Výtvarnice a zpěvačka Karolinna skončila jako druhá zavražděná třetí řady Zrádců. V rozhovoru s tvůrci pořadu vypráví, proč ji víc než samotná sociální hra okouzlil hrad a práce štábu, jak v kontejneru chránila své sklíčko vlastní hlavou, proč na premiéru přinesla ruce mrtvých a co se do střihu nedostalo – včetně omluvy Adamovi u kulatého stolu. Ze hry si odnáší poznání, že o osudu rozhoduje štěstí a náhoda víc, než by si člověk přál.
Hrad a štáb lákaly víc než hra
Rozhovor začíná chvíli poté, co si Karolinna ve vedlejší místnosti pustila druhý díl. Je plná dojmů a trochu smutná – přesně tak, jak to řekla, když zjistila, že ji zavraždili. Tvůrci si všimli, že ji nejvíc mrzí ztráta hradu a prostředí, a ona to s rozpaky potvrzuje. Hrad milovala, a ještě víc zákulisí: kameramany, osvětlovače, mikrofony, klapku a celou armádu lidí, která jede na jeden povel. Pro milovnici filmu, která vystudovala výtvarné umění, to bylo snad cennější než logická hra sama, i když by ve hře ráda zůstala déle.
Vystudovala výtvarné umění s grafikou, kurátorstvím, multimédii, postprodukcí i kouskem psychologie. Nakonec se ale dala na hudbu, protože vždycky chtěla zpívat. Ze školy si odnesla hlavu plnou konceptů, jak se věci dělat mají a nemají, a ty ji ve výtvarné tvorbě svazovaly. V hudbě je laik, neví, jak se věci dělají prakticky, a právě to jí otevírá prostor experimentovat a zkoušet, co na české scéně chybí.
Ruce mrtvých na premiéře
Divákům se zapsala i lehkou výstředností. Outfit z premiéry v pražském Kongresovém centru vycházel z písně, kterou ke Zrádcům složila. Hledala, jak ji vizuálně uchopit, a ústředním motivem se staly ruce. Jsou pro ni metaforou hry na hradě: hráči na sebe obrazně sahají, zjišťují, kdo je kdo, a zároveň po sobě šlapou. Jedna ruka představuje jednoho člověka a jeho identitu na hradě, a když některé ruce chybí, je to obraz hráčů, kteří padají. Odtud nápad vzít si ruce mrtvých s sebou na premiéru. Tvůrci pro jistotu zdůrazňují, že jde jen o metaforu a doslova se na hradě nikdo neosahával – aspoň v to doufají.
Původně měl kostým pokračovat: za rukama měla táhnout celou postavu s vykloubenou hlavou. Na to už nezbyl čas ani peníze, a tak z toho vznikla, jak sama říká, klasičtější avantgarda. Tvůrce těší, že řada hráčů využívá premiéru ke stylizaci – jiný soutěžící přijel v kočáře a na vodítku měl mít selátko, které ale nakonec nespolupracovalo.
Přirovnání, že vypadá jako z filmu Tima Burtona, bere jako pochvalu. Na jeho filmech vyrostla, kopírovat je ale nechce, je to stylizace, která se jimi inspiruje. Na hrad si přivezla jen deset outfitů. Tvůrci rýpají, že si zřejmě nevěřila na finále; podle ní ale na další kostým nebyl čas a počítala s tím, že bude kombinovat a vykrádat sama sebe.
Empatie a bezkonfliktnost jako plán
Do hry se sama nehlásila – oslovili ji. Bylo to týden poté, co se domluvila s hudebním vydavatelstvím na smlouvě, a v hlavě se jí všechno točilo. Chtěla jít, i když nevěděla, co ji čeká. Sociální vazby, vyhrocené emoce a drama jsou jí podle vlastních slov docela blízké, a tak hru brala jako zajímavý experiment.
Stavět chtěla na empatii a na tom, že je bezkonfliktní člověk. Ví, že to říkali všichni. Na otázku, jestli je to dobrý předpoklad, odpovídá s úsměvem, že očividně ne. Na hru se připravila jen českými řadami, zahraniční verze neviděla. Na místě pak sledovala hráče, protože nevěděla, s kým jde do hry, ale zákulisí pro ni bylo pořád přitažlivější.
Kontejner: únikovka a herec, který byl hráč
V kontejneru si nejdřív myslela, že je v únikové hře: světýlka, krabičky, stupínek, stůl, kameramani, dveře. Na internetu jí pak vyčítali, že nepozdravila. Pod sebou objevila kameru a nechápala proč. Adam zaujal pozici pozorovatele, a tak se dívala taky, aby nevzbudila podezření. Pak přišel Matěj, který podle ní pomohl rozproudit rádoby příjemnou atmosféru.
Karolinna, a stejně tak Adam, byla přesvědčená, že Matěj je herec nastrčený produkcí, který bude rozdávat úkoly. Specifický tón hlasu, pomalost, melodie řeči a k tomu kníry – po první větě si řekla, že je to herec a že dnes budou dobové hrátky. Až později zjistila, že je hráč. Uvěřila tomu zhruba ve chvíli, kdy jim podával ruce. Tvůrci prozrazují, že ticho v kontejneru ve střihu neprodlužovali, ale naopak zkracovali. Ticho se podle ní dalo krájet, všichni se báli, že cokoli řeknou, bude použito proti nim.
Spoluhráče z kontejneru popisuje po svém. Anastázie podle ní působila, že si vymýšlí, protože jí splývala role s povahou. Niku si okamžitě spojila s jednou známou tváří – stejné rysy, mikádo, výrazné obočí. Tomáš na ni působil neutrálně. Adam převzal kontrolu nad situací, i když její důvěru tím nezískal. V tu chvíli to bylo uklidňující, ale zároveň ji to štvalo: nenesla zodpovědnost sama za sebe a mikrosituace mezi hráči i v misích nemohla ovlivnit natolik, aby mohla hrát logicky.
Hra o náhodě a vazby z auta
Karolinna věří, že první díly jsou hlavně o náhodě. Co člověk řekne, se dá podle kontextu, který nezná, vyložit pozitivně i negativně, a potom to může jen obhajovat. Příkladem je pro ni Monika. Ve vlastním kontejneru měla Matěje a později si udělala skupinku s Davidem a Majdou. Na její vyřazení mělo podle ní vliv i to, že nebyla v jednom kontejneru ani v jednom autě s lidmi, kteří měli v počátcích na hru největší vliv.
Tvůrci zmiňují tenkou hranici mezi zdrženlivostí a chvílí, kdy je potřeba hru chytit a rozehrát. Karolinna připouští, že tento moment jí mohl utéct, ale namítá, že ve druhém díle měla vstupy, které se do střihu nedostaly. V sociálních interakcích je pomalá a lidi potřebuje nejdřív nacítit. Hráči jako Felix, která do sebe hned obrátila nápoj, byli otevřenější, a proto víc vidět.
Podle tvůrců diváci nevidí, co se do střihu nedostane, a sami u realit nebývají – proto dávají hostům prostor to doplnit. Silnou roli měla podle Karolinny první cesta autem na hrad. Hráči z různých kontejnerů vyprávěli své zážitky každému novému člověku a vazby tam vznikaly silněji než v kontejnerech. Tvůrci dodávají, že kontejnery přirozeně spojovaly ty, kdo si vybojovali odchod jako první, a stavěly proti sobě ty, kdo zůstali.
Kladivo u hlavy a příjezd na hrad
Z dílu se teprve dozvěděla, že Adama v kontejneru rychle zablokovala – vůbec si to nepamatuje, byla prý jako v transu. Věřila produkci, že vybrala slušné lidi, a Adam podle ní je dobrý a slušný člověk, i tak ale přemýšlela, jestli jí kladivem nepůjde po hlavě, protože ho neznala. Matěj a Adam stáli před krabičkou s, jak říká, mačo postojem a ona neměla šanci ji otevřít. Její sklíčko bylo dole uprostřed, na ráně jako první, a tak jedinou obranu viděla v tom, že k němu přiloží hlavu. Pak chtěl Adam bouchnout do Matějova sklíčka, Matěj ho ale začal tahat zpátky.
Tvůrci připomínají, že se o scéně hodně mluví a fyzična bylo víc, než bývá ve Zrádcích zvykem. Karolinně ale v televizi přišla scéna spíš sušší. Na místě a v reálném čase to člověk prožívá mnohem víc, televize od strachu odstiňuje. Velké drama to podle ní nebylo a kluci to prý pak brali v pohodě, oba jsou rozumní.
Při příjezdu na hrad ji trápilo něco, co ve střihu není. Ve chvíli, kdy jí Adam stál s kladivem u hlavy, řekla Matějovo jméno a na fotografii ze hry oba ukazují na jeho sklíčko. Když se Matěj vracel do hry, bála se, jestli to neslyšel a nebude jí to oplácet. Ohromili ji koně s povozem a klapot kopyt v podchodu – monumentální zážitek, který podle ní kamera nepřenese. Byla nervózní a zároveň se těšila: stála na místě, kde se před ní odehrávala dramatická hra.
Myslet za čtyřiadvacet lidí
Ke hráčům předchozích řad má dnes větší empatii. V televizi vidí příběh, ale teprve uvnitř pochopila, kolik práce hráči odvádějí, aby se někam dobojovali. Zásadní je přemýšlení: vcítit se dokáže do dvou, tří blízkých lidí, ale najednou jich je čtyřiadvacet. Musí je nejdřív nacítit, pak za ně myslet a nakonec předvídat jejich kroky podle situace. Divák to vidí jen ve střípcích ze zpovědnice a spousta se tam nedostane.
Za introvertku se nepovažuje. V dobrém prostředí umí být hodně extrovertní a performativní, introverzi ale potřebuje kvůli umění, aby mohla přemýšlet a analyzovat vizuály, myšlenky a zvuky. Tvůrci ji v rozboru dílu přirovnali k hráčům, kteří nový kolektiv nejdřív analyzují a nepotřesou si hned se všemi rukou. Jeden z nich se k takovým hráčům sám počítá: v novém kolektivu bývá vzadu a rozmýšlí se, s kým se bude bavit. Podle nich si umělci vytvářejí vlastní světy, a výrazné outfity a klobouky jsou způsob, jak si Karolinna nosí své prostředí s sebou.
Jemná introverze je podle ní pro hru důležitá – člověk dokáže chvíli stát mimo a vnímat hru nezaujatě. Introvertnější jí přišli třeba Majda nebo Štefan, a to podle ní vůbec není špatně.
Bez štítu na odstřel
Tvůrci připomínají, že její osud nejvíc ovlivnilo, že po druhé misi patřila k několika málo hráčům bez štítu. Mezi pěti lidmi už byla na odstřel. Tomáš navíc u stolu předvedl krycí taktiku se jmény, která by ji v životě nenapadla – skvělý tah. Potěšilo ji, když ve vysílání slyšela Dášu na konkláve říkat, že vyberou někoho, koho by u stolu nikdo nevyhlasoval. Pro ni to znamená potvrzení, že je opravdu nekonfliktní.
Věrná, a ráda
Na začátku chtěla být věrná, protože si neuměla představit, že by roli zrádkyně psychicky unesla. Pak si ale řekla, že by to byla skvělá příležitost vyzkoušet si hranice: kam až může dojít milý, hodný člověk, který se nikdy nikoho nesnažil vyřadit. Po zhlédnutí prvních dílů je ráda, že byla věrná – a že jako věrná i odešla.
Hra pro ni začala už v kontejneru. U sluchátka pak pochopila, že bude hodně nekompromisní. Po volbě zrádců cítila spíš zvláštní uklidnění, možná ambivalentní: všichni se trochu stáhli.
Podezřelá Anastázie a David jako vrba
Nejtěžší pro ni bylo oddělit povahu od role. Okamžitě měla výhrady k Anastázii, která podle ní příliš tlačila na pilu se svou profesí v paliativní péči a neřekla jediný neutrální argument. Přišlo jí, že ostatní až moc přesvědčuje, a právě tady poprvé tušila, že někdo mlží. K některým hráčům měla antipatie a nevěděla, jestli jde o povahový rys, nebo o roli. Logicky se podle sebe daleko nedostala.
Myšlenky sdílela hlavně s Davidem, na kterého je všechny vylila. On jí na oplátku sypal vlastní tipy, kdo je s kým a kdo proti komu. Je ráda, že se ho chytla, protože podle ní hraje dobře a je to hodný člověk. Tvůrci s úsměvem připomínají, že David je ten, kdo ve hře prohlásil, že všechny povraždí.
První noc s bločkem
V komnatě měla arch s avatary všech hráčů, dělala si poznámky, škrtala, kreslila puntíky a otazníky. Nějaký výstup z toho měla, ale připadalo jí, že je na dedukce příliš brzy – hráčů je moc a podezření může ukazovat na kohokoli, jak ukázala Monika. Možná tady trochu zaspala. Na druhou stranu nevěří, že se v prvních dvou třech dílech dá cokoli vydedukovat správně. Tvůrci připomínají, že v první řadě hráči odhalili zrádkyni Sáru hned druhý den – i to byla zčásti náhoda.
Tvůrci přiznávají, že by čas v komnatě sami koncepčně využít nedokázali a hráli by spíš podle intuice. Karolinna si jména moc nepamatuje: zapamatovala si lidi ze svého kontejneru a ty výrazné, problém jí dělal třeba Lukáš. Kdyby postoupila dál, vyptávala by se na všechno a nastražila by háčky, aby zjistila, kdo se podřekne. Později ve hře se podle ní dá z gest a emocí lépe vyčíst, kdo nese na zádech víc. Možná je to ale jen její fabulace.
Objímání jako vstupenka a Zdíšina hra
První snídani po přežité noci tvůrci vnímali jako euforickou. Karolinna si myslí, že spousta lidí to hrála. Objímání je podle ní tradiční součást začleňování: kdo se neobejme, na toho se budou ostatní dívat divně, že není součástí sociální interakce. Nemusí to být přirozená reakce. Ze současného pohledu jí je nejsympatičtější hra Zdíši, která ve třetím díle podle ní jede naplno.
Megalomanská mise s přestávkami
První venkovní mise s bojem, křikem a vřavou byla podle Karolinny megalomanská. Jedno jí ale ubíralo na dojmu: nebyla plynulá. Úkol, pauza, další úkol – žádný tah do cíle. Chápe, že z produkčního hlediska to jinak nejde. Souboj rytířů byl skvělý, a když teď viděla krev a probodnuté mrtvé, byla nadšená.
Tvůrce prostoje štvou taky. Aby mise běžela plynule, musel by být tým ještě dvojnásobný, a to se nestane – jsou na vrcholu toho, co si mohou dovolit. Hledají cesty, jak mise přizpůsobit, ale přestavby a přesuny kamer se dějí. Při návštěvě natáčení britské řady prý viděli, že tam jsou prodlevy a přestavovačky ještě horší a jde spíš o natáčení než o hru.
Nevybraná do první skupiny
Ve druhé misi ji s Davidem nevybrali do první skupiny. Pocit to byl mizerný. Hlavně ale byla naštvaná: Adam podle ní vytvořil pravidlo, že se vezme víc lidí místo peněz, jenže v dalším kole to pravidlo nefungovalo. Obhajovalo se to tím, že Petr šel dobrovolně, i tak to ale bylo proti pravidlu, které sám Adam stanovil. Přišlo jí to nelogické. Uznává, že jde o problém výhybky – koho vybrat, když se rozhoduje mezi lidmi – a že taková volba vždycky plodí argumentační fauly. V tu chvíli jí nedošlo, že zůstane bez štítu. Říkala si, že ji to přece nemůže potkat, a nakonec šla.
Adam: respekt, ne důvěra
Tvůrcům se zdá, že Adam hodně komentuje a vysvětluje své myšlenkové pochody, možná i z profesní deformace vyjednavače. Karolinna ho ve hře slyšela argumentovat jen jednou při misi. Ostatní debaty viděla až v dílech: působí inteligentně a rozumně, jestli ale jeho argumenty měly ve hře nějaký vliv, si jistá není. Myslí si, že pro některé hráče byl pevným bodem, který za ně bude kopat, protože má zkušenosti z podobného prostředí.
Tvůrci rozlišují respekt a důvěru: Adama podle nich respektují, ale to automaticky neznamená, že mu důvěřují. Pro ostatní je pohodlné, že takový člověk ve hře je – světlo nemíří na ně a riziko je menší. Zároveň to může být zbraň. Ptají se i na Zdíšu, jestli jí lidé věří víc, protože ji znají. Karolinna obdivuje její práci a považuje ji za záslužnou, takže jí ve hře možná podvědomě věřila. Adama předtím neznala vůbec.
Se Zdíšou si na hradě jen podala ruku, víc interakce nestihla. Stejné to bylo s youtuberem Honzou, kterého neznala; měl prý zvláštně strnulý stisk a až potom si ho našla na YouTube. Tvůrci vtipkují, že ruce, které nosila na premiéře, tedy patřily Zdíše a Janovi – jedna a jedna.
Strach přišel až ráno
Že je v ohrožení, si naivně uvědomila až ráno. Šla spát s pocitem, že je všechno v pořádku, a teprve pak jí došlo, co když ji zabijí. Novinkou řady je zvláštní zpovědnice, kde mrtví hráči dostávají dopis. Kolem chodila denně, připadala jí jako zvláštní místo a netušila, že je určená pro vypadlíky.
Bylo to smutné. Když teď viděla Jitčin, jak říká, královský odchod, připadá si vedle ní jako brambor. Sotva si rozumí, byla v mírné frustraci a pořádně neví, co tam říkala. Tvůrcům to tak nepřišlo, smutek byl vidět. Ona sama bojovala, aby před celým národem nebrečela.
Drby o Anastázii a omluva Adamovi
Ve třetím díle je výrazná linka, kdy Zdíša odhaluje, že Štefan a Barnabáš tají, že jsou partneři. Karolinna netušila nic. S Davidem v té době řešili Anastázii a hledali náznaky, které by ukazovaly, že je zrádkyně. Upřímně si myslí, že byla smůla být v jejich skupině, a ne v té, která by jí dovolila vidět víc.
David přišel s teorií, že Zdíša je dcerou Anastázie. Pro hru by to mohlo být relevantní: kdyby byla jedna zrádkyně a druhá ne, mohly by si pomáhat stejně jako pár Štefana a Barnabáše. Podezřelá jim přišla i Dáša, protože byla velmi urputná a urputnost může něco zakrývat. Probírali i Moniku a Adama.
Překvapilo ji, jak rychle se řečené vrací. Sotva něco o Anastázii řekla, začali za ní chodit lidé s otázkou, co si o tom myslí, a půl hodiny pak svůj názor obhajovala. Vznikla také situace, kterou podle ní střih neukázal a kterou nechce rozebírat: ukřivdila Adamovi. Adam to pak řešil u kulatého stolu – řekl, že kolují drby, které možná nebyly myšleny zle, ale vrhají na něj špatné světlo. Karolinna se mu omluvila dvěma třemi větami, že šlo o chaotický zmatek vzniklý z drbů, a bylo to v pořádku.
Kulatý stůl a dvacet polknutí
Mluvit u kulatého stolu je podle tvůrců něco úplně jiného než mluvit s lidmi mimo něj. Karolinna byla nervózní. Při výběru zrádců polkla snad dvacetkrát a měla pocit, že to všichni slyší. Nejde jen o to, co člověk řekne, ale jak to řekne: mrknutí, nervozita nebo škrábnutí jsou hned náznak a ostatní se chytají čehokoli, aby našli obětního beránka.
Projevit by se prý dokázala, kdyby měla na čem stavět. Později jí došlo, že nikdo nemá, ostatním do hlavy ale neviděla a bála se, že vytáhne něco, co neodargumentuje, a bude za hlupáka. Proto se rozhodla první dva tři dny zůstat mimo argumentační kolečko. Řekla jen svou úvahu o Anastázii, další postoje si nechala pro sebe, protože si jimi nebyla jistá.
Šla jsem jen kolem
Jak ji kolektiv vnímal, neví, raději se neptala. Nestihla si, obrazně řečeno, podat ruku s Dášou, Kryštofem ani Nikou. Pro některé byla podle sebe jen ta, která šla kolem. Na premiéře se bála, že se jí ostatní štítí, společná skupina na WhatsAppu je ale podle ní normálně přátelská.
Žije v Chomutově, kde si nese svou výstřednost už od vysoké školy a je zvyklá, že se lidé otáčejí. Má tam komunitu fajn lidí, kterou tvoří hlavně kavárna kamarádky, a ta ji hned chtěla nechat zazpívat. Účinkování ve Zrádcích tam prý přijali pozitivně. Chomutov podle ní trpí nedostatkem kultury i lidí, kteří se o ni zajímají; město kdysi stálo na továrnách a rodinách, které se tam za prací přistěhovaly, a s Mosteckou pánví patří co do ovzduší k té špinavější části Česka, kde se nestihlo vybudovat, co jinde.
Písnička o tom, kam nás hra vede
Někdo jde zážitek vyprávět mámě nebo partnerovi, Karolinna na něj napíše hudbu. Věří, že umělci, kteří moc nežijí, nedělají dobré umění – tvorba potřebuje životní zkušenost. Zrádci pro ni byli skvělou zkušeností plnou pocitů, na kterých se dalo hudebně stavět. Refrén písně vyjadřuje pocit, že hráče ovládá hra a situace a že se stávají jednou z figur na hradě, ať chtějí, nebo ne.
Naučit se stát si za sebou
Pobyt na hradě byl krátký a intenzivní, ale stopu zanechal. Jako sebereflexi si odnáší, že se do budoucna musí víc pochlapit a stát si za sebou – v uměleckém prostředí je to podle ní jedna z nejtěžších věcí a zatím to neumí. Tvůrci ji uklidňují, že to nejde automaticky. Základy, na kterých člověk stojí, se musí stavět cihlička po cihličce a je to dlouhá cesta. Stejně jako ve hře přitom velkou roli hraje štěstí, náhoda a správná chvíle na správném místě. Pokud je hra obrazem života, pak podle nich hlavně v tom, že štěstí a náhoda jsou velkou součástí našich osudů.
Na rozloučenou tvůrci říkají, že je mrzí, jak brzy vypadla, protože do stylizace hry zapadla a v rozhovoru ukázala, že o věcech umí přemýšlet. Píseň, kterou ke hře složila, berou jako důkaz, že dokáže zážitek dál reflektovat. Karolinna je nově u hudebního vydavatelství a hudbě se chce věnovat ještě víc.
Závěr
Karolinna odchází ze hry jako věrná, která se nestihla rozkoukat. Doplatila na chybějící štít, pomalý náběh i nekonfliktnost, kterou si sama zvolila jako strategii – a kterou nakonec potvrdili i zrádci na konkláve. Z hradu si odnáší obdiv k práci štábu, píseň a poučení, že si příště musí víc stát za sebou. Kam by její hra vedla, se už nikdo nedozví.
