do pracovny v knihovně. Připlete se k nim i Dáša. Nika mezitím Kryštofovi vyčítá, že se moc zastává Felix. Kryštof to téma možná sám rozdmýchává – když o podezření začneš mluvit sám, ostatní přiznají, že Felix také hájí, a podezření se rozmělní. Je to ale tenká hrana, kterou může kdokoli využít proti němu.
Na rozdíl od minulých řad má podle tvůrců každý ze tří zrádců vlastní, sebevědomou strategii a nikdo se ve hře neplácá. Vznikají tábory Dáši a Kryštofa. Když Kryštof do pracovny vejde, Dáša se toho okamžitě chopí: dobře, že jdeš, bavíme se o tom a o tom. Vypadá to neopatrně, ale její taktika je vypadat jako neřízená střela – a funguje, protože stojí na její přirozenosti. Zdíša se ptá Kryštofa, koho dnes má, a on zmíní Majdu. Jan v tom vidí snahu zrádců obrátit se na méně nápadné mozky kolektivu, mezi které Majdu řadí.
K Majdě tvůrci přidávají kontext, který zatím nezazněl: v kontejnerech na začátku řady zvolila taktiku odejít jako jedna z prvních. Ve střihu to vypadá chytře, ale lidé z jejího kontejneru jí to zazlívají a otazník si nese dál. Zdíša zase míří na Adama: je na to, jak hraje, až moc chytrý, umí číst náladu v místnosti a byl by skvělý zrádce – přestože s ním všechno konzultovala. Dáša by Zdíšu ráda přetáhla na Kryštofa, protože ví, že za Zdíšou půjdou další hlasy. Hráči politikaří v tom správném smyslu slova.
Adam v díle schytává i osobní poznámky, které se ho mohou dotknout. Majda mu zase horlivě dokazuje věrnost – přijď kdykoli, chytím tě za ruce a řeknu ti, že jsem věrná. Adam jí vysvětluje, že přesně v tom je riziko: věrnost se dokázat nedá. V hlavě má ale spíš Tomáše; jen si není jistý, že se pro nové jméno strhnou hlasy. Zrádci mezitím zkoušejí jeden druhého: Annelie nadhodí Dášu Tomášovi, který je právě nejvíc v týmu Dáša, a Kryštof ji zkouší na Janovi, s nímž už Dáša tvoří nový hradní pár. Pšenka jim nepokvete.
Souboj titánů: Tomáš proti Adamovi
Tomáš chce jít do Adama, který podle něj přišel do hry nenápadně, „under radar“, aby vyhrál jako zrádce. Začíná souboj titánů: lovec pašeráků proti elitnímu vyjednavači, dva kariérně silní muži, kterým by se mělo dát věřit, a teď stojí proti sobě. I když občas sklouznou do osobní roviny, pořád působí jako dva profesionálové u diplomatického jednání.
Ani jeden druhému nevěří. Adam říká, že nemá smysl si nic vysvětlovat – ty přece víš, kdo je kdo. Pro diváka je to nejlepší možná varianta: oba jsou věrní a jdou do sebe naplno. Vtipné je, jak debata vyznívá. Adam jako důkaz uvádí, že má Tomáš strašně velké sebevědomí, protože neví, jaké to je být v informačním vakuu – a vlastně mu tím lichotí. Tomáš mu na to řekne, že je úplně béčkový věrný – a tím ho uráží. Oba nevědomky.
Kariérní zázemí podle tvůrců ve hře moc nepomůže, a i když by Adamovi přáli, aby mu to šlo líp, nejde to. Scéna se přitom dá prodat v jakémkoli jazyce: dva věrní, lovec pašeráků a elitní vyjednavač, oba přesvědčení, že ten druhý je zrádce.
Mise s hracími skříňkami: odkud se vzala
Mise kombinuje několik zahraničních předloh. V první britské celebritní řadě nořily celebrity hlavy do studně a musely napodobit zpěv, což samo o sobě slibovalo zajímavé situace. Bytosti, které tam byly rozeseté po lese, ale měly masky, zpěv se pouštěl z reproduktorů a natáčelo se za denního světla – a tím mise přišla o důstojnost i strašidelnost. Z toho se tvůrci chtěli poučit. Přidali princip zapamatování hlasů a tiché pošty, který se v zahraničí objevil už mnohokrát (v americké řadě si hráči předávali ptačí zpěv), a skříňky s pokušením v podobě štítu, inspirované podle všeho kanadskou verzí.
Zvuk se nepouštěl z reproduktorů. Tvůrci vyrobili skutečné hrací skříňky, které po otevření přehrály zvuk – složitější a riskantnější cesta, protože kdyby z několika desítek skříněk přestala hrát zrovna ta správná, nedá se nic dělat. Podobná nehoda se stala v minulé řadě, kdy svíčka s jedním jménem omylem skončila zavřená v šuplíku. Hráči zato mohli otvírat skříňky napřeskáčku, vznikal chumel a produkce nemusela do hry zasahovat.
Zvuky vytvořil skladatel, se kterým tvůrci dělají hudbu pořadu. Úkol nebyl jednoduchý: čtyři interpreti s různými rozsahy, melodie dost složité, aby se nedaly jen tak zazpívat, některé si podobné, jiné úplně mimo. Z toho vznikla banka zvuků, kterou musel s každým interpretem nahrát.
Liška, ucho a slavíci s velkým S
Hradní pán nosí v díle kolem krku lišku. Kožešiny by sám nosil nerad, ale postava si to dovolit může – a liška má v jeho příběhu svůj význam. Patří k jedné z dvanácti postav, které tvůrci pro příběh hradního pána vymysleli; podle autorského výkladu šlo o tehdejšího pěvce, který zaslechl, co slyšet neměl, za trest přišel o ucho a později i o život. Na hradním pánovi to naznačuje jen černý detail u ucha, zašlá jizva. Proto se při monologu nad studnou natáčel tak, aby kamera ucho zabrala. Všimne si toho jen ten, kdo o tom ví – ale Zrádci jsou hra pro detektivy.
Fanoušci podle tvůrců rádi zastavují video a přibližují detaily; už se jim podařilo vyčíst nechtěné informace i z plochy počítače. Proto zůstávají návrhy dalších postav z velké části schované. Monolog navazuje na příběh slavíků, které z Křivoklátu vyhnal křik Blanky z Valois – a myšleni byli i Slavíci s velkým S. Hradní pán sbíral hlasy zavražděných pěvců, jejichž těla tlí na hřbitově, a uvěznil je do hracích skříněk. Mikeš ty nejoblíbenější při jarním úklidu ztratil a hráči je musí najít ve třech týmech. Pokud uspějí všichni, zrádci tu noc nebudou vraždit.
Tato podmínka nabízí zrádcům možnost misi potopit. Dáša ji ale podle tvůrců úplně vytěsnila – chtěla vyhrát za každou cenu a byla v misi tou nejvěrnější z věrných. Kryštof brzy správně předpoví, že přijde nějaké pokušení.
Hřbitov a první zbloudilá duše
První tým jde na hřbitov za první zbloudilou duší. Tvůrci chtěli, aby to nebyli jen lidé v maskách s pouštěným zvukem, ale skutečný zážitek. Bytost ztvárnila divadelní herečka, kterou tvůrce viděl na jevišti a zaujala ho tím, jak strašidelně se dokáže zatvářit: krása se strašidelností dohromady. Když jí ukázali hřbitov, začala se plazit mezi náhrobky.
Pojem mýtická bytost se ve štábu ujal, ale podle tvůrců nejde o ezoterické bytosti – jsou to konkrétní křivoklátští mrtví. Mají černé saze a v kostýmech je kus lesa i paroží. Kostýmy vznikaly v nočních hovorech a výměnách referencí ve štábu a tvůrci takovou kreativní diskusi vítají. Na deset vteřin záběru je to obrovské množství práce.
Ve hře se slova chopí Mây – písničky jí nejsou cizí, doma zpívá ráda – a začne si melodii přezpívávat. Petra to rozčiluje: potřebuje klid, aby si zpěv uložil do hlavy, a přiznává, že odposlouchat něco narychlo mu nejde. Bytost mohli jednou požádat o zopakování, jenže Mây začala zpívat okamžitě i po druhém pokusu. Nika se pohorší, když někdo nad zvukem prohlásí, že je to detail – to není detail. Matěj naopak bere úkol s nadhledem: přece se nezpívá nad stádem koní. A Petr při odchodu suše shrne, že teď už je to jedno.
Studna s vyhřívanou vodou
Druhý tým poslouchá u studny. Studna je postavená – původně se měla mise točit úplně jinde, na lokaci jedné velmi známé zříceniny. Tvůrci řešili, zda si mohou v zimě dovolit nechat hráče nořit hlavy do vody; hráči málo spí, jsou ve stresu a mají oslabenou imunitu. Nejdřív to zamítli, pak usoudili, že obraz hlav pod vodou je příliš silný. Speciální tým proto v hradě postavil bazén s kulisou studny a vodu nahříval, což u takového objemu vyjde draho.
Mise měla dvě fáze. Nejdřív bytosti zpívaly a hráči volali do studny v reálném čase, aniž by poznali, že na druhé straně nikdo není – ve studni byly mikrofony. Nahrávky se pak ve stejném pořadí pouštěly podvodním reproduktorem, jaký používají akvabely. Zvuk měl být slyšet pod vodou, ale ne nad ní, aby hráči opravdu museli hlavu ponořit a aby Adam, jediný, kdo pod vodou nebyl, nemohl napovídat. Teprve potom začal maraton po hradě.
Dáša se opět chopí slova: hlavně na sebe nemluvit a zapamatovat si melodii. Má pravdu. Ve zpovědnici přiznává, že přemýšlela o sabotáži, ale věří si a soutěživost ji přemůže – provází ji celým dílem a paradoxně jí pomáhá. Petr, který je zpěvák, zazpívá do studny docela dobře. Všichni mají hlavy pod vodou a zkoušejí skříňky; ta, u které se zaseknou jako první, bývá ta správná. Nejlepší metafora celé hry: nejdřív máš pravdu, pak se zamotáš a půjdeš jinou cestou. Adam jen běhá a hlásí, že skříňku předal a rád si odpočinul – možná ho dnes mrzí, že hru nezahrál víc.
Štít, který nikdo nepřijal
Kurátoři se dohadují na strategii a první jde Jan. V oratoriu dostává od hradního pána nabídku: vložit skříňku do šteláře za ním. Štelář je divadelní výraz pro skříň, který nikdo na place neznal – představitel hradního pána má zjevně širší slovní zásobu než ostatní, kteří nejsou myslivci ani divadelníci. Až na místě si uvědomil, že kurátor jdoucí po předchůdci by podle skříňky ve šteláři mohl poznat, co se stalo. Štáb proto narychlo dodělal záclonky – a na záběru zavírání je znát, že vznikly na poslední chvíli.
Jan nabídku nepřijímá s úvahou, že je chráněn už tím, že zrádci nevědí, jak to proběhlo. Dobrá úvaha – až na to, že mezi kurátory zrádci jsou a vědět to mohou. Skříňka je špatná, přestože ta první, kterou tým měl, byla podle tvůrců správná. Ke komentářům, že mise byla tak těžká, aby zrádci mohli vraždit: obtížnost se ladí s testery tak, aby byla mise hratelná, a tvůrce samotné překvapilo, jak moc to hráčům nešlo.
Druhou zbloudilou duši ztvárnila operní pěvkyně, která velkou část roku tráví a tvoří ve Švýcarsku. Zrádce miluje, a proto přijela těsně před dalším vystoupením – jako všechny bytosti, i ona je fanynkou pořadu. Její melodie byla záměrně brutálně těžká: nejde o to, aby se dala zopakovat, ale aby byl pokus zábavný. Petr se diví, jestli se nezbláznila, Tomáš ho povzbudí anglickým Go for it, a když pak Petr zpívá do studny, jen v pozadí stojí a je mu jasné, že to není ono. Barny si melodii zkouší i ve zpovědnici, bez úspěchu. Posluchači se snaží rozeznat skříňky podle délky a počítat tóny – taktiky zajímavé v teorii, jenže správnou skříňku vždycky měli a pak od ní odstoupili. I proto je Dáša tak vytočená. Kryštof v oratoriu nabídku dostane, ale rozhodne se stát na straně věrných.
Rohatý čert, Eva Farná a nula v banku
Třetí zbloudilou duší je Mirai, podle jednoho z tvůrců aktuálně jeho nejlepší kamarád, který se nechal přemluvit. Přijel kvůli desetivteřinovému záběru až z Trenčína, aby se stal rohatým čertem – a byl i dost děsivý. Mây tentokrát zazpívá velmi dobře a pobavilo hlavně to, jak odmítla Petrův plán. Posluchači se nakonec shodnou na konkrétní skříňce, bohužel špatně, přestože Zdíša otevřela tu správnou úplně první. Když Annelie dorazí do oratoria zadýchaná po schodech, hradní pán si dovolí jasnou narážku: když nemůžeš, přidej víc. Annelie netuší, kdo v roli bytosti stál.
Čtvrtou duší je podle žertu tvůrců „velmi málo známá zpěvačka, která hodně působí v Polsku“ – Eva Farná. Zkrátila si kvůli natáčení dovolenou; všichni zpěváci podle tvůrců přinesli oběť, možná i bez nároku na honorář. Hráči jsou hrou tak pohlcení, že je ani to, kdo před nimi stojí, nerozhodí. Petr jí řekne, že ji miluje, ale musí běžet, a pak se manželce omlouvá, že to myslel čistě z hudebního hlediska. Eva si roli užívala jako jediná naplno – šla k hráčům tváří v tvář, dělala na ně obličeje a křičela. Petr pak do studny poslal něco úplně jiného.
Ani Štefan nabídku nepřijme, takže štít si nevzal nikdo. „Tohle je jiná skříň, ta měla jiné boky,“ zažertuje hradní pán; Eva, která v tu chvíli seděla v režii, se zasmála. Všechny skříňky jsou špatně a hráči se po návratu utěšují v duchu Davidovy taktiky: našli jsme jich deset, imunitu máme všichni. Annelie je přesvědčená, že si štít nikdo nevzal. Mezi kurátory přitom byli dva zrádci – Annelie s Kryštofem se nejspíš předem domluvili, že pokušení nepřijmou, a hráli čestně jako věrní. Lépe se hraje, když je to pravda.
Druhá realita: nikdo nikomu nevěří
Ve druhé realitě si všichni vyprávějí, jak mise proběhla, a vychází, že bylo všechno špatně. Dáša si je jistá, že minimálně dvě skříňky byly správně, a proto si myslí, že Annelie s Kryštofem štít vzali. Mise tak rozsévá zmatek mezi věrnými i zrádci: všichni udělali, na čem se dohodli, všichni mluví pravdu a nikdo nikomu nevěří. Spolu s kulatým stolem to podle tvůrců znamená úplný restart hry. Jan Dášinu teorii o zrádcích v misi vůbec nebere v potaz.
Pak přichází velmi emotivní scéna: Annelie s Dášou se pohádají veřejně a Annelie se rozpláče – nelíbí se jí, když na ni někdo křičí, Dáša je prý čarodějnice. Tvůrci se v hodnocení rozcházejí. Jeden věří, že emoci skutečně měla, i když do ní pak trochu tlačila; druhému působila strojeně, protože uprostřed pláče dokázala citovat a pak se do pláče vrátit – na rozdíl od Felix, jejíž pláč byl podle něj velmi autentický. Annelie ve zpovědnici říká, že Dáša je pro ni nebezpečím číslo jedna od samého začátku, kdy si Dáša při výběru mezi Jitkou a Annelie přála Jitku.
Následuje druhé dějství souboje titánů. Tomáš Adamovi nevěří a padají věty jako kdybych byl zrádce, už bys tu nebyl nebo hraješ to špatně, jsi béčkový zrádce. Je to scéna, o kterou by divák přišel, kdyby jeden z nich byl zrádce – dva lidé na stejné straně barikády, kteří tomu nedokážou uvěřit. Tvůrci v tom vidí metaforu i pro skutečný život: někoho máš za nepřítele jen proto, že spolu nemluvíte. Na rozhovor navazuje rychlá montáž, jak jdou všichni proti všem a zrádci proti sobě. Evokuje časový tlak, o kterém hráči mluví, i když času s ubývajícím počtem hráčů paradoxně přibývá.
Kulatý stůl: Adam pod palbou
Kulatý stůl prokládají střihy na kápisty, kteří sedí kolem – nápad vzniklý na place a dotažený ve střižně, který zapadá do celého příběhu. Hradní pán sděluje, že hráči do banku přisypali jednu velkou nulu a zrádci budou dnes vraždit.
Petr začne Kryštofem: hned první den mu sedl, ale při volbě se mu v očích ztratil. U Moniky se prý ozval, protože věděl, že půjde, u Jury se svezl a Lukáš na něj měl podezření. Kryštof se brání, že se tak hra hraje a dělají to všichni. Tvůrci litují, že Petr vystřílel argumenty hned na začátku: lidé, kteří moc nevědí, se rozhodují podle toho, co slyšeli naposledy, proto si hráči svá témata často šetří na druhou půlku stolu. Zároveň tvůrci nechtějí, aby všichni mlčeli a čekali – proto hra potřebuje i typy jako Monika, které to nevydrží.
Debata se stočí k Adamovi. Zazní teorie, že si vybírá lidi, kteří kolektiv irituje, jako Anastázii nebo Moniku – totéž mu už předtím tváří v tvář řekl Tomáš. Na otázku, čím chtěl být, Adam odpoví, že zrádcem, protože by vydržel déle; když dostal roli věrného, sesunul se. Tvůrci v tom vidí rozpor s tím, co říkal dřív – že by ho role zrádce kariérně zničila – a chtějí se ho zeptat, zda šlo o taktiku. Padne výtka, že člověk jako Adam nic netrefí, Jan dodá, že jeho dovednosti převyšují všechny, a tlačí na jeho vyhnání. Adam namítá, že i kdyby to tak bylo, není to tak lehké.
Tomáš přidá: nebojím se tě, ale jsou tu hráči, kteří ano, a kdybych byl zrádce, zabil bych tě jako prvního. Podle tvůrců hloupost – zrádci by ho tam nechali stejně, jako to udělali ti skuteční. A pak věta o béčkovém věrném, který hraje, protože je áčkový zrádce. Ve Zrádcích může tatáž věta být kompliment, když máš pravdu, i strašná urážka, když ji nemáš. Tomáš navíc apeluje na zrádce, ať využijí šanci, pošlou Adama pryč a přidají se na stranu věrných. Politické a trochu povýšené – a jak se ukáže, ne bez následků.
Hlasování a odchod věrného vyjednavače
Hlasování je celkem čitelné, hráči se seskupují jako parlamentní strany. Mây hlasuje pro Majdu, Tomáš pro Adama. Domi zdůvodní hlas zvláštně – myslím, že jsi věrný, ale jsi rušivý element – a je to podle tvůrců její jediná věta v celém díle. Matěj a Barny hlasují pro Kryštofa, Jan pro Adama, Majda s Davidem pro Felix. Dáša chtěla mluvit o misi, ale už to nezvládne, promluví si o tom zítra. Adam na to suše poznamená, že je rád, že už tu nebude – vrcholový diplomat si může dovolit být i vrcholově vtipný.
Tvůrci si pamatují, že z lidí u stolu cítili, jak mají Dáši plné zuby. Šestý den spolu už se projeví, když někomu nesedí byť jen způsob mluvy. Poslední hlas připadl záměrně Zdíše: Adama si váží, ale je to on, a byla to zatím její nejtěžší volba. Výsledek: jeden hlas Tomáš, dva Majda, tři Kryštof, tři Felix a osm Adam. Adam odchází jako věrný, s ještě větší pokorou, jak sám říká – už nikdy nebude nikomu radit u televize.
Hradní pán do napjaté atmosféry jen lehce zasazuje věty: nechali jste se unést a vyjednávání nabralo špatný směr, jediný, koho Adam nedokázal zachránit, je on sám. Pak už jen pozvednuté obočí. Podle tvůrců by bylo zajímavé mít připravenou i variantu pro stůl tak zdevastovaný, že hradní pán neřekne skoro nic.
Morální kocovina
Po odchodu hradního pána zavládne ticho, reálně velmi dlouhé. Atmosféra, se kterou se hráči vrátili do hradu, byla příšerná. Tvůrci se v takových chvílích ptají, zda to nepřehnali, i když na to vliv neměli – a doufají, že někdo řekne: pojďme udělat tlustou čáru a hrát dál. Mezitím se hradní pán probírá svitkem a na dobovém obrazu vidí sám sebe; průlet papírem natočili kameramani mikrokamerou s drobným objektivem, který projde i malými otvory.
Na hradě panuje morální kocovina, nejvíc u Tomáše, který se cítí vinen. Ve zpovědnici o sobě říká, že je mimo, sedí se Zdíšou uprostřed místnosti a rekapituluje, co všechno řekl. Jana se zeptá, jestli se s ním vůbec chce bavit, jako by byl vyvrhel. Spolu s výčitkami přichází paranoia, že teď se všechno otočí proti němu. Petr je demotivovaný – buď to hraje špatně on, nebo patnáct dalších lidí – a nikdo ho neposlouchá, přestože on i Felix mají zatím skvělé instinkty. Jan pláče ve zpovědnici, opravdově. Tvůrci pláč netěží za každou cenu, tady to ale považují za legitimní: Jan přišel ukázat, jaký opravdu je, a jeho empatie k atmosféře mezi lidmi je ve hře plusem.
Zrádci řeší, kolikátý večer se netrefili. Annelie chce dát věrným Dášu, Dáša ve zpovědnici říká, že by psala Kryštofa. Kryštofova taktika tvářit se, že se nic neděje, podle tvůrců neladí s tím, že je v hledáčku; začíná ztrácet půdu pod nohama a měl by vsadit všechno na to, že Dášu předhodí. Nika přiznává, jak neuvěřitelně se dokáže mýlit, a dnes se cítí nejohroženější. Majda chce u příštího stolu jít po Felix, ale nedokáže se ztotožnit s jejími rychlými výkyvy. Felix odpoví, že je to její osobnost a nikdo se s ní ztotožňovat nemusí – stačí ji tolerovat. Tvůrcům se tato obhajoba moc líbila.
Petr s Domi probírají, že by to mohla být Annelie. Domi se ale bojí jít po ní nebo po Kryštofovi: jsou jí nejblíž, zachránili ji z hranice a mohli by ji zabít. Zároveň uvažuje, že kdyby ji zrádci naverbovali, mohla by vydržet až do konce. Tvůrci oceňují, když se věrní nesmíří s rolí a počítají s tím, že se hra může zlomit – i když hon na zrádce to obvykle zastíní.
Konkláve: zrádci v kleštích
Konkláve uvádí hradní pán na hradbách, kde slyší hlasy zavražděných pěvců, a jízda na koni. Dáša se ptá, který z nich má štít. Ani v konkláve jim nevěří; má v hlavě zakódované, že všechno, co říkají, je lež, protože jsou pár a spikli se proti ní. Annelie jí vyčítá, že po jejím hysterickém výstupu plakala, a ptá se, proč je Dáša nepřipravila na to, že půjde tak ostře proti nim. Na přípravu nebyl čas – mysleli si, že mají tři skříňky. Dáša je si stoprocentně jistá, že aspoň dvě trefili. Kryštof suše odpoví, že tedy netrefili.
Annelie by byla pro, aby fungovali jako tým, Dáša ale ve zpovědnici přiznává, že k nim žádnou loajalitu necítí. Annelie by chtěla zavraždit Petra nebo Niku, Dáša vrací do hry Davida. Annelie to shrne: Petr je velké riziko, David naše stálá volba, anebo Nika. Ve vzduchu přitom visí slib z minulého konkláve, kde Dáša slyšela, že příští jméno bude její – teď se ukáže, zda se dohody ctí a zda si na ně vůbec vzpomenou.
Zrádci chtějí jít proti sobě, ale navzájem se drží v kleštích. Díl končí tím, že hradní pán zahlédne dalekohledem tajemný hřbitov, jiný než ten, na kterém se konají obřady, a střih na amulet a jeho podobu na dobovém obrazu.
Závěr
Pátý díl ukázal, co se stane, když se zrádci rozejdou a věrní jdou po sobě. Vražda tváří v tvář dolehla na Kryštofa víc, než čekal, mise s hracími skříňkami nevynesla do banku ani korunu a z hradu odešel věrný Adam po souboji s Tomášem, který teď nese morální kocovinu. Zákulisí přitom připomíná, kolik práce stojí za každou filmovou vteřinou – od vyhřívané studny přes podvodní reproduktor až po zpěváky, kteří kvůli desetivteřinovému záběru přijeli z daleka.
