Jura, student herectví a designu, odešel ze třetí řady Zrádců jako druhý vyhnaný – věrný a se štítem, který ho chránil jen před vraždou, ne před kulatým stolem. Díl se svým odchodem viděl poprvé těsně před rozhovorem, půl roku po natáčení. Popisuje, jak si postavil roli nejistého mladíka, proč měl po stěnách komnaty rozlepené lístečky a jak mu celou konstrukci rozbila jediná věta o drahém autě.
Půl roku poté: jistota, která se sesypala
Zhlédnutí třetího dílu Jurovi vrátilo část tehdejšího šoku. Zároveň se na všechno dívá s větším úsměvem a vidí situace, o kterých na hradě neměl tušení a které si s ostatními hráči ani nestihl vyříkat. Šok pramenil z toho, že vyhnání vůbec nečekal. Měl vnitřní jistotu, že ten večer zůstává: měl štít, lidé ho trochu podezírali a občas o něm něco utrousili, takže podle jeho počtů nebyl dost zajímavý pro zrádce a zároveň ne natolik podezřelý, aby ho vyhlasovali věrní. Že se o něm mluví, mu vyhovovalo – podobně uvažovala i Dáša: o kom se mluví, toho nemá smysl vyhlasovat.
Zlom přišel ve chvíli, kdy jeho téma otevřel Petr, kterému věřil stejně jako Zdíše, Janovi a Adamovi. Jura zamrzl podobně jako Matěj v prvním díle. Argument měl připravený v šuplíku, jenže se mu v tu chvíli vykouřil z hlavy a celá stavba se sesypala jako domeček z karet. Ve střihu z jeho obhajoby zbylo málo. Podle něj ale nerozhodlo, co řekl on, nýbrž co řekli ostatní.
Dvě přihlášky a role nejistého mladíka
Přihlášku poslal hned dvakrát. Rozhodla ho druhá řada, kterou zbožňoval. První přihlášku odeslal v prosinci; když v lednu uviděl na sociálních sítích, že už běží první kolo castingu, usoudil, že se jeho video někde ztratilo, a při poslední výzvě ho poslal znovu. Asi za tři dny mu volala castingová režisérka. Tvůrci s úsměvem dodávají, že počet přihlášek šance nezvyšuje a spam nikdo nemá rád.
V podkladech o něm stálo, že je student designu, věřící a herec, který o herectví nechce mluvit. Design právě dostudoval, na JAMU studuje muzikálové herectví s velkým podílem činohry. Během natáčení tak chodil na dvě vysoké školy zároveň. Spolužákům řekl, že jede na čtrnáct dní točit film – kdyby se vrátil po pěti dnech, čekaly by ho otázky, kterým se chtěl vyhnout.
Na hradě o sobě řekl jen to, že dělá design. Zamlčel herectví i to, že se pouští po hlavě do spousty věcí, mimo jiné píše a zpívá vlastní písně. Chtěl působit jako „nejistý mladík“: rozklepaný, tichá voda. Potíž podle něj nastala, když se rozmluvil a začal ukazovat na lidi.
Víru netají, zmiňoval ji už na castingu a v kontextu hry ho nijak neomezuje – jen ji na hradě nepotřeboval vykřikovat do světa. Temná stylizace pořadu s fascinací smrtí mu nevadí, je to hra. Městečko Palermo hraje od osmi let a vždycky ho štvalo, že ho vedoucí nevybral za mafiána. Ani tentokrát se to nepovedlo, ale Zrádce si chtěl vyzkoušet strašně moc – je to hra, kterou si člověk zahraje jednou za život.
Kontejner: dvacet minut o samotě a Mây v čele
Že hra opravdu začala, si Jura uvědomil už v autě, kde čekal, než ho odvedou do kontejneru. Paranoia přicházela už tam: člověk neví, co se děje, a čeká bůhví jak dlouho. V kontejneru pak strávil asi dvacet minut sám a jako hráč, který čekal únikovou hru, rozebral všechno, co šlo. Výjimkou zůstala jen krabička, do které se nepodíval. Tvůrci s nadsázkou přiznávají, že se báli o kamery a že rozebírat vybavení úkolem nebylo.
Pak dorazili Mây a Jan. Jana znal léta z YouTube, osobně ne. Mây byla podle Jury neřízená střela: začala rozhodovat a koordinovat, kdo zůstane a kdo odejde. Pokusů ovládnout situaci bylo víc, než se vešlo do střihu, a trvaly, dokud nepřišli ostatní. Z kontejneru měla Mây nejraději právě Juru, a proto se cítila zrazená, když s Janem přešli na stranu Petra, Moniky a Zdíši. Když pak přicházela na hrad, stál Jura na kraji skupiny a tak hloupě se prý dlouho necítil. Mây se změnila – podle něj jako každý hráč, který se z kontejneru vrátil v řetězech – a z té, která v kontejneru udávala směr, se stala tichá voda.
Co se odehrálo v kontejnerech, si hráči nesli dál do hry a řešilo se to podle Jury nevhodně dlouho – podobně jako Monika u prvního kulatého stolu zbytečně dlouho rozebírala vztahy mezi hráči.
Kryštofovy prsty a šachy naoko
Monika na prvním kulatém stole vytáhla téma rodinných a partnerských vztahů a odvedla pozornost jinam. Pro Juru byl důležitější jiný moment: Kryštof okamžitě vystřelil prsty na něj a na Anastázii, a to dvakrát po sobě. Tak podle Jury jedná člověk, který si chce udržet pozici, a od té chvíle mu Kryštof šrotoval v hlavě. Probíral ho s víc lidmi, pořád ale hledal ještě jeden důkaz, kterým by ostatní přesvědčil. Zpětně ví, že tolik nebylo potřeba – na začátku hry stačí málo, aby se na někoho ukázalo a ostatní nad ním začali přemýšlet. Tvůrci to pozorují každou řadu znovu: jak snadné je někoho osočit a poskládat jednotlivé momenty do kontextu, který se hodí.
Monika přitom tušila správně. Silné pouto, které v místnosti cítila, skutečně existovalo mezi Barnabášem a Štefanem. Štefan se tehdy jen zeptal, jestli myslí pokrevní příbuzenství. Juru vztahy nezajímaly; význam by pro něj měly jen tehdy, kdyby se sblížil s někým z dvojice. To se mu povedlo, ve výsledku mu to ale nepomohlo.
První den hráli s Nikou na sebe navzájem hloupé. Ve střihu chybí scéna u šachového stolku, kde oba předstírali, že nevědí, jak se táhne pěšcem a jak dámou – přitom šachy umějí oba. S Nikou si rozuměl a věřil jí, stejně jako Barnabášovi a Štefanovi, Barnabášovi nejvíc. Hned za nimi stáli Zdíša, Jan, Adam a Petr, kterým věřil na sto procent. Teprve teď zjistil, že ho už tehdy měli v hledáčku. U mise s telefonem se ke sluchátku nedostal a byl rád: hrál šedou myšku jako polovina hráčů, jména ještě nikdo pořádně neznal a sám neví, jestli by si vedl líp než Marek.
Dobře si rozuměl i s Felix a s celou posádkou svého auta. Když se vraceli z mise s minami, byla Felix už rozhozená, chytila ho za předloktí a celou cestu opakovala, že to bude dobré.
Kulatý stůl, u kterého nezbyl čas na obhajobu
Na začátku třetího dílu Jura ve zpovědnici říká, že Barnabášovi a Štefanovi věří a připadají mu důvěryhodní – a právě oni dva se na konci dílu ukážou jako dvojice, která něco tají. Na rozhodujícím kulatém stole si ale podle Jury nestihl nic obhájit. Dlouho se řešila Anastázie a Nika měla dlouhý, i když důležitý monolog. Když se debata stočila k němu, vytáhli ho Petr, Zdíša, Jan, Adam a nakonec Tomáš. Dostal pět, možná deset minut, pak se mluvilo o Barnabášovi a Štefanovi pak už přišlo ťuknutí na konec. Ve vysílání je tato část zkrácená.
Kde jeho téma vzniklo, ví až teď: podle toho, co viděl, ho začala řešit Zdíša. Impuls podle něj daly i Moničiny poznámky na konci druhého dílu, kdy ukázala na něj. Do té doby spolu přitom vůbec nemluvili, bylo to čistě pocitové – stejně jako její postřeh, že on a Anastázie působí jako syn a matka.
Největší problém byl, že se nedozvěděl, že se o něm mluví. Anastázie věděla od rána, že ji někdo řeší, a byla připravená. Jemu to nikdo nestihl říct: při večerních realitách se s Nikou ani s Barnabášem pořádně nepotkal a Nika mu to chtěla říct, jenže už nebyl prostor. Zbyl jen šok, že proti němu najednou jdou lidé, kterým věřil a kteří pro něj byli pevným bodem.
Po hře si to vyříkali rychle. Jan na konci dílu řekl, že pro něj hlasovat nechtěl, a podle toho, co Jurovi ostatní popsali, ho ve hře chtěli, jen si jím nebyli jistí. Jeho odchod pro ně byl spíš smutný než další hráč venku.
Lístečky po stěnách a argument vytažený příliš brzy
Herectví mu ve hře nepomohlo. Roli rozklepaného nejistého mladíka držel od začátku a fungovala, v některých situacích ji ale přehnal. Tvůrci zaznamenali jediný okamžik dramatizace: když po odhalení své identity odcházel od kulatého stolu, vrhl na ostatní ještě jeden významný pohled.
Zamlčené herectví bylo záchytným bodem. V komnatě měl po stěnách rozlepené papírky: svůj charakter, co se může stát a jak z toho vybruslit. Herectví chtěl vytáhnout až později. U tohoto kulatého stolu nefungovalo, nátlak byl silný a nervozita přišla až ve chvíli, kdy zjistil, že argument nezabral. Tvůrci k tomu vyjasňují podstatnou věc: nervozita z utajeného herectví nebyla skutečná. Byl to nástroj, jedna z variant, kterou zkusil.
Nika reagovala na jeho odchod velmi emotivně a ještě ve večerních realitách byla uplakaná. Lidsky si rozuměli nejvíc ze všech. Jura o ní přesto uvažoval jako o možné zrádkyni a ona nejspíš o něm, a tak se drželi s tím, že kdyby ten druhý byl zrádce, dojdou spolu do konce. Strategicky nejvíc věřil Barnabášovi. Že by Nika mohla jeho odchod zvrátit, slyšel poprvé až z dílu. Myslí si, že argumenty ještě měla a mohla hlasy stáhnout na někoho jiného, jen nechtěla prozradit, jak chytrá je. Tvůrci na formátu milují právě to, že v něm nadprůměrně inteligentní lidé předstírají, že jsou hloupí.
Ironii vidí tvůrci v Annelie, která se herectvím naopak pochlubila. Ostatní to přijali s úsměvem a nikoho nenapadlo, že umí hrát. Jura soudí, že Annelie v řadě situací působila až otravně a možná i proto ji nikdo moc neřešil. V rozhovoru zazní i to, že Annelie o této své moci ví a umí ji použít.
Ve vysílání zaznělo, že se Zdíša Jury na herectví ptala a on odpověděl, že jí to vysvětlí později. Jura si takovou odpověď nevybavuje. Pokud ji řekl, nejspíš ji špatně formuloval – v tu chvíli chtěl podle svých slov spíš ukázat na Kryštofa, o kterém si myslel, že je také herec.
Překvapilo ho i to, že Zdíšu a Jana znepokojilo, jak silně hájí Anastázii. Celou dobu se ji naopak snažil podezírat. Hájit ji začal jen v jediném okamžiku a právě ten na Jana zapůsobil jako silné potvrzení. Čas na hradě ovšem běží jinak a po půl roce si člověk všechny rozhovory nevybaví.
Proč teorie na hradě dlouho nežijí
Hra podle Jury rozloží člověka ještě dřív, než do ní vstoupí. Vnitřní paranoia mimo kamery je silnější než všechny rozhovory ve večerních realitách a dožene hráče k podezírání lidí, které by v životě nepodezíral. Teorie mají krátkou životnost, protože se střílí naslepo a bez podkladů. Na začátku je na hradě 24 lidí a už jen zapamatovat si je chvíli trvá. S Jitkou se první den ani nestihl pobavit a už byla pryč. Proto se hráči snaží najít něco na každém.
Matěj o něm u kulatého stolu mluvil jako o mladším bráchovi, kterého nikdy neměl. Jura z toho zíral, i když to možná nedal najevo. Vysvětluje si to intenzitou hry: hráč je hozený do jámy lvové bez cesty zpět, rodině nezavolá a lidé kolem se mu během dne či dvou stanou nejbližší rodinou, přáteli na život a na smrt. Ne vždy je to oboustranné – sám třeba k Zdíše cítil silnější pouto než ona k němu, vždyť ho nakonec chtěla vyhlasovat.
Štít jako divadýlko a věta o drahém autě
K mině se symbolem štítu si hráči stoupli spíš z Matějova popudu. Když Jura podlézal plot, považoval hledání štítu mezi zhruba dvěma desítkami polí za nesmysl. U miny si ale řekl, že to není tak hloupé, a štít si vzal – nenápadně, jako malé divadýlko. Dělal, že ho vlastně nechtěl, a přál ho všem ostatním, nejvíc Adamovi. Radost skrýval, protože čekal otázky, proč si štít vzal jen on a nenechal ho někomu ohroženému. Když to David označil za mladickou nerozvážnost, měl Jura přesně to, co chtěl.
Štít proto podle něj problém nebyl, komunikace kolem něj byla pod kontrolou. Horší byla Petrova věta, o které Jura neví, jestli se dostala do vysílání. Petr mu řekl zhruba toto: Juro, nejsi tak hloupý, jak na nás hraješ, já bych si ve třiadvaceti za volant tak drahého auta jen tak nesedl a nejezdil bych tak sebejistě. Jurovi v tu chvíli došlo, že mu něco uniklo. Hrál nejistého mladíka, a přitom bez problému napoprvé odřídil velké auto. Pro diváky to možná nevypadá jako silný argument, v jeho hře to ale byla díra, do které Petr trefil.
Do finále ho nejistý mladík dovést neměl. Zlom plánoval zhruba na šestý, sedmý díl, kdy už bude méně hráčů a víc lidí, kterým se dá věřit. Z nejistého mladíka se měl postupně stávat sebejistý, jako by si zvykl na prostředí a kamery. V rozhovoru zazní i ujištění, že hra se nerežíruje – hráči dostávají jen pokyny typu „teď bude mise“.
Proč hráči tají, kým jsou
Tvůrci se hráčů se skrytou identitou ptají pravidelně, proč věří, že jim utajení pomůže – podle jejich zkušenosti to funguje spíš výjimečně. Jura to vysvětluje strachem z počáteční fáze. Ukázal se už v kontejnerech: Dáša řekla, že je spisovatelka a píše občas i detektivní motivy, a hned byla nebezpečná. Hráči se bojí, že je ostatní vyšoupnou hned na začátku, protože budou působit nebezpečně. Známé tváře mají podle něj výhodu, že je nikdo nevyřadí hned, protože je lidé pomyslně znají.
Proč by mezi tisíci přihlášenými vybírali zrovna nejistého mladíka, se nikdo nepozastavil. Spoustu věcí o sobě totiž zamlčeli všichni: mezi hráči byl lovec pašeráků, Nika je jaderná fyzička, Štefan advokát specializovaný na trestní právo. Diváci si dnes každého vygooglí, hráči uvnitř ale nevěděli nic. Nejznámější byli Adam a Zdíša, po nich Jan.
Odchod, ráno potom a co by udělal jinak
Samotný odchod Jura nebral tragicky: konec hry, už nemusí nic hrát, rozloučil se a odešel. Do Zlína ho řidič dovezl v pět ráno a cítil se dobře – zahrál si další Městečko Palermo, jen o něco tvrdší. Skutečný dopad přišel až další ráno, když se vyspal. Několik dní chodil sám doma z místa na místo, nezapnul televizi ani telefon. Došlo mu, že tuto hru už si nikdy nezahraje. Všechno si znovu a znovu procházel a čekal, jestli mu castingová režisérka nezavolá, ať se sbalí a přijede zpátky.
Lístečky po pokoji mu na hradě každé ráno připomínaly, kým má být a jaký argument má na co. Nebyla to podle něj ani tak herecká metoda jako designérská – samolepicí papírky používá při práci a celé to byla taková designová skládačka.
Dnes by se nesnažil tolik balancovat na tenkém ledě. Byl to vysoký risk, který mohl vyjít daleko: kdyby tento stůl přežil, vydržel by podle sebe ještě tak tři díly, pokud by ho nezavraždili zrádci, protože by se obhájil před nejsilnějším kolektivem věrných – Petrem, Zdíšou, Janem a Adamem. Když promluví Petr, velký chlap s hlubokým hlasem, celý stůl ztichne a poslouchá. Když nejistý mladík řekne, že je to Kryštof, nezní to stejně. Pasivita měla být jen krytím, dokud si nevybuduje zázemí, o které se může opřít.
Navenek chtěl působit trochu jako Lukas z první řady, uvnitř být taktičtější. A chtěl být zrádcem, což řekl hradnímu pánovi do očí. Je to podle něj jednodušší role a nejistý mladík na ni byl stavěný: Lukas byl také nejistý a byl zrádce, takže hráči, kteří mají všechno nakoukané, by čekali, že se to podruhé nezopakuje. Když zrádcem nebyl, musel taktiku přehodnotit a odtud se vzalo balancování: dostat u stolu hlas nebo dva, ne tak málo, aby ho zavraždili zrádci, a ne tolik, aby ho vyhlasovali.
Kryštof, Felix a Matějova pohádka
Když se dozvěděl, kdo jsou zrádci, měl největší radost z toho, že trefil Kryštofa. Ten mu byl podezřelý od prvního dne, jenže se k němu nedostal. Kryštof si pěstoval vlastní síť vztahů s Nikou i dalšími hráči, na první pohled veselá kopa, k Jurovi ale sám od sebe nikdy nepřišel – proč, dodnes nechápe. Dášu vážněji neřešil, víc mu v žaludku ležely Anastázie a Felix. Kryštof byl největší alarm s nejméně důkazy.
Intuice Felix byla podle tvůrců zatím velmi přesná. Jura na ni měl spadeno, protože od druhého, třetího dne začala být nejistá. Po minovém poli přišla na snídani rozklepaná a s Anastázií se začaly zvláštně navzájem předhazovat. U kulatého stolu se rozsypala, což ji ve výsledku možná zachránilo. Její vysvětlení, že ji dojalo, co hezkého řekl Matěj, Jurovi připadalo neadekvátní: pláč z dojetí vypadá jinak, tady viděl spíš zoufalství, únavu a stres z celého dne. Možná to bylo vysvětlení, které se jí zdálo bezpečné. Tvůrci v tom vidí nejtěžší část hry – každou reakci je potřeba hlídat a usměrňovat, a právě to pak působí neautenticky a podezřele.
Totéž podle Jury platí pro Matěje, který u stolu vyprávěl o jejich poutu hrozně pohádkově. Když to teď slyšel znovu, znělo to krásně, u kulatého stolu tomu ale nevěřil. I na Matěje měl spadeno – dvakrát mu prý tvrdil něco jiného a pak si nic nepamatoval, což může být i pravda. Měl ale štít, takže to dál neřešil. Jinak je Matěj podle něj zlatý.
Co hra dala a proč přezdívka Sirka
Hra mu dala víc, než čekal, i když na hradě nebyl dlouho. Především zkušenost zažít to naživo pod tlakem, který podle něj tvůrci vytvořili neskutečně dobře – jako bývalý skaut, zvyklý na simulační hry, to dokáže ocenit. A přátele: vazby z několika dní jsou tu tak intenzivní, že jsou skoro věčné. Křivdy můžou přijít, ale přátelství zůstává.
Ponaučení vyslovil už ve zpovědnici: nehrát si na něco, co není, pokud zrovna nestojí na jevišti nebo před kamerou, být autentický a stát si za svým, protože tak se dojde nejdál. Nejistého mladíka by příště nechal doma ve skříni.
Tvůrci k tomu dodávají, že hra rychle rozloží každou lež a masku, protože na hráče hledí mnohem víc očí, které masku předpokládají, než v běžném životě. Jakékoli jednání může být ráno vyloženo úplně jinak a myšlenkové pochody hráčů bývají v paranoie tak překombinované, že se nedají jednoduše soudit. Jednomu z nich Jura svým vzhledem připadal jako prototyp zrádce, druhému jako skautík. Skaut sedí: osm let vedl oddíl a na krku nosí přívěsek, který dostal při odchodu z vedení. Stojí na něm jeho funkce – stavby – a přezdívka Sirka.
Závěr
Jurův příběh ukazuje, jak křehká je promyšlená strategie v prvních dnech hry. Role nejistého mladíka, štít jako divadýlko a lístečky po stěnách měly vydržet do šestého dílu, jenže stačilo pár minut u kulatého stolu, nevyřízený vzkaz od Niky a jedna Petrova věta o autě. Sám si odnáší přátele, poučení o autenticitě a radost, že Kryštofa odhadl správně.
