Dáša – spisovatelka, autorka čtrnácti románů a stálice televizních kvízů – odešla ze třetí řady Zrádců v devátém díle jako osmá vyhnaná. Celou dobu byla zrádkyní a celou dobu hrála proti druhé zrádkyni Annelii. V rozhovoru, který se protáhl na dvě a čtvrt hodiny, popisuje, proč u kontejneru kousla Štefana, proč první večer souhlasila s Annelií jako třetí zrádkyní, proč nepřemlouvala Zdíšu k použití amuletu milosti a jakou odpověď si ze hry odnesla.
Vybité sociální baterky
Osmý a devátý díl v Dáše zanechávají pocit utlumené energie. Na obrazovce vidí sama sebe vypnutou, jak jede napůl plynu. Krizi třetího dne nezažila, vyčerpání ji dohnalo až ke konci: celodenní komunikace, neustálé hlídání sebe sama a hlavně snaha dostat Annelii, která se jí nevracela. Házela hrách na stěnu. Když se pak v osmém díle nechala zavřít do kufru, vzpomněla si na Miu z loňské řady, která si podle vlastních slov užila, že byla půl dne zazděná a nemusela mezi lidi. Dáša to prý měla úplně stejně.
Spisovatelka, která sleduje slova
Tvůrcům přinesla svůj nejnovější román – podle ní ne pro ně, ale pro jejich ženy – s osobními záložkami. Píše hlavně ženskou psychologii, knihy pro ženy, o kterých jí někteří muži říkají, že by je měli číst chlapi, aby ženám líp rozuměli. Má ráda lidské příběhy ze současnosti a do každé knihy schová kus vlastního života. Fantasy ji nezajímá, Pána prstenů ani Harryho Pottera nečte. Kniha o zkušenosti ze Zrádců podle ní vznikne zcela jistě.
K tomu sedí i to, jak hru vnímala. Kulisy, hudbu ani atmosféru hradu skoro nevnímala, soustředila se na příběh a na slova. Když se jí v první zpovědnici ptali, jak na ni zapůsobilo nádvoří Křivoklátu, neměla co říct. Uvnitř hradu zamířila nejdřív k portrétům hráčů z minulých řad, protože to mohlo hrát roli. Hororová atmosféra by ji jinak spíš odradila: strašidelné obrazy nesnáší a pak je vidí – což se jí vrátilo po upálení Lukáše.
Z mateřské do televizních kvízů
Do televizních soutěží začala chodit na mateřské se dvěma malými syny. Bála se, že mezi kašičkami a plenkami zblbne, a mozek je podle ní sval, který se musí cvičit. Začala hádankovým kvízem s doplňováním tajenky a zjistila, že jí prostředí televize dělá dobře; dlouho navíc hrála ochotnické divadlo, ke kterému si sama psala scénář a sama ho režírovala. AZ-kvíz vynechala, připadá jí jako nuda.
Peníze podle ní nikdy nebyly hlavní, i když se hodily – výhra z Milionáře jí dodnes pomáhá s bydlením. Důležitější byl zážitek a telefonát mamince, která jí řekla, že je dobrá. Do soutěže Na lovu ji prý producenti nejdřív zvažovali jako lovkyni, vstupní test ale ukázal, že se hodí spíš na soutěžící. Tým tehdy porazil lovce Vševěda, ovšem díky kolegovi – Dáša se zasekla hned na první otázce.
Proč Zrádci a otázka, na kterou hledala odpověď
Ke Zrádcům ji přivedla kamarádka, která hledala někoho, s kým by v neděli večer rozebírala vysílání. Dáša si pustila první řadu večer a ráno měla za sebou sedm dílů. Pak začala sledovat i podcasty tvůrců a právě ty podle ní můžou za to, že se přihlásila. Z dřívějších natáčení ví, že nejvíc dělá chemie lidí na place, a z podcastů i ze zákulisních materiálů vyčetla, že štáb dobrovolně zůstává do pěti do rána. Usoudila, že tohle bude to nejlepší, co může zažít.
Do první řady se nepřihlásila, na druhou si netroufla. Když se otevřel casting na třetí, procházela obdobím, kdy řešila, jestli je to, jaká je, problém. Ví, že je na některé lidi moc, a kolem sebe měla lidi s tendencí ji předělávat. Ptala se sama sebe, jestli má v padesáti začít být někým jiným, nebo jen hledat jiné lidi. Reality show, kde ji bude kriticky hodnotit obrovské publikum, ji neodrazovala: „Já nejsem srab,“ a jakákoli odpověď je podle ní odpověď. Jak ta její zněla, si nechala na konec rozhovoru.
Přihláška, o které kamarádka nevěděla
Kamarádka ji od první řady přemlouvala, ať se přihlásí. Když už měla Dáša přihlášku odeslanou, dál jí tvrdila, že se hlásit nebude – a hrála to až do zveřejnění prvních hráčů. Posílala jí dokonce snímek z instagramového příspěvku jednoho z tvůrců o tom, jaká bude třetí řada, a ptala se, komu budou letos fandit. Říká tomu svá první zrada. Když ráno vyšla její vizitka, poslala ji kamarádce sama. Odpověď byla podle Dáši tak vulgární, že ji v podcastu citovat nemůže, a odpuštění prý trvalo dlouho.
Kontejner a desatero
Od chvíle, kdy hráče vyberou, mají podle Dáši jediný strach: že skončí jako Radovan a na Křivoklát se nedostanou. Celé jaro poslouchala podcasty, ve kterých režisér opakoval, že letos chtějí hráče individualističtější, kteří budou o své místo ve hře bojovat. Jejím cílem bylo nezklamat. Zároveň je člověk, který respektuje pravidla – nikdy nezaparkovala v modré zóně. Odevzdáním telefonu se podle sebe stala loutkou, která čeká na příkazy.
V kontejneru byla se Štefanem, Davidem, Majdou, Jitkou a Annelií. Annelie tam podle ní pořád vyprávěla o své práci realitní makléřky a o klientech po rozvodu, kteří jí volají, že jim zachránila život. Dáša si hned řekla, že lže: zbytečné detaily jsou podle ní typický příznak lži.
Na hru se připravovala zhlédnutím všech dostupných řad včetně zahraničních, většiny i několikrát, a s pomocí umělé inteligence si sepsala desatero. Začínalo i končilo bodem „míň mluv, víc poslouchej“. Další body jí měly připomínat, že je to jen hra a nikdo neumírá. Ví, že mluví rychleji, než jedná, je hodně vidět a slyšet a bez úsměvu vypadá naštvaně. Rozhodla se ale nehrát nikoho jiného: přežít první dny, kdy hrozí vyřazení výrazných lidí, a pak sázet na to, že si na ni ostatní zvyknou a budou ji mít za čitelnou.
Když měli v kontejneru obhajovat, proč by měli zůstat, kluci tvrdili, že mají sílu, Annelie, že je malá a všude se vejde, a Majda, že je maminka dvou dětí. Dáša vytáhla, že je spisovatelka a umí číst lidi – argument, který si připravila na castingu, když ji tvůrci v hrané scénce zkoušeli, co může týmu nabídnout. Jitka se na ni hned otočila, že je tedy hrozba. Litovat toho Dáša neumí: když to řekla, bylo to v tu chvíli nejlepší rozhodnutí. Pak Majda vyklouzla otevřenými dveřmi a celý kontejner na ni byl naštvaný.
Kladívko a kousnutí
Krabičku s kladívkem otevřela Dáša jako první a držela ho oběma rukama. Štefan, o patnáct let mladší a o hlavu větší, jí ho chtěl vzít a přetahovali se dlouho. Dáša měla nehty zaryté do dlaní a docházely jí síly. V tu chvíli si vybavila režiséra a jeho přání, aby hráči o své místo bojovali, a řekla si, že ho nemůže zklamat. On využívá mužské zbraně, jí zbyla jediná ženská. Štefana prý jen jemně cvakla zuby – nešlo jí o to ublížit, ale o moment překvapení, jestli nepovolí. Byla připravená škubnout. Nikdy předtím nikoho nekousla a už to neudělá.
Na hradě pak jako první obešla všechny z kontejneru, podala jim ruku a navrhla začít od nuly. Štefanovi se omluvila a on řekl, že to chápe jako herní snahu. Že by si vůči Jitce nesla zášť a proto ji později nechala padnout, odmítá: věc měla uzavřenou.
Dvě Dáši a člověče, nezlob se
Hradní pán si z rozhovoru v oratoři pamatuje jinou Dášu než tu všetečnou z kamer: dospělou, sugestivní a pečlivě se hlídající. Dáša mu tehdy odpověděla, že přijme jakoukoli roli, protože obě se musí hrát stejně a cílem je stát na konci u ohniště s jedním věrným. Zrádci jsou pro ni lepší člověče, nezlob se: věrní pošlou do domečku jednu figurku denně, zrádci mají druhý pokus. Nic jiného se neliší.
Obě polohy jsou podle ní ona sama, v běžném životě spíš ta rozvážná. Pro hru ale zvolila „herdek bábu“, jak jí říkal Petr – ženskou, která zdánlivě nic nemá pod kontrolou. Nechtěla působit moc chytře, to by ji vyřadilo dřív. Proto taky celou hru tajila svou soutěžní minulost včetně Milionáře; hráči se ji dozvěděli až po konci. Na konkláve se jí pak automaticky sepnulo, že teď musí víc přemýšlet.
Dlouhý pohled a gambit u šachů
Že bude zrádkyní, Dáša podle svých slov cítila. Mezi prvním a druhým kolem castingu dokonce kamarádce řekla, že bude odcházet od kulatého stolu se slovy „byla jsem věrná, ale o trošičku víc zrádcům“. Tvůrci zdůrazňují, že od nich nic nevěděla. Když se jí hradní pán dotkl, byla úplně klidná a ve tváři neměla žádnou reakci.
Po sundání škrabošek jí všechno trvalo déle, protože si nasazovala brýle. Pak projela stůl očima: Jitka zářila štěstím a Kryštof se na ni dlouze upřeně díval. Dáša měla pocit, že se jako zrádci vycítili, a ve zpovědnici řekla, že zrádci jsou podle ní Kryštof a Jitka. Totéž stihla pustit mezi lidi.
Do vysílání se nedostalo, že dopis o výběru třetího zrádce měl časový limit: hráči to museli stihnout, než odbijí hradní hodiny, jinak rozhodne hradní pán. Kolik mají času, nevěděli. Dáša proto snad čtyřikrát proběhla hrad a hledala šachy, u kterých se měla s Kryštofem potkat. Nakonec zkusila druhé, velké šachy – a tam seděla Felix, která čekala na zpovědnici a nabízela jí jinou hru. Dáša jí v dlouhém monologu vyprávěla, že ji šachy učil táta, že v patnácti uhrála pat s juniorským mistrem republiky a že na základce měla přezdívku Rošáda. Mezi řečí zmínila i gambit. Že si ho Felix z celého monologu vytáhne, nečekala a smeká před ní. Když pak slyšela, že Felix rozjíždí její jméno, myslela si, že kvůli vyjmenovaným slovům po B, ze kterých ji Felix zkoušela a nevěřila jí, že je korektorka.
Annelie: chyba prvního dne
Jitku si jako třetí vybrala proto, že neudržela šťastnou tvář, ne kvůli kontejneru. Kryštof tlačil Annelii jako „malou nevinu“, Dáša namítala, že její jméno už sama šíří. Když jim pak padlo, že si mají vybrat jen jednu, přišlo jí to jedno – neplánovala ani jednu hned druhý den aktivně předhazovat. Chybu si uvědomila ještě týž večer na pokoji: „Hlavně, že tam máš napsáno míň mluv, víc poslouchej.“ Kryštofovy důvody, proč chce právě Annelii, si vůbec nevyslechla.
Ještě ten večer došla k závěru, že Kryštof s Annelií jsou pár, a že dobrovolně vlezla do pozice jedna proti dvěma. Tvůrci to považují za nejvýraznější rozhodnutí řady, které ovlivňuje hru dodnes.
Jedna proti dvěma
Obhajoby si nepsala, všechno bylo podle ní spontánní. Nejvíc zápisků si dělala první den, kdy neměla co dělat. Pak už si zapisovala jen to, co by šlo použít proti Kryštofovi nebo Annelii. Svou pozici považovala za nejhorší, jakou kdy zrádce měl, takže od začátku zkoušela ty dva rozdělit. Raději by se zbavila nejdřív Annelie jako těžšího oříšku, jenže od lidí se všechno odráželo: „To je Annelie, ta je zmatená.“ Na Kryštofovi naopak podezření ulpívalo.
Za pár je považovala kvůli drobnostem z konkláve: Kryštof jí říkal „drahoušku“ tónem, který zní jako léty zažitý, a Annelie mu vzala text ke čtení s tím, že čte pomalu. Hrát to na ni podle Dáši nehráli. Věří jim, že se spojili v autě cestou na hrad a že by se nepodrazili; sami o sobě říkají, že jsou jako bratr a sestra. Na konkláve proto vraždili hlavně lidi, kteří nepatřili do skupinky ani jedné strany.
Nejvěrnější z věrných
Zrádcovskou paranoiu podle sebe nikdy neměla, u snídaně se cítila jako jedna z věrných. Lidi si vybírá podle toho, jestli jsou zajímaví – i kvůli postavám do knih – a tak se od prvních dnů držela Matěje a Jana. Přirozeně se přidali Zdíša s Petrem, kolem kroužili Tomáš, Štefan a Barny. Věděla, že je ve skupině nejsilnějších hráčů, a nevybrala by si jinak, i když se skupina nakonec rozpadla.
Za největší hrozby považovala Davida a Adama: na jejich reakci nikdy nepoznala, jestli jí věří. Majdu viděla jako pionýrku, která se staví na kraj skupinky a poslouchá, ale nikam nepatří, a nevěděla, co by s informacemi udělala. Druhý třetí den cítila, že to funguje – lidé s ní chtěli jezdit autem a Štefan jí řekl, že zrádkyní být nemůže, protože by to vykecala. Skupinu přitom záměrně nerozšiřovala, stavěla na pár silných vazbách. Annelie naopak chodila za všemi.
Že mají s Annelií podobnou krycí strategii – „taková prostě je“ –, si uvědomila až u televize. Ve hře doufala, že lidem, kterým Annelie lezla na nervy neustálým doptáváním na misích, dojde trpělivost. Jenže právě to se stalo jejím nejlepším štítem. Dáša proto oba spoluhráče jen střídavě naťukávala, aby si lidé začali všímat sami a jméno šířili dál.
Vraždy a noc, kdy viděla Lukáše hořet
Na konkláve nechávala mluvit ostatní a z jmen vybrala to nejbezpečnější. První dny si zrádci vzájemně prozradili, koho si chtějí nechat – Kryštof Felix a Domi, Annelie Tomáše, Dáša Zdíšu a možná Jana –, což jí později přišlo jako odhalená slabina a přestala s tím. Když se při vraždě Niky objevilo Petrovo jméno, nemohla říct „Petra ne“. Chytla se proto Niky, kterou pustil Kryštof, aby se na Petra zapomnělo.
Lukášova vražda tváří v tvář byla její nejtěžší noc: v noci ho viděla hořet. Cestou přes louku Kryštof plakal a Dáša mu řekla, že právě proto chtěla místo Lukáše Davida – tušila, že vražda bude tváří v tvář. Byla to podle ní součást pravdy: Lukášovi dva dny předtím nastrčila, že Annelie s Kryštofem rozjíždějí jeho jméno, a teď stála mezi nimi. Když se Lukáš obrátil jen na Kryštofa, ulevilo se jí. Dáša také tvrdí, že s vlastním jménem věrného nikdy nepřišla, s výjimkou prvního dne; vždy jen podpořila jméno, o kterém už mluvili druzí.
Mise, sláma a slzy před Tomášem
Mise jsou pro Dášu stejně regulérní součást hry jako hlasování, peníze do banku chtěla hrát naplno. Těšila se na ně a špatně nesla, když se do nějaké nedostala. V osmém díle se na misi, u které nebyla, vyptávala, kdo má štít a kdo peníze. Štefan to otočil proti ní, ona to ale považuje za otázku, kterou by položila i jako věrná.
Silnější moment přišel na slámě s Tomášem. Nebylo to podle ní jen zklamání, že ji nikdo nevybral. Dva dny přesvědčovala Lukáše, že za něj bojuje, protože ho potřebovala proti Kryštofovi, a on si ji do mise nevybral. Vhrkly jí slzy a rozhodla se je Tomášovi nechat vidět; vysvětlila mu to tím, že staří tu mladé nezajímají. Že Tomáš její věrnost šíří dál, netušila. Až po návratu na hrad jí řekl, ať neblbne, že v autě přesvědčil i Petra. Jak daleko to šlo, viděla až v televizi. Užitečnost v misích je podle ní její velké téma, větší než jakákoli herní strategie.
Hrací skříňky a podezření na štít
U hracích skříněk bylo podle Dáši mnoho míst, kde se to mohlo pokazit – tichá pošta zpěvu, mužské a ženské hlasy. Odcházeli s přesvědčením, že aspoň tři melodie mají dobře. Dáša u několika skříněk volala „to je ono“, ostatní ji okřikovali a u kulatého stolu jí vyčítali, jestli misi nechtěla bojkotovat. Myslí si, že možná držela tu správnou.
Pak se dozvěděla, že poslední čtyři hráči měli možnost vzít si štít, a mezi nimi byli Annelie s Kryštofem. Proto tlačila, že dvě tři odpovědi byly správně a štít si tedy někdo z nich vzít musel. Jana Špačka a Štefana z podezření vyřadila. Tvůrci si tehdy říkali, že je tak soutěživá, až zapomněla, že je zrádkyní. Dáša to odmítá: přes den byla nejvěrnější z věrných, a tohle byla ideální příležitost.
Kostel a pád Kryštofa
Mise v kostele byla konečně její – vědomostní, kde mohla týmu něco přinést. Pro tvůrce je to mise tří zrádců: Dáša chtěla vyhrát, Annelie ji chtěla potopit a Kryštofa štval zmatek, který kolem sebe dělala. Večer předtím zmiňovali Kryštof s Annelií na konkláve Jana a Zdíšu, a Dáša proto potřebovala, aby její lidé dostali štít, včetně Petra, který znovu rozjede Kryštofa. Štíty dala Zdíše, Petrovi a Janovi.
U kulatého stolu jen zopakovala, co říkala přes den: Kryštof se včera vůbec neobhajoval a vzdal to. Když hradní pán nechal začínat Štefana, věděla, že počty vyšly. Skoro jí ho bylo líto; v jeho očích viděla přijetí. Ulevilo se jí, že je to teď jedna na jednu – věděla ale, že zůstal těžší soupeř.
Konkláve, po kterém jí bylo fyzicky zle
Na Anneliin výbuch po Kryštofově odchodu byla připravená jen napůl. Bylo jí fyzicky zle a měla pocit, že je odpovědná za to, aby konkláve zase bylo „koukatelné“. Annelii nechala vyřvat; zastrašit se nedala, chtěla to jen ukončit. Annelie měla jediné jméno, Jana. Dášu překvapilo, že šla po člověku, který jí byl nejbližší – logické to bylo jen v tom, že Zdíše a Petrovi zůstaly štíty z kostela. Usoudila, že šlo spíš o emoce než o strategii, řekla, že chápe Anneliinu frustraci, a jméno napsala sama. Cítila, že jí to dluží: sebrala jí partnera a Annelie jí teď sebrala jejího.
Přišel i dotaz od diváků, jestli mohla na papír napsat jiné jméno. Tvůrci soudí, že by to v pravidlech nejspíš povolené nebylo – zrádci se musí shodnout a zápis je formalita.
Druhý den se u medvěda udobřily. Do vysílání se nedostalo, že jí Annelie při ranním objetí zavrčela do ucha, že se objímat nemusí. U medvěda pak začala mluvit normálně a Dáše se ulevilo – ne že by byly kamarádky, jen už na sebe nebudou řvát. Anneliino tvrzení ze zpovědnice, že všechno předchozí byla taktika, Dáša nebere: byly to podle ní jasné emoce, „ukradla jsi mi Kryštofa, já ti ukradnu Jana“. Pochvala spolupráce ve zpovědnici patřila jen jedné konkrétní misi. Jako trojice se nikdy nebrali a Annelie jí po Kryštofově vyhnání vyčítala, že si slíbily hrát spolu; Dáša nic takového neslibovala.
Válka, která podle ní trvala od začátku
Žádný ostrý předěl, kdy by válka začala, Dáša nevnímá. Jela Annelii od začátku stejně nenápadně, jen Annelie začala víc mluvit o ní. K Dáše se doneslo, že Annelie s Tomášem mají na kulatý stůl připravenou tajnou verzi, a věděla, že jde o ni. Všimla si i Anneliina přeřeku: někomu prý řekla, že „zrádce o mně začne mluvit“ – v jednotném čísle, čímž se podle Dáši prozradila. Annelie si ovšem hned na začátku pojistila, že většinu života strávila v Německu a může dělat gramatické chyby. Dáša tou dobou měla argumenty vystřílené. Lidé jí přikyvovali, že jim Annelie taky vadí, ale fáze, kdy se hra zbavovala nepříjemných lidí, už byla dávno pryč.
Petr mohl všechno otočit
Annelii bere jako velmi vyrovnanou soupeřku a je přesvědčená, že stačilo málo a dopadlo to obráceně. Rozhodl podle ní Petrův poslední kulatý stůl: Annelii měl krásně rozjetou, a kdyby u ní zůstal a nepustil se do Zdíši, šla by ten večer Annelie. Dáša měla hlasy spočítané.
Kdyby Annelie odešla, vydírala by Zdíšu. Proto si ji držela a proto nechala zavraždit Barnyho: Annelie chtěla zabít Zdíšu, Štefan, kterého chtěli zrádci jako prvního, měl vždy štít. Barnabášovu výtku z jeho rozhovoru, že šlo o nejhloupější tah, chápe. Zdíša by podle Dáši nabídku od ní přijala – prý jí řekla, že v tu chvíli by ji přijala jen od ní – a hrály by spolu do konce, jako to kdysi zvládly Mia s Danielou.
U Petrova stolu prožila své nejsilnější emoce. Myslela si, že mluví o ní a že je konec, pak se ale obrátil na Zdíšu a Dáše řekl, ať si na ni dá pozor. Trojici Petr, Zdíša a Dáša tak vytáhl sám Petr a Domi ji pak jen využila.
Strom oběšenců a dobrovolně do bedny
U stromu oběšenců Dáša nezatáhla za páku, a tak nezískala štít. Vysvětluje to dvěma důvody: přispívat do banku patří k její roli a Barny měl šanci zachránit se sám. Měla ho ráda a z dvojice Štefan a Barny by spíš vyřadila Štefana. Nezatáhlo osm z dvanácti, odneslo to ale jen u ní, protože předtím věrným radila, ať si štíty berou. Hráči nečekali, že hradní pán na konci prozradí, kdo co udělal. Tvůrci vysvětlují, že navazoval seznam smrti, pro který je informace o štítech nutná. Na rozmýšlení podle Dáši moc času nebylo, protože byla obrovská zima. Uznává, že se bála příliš málo – a to bylo zrádcovské chování.
Na seznam smrti šla dobrovolně, protože se pořád mluvilo o tom, proč jsou ve hře obě, Dáša i Zdíša, a ohrožení mělo ukázat, že se o ni někdo bojí. U prvního seznamu smrti navíc nikdo nepátral, jestli na něm byl zrádce. Co se bude dít za jejími zády, zatímco bude v bedně, nezvažovala. Rozhodující to ale podle ní nebylo, Annelie by svůj tah udělala i jindy.
Štefanův hlas u kulatého stolu ji zaskočil, byl to první signál, že o ní pochybuje. Argumentoval tím, že se moc ptala na peníze a štíty. Dáša soudí, že ve vlaku myslel na Barnabáše a ona mu do jeho emocí asi moc mluvila. Tomáš tou dobou už byl namotaný od Annelie. Obecně má Dáša pocit, že věrní v této řadě odvedli za zrádce víc práce, než bývá zvykem.
Amulet, o který Zdíšu nežádala
Zdíša se jí po misi s amuletem svěřovala, jak se stydí, že dala z banku nejvíc, a Dáša ji uklidňovala, že udělala herně správný krok. Do střihu se nedostalo, že Zdíša na začátku kulatého stolu oznámila, že amulet použije jen pro sebe. Od té chvíle Dáša věděla, že ji přemlouvat nesmí. Prodloužila by si hru o jediný den – jakmile se stůl jednou rozhodne, sundá ji znovu –, ale ze Zdíši by udělala „totálního vola“, a to by se s ní neslo i po hře. Proti kritice, že investigativní novinářka odhalila jen jeden pár, Zdíšu hájí: práci odvedla a na zrádce nepřišla souhrou víc faktorů.
Tvůrci se ptají, kolik takových úvah hráči mají už v okamžiku rozhodnutí a kolik si doplní během půl roku do vysílání. Dáša trvá na tom, že tohle bylo stoprocentně vědomé: po hře zůstanou lidmi a tohle by si morálně neodpustila. Byl to podle ní jediný moment, kdy nejednala jako hráčka.
Animozita a hlas, kterého lituje
Vztah s Annelií po hře nepotřebuje. Když po odchodu točila první videa, poprvé v životě použila slovo animozita. Na premiérách se zdvořile pozdraví a vyhledávat se nebudou.
Dodnes ji mrzí kulatý stůl s Felix po Kryštofově odchodu. Šla k němu s tím, že bude hlasovat Domi a sebere tak Annelii spojenkyni. Když ale Felix ujely nervy a začala jmenovat jednoho podezřelého za druhým, Dáša se schovala do většiny. Rozhodl nakonec jediný hlas.
Na svém posledním kulatém stole nevěděla od rána, že odchází. Poznala to, až když se posadili: vždycky lidi u stolu chytala očima a usmívala se na ně, tentokrát se jí do očí nepodíval nikdo, ani Zdíša. Annelie navíc při obhajobě použila všechny Dášiny argumenty – co na srdci, to na jazyku, rychleji mluví, než myslí, a když mlčí, obličej vysílá titulky. Dáša by se musela hájit stejnými slovy. Ať to bylo záměrně, nebo ne, uznává: „Byla lepší.“ Že jí Annelie jako poslední hlasující slíbila přečíst její knihy, si ani nepamatuje. Pobavilo ji, že Majda s Davidem ji vyhlasovali jako věrnou, aby s ní nemuseli stát u ohniště.
Věta připravená od castingu
Odcházela s větou, kterou si připravila už mezi koly castingu – jedinou předem napsanou. Do poslední chvíle brala souboj jako „padne na padne“, a jakmile stůl začal, smířila se s tím. Byla na sebe pyšná, že jako výrazná zrádkyně vydržela devět dílů – nedovede si představit, že by ji někdo nechal stát u ohniště. Mrzí ji jen mise, které nezažije. A odcházela s jediným přáním: ať vyhraje kdokoli, jen ne Annelie.
V bonusových rozhovorech po odchodu je podle ní vidět, že nebyla rozzlobená ani na krajíčku, jen šťastná.
Odpověď v jednom volném dni
Řada podle tvůrců nemá hlavní hrdinku a tábor kolem Dáši byl mimořádně vyhraněný; po vysílání ji zasáhla velká vlna nenávistných komentářů. Odpověď na svůj otazník ale Dáša v hejtech nehledala. Přišla během jednoho volného dne na hotelu, kdy seděla na posteli a uvědomila si, že ji lidé jako Zdíša Pokorná, Jan Špaček, Petr nebo Matěj mají rádi – i v té nejrozjetější verzi. Řekla si: zůstaň sama sebou, jen si vybírej lidi. Proto odcházela smířená, odpověď měla o pár dní dřív. Ze hry si odnesla spoustu přátel.
Divákům podle ní mnoho věcí uniká, protože dívat se je něco jiného než prožít. Chápe kritiku z gauče, víc ji mrzí, když ukvapeně soudí střih hráči z minulých řad, kteří vědí, že tam bylo 24 příběhů a žádný se do vysílání nevejde celý. Tvůrci k tomu dodávají, že kritika patří k formátu, ale osobní zprávy hráčům ne: jsou to postavy ve hře, ale pořád lidé.
Bacha, koušu
Na rozhovor přišla v mikině s nápisem Bacha, koušu. Kousnutí se na hradě rychle stalo vtipem, který si brali za svůj hráči i štáb. Když přišly hejty, nechala si na chvíli vzít radost: lidé jí psali, že by se měla stydět, že si z toho dělá legraci. Pak si vzpomněla, s jakým pocitem přijela domů – kamarádce, které vracela kufry, řekla, že to bylo „úplně boží“ – a rozhodla se, že vlastní pocity si nevezme. Na kousnutí hrdá není: byl to zoufalý poslední pokus, který nevyšel, a o jejím charakteru podle ní nic neříká.
Závěr
Dáša hrála celou řadu z nejhorší možné pozice – jako zrádkyně proti dvěma zrádcům, kteří drželi spolu. Kryštofa dostala, Annelii už ne, a sama přiznává, že ji soupeřka nakonec přehrála i jejími vlastními slovy. Z rozhovoru ale nevychází jako poražená: amulet nechala Zdíše kvůli tomu, co bude po hře, a na otázku, se kterou do hry šla, si odpověděla dřív, než ji vyhnali.
