Třetí díl nové řady Zrádců se točí kolem minového pole na tabákové plantáži, tvrzení, která hráčům prozrazují víc, než by si přáli, a kulatého stolu, kde padla dvě herecká přiznání i jedno odhalení páru. Podrobný rozbor prochází díl scénu po scéně a přidává zákulisí: proč se polystyrenová mina rozletěla víc, než čekal i pyrotechnik, proč střih poprvé porušil vlastní pravidla a jak zrádci schovávali karty se seznamem smrti za obrazem.
Kladivo v kontejnerech bylo moc i pro tvůrce
Ohlasy na první díl jsou podle tvůrců dobré, nad vším ale visí scéna v kontejnerech s kladivem. Část diváků píše, že to bylo moc. Tvůrci to chápou: i pro ně to bylo trochu moc a ani režie některé věci dopředu nečekala. Patří to k realitě formátu, který občas narazí na hranu tam, kde ji nikdo nečekal. Rozhodující je, jak se k tomu postaví – na agresi a fyzickém násilí stavět rozhodně nechtějí.
Mrtvola z hradeb a snídaně plná štítů
Třetí díl otevírá krátká rekapitulace nočního konkláve, kde zrádci vybírali mezi Barnabášem, Mây a Karolinnou. Mezi obrazovými záběry Mikš shazuje z hradeb pytel s mrtvolou. Kdo se na podobných scénách podílí, už je nedokáže sledovat jako divák: při shozu pytle přes hradbu tvůrcům proběhlo hlavou jen to, že někdo pak musel slézt po skalách Křivoklátu a pytel dole sebrat.
Po minulé misi má štít deset hráčů. Pro zrádce to byla těžká noc – vybírali v podstatě vraždu z povinnosti, protože mnoho štítů funguje jako obrácený seznam smrti. Snídaně, kde se ví, kdo přijde, nebývá napínavá, a proto ji střih zkracuje, pokud se při ní nestane nic zásadního.
Konečně se víc ukazuje Jura, který dosud působil nevýrazně. Podle tvůrců to byla zčásti jeho taktika: ve srovnání s kolejemi z Harryho Pottera nepatří mezi dobráky ani mezi tvrdé hráče, je spíš z Havraspáru – v místnosti je, ale vlastní příběhovou linku zatím nemá. Jura ve zpovědnici říká, že si rozumí s Barnabášem a se Štefanem, že mu připadají důvěryhodní a věří jim. Střihač tak hned na začátku nenápadně propojil Barnabáše se Štefanem do dvojice a Jurovu odhadu trochu namydlil schody.
Tvůrcům se podle vlastních slov ulevilo, že už nemusejí Barnabáše a Štefana krýt. Řada lidí o jejich vztahu věděla, takže udržet překvapení pro diváky nebylo snadné – a podcast vznikal ještě před odvysíláním třetího dílu. Do situace se přimotá i Zdíša: když s ní Jura mluví, nadhodí, jestli se ti dva náhodou neznají. Je vidět, že otázku nepokládá jen tak, ale testuje, co si ostatní myslí. Svou teorii si podle všeho ověřuje už den či dva.
Jan s ochranou a Kryštofův strach z Lukáše
Přicházejí další hráči se štítem a Jan ve zpovědnici oznamuje, že spal s ochranou – myslel tím samozřejmě štít. Přesně tento druh humoru od něj tvůrci chtěli. Vtip ze zpovědnice odvádí pozornost, ale střih ho použít nemusí, a když se hodí, je rád, že ho má. Při příchodu hráčů se štítem se malé odlehčení hodí.
Atmosféra snídaně je jiná než první den. Žádné velké vítání – hráči si rychle zvykli, že ve hře pokračují, a když nemusejí předstírat přátelskost ani ostražitost, prostě ji nepředstírají. Na začátku každý pochybuje, jestli se před národem neztrapní, po prvních misích ale hráči hře podlehnou a zapomenou na okolní svět. Proto se od třetího dílu hraje naostro. Majda hodnotí příchody jako velmi nudné.
Kryštof se pořád bojí Lukáše a gambitu, hlavně toho, že by se Lukáš potkal s Felix. Pokaždé, když je vidí spolu, mu proběhne hlavou, že k tomu může dojít. Bystře mu dochází, že by bylo lepší Lukáše odstranit vraždou, aby se celá věc nerozjela u kulatého stolu a nevznikla z ní mela. Přesně takové uvažování tvůrci při castingu hledají: jestli teorie vyjde, je vedlejší, podstatné je, že hráči takto přemýšlejí.
Lukáš pak hned přede všemi oznámí, že chce mluvit se všemi, s nimiž dosud nemluvil – a jmenuje i Felix. Kryštofovi přímo před ním zatrne. Situaci rozsekne Domi, když přinese kávu, a Kryštofovi se uleví. Kdyby Lukáš tušil, jak moc si podřezává větev, podle tvůrců by si svá slova rozmyslel. Krása pořadu ale spočívá v nevědomosti – přinejmenším té divácké.
Dáša v suchu, Annelie a Kryštof jako jedna duše
Tomáš s Barnabášem vtrhnou do snídaňové místnosti jako tornádo a roztočí kolotoč objetí – vtipné o to víc, že před tím půl hodiny stáli spolu na chodbě a nesměli mluvit. Nika říká, že teprve teď začíná napětí, protože přicházejí lidé bez štítu. Majda soudí, že kdyby zrádci zavraždili Dášu, byl by z toho chaos, protože nikdo by nechápal proč. Dáša zatím působí, že je v suchu, a ani Štefan nezaslechl, že by ji někdo jmenoval.
Dáša přitom Štefana dříve pokousala, a teď k sobě mají paradoxně blízko. Tvůrci v tom vidí i částečnou odpověď na kritiku, že výběr zrádců je příliš průhledný a hned se provalí. Zatím to tak nevypadá. Zrádci, kteří se mají rádi a chtějí spolu dojít do konce, by navíc nebyli tou nejlepší volbou pro dynamiku konkláve.
Přichází Mây, Annelie a David. Annelie ve zpovědnici říká, že je pro ni těžké předstírat emoce a že to bude muset zkoušet před zrcadlem. Je to první náznak tajemství, které díl později odhalí: má jistou hereckou průpravu. Annelie s Kryštofem se objímají secvičeným fórkem, jako by byli jedna duše. Právě proto je Dáša začne podezírat, že se znají z dřívějška.
Blízkost zrádců je přitom zajímavá taktika. Člověk by čekal, že se zrádci nebudou chtít před věrnými ukazovat spolu, jenže otevřená blízkost může fungovat – podobně se to ke konci druhé řady povedlo Daniele s Miou. Annelie zároveň říká, že je těžké se potkat o samotě. Hráčů je mnoho a Křivoklát sice vypadá, že nabízí spoustu úkrytů, jenže místnosti často nemají dveře, jsou na doslech nebo na průchodu u schodů. Každé zrádcovské domlouvání tam provází velká paranoia.
Karolinna se rána nedočkala
Ráno se nedočkala Karolinna. Díl se na chvíli vrací na konkláve, kde rozhodování trochu moderovala Annelie – přestože tam byla poprvé a se zrádci neměla žádnou společnou historii. Tvůrci s úsměvem poznamenávají, že má tendenci dělat práci za ně: občas režíruje, občas moderuje. Tady v duchu diplomacie převzala otěže jednání.
Annelie si přinesla i vlastní teorii rozdílu mezi Annelií věrnou a Annelií zrádkyní. Na konkláve chodila vždy s rozpuštěnými vlasy a striktně to dodržovala. Je to herecký klíč, jak od sebe dvě postavy oddělit. Zázemí z filmařiny je na ní znát, pro produkci někdy až příliš.
Karolinna sedí ve zpovědnici smutná a mrtvá: štve ji, že už nebude hrát, a to je asi tak všechno. Emoce na pohled monotónní, vizuálně ale silná postava, u které by tvůrce zajímalo, jak by hrála, kdyby se stihla rozkoukat. Do hry se rozjížděla pomalu a před vraždou nevznikly situace, kde by ji divák viděl v akci. Na začátku je těžké najít rovnováhu mezi nenápadností a nutností se brzy zapojit. Vazby si podle všeho vytvořit nestihla a v nových kolektivech zřejmě není ta, kdo na večírku mluví se všemi.
Příliš vroucí objetí
Zpátky u snídaně se Barnabáš se Štefanem dlouze a vroucně obejmou a něco si pošeptají. Podtrhuje to jednu z hlavních zápletek celého dílu. Objetí bylo tak vřelé, že mohlo působit podezřele, a zdá se, že si to oba uvědomili – Barnabáš totiž hned dalšího hráče, podle všeho Jana, rovnou políbí, jako by chtěl předchozí přehnané gesto přebít ještě přehnanějším.
Je to vtipný detail, kterého si divák v tu chvíli nejspíš nevšimne, protože ještě neví, že jsou Barnabáš a Štefan partneři. Tvůrci, kteří to věděli, se přitom bavili. Jan si pusu vysloužil jen proto, že stál nejblíž.
Hradní pán, Neruda a minové pole
Do snídaně vstupuje hradní pán s citátem Jana Nerudy: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Den žádný dvakrát již se nenarodí. O Karolinně dodá, že její garderoba byla nepřehlédnutelná, ale právě vyšla z módy. Hráčům dává i nápovědu ke dni: ať si rozmyslí další kroky, protože hra je jako chůze po minovém poli, plantážníci.
Za hláškou je i zákulisí. Citát musí zaznít přesně a jeho slovosled je lehce básnický. Při zkouškách se ho napoprvé nepodařilo říct správně a z galantního hradního pána se na chvíli stal sprosťák, který Nerudovi trochu zaklel. Pro tvůrce je to vždycky legrační kontrast – podobně jako když slušně působícího moderátora zpráv poprvé uslyšíte mluvit sprostě.
První realita: altán a teorie proti Anastázii
Hned na začátku první reality utíkají Adam, Zdíša, Lukáš a Petr do altánu, aby si stihli promluvit. Další hráčka by se ráda přidala, ale prostor nedostane. Spojuje je dominance: Petr je velmi dominantní, Adam se Zdíšou mají status, který si vytvořili tím, že jsou známí, i tím, jak se chovají – jsou do jisté míry hlasem rozumu skupiny. Tvůrce těší, že díky formátu může vidět přední investigativní reportérku a elitního vyjednavače, jak kvůli hře běží přes hrad.
Adamovi leží v žaludku Anastázie. Podle jeho teorie klade otázky, na které si hned sama odpovídá, nenechá lidi domluvit a konverzaci stáčí ke své profesi – což je podle něj manipulativní. Střih to vzápětí dokládá v několika záběrech. Adam také připomíná, že vražda Karolinny ukazuje na Anastázii, protože ji Karolinna u kulatého stolu napsala; lidé si to přitom moc nepamatují. Zdíša jde po Jurovi, protože obhajuje Barnabáše se Štefanem, a Lukáš s ní souhlasí.
Body proti Anastázii působí hmatatelně, Jura ale trefně namítne, že přesně tak se hráči zbavili Moniky. Je to pořád dokola dojmologie: někdo se chová zvláštně, tak ho vyřaďme. Hře nahrává, že se lidé neznají a hodnotí spíš povahové rysy, a to je podle tvůrců její největší past. Jan to shrne větou, že hodnotí charisma, a ne hru. Na začátku přitom sympatie zůstávají silným závažím a někdo jít musí – nikdo nechce rozpoutat hon, ale jména padat musí.
Jan ve zpovědnici dodává, že Jura si podle něj spíš vytváří alibi. Nevěří mu: zakřiknutý kluk najednou Anastázii obhajuje tak silně, že je to až moc. Tím ji neočistí a sám se ještě potopí. Cokoli, co přesahuje běžný rozhovor, se často obrátí proti tomu, kdo to říká. David zase podezírá Anastázii z dvojitého blafu: zabila Karolinnu, aby si všichni mysleli, že by to po jejím označení u stolu nikdy neudělala. A když podle něj Anastázie podstrkuje jako obětního beránka Felix, je to největší důkaz, že je zrádkyní taky.
Právě to je velký leitmotiv celé hry: jakýkoli čin se dá vysvětlit tak, aby zapadl do vlastní teorie. Jde jen o to, jak silně ji člověk prosazuje, komu ji vkládá do hlavy a o co se v tu chvíli doopravdy snaží. Kdo na začátku špatně uhne, tomu pak všechno dává smysl.
Majda a pětaosmdesát faktorů
Majda je nejlepším důkazem, že vedle dojmologie existuje i statistika. Kde si po nocích vede záznamy, tvůrci nechápou, ale má je jasně dané. V rozhovoru, který se možná do střihu ani nedostane, prozradila, že analyzovala několik různých řad a sleduje přibližně 85 faktorů. Například si všimla, že zrádce při příchodu na snídani chodí spíš za ostatními než před nimi a trochu se schovává před náporem pohledů.
Nejspíš sleduje i hlasování. Kolik hodin musela strávit sledováním, než vůbec zjistila, co sledovat, si tvůrci nedovedou představit. Nechápou jen, jak se v jejích tabulkách na přední příčky dostali Matěj a Domi. Majda je podle nich jednou z nejzarytějších fanynek, která dostala možnost být přímo ve hře.
Felix, Lukáš a šachová figurka
Felix se konečně baví s Lukášem. Možná ne poprvé, ale poprvé ve střihu, a je na tom položen důraz: je to jedna z prvních příležitostí, kdy mezi nimi mohlo padnout slovo gambit. Felix začne mluvit o tom, že má věcné důkazy, nechce je ale pouštět ven, aby ostatní neovlivnila. Co tím myslí, nevědí ani tvůrci. Gambit to podle nich není – Felix vůbec netuší, že by šlo o důkaz, jen jí to přišlo divné.
Ve zpovědnici pak říká, že tuto věc teď odsouvá. Střih to doprovodí záběrem šachové figurky, která dopadne na zem. Tvůrci tím chtěli naznačit, že si Felix myslí, že gambit už nebude téma. Jestli je to pravda, se teprve uvidí.
Kdo s kým sedí v autě
Cesta na misi je důležitá, protože auta jsou jediným místem naprostého soukromí – na hradě nic takového neexistuje a hráči v různých autech se navzájem neslyší. S kým kdo pojede, volí sami hráči a produkce podle toho technicky upravuje auta. Mikroporty hráčů se musejí naprogramovat na rekordér v konkrétním autě, a protože jde o dvacet lidí a různá auta, trvá to dlouho. Pokusů proces zkrátit bylo mnoho, ale nešlo to. Hráči navíc řídí sami.
Anastázie se v autě snaží kolem sebe postavit obranný val a obrací pozornost na Dášu, že prý pořádá další hon na čarodějnice. Štefanovi to přijde zvláštní. Zdíša má na seznamu Barnabáše, Anastázii a Juru a všímá si, že Jura hází jména, třeba Kryštofa. Kryštofovo jméno se objevuje pořád, jen okrajově – když dojde na lámání chleba, mezi nejpodezřelejšími zatím není a obhajovat se nemusel.
Argumenty proti Jurovi zůstávají podle tvůrců na vodě. Typově by ho za zrádce tipnuli kvůli tichosti a nevyzpytatelnosti, ale spíš se mu vrací zvolená taktika: rozhodl se něco tajit, ví, že lže, a moc mu to nejde. V této řadě přitom hráči působí méně ztracení. Mají na co přicházet – například gambit – protože jim tvůrci dali stopy a zrádce od začátku postavili do nekomfortní situace. Hrana je v tom, že dostanou příležitost, ne důkaz. Kdyby zrádci gambit odehráli opatrněji, nebylo by to vůbec téma. Neopatrnost nebo trocha smůly z toho ale důkaz udělá.
Minové pole na tabákové plantáži
Mise Minové pole se natáčela na stejné lokaci jako úplně první mise a celá se rychle předělávala na tabákovou plantáž. Příběh plantáže si vymyslel sám hradní pán: jak to zabalit a vytěžit z toho vtip. Kostým je steampunková verze podivného majitele obrovských pozemků, který si chce založit tabákovou plantáž, s vytetovanými třemi písmeny X pod okem, která znázorňují výbušnost. Nejjednodušší způsob, jak půdu připravit, je přece udělat z ní minové pole – prokypří se, a kdyby soutěžící neustáli tlak, i pohnojí.
Na natáčení se vozí spousta rekvizit, o kterých se neví, k čemu budou, a mezi nimi i krabice doutníků. Kouřit v televizi se dnes moc nenosí, doutník ale nakonec dostal v misi skutečnou funkci. I vyvýšený stupínek, odkud hradní pán sleduje dění, vznikl z jeho podnětu – nechtěl jen stát, ale mít kolem sebe vlastní prostředí s rekvizitami. Uprostřed to bouchá a jeho to nechává klidným.
Na poslední chvíli si hradní pán prosadil, aby nálož byla přímo uvnitř polystyrenové miny, která byla původně jen vizuální – nechtěl, aby to jen pufnulo. Při první zkoušce se mina rozletěla do všech stran a i pyrotechnik přiznal, že to nečekal. Další testy ukázaly, že je to bezpečné, a mise mohla začít.
Hráči hledají pravdivá tvrzení mezi nepravdivými. Aby předem viděli, jak vypadá výbuch, hradní pán poslal na pole Mikše s napomenutím, že mina vybuchne dřív, než by stihli vyslovit jeho jméno. Mikš byl nabarvený načerno a těsně před výbuchem se otočil zády, takže hráči měli pocit, že to bouchlo přímo u něj. Mělo je to vylekat a zároveň pobavit.
Jeden štít a tvrzení na tenkém ledě
Mise má jediný štít – po štítových žních v minulém díle druhý extrém. Hradní pán to oznamuje s rýpnutím do Dáši, že se ke štítu nedá probít ani prokousat; Dáša to bere sportovně. Do dvojic se hráči rozdělují sami. Takové volby se často dějí mimo kamery pod dohledem doprovodu produkce, aby nic neurčili tvůrci. Novinkou je grafika: ve spodní liště se u hráčů nově objevuje ikona štítu, protože divák rychle zapomene, kdo ho má.
Tvrzení jsou podobně jako gambit velmi tenká hrana. Jde o to, co z tajemství, se kterými hráči přišli, si produkce dovolí prozradit – hráči se rozhodli něco tajit a tvrzení je může ohrozit. Na výběru se podílí showrunnerka, tým misí i příběhový tým, který během natáčení v reálném čase sbírá fakta, jež by se mohla hodit. U každého se musí zvážit, co se stane, když se provalí. Produkce nesmí být přímým důvodem, proč někdo vypadne; smí hráčům jen přihodit vidle.
Tvrzení, že se dva hráči velmi dobře znají, bylo pečlivě formulované: neříká, že jde o partnery ani o bratry. Objevilo se zčásti i v návaznosti na Zdíšu, která pár podle všeho tušila už dva dny. Tvůrci proto zvažovali, jestli ho nevyřadit, aby nešli hře naproti. Nakonec zvítězila zásada: pokud tvrzení nikoho ve hře přímo nezničí, zůstává. Kdo teorii má, tomu pomůže, kdo ne, pro toho je to plivnutí do vody. Hráči pak debatovali, jestli Zdíša není dcera Anastázie nebo jestli Majda není manželka Davida.
Štít pro Juru, černé pláště a kouči
První jdou Matěj s Jurou a Štefan s Anastázií. Matěj o sobě říká, že je pomalý čtenář, a tak hledá stručnější tvrzení – skončí u štítu a vezme si ho. Jura hledá stručnější text tak dlouho, až zůstane u obrázku, tedy u nejstručnějšího textu vůbec. Matěj pak štít Jurovi přenechá; téma bude mít dohru u kulatého stolu. Jestli budou štíty veřejné, se řešilo do poslední chvíle. Lidé by si ale stejně uvědomili, kdo kde stál.
Štefan s Anastázií skončí u tvrzení, že letos mají zrádci černé pláště. Pláště jsou už třetí řadu zelené, takže to vybouchne. Z televizního křesla to vypadá jednoduše, v poli se ale hráči rychle zmatou, běhají ze strany na stranu a hlídají čas. Varování dostávali. Anastázie z neúspěchu udělá obhajobu – cítí, že jí teče do bot, a potřebuje jakýkoli důkaz, že není zrádkyně. Jura ale říká, že se z výbuchu radovala až příliš, a v očích několika hráčů si tím Anastázie přiložila pod kotel.
Petr s Lukášem skončí u tvrzení, že se dva hráči živí jako kouč, a zůstane u něj právě Lukáš, který kouč je – kouzlo nechtěného. Tvůrci si dobírají castingovou ředitelku, že má slabost pro kouče. David s Majdou zůstanou u tvrzení, že Jitka byla zavražděna ve 27 letech; Majda to dokonce věděla, protože sbírá data. Jde o typ tvrzení, který prověřuje bystrost a všímavost, podobně jako otázka, kolik lidí nosí brýle nebo jestli má hradní pán klobouk. Jiná tvrzení jsou čistě herní.
Jan s Felix skončí u tvrzení, že konkláve běžně probíhá ve věži Křivoklátu, a dozvědí se, že ne – vybouchne to. Annelie s Mây se objeví u tvrzení, že se dva z hráčů velmi dobře znají, což je vtipné, protože Annelie je sama v Dášině podezření s Kryštofem. Kryštofovi s Domi vybouchne tvrzení, že si čtyři hráči změnili jméno. Dáša s Tomášem zůstanou u tvrzení, že čtyři hráči nosí brýle, a získají zlato.
Dáša je nadšená, právě kvůli tomu prý přijela: plazit se v hlíně, zadýchaná, zatímco kolem vybuchuje. Domi jako místní kritik misi nechválí, protože byl jen jeden štít. Tomáš glosuje, že má úplně hliněná kolena. Zdíša přiznává, že víc přemýšlela o informacích než o misi samotné, a tvůrci na ni museli zvýšit hlas – začala běhat mezi fakty a číst si je, i když jí dvakrát řekli, že už ne. Zkouší, kde jsou hranice pravidel.
Jedno tvrzení zůstalo bez dvojice: jeden z hráčů byl dětský herec. Hereckou průpravu tají Annelie i Jura, protože se bojí, že by jim uškodila. Tvůrci pochybují, jestli to dává smysl. Malá lež, kterou lze ve vhodné chvíli přiznat, může naopak na chvíli odvést pozornost.
Doutník a poslední miny
Hráči odjíždějí a hradní pán odhodí doutník, od kterého se zapálí a vybuchnou zbylé miny. Důvod scény byl prozaický: zbyly nevybuchlé nálože a odpálit se musely tak jako tak. Nápad vznikl s kameramanem, který po place pobíhá jako samostatná jednotka a sám také režíruje. Takové scény si občas natočí mimo režiséra, který je pak ve střižně překvapený.
Výsledek je nečekaně humorný a zároveň akční – výbuchy působí, jako by hradní pán vletěl přímo do minového pole. Tvůrci si k tomu vybavují záběry z Jokera nebo Pirátů z Karibiku. Scéně předcházela instruktáž, které miny jsou ještě nevybuchlé a kde se dá stát; podle všeho nebyla úplně přesvědčivá.
Cesta zpět a druhá realita: Annelie a Kryštof proti Dáše
Cestou zpátky padne Tomášova hláška, že Jura je trochu divný, takže klidně může být herec. Jan se ptá, jak to bylo se štítem, a Jura odpoví, že mu ho dal Matěj. Informace o dětském herci podle hráčů nejvíc sedí na Juru. Štefana, který strávil misi s Anastázií, trochu nahlodala představa, že by mohla být věrná, pořád jí ale nevěří. Jura o sobě říká, že jeho stylizace je podceňovaný mladík – a právě ta se mu podle tvůrců do jisté míry vymstila.
Ve druhé realitě se řeší Matějův štít. Annelie se diví, jak mu může být jedno, že ho dal pryč. Jede ultravěrnou mantru, která pomáhá hlavně dojmu, že je věrná. Dáša ve zpovědnici říká, že bude brzy potřeba předhodit nějakého zrádce. Mluví o tom už všichni zrádci nezávisle na sobě, každý ve své zpovědnici.
Velký důraz je na tom, že Annelie a Kryštof si navzájem věří a spolčují se proti Dáše. Tvůrci nechávají otevřené, jestli se Dáše nevymstí, že do hry pustila Annelii místo Jitky. Chtěla Kryštofovi dopřát pocit, že je hlavou, zatímco ona bude krkem. Teď ale hrozí, že zůstane třetí, která se jen dívá.
Z interakce Annelie s Kryštofem mají tvůrci dojem, že Annelie má větší schopnost manipulace a Kryštofa si trochu podmanila, zatímco u něj jde spíš o upřímné sympatie. Manipulace podle nich není vědomě kalkulovaná, spíš podprahová – Kryštof je jí asi opravdu sympatický. Kryštof je spokojený, protože Dášu ve hře nechce. Kdyby bylo na něm, nechal by si Jitku a Annelii a Dášu by poslal pryč.
Kdo je ten pár?
Hráči řeší, kdo je pár, o kterém mluvilo tvrzení. Krásný moment nastane, když se Mây zeptá Barnabáše, jestli náhodou nemá přítelkyni. Barnabáš může s klidem v duši odpovědět, že ne, a ještě dodá, jaký příběh by to byl, kdyby do hry přišli manželé a oba byli zrádci. Střihač po té větě nechal výmluvné ticho. Tvůrci by s takovým nápadem byli opatrní – dát pár mezi zrádce je do jisté míry riskantní.
David před Štefanem a Dášou řeší s Majdou, jestli jsou, nebo nejsou manželé. Majda dokonce vytáhne snubní prstýnek se jménem svého manžela. Oba nepůsobí příliš překvapeně; David o pověsti nejspíš věděl už z auta. Otázkou je, proč to řešit zrovna před lidmi, kteří informaci mohou poslat dál – možná právě záměrně.
Kulatý stůl: dětská herečka a Matějova obhajoba
Mây předem odhadne, že kulatý stůl nebude jednoznačný, a má pravdu. Teorií je víc a ve hře je Felix, Jura i Anastázie. Jura si nemyslí, že je v ohrožení; pokud ano, tak jen kvůli štítu, a to si prý obhájí. Felix naopak cítí, že ohrožená je, přestože její jméno tolik nezaznívá. Hráči mají po třetím dílu ve zlatě zhruba polovinu toho, co vyhráli účastníci celé druhé řady.
Annelie se hned na začátku přizná, že byla dětskou herečkou. Čekala velkou reakci, dočkala se ale jen toho, že to je hezké. Pak se pustí do Matěje, jak mohl štít tak snadno pustit, když je to to nejdůležitější, co věrný má. Je to osvědčená taktika věrné, která se pohoršuje. Dáša naopak říká, že je v pořádku, když věrný chce štít – ze stejného důvodu, z jakého ho tam tvůrci dávají.
Matějova obhajoba je podle tvůrců zlatá. Mluví rozvážně, jako by u toho trochu trpěl, a přitom s obrovským humorem: symbol prý přečetl líp než písmena, ani neví, kde se štít nosí a co se s ním dělá, a Juru vnímal jako mladšího bráchu, kterého nikdy neměl. Když ho zrádce i tak zabije, je to jeho problém. Doteď u kulatých stolů mluvil málo a tvůrce mrzí, že neřekl víc.
Felix se Matějovými slovy rozpláče. Přišla na kulatý stůl už rozložená tlakem a únavou třetího dne, Matěj se možná dotkl nějaké struny. Většině hráčů reakce přišla neadekvátní a nesetkala se s pochopením. Může působit hraně, jako by něco zakrývala – stejně jako Jurovo přehnané obhajování.
David předvede svou teorii, jak se má hra hrát. Je velmi emotivní, což u vědce nikdo nečeká, a přitom emoce spojuje s daty a racionalitou. Tvůrci v něm vidí prototyp dobrého castingu. Jádro jeho sdělení: zrádce se musí dostat pod tlak, aby začal improvizovat. Kdo improvizuje, chybuje, a to je příležitost pro věrné.
Tisková mluvčí, Jurovo přiznání a Nikina abeceda
Tomáš prohodí, že kluci – Matěj a Jura – by na svou obhajobu potřebovali tiskového mluvčího. Hradnímu pánovi, který stál kousek nad ním (židli pořád odmítá, prý z hrdosti a ega), při tom zatrnulo: tvrzení mu přišlo silné a zbytečné. Tomáš bývá dlouho v klidu, a když mu něco doteče, vystřelí a možná přestřelí. Matěje to zjevně zasáhlo, přitom se obhajoval sám. V předchozím díle Tomáš podobně vyrazil proti Zdíše a Adamovi, tehdy ale podle tvůrců adekvátně.
Jura přiznává, že je herec, a tentokrát je reakce úplně jiná než u Annelie – hráče to zaskočí. Annelie čekala, že velkým odhalením bude to její, jenže skutečným odhalením bylo Jurovo, protože pro hru bylo důležité. Tomáš později při hlasování poznamená, že tajit první ročník herectví je skoro zbytečné. Jura na sobě cítil tíhu lži, aniž by byl zrádce.
Nika se pustí do Anastázie a v zápalu jí řekne anestezie. Argumenty seřadí jako abecedu: Anastázie se ptala, jestli chtěla být zrádcem, zamotávala se a neobhájila se; když ráno před Nikou vyslovila Felix, změnila hlas. Konkrétní důkazy to nejsou, Nika je ale umí vychrlit. Je to dojmologie, zároveň ale legitimní nástroj, jak se zbavit člověka, ze kterého má hráč strach. Tvůrci hráče od začátku vyzývají, ať hrají: kdo se jen prosedí do finále, nikoho nezajímá, a kdo nepřichází s teoriemi, může tím na sebe sám upozornit.
Zdíša odhaluje pár
Barnabáš se zastane Anastázie a vyzve ostatní, ať se podívají dál. Zdíša se podívá: dobře, že to říká, protože na něj má dotaz. Pro tvůrce je to nejlepší moment dílu. Následuje retrospektiva, jak Zdíša něco probírá s Adamem a má pocit, že ve hře je pár. Střih ji staví tak, aby divák nejdřív myslel na Davida s Majdou. Po návratu ke kulatému stolu se ukáže, že Zdíša mluví o Barnabášovi a Štefanovi, které viděla spolu na hradbách.
Střih tu výrazně uhnul od vlastních pravidel. Tvůrci nedělají flashbacky, nevracejí se k situacím, které už proběhly, a během kulatého stolu nikdy nedávají zpovědnice, aby udrželi atmosféru. Tady to podle nich funguje skvěle, protože informace má větší sílu, než kdyby zazněla v průběhu dílu. Zároveň doufají, že se tajemství do premiéry nepodařilo vyzradit – slyšeli, že se chystají nějaké články, a snažili se vysvětlit, že jde o hru, kterou je škoda kazit.
Štefan je v šoku, Barnabáš situaci ustojí lépe. I hradní pán musel hlídat, aby se nepousmál, a rozhodl se nereagovat vůbec. Zdíša využila instinkty: nejdřív odhalila herce, teď vztah dvou mužů. Vyslovit to takto u kulatého stolu je odvážné, protože kdyby to nebyla pravda, byla by to pro všechny nepříjemná situace. Zdíša si ale odhalení profesionálně schovala, aby mohla sledovat jejich reakci – a rozpačitý smích podle tvůrců prozradil hodně.
V rozhovoru s hradním pánem se divák dozví, že Štefan a Barnabáš skutečně jsou partneři a oba si myslí, že to dokážou utajit. Tvůrcům přišlo, že Štefana zaskočilo, když Barnabáš zvolil zapírání. Zdíša teorii opírá i o to, že oba používají stejné argumenty a navzájem se obhajují. Nepřiznají se, i když jim to nejspíš ne všichni věří; Barnabáš ve zpovědnici vysvětluje, že je to hra. Je otázka, jestli by jim přiznání v tu chvíli víc neprospělo.
Produkce jim přitom zasáhla do života: museli stáhnout všechny společné fotky a hlídat, jak spolu vystupují na veřejnosti. Tvůrci to berou jako oběť pro formát a děkují, že to oba pochopili.
Hlasování: devět hlasů pro Juru
Po jednom hlasu dostanou Tomáš a Štefan, po dvou Majda a Felix, pět Anastázie a devět Jura. Výsledek byl spíš očekávaný, i když odejít mohla i Anastázie. Tvůrci na letošních kulatých stolech oceňují, že se výsledek dozví až na konci – divák ví, kdo je zrádce, a potřebuje momenty, které mu jasné nejsou.
Matěj při hlasování řekne, že mu vadí, když mu někdo předhazuje, že potřebuje mluvčího – a jediný hlas pro Tomáše byl jeho. Jan nepokračoval v teorii, jak zachránit Tomáše, jako by se po ní slehla zem; není nic staršího než včerejší kulatý stůl. Jura byl věrný, štít mu nepomohl a jeho období skončilo dřív, než začalo. Annelie to hned veřejně okomentuje: byl věrný, a ještě štít v háji.
Zdíšu zasáhlo, že kluci nepřiznali, a dorazilo ji, že se netrefila v tom, o čem hra je. Její reakce je podobně sprostá jako ta hradního pána při Nerudovi. Odhalováním pravdy se živí a hru bere osobněji, než musí, přestože minulé řady ukázaly, že se profese do hry nepřenáší jedna k jedné. Nika pláče do rukávu a utěšuje ji Kryštof. V další realitě říká, že kdyby stůl přečetla líp, mohla hlasování zvrátit směrem k Anastázii a Jura by zůstal. Tvůrci litují: Jura měl ještě co nabídnout a zajímalo je, jak by hrál, kdyby se přestal držet zpátky.
Třetí realita: Kryštofovo jméno a Janův vztek na sebe
Třetí realitu uvádí krátké intro: hradní pán v pracovně škrtne Jurovo jméno ve své knize hry. Drobná nápověda je v tom, že kniha rozhodně není otevřená na prvních stránkách.
Zdíša si všímá, že lidé nově hodili do placu jméno Kryštof. S Barnabášem probírá, jak ho Felix konfrontovala a Kryštof zrudl, protože mu nevyšel vtip. Felix si tedy pořád pamatuje, co se dělo první dny, a to pro Kryštofa není dobré znamení. Zdíše to přijde jako validní argument. Jan s Majdou řeší, že Štefan se podle něj chtěl přiznat a tajení jim situaci jen zhoršuje – kdo jednou lže, tomu se těžko věří i dál.
Anastázie má strach, že zrádci zabijí ty, kdo ji napsali, aby to ukázalo na ni. Je to opět veřejná obhajoba, kolovrátek stejného leitmotivu. Ptá se, komu by to prospělo, a ukazuje na Dášu. Jan je naštvaný sám na sebe, že se nechal strhnout a stal se součástí stáda. Tvůrce těší, jak hru bere vážně, bez ironie a humoru.
Mise zrádců: karty za obrazem
Do dílu je vložená mise zrádců s kartami. Seznamy smrti se dávají veřejně už od loňské řady – funkčně je to totéž, jako by jména zazněla na konkláve, ale je v tom větší napětí a pro zrádce větší riziko, protože musejí spolupracovat a hrozí, že je někdo chytí. Ve světě se to dělá mnoha způsoby, přes obrazy nebo psaní jmen na skrytá místa. V jedné zahraniční verzi museli zrádci za bílého dne ukrást portrét a hodit ho do kašny.
Zeď s obrazy postavila produkce i proto, že do křivoklátských zdí se nesmí zatlouct ani hřebík. Rovnou se využila na přihrádku za zrádcovským obrazem. Hráči přitom rozebírali budky do posledního šroubku, ale za obraz, který je zjevně od produkce, se nikdo nepodíval. Karty tam podle všeho přibyly až v den mise; kdyby je někdo našel, musela by produkce vymyslet novou herní situaci.
Zrádci měli velké štěstí. Snídaňová místnost je jediné místo v hradě, kde se smí jíst a pít, je tam káva i víno, takže v ní skoro vždycky někdo je. Víno dostávají hráči na příděl a tvůrci jsou za to rádi. Zrádci hledají nejteplejší místnost a Annelie všechno podrobně popisuje – tvůrcům připomíná kouzelníka, který půl hodiny vysvětluje, že je klobouk prázdný. Ostatní to ale zřejmě nevnímají, protože taková prostě je. Kartičky se seznamem smrti zrádci uloží do skříňky a klíček odnesou na konkláve.
Kryštof prozradí plán dostat Dášu pryč hned po Lukášovi, kterého se musí zbavit nejdřív kvůli gambitu. Dáša to vidí tak, že tvoří skvělý tým, ví ale, že v této hře je všechno dočasné. Tvůrcům to připomíná kancelář, kde si kolegové myslí, jaký jsou tým, zatímco se dva v kuchyňce baví, jak se třetího zbavit – tady to jen divák vidí natočené. Dáša přesto věří své původní intuici, že Kryštof a Annelie jsou pár. Ve hře jsou tak už tři podezřelé dvojice.
Konkláve jako debatní kroužek a amulet
Na konkláve mají zrádci rozhodnuto a dostávají prostor si spíš popovídat, aby divák viděl, co si myslí. Z debaty vyplývá, že sami sebe na seznam smrti nenapsali, ačkoli mohli. Annelie navrhuje, že mohou něžně popichovat, že mezi nimi přece musí být nějaký zrádce. Kryštof Dáše řekne, že to byl velice příjemný den, a popřeje jí, ať je takový i ten zítřejší – narážka na jazyk hradního pána.
Díl končí outrem, v němž hradní pán ve své komnatě cosi hledá, až najde legendu k amuletu a zavelí na Mikše, že mají práci.
Závěr
Třetí díl potvrdil, že se hra rozjela naplno: věrní sice pořád hodnotí spíš charisma než hru, ale mají už stopy, na které mohou přicházet. Ze hry odešel věrný Jura i se štítem, tajemství Barnabáše a Štefana je venku, přestože ho oba zapírají, a mezi zrádci se rýsuje spojenectví Annelie s Kryštofem proti Dáše. Zákulisí ukazuje produkci, která hráčům přihazuje vidle, ale hlídá, aby sama nikoho přímo nevyřadila – a která kvůli dobrému momentu dokáže porušit i vlastní pravidla střihu.
