Čtvrtý díl nové řady Zrádců je dílem, ve kterém se hra rozjíždí naplno: zrádci poprvé táhnou každý jiným směrem, kulatý stůl se poprvé koná ještě před misí a jedna nevinná nabídka amnestie odhalí tajný pár. Rozbor prochází díl scénu po scéně a přidává zákulisí – proč se pořadí dne obrátilo, jak vznikala mise s klecemi a proč se tvůrci nehodlají vzdát filmového stylu, který část diváků kritizuje.
Proč tvůrci zasahují do hry
Pod předchozími díly se rojí kritické komentáře a tvůrci je berou jako přirozený důsledek toho, že si diváci pořad přivlastnili. Nejvážnější výtka míří na zásahy do hry: mise prozradila, že se dva hráči dobře znají. Podobný zásah ale přichází každý rok a v každé řadě, i v zahraničních verzích. Hra se jednou ztěžuje zrádcům, jindy dalším hráčům, a vždy je to na hraně – zásah může, ale nemusí nic způsobit, a hodně záleží na tom, jak ho člověk ustojí.
Mise mají podle tvůrců vyvolávat skutečné dění ve hře, proto se občas brousí hrana i za cenu rizika – stejně jako u gambitu nebo karet za obrazem. V případě páru navíc padalo podezření už dřív: Zdíša dvojici podezírala dlouho před misí a nejspíš by na to přišla tak jako tak. Podstatné je, jak se k tomu hráči postaví a zda se přiznají.
Casting a výtky k filmovosti
Další vlna výtek se týká castingu – proč se do hry dostal někdo, kdo formát nezná nebo kdo byl osloven, místo zarytého fanouška. Odpověď je přímá: být velkým fanouškem ještě neznamená hru dobře hrát ani zapadnout do celkové palety hráčů. Cílem je pestrá směs lidí, různorodých ve všem včetně toho, jak dobře hru znají. Výrazná osobnost typu Moniky do hry vnese něco jiného než znalost pravidel. A člověka nelze poznat za dvě dvouhodinová setkání na castingu – i tvůrci se teprve ve hře učí, co fungovalo.
Nehledá se ani dvacet čtyři vítězů, ani dvacet čtyři znalců formátu. Jak se to může nepovést, ukázala britská celebritní řada, kde herec Richard E. Grant krátce po výběru za zrádce sám ostatním prozradil, že zrádcem je. Jak by na to reagovala česká režie, je otevřená otázka – zastavit natáčení a jít zpátky moc nejde.
Nejčastější výtky lze shrnout do dvou hesel: přehnaná filmovost a příliš mnoho hradního pána na úkor zápletek a řešení hráčů. Tvůrci uznávají, že na tom něco je, zároveň ale slyší spoustu chvály právě kvůli filmovému stylu. Střihač podle nich spočítal, že poměr filmových a herních scén je stejný jako dřív; zpomalené záběry jen působí delší. U min v předchozím díle by prý stačilo ukázat výbuch ve zpomaleném záběru jednou. Silnější dojem chybějícího obsahu vytvářejí i letos obsáhlejší bonusy, kde diváci vidí, co se do dílu nevešlo. Tvůrci jsou ale srdcem filmaři a filmovosti se vzdát nechtějí, dokud se neukáže, že výtka opravdu zastupuje velkou část publika.
Vrána nad Křivoklátem a snídaně bez mrtvých
Díl otevírá další filmové intro: Mikeš štípe dříví v lese, kápisti sbírají klestí a hradní pán se šourá lesem. Nad křivoklátskými lesy letí vrána, která se stala zvířetem této řady. Kde je dříví, tam bude oheň – a díl bude plamenný v doslovném i přeneseném smyslu.
Hráči u snídaně nevědí, že zrádci místo vraždy sestavili seznam smrti. Čekají, kdo nepřijde, a netuší, že přijdou všichni – a nedošlo to ani zrádcům, ačkoli sami zastrčili kartičky do šuplíku přímo ve snídaňové místnosti. Annelie přichází mezi prvními, má radost, jak všechno vychází, a hned míří na Anastázii: vadí jí její oznámení z minulého kulatého stolu, že všichni, kdo pro ni hlasovali, jsou v ohrožení, a označí ho za extrémně agresivní. Nika s Tomášem přikyvují – jenže u souhlasného kývání nikdy nevíte, co je upřímné a co hráčská strategie.
Zdíša s Tomášem se shodnou, že Adam je na to, jak je chytrý, hodně mimo. Tomáš ve zpovědnici dodává, že vyjednavače zná a ví, co umějí; s Adamem ale počká den či dva, protože teď bude většina hlasovat pro Anastázii. Hráči si rychle vytvářejí pořadníky lidí, které chtějí dostat ze hry – a zrádce Kryštof chce co nejdřív odstranit Lukáše kvůli gambitu.
Seznam smrti přímo před očima
Hradní pán vchází do snídaně s oznámením, že zrádci nezaspali: vytvořili seznam smrti, drze přímo před očima hráčů. Pod svícnem bývá největší tma. Annelie k tomu nasadí přehnaně překvapený výraz, který by u kohokoli jiného působil podezřele – jenže ona je ve svých reakcích tak výrazná, že se to nedá poznat. Otázky „Komu zvoní umíráček? Kdo je jednou nohou v hrobě?" mají navíc skrytý význam: napovídají, co se v díle bude dít.
Kartičky ze šuplíku podržel hradnímu pánovi Barnabáš, protože bylo potřeba podržet hůl. Na seznamu jsou Anastázie, David, Lukáš, Domi a Štefan. Zdíša Štefanovi věnuje smutný pohled a pohlazení, Barnabáš se nafoukne a snaží se to skrýt. Kryštof ještě před odhalením karet objímá Domi, jako by ji připravoval – vypadá to, že jsou na jedné lodi, a s Annelie se později domluví, že pokud budou někoho zachraňovat, půjdou pro Domi. Zrádci se na seznam mohli, ale nemuseli napsat i sami.
K tomu přichází změna: kulatý stůl bude dnes ještě před misí. Pro hráče je to twist a popíchnutí věrných, aby se víc snažili; zrádcům prý času na domluvu zůstává dost. Skutečný důvod je ale pragmatický – lidé ze seznamu smrti měli kvůli připravené misi zůstat v klecích až do noci a zároveň museli mít možnost být u kulatého stolu. Jinak než prohozením pořadí to nešlo.
Amnestie, která odhalila pár
Nejzajímavější chvíle snídaně přichází, když hradní pán odejde. Adam si vezme slovo: hledáme jehlu v kupce sena, ale spíš jehlu v kupce jehel – vyložme karty na stůl, kdo sem přišel s nějakou lží, ať to řekne, vyhlásíme amnestii. Annelie přece nijak neuškodilo, když přiznala, že byla dětská herečka. Adam tím dokazuje svou věrnost a chce, aby mu lidé věřili; vyčištěný stůl by se mu navíc lépe četl. Amnestie ale ve Zrádcích neexistuje – nikdo ji nemůže zaručit.
Tomáš by se ke své historce podle vlastních slov nepřiznal ani na vteřinu. Štefan se ale okamžitě přizná a vezme s sebou i Barnabáše. Je zřejmé, že se na tom předem nedomluvili: na Barnabášově zděšeném výrazu je vidět, že tohle Štefan říkat neměl. Zdíša má zadostiučinění – víc ani nepotřebuje a popravdě ani víc neměla. Kryštof dodá, že tomu se říká novinařina. Lukáš se přizná také: podezírali ho, že je policajt, ale ve skutečnosti je kouč. Kdo se přiznal, byl tedy jen ten, kdo už byl po minulé misi odhalený.
Ze zákulisí: tvůrci dvojici děkují, že půl roku nechodila spolu na veřejnost a nesdílela společné fotky – po coming outu se začít znovu skrývat kvůli tajemství pořadu není jednoduché. Proč to bylo tajné i před diváky až do třetího dílu? Pár se při castingu ptá, zda by se ke vztahu ve hře přiznal; loni u bratrů s vlastní kapelou to nešlo utajit, tady ano. Zvratů bylo v prvním díle tolik, že tvůrci chtěli mít v záloze překvapení i pro diváky. Kvůli páru dokonce sami pouštěli na sociální sítě matoucí stopy o jiných dvojicích. Nevěřte nikomu, ani sociálním sítím pořadu. Barnabáš se teď bojí, že po nich ostatní půjdou.
Zrádci jdou poprvé proti sobě
V první realitě dne se rodí velká zápletka čtvrtého dílu. Anastázie se diví, jakou logiku by dávalo napsat se sama na seznam smrti. Annelie prohodí, že když chtějí všichni dostat Lukáše, tak pomůže – věta je střižená schválně, aby se divák zorientoval v závěrečném konkláve.
Zrádkyně Dáša se totiž rozhodne jít proti zrádcům Annelie a Kryštofovi. Před Petrem tvrdí, že oba jdou po Lukášovi, aniž by uvedli důvod. Dášina plamennost je výrazná a zároveň může být skvělým alibi. Petr přidá vlastní důkaz: Kryštof prý včera přišel jak prase, tedy unavený z konkláve. Únava ale není důkaz – unavený může být kdokoli a kdyby se z kolektivu vylučovali unavení lidé, v režii by nezůstal nikdo. Dáša to rozjíždí i u Lukáše, který chce Kryštofa zmínit u kulatého stolu, a před Janem rozvíjí teorii o párech – netuší, že za chvíli s Janem sama vytvoří pár.
Kryštof mezitím rozpouští podezření na Dášu před Annelie a Anastázií. Zrádci půjdou proti sobě, potřebují obětního beránka a nikdo jím nechce být. Nejvíc v suchu je zatím Annelie, ačkoli by se jako ta, která mezi zrádce přišla později, obětovat nabízela – selský počet říká obětovat nejmenší kůzle. Roli hraje i tlak: v minulé řadě se zrádce podařilo odhalit už u prvního stolu, teď je čtvrtý díl a nic. První odhalení přichází obvykle kolem třetího dílu, ale pravidlem to není.
Felix, Mây a otázky pro Adama
Mây si promluví s Felix o jejím pláči na minulém kulatém stole. Felix vysvětluje, že v záplavě lží a výmyslů konečně slyšela něco upřímného a dojalo ji to; přišla navíc už trochu nalomená. Zvláštní je, jak často hráči útočí právě na to, z čeho jsou sami obviňováni.
Felix pak chce mluvit s Adamem: „Řekni mi něco, co mě přesvědčí, že mluvíš pravdu – to je přece tvoje práce, přesvědčovat lidi." Nad Adamem visí stejný otazník jako nad Zdíšou – u známější tváře přichází argument, jak to, že tu ještě je. Felix by si přála, aby zrádce nebyl, ale začíná věřit vlastní intuici. Hraje odvážně a dedukuje skvělým selským rozumem; potíž je, že jí ostatní intuici rozmělní.
Adam říká, že ví, že do finále nedojde, a naplňuje ho to zvláštním klidem. Zároveň ale přizná, že by roli zrádce vzal, kdyby dostal možnost – což trochu odporuje tomu, co tvrdil dřív. Tvůrcům se to líbí, protože tak to vidí i oni: zrádcem může být kdokoli. Adam sám podezírá Tomáše, který mu prý připomíná chlapa podobného profilu – a netuší, jak blízko si jsou i profesně.
Kulatý stůl: Felix proti Barnabášovi a Davidovi
Kulatý stůl otevírá Jan s podezřením, že Anastázie lidi štve spíš povahou než tím, že by byla zrádkyně. Jan ve hře prochází vývojem: od začátku se od něj nečekalo, že bude jedním z nejlidštějších hráčů, který vše nejvíc prožívá. Přišel ukázat autentickou tvář a možná sám netušil, jak autentická bude. V každém komikovi je kus tragéda. Hradní pán přichází v blýskavém obleku – blýsknout se dnes mohou i instinkty a někomu už možná přihořívá.
Barnabáš jde po Felix kvůli jejímu zhroucení: mohla by být zrádkyně, která to nezvládá. Felix útok obrátí: Barnabáš lhal se Štefanem, umí mluvit, pohybuje se v médiích a je výmluvný – proto bude psát jeho. Klasické obrácení útoku, které se v minulých řadách často bralo jako známka zrádcovství; v emocích ho ale člověk udělá, i kdyby předem prostudoval všechny řady.
Toho se chytí David, který má na Felix spadeno delší dobu. Dostane se do emocí, s nimiž neumí pracovat – a je to velmi zábavné sledovat; jeho humor není tak jasný jako u jiných, a právě to je na něm nejlepší. Vyčítá Felix, že nosí informace sem a tam, aby mezi hráči vznikaly třecí plochy. Felix se zastane zrádce Kryštof: je prý stejně střelená jako on a za něj je věrná. Přidá se i Nika – propady energie má každý. Tomáš to glosuje, že Felix potřebuje dva tiskové mluvčí, aby se obhájila.
Dáša proti Anastázii a kafemlejnek
Pozornost se stočí k Anastázii a jejímu vystoupení po minulém kulatém stole. Padne ostrá výtka, že se ta manipulace nelíbila a nikdo nechce být takhle manipulovaný. Anastázie se hájí tím, že ji zajímala reakce lidí – což zní podobně validně jako zjišťování u Moniky. Drží přitom chladnou hlavu. Dáša jde naopak naplno: „Nepromluvila jsem o tobě ani slovo a ty jsi mi řekla, že jsem největší manipulátor na hradě a že máš devatenáct lidí, kteří ti to dosvědčí."
Kolektiv měl Anastázie zjevně plné zuby a Dáša si tak mohla dovolit jít po ní ostře – kousavá je ostatně sama. Její strategie zní: buď sama sebou, prořízlá a autentická. Taková střela přece nemůže být zrádkyně, neudržela by tajemství, protože nemá filtr. Zatím to funguje. Ostrá je i Nika – navzdory deklarované inteligenci jde do obvinění emotivně a s jistotou věrné, která nemusí lhát. Tvůrci prozradí, že Niku i Davida při výběru zrádců zvažovali; důvody, proč to nakonec neudělali, si nechávají pro sebe.
Anastázie tvrdí, že umí pracovat pod tlakem, ale chce si dovolit být sama sebou. Tichý, odtažitý tón se dá číst jako pasivní agresivita i jako obrana – stáhneš hlas, nejdeš do hádky, ale tvrdě si vymezuješ hranice. Pak to Anastázie otočí na Felix a ta vybuchne: Anastázie prý mele jak kafemlejnek pořád dokola. Jana, který umí říkat nepohodlné věci do očí i politikům, to překvapivě pohorší – nevadí mu samotné slovo, které je legrační, ale tón, který podle něj překročil hranici diskuse.
Zrádci dali Anastázii na seznam smrti strategicky: kdo chce zrádce najít, najde si ho, a oni mohou jen „něžně popichovat", jak říká Annelie. Lukáš na konci stolu označí Štefana, protože prý velmi dobře zalhal – přestože předtím chtěl jmenovat Kryštofa. Štefanovy vytřeštěné oči při Zdíšině obvinění byly pro scénu všeříkající, ačkoli pak dlouho a věcně argumentoval.
Hlasování a Anastázie ve vyhnanství
Hlasování dopadne zhruba podle očekávání, i když tolik hlasů pro Anastázii nečekali ani tvůrci. Tvůrci si před každým kulatým stolem dělají vlastní rešerši ze zpovědnic, aby byli o krok napřed. Barnabáš je viditelně naštvaný, že se pár vůbec řešil. Hráči podle tvůrců hrají barevně a sofistikovaně podle toho, kolik v danou chvíli vědí.
David nakonec nehlasuje pro Felix, o které mluvil nejvíc, ale pro Anastázii – Felix se podle něj obhájila. Dáša přidá emoci i u samotného hlasování: nechce dál snášet Anastáziinu manipulaci. Je to vědomá příprava scény – až se ukáže, že Anastázie byla věrná, bude Dášina osobní zaujatost vypadat jako důkaz věrnosti. Tomáš hlasuje pro Anastázii s tím, že ji nemá za manipulátorku, ale za zrádkyni, a pokud jí není, jsou všichni pitomci. Matěj dá jediný hlas Kryštofovi, který se zvláštně pousměje. Jan hlasuje pro Anastázii, přestože se mu nelíbily osobní věty, které zazněly. Felix dá hlas Barnabášovi.
Anastázie odchází do vyhnanství se slovy, že není jen magistra, ale i psycholožka, lektorka, koučka a terapeutka, že si myslela, že jsou ostatní chytřejší, a že je věrná. Annelie má po každém vyhnání svou tradiční první větu, kterou si všímá i kamera; jako bývalá dětská herečka občas pracuje s vědomím natáčení až tak, že její repliky ze zpovědnice zní jako replika ze scénáře. Hradní pán se s Anastázií loučí: došla jí slova, ale její hlas bude znít v uších ještě dlouho. A přidá nápovědu: brzy se ukáže, jak moc pro tuhle hru hoříte.
Slzy, kápě a konec kamarádství
Adam si po vyhnání vezme slovo: i kdyby vyhlasovali deset zrádců, neznamená to ještě vítězství věrných. Kde Annelie jednou větou shrnuje zoufalost, chce být Adam tím, kdo kolektiv povzbudí. Podezření na něj ale ve druhé realitě sílí. Felix pláče před Mây a Davidem, že už před nimi plakat nechce, protože to berou jako slabost – a pořád pláče. Útěchu nachází v objetí se Zdíšou. Annelie radí Kryštofovi, ať Felix tolik nebrání, že už to přehání. Letošní zrádci jsou podle tvůrců mnohem odvážnější: Kryštof s Annelie nepředstírají, že si nejsou sympatičtí, a právě to jim umožňuje nebýt v podezření.
Matěj mezitím zmíní Kryštofa před Nikou a ta si všimne, jak zvláštně se Kryštof u stolu zasmál. Dáša by si Lukáše ráda ponechala – víc než po Adamovi touží jít po Kryštofovi a gambit pořád visí ve vzduchu. Pak přichází scéna, kdy kápisti s pytli na hlavu odvádějí lidi ze seznamu smrti. Nevyšla podle plánu: hráči utíkali a kápistům padaly kápě, takže je to celé hodně legrační. David k tomu suše poznamená, že kdyby se bránil, kápistu by okamžitě zlikvidoval. Matěj dá vysvětlení, proč nechtěl hlasovat proti Felix – nechtěl přijít o její kamarádství. Adam to uzavře větou, že tady žádná kamarádství nejsou.
Mise v klecích: kdo komu věří
Příjezd na místo mise vyrazí hráčům dech – a pak se leknou, když vidí, k čemu přijíždějí. Na stejné lokaci se původně měla natáčet mise už v minulém díle, krátce předem ji ale museli zrušit. Jiná připravená mise, kterou tvůrci zkoušejí realizovat už třetím rokem, zase nevyšla; prozrazovat ji nechtějí, třeba na ni ještě dojde.
Do příběhu hradního pána patří postava bývalého křivoklátského lovčího, kterého při divokém lovu sekl medvěd – odtud jizva po drápech a kůže, kterou hradní pán obléká. Původní nápad mise byl silný: hráči měli stavět hranice pod těmi, kdo jsou v ohrožení, jako metaforu spoluhráčů, kteří vlastně nejsou kamarádi. Tady poprvé zasáhla licence – věrní se nesmějí podílet na vraždě, protože by tím pomáhali zrádcům. Mise se proto otočila na záchranu, i když tvůrcům to připadá jako slovíčkaření, protože výsledek je stejný. Velký hřbitov na rozsáhlé ploše by stál příliš mnoho peněz, a tak tvůrci rozebrali velké klece z bitvy a udělali z nich čtyři malé. Museli počítat i s tím, že někdo ze seznamu smrti vypadne u kulatého stolu – měli proto dva scénáře.
Uvěznění si vybírají tři hráče, kterým nejvíc důvěřují a kteří za ně budou bojovat. Pro tvůrce i pro ostatní hráče je to cenná informace, kdo komu věří. Lukáš si vybere Petra, Adama a Mây. Štefan Zdíšu, Barnabáše – který to bere s velkým sarkasmem – a nakonec Jana. Domi si vybere Kryštofa a Annelie, David svou kolegyni Majdu a Felix, která se snaží získat jeho důvěru. Překvapení je hlavně to, že Dáša zůstane nevybraná, a je zajímavé sledovat, jak to bere čím dál vážněji. Mise jí chybějí; už v minulém díle zůstala během bitvy přikovaná ve stanu.
V samotné misi se Jan se Zdíšou nedokážou trefit do rozměru prkének a Adam do jejich barvy. Matěj sklízí pochvalu a Majdě dochází, že to mají špatně, když hradní pán začne strhávat první zlato. Zachráněná je Domi a Kryštof křičí radostí – připadal si jako superhrdina. Do banku přibylo 140 tisíc a celkem je v něm 680 tisíc korun.
Gambit se vrací do hry
Štefan, David a Lukáš zůstávají kousek od smrti a ostatní se s nimi loučí. Hradní pán k tomu použije mysliveckou hantýrku, které nikdo nerozumí, a Štefan s Barnabášem se loučí s nadsázkou – možná se už neuvidí, možná je upálí.
Cestou z mise Tomáš roznáší, že Dáša je nejvěrnější člověk na světě, a Petr se přidává. Dášu to posílí, ale zároveň se utrhne na Annelie – je smutná, že si zase nezahrála. Petr ji pobaví hláškou, ať se nebojí, jinak si ji vezme do parády. Felix a Dáša si v autě vyjasňují gambit: Dáša mluví o souhře náhod, Felix souhrám náhod nevěří a věci řeší tváří v tvář. Tvůrci k tomu poznamenávají, že o souhru náhod nejde – stačilo by o tom mluvit s jedním člověkem, ale Felix o tom mluvila už s mnoha. Jan k tomu přidá trefnou poznámku: až zrádci půjdou proti sobě, začnou dělat ty největší chyby.
Odlehčení přináší Jan s Dášou jako nový hradní pár a Zdíša, investigativní reportérka, která sedí na baru se třemi zrádci a stěžuje si jim. Kryštof je přesvědčen, že se Lukáš s Dášou kvůli gambitu určitě shodnou.
Konkláve: první hádka zrádců
Konkláve začíná ve tmě: uvěznění jsou stále v klecích a Mikeš se v mrazivé noci dlouho prochází kolem nich. Probíhalo to v reálném čase – režie dole současně řešila, v jakém pořadí bude vězně vysvobozovat, a dohadování zrádců nebralo konce.
Poprvé přichází hádka zrádců. Annelie s Kryštofem šli na konkláve s tím, že jen potvrdí Lukáše, ale Dáša přichází s tím, že by ho nechala žít – má jim prý pomoci dostat ven Adama. Ve skutečnosti chce Dáša vyšachovat Kryštofa. Ten chtěl konkláve řídit jako dominantní zrádce, jak bývá v minulých řadách zvykem; tady ale vzniká skutečná diskuse, která dává mnohem větší smysl než pouhé „milí kolegové, napíšeme ho". Annelie se staví jako Švýcarsko: chápe obě strany a myslí si, že Kryštofův problém s gambitem je možná přeceněný a trochu paranoidní.
Kryštof je na gambitu zaseklý, ale hraje v tom roli i ego – „já jsem hlava, já to rozhodnu". Dáša zvolila taktiku, ať si klidně myslí, že je hlava, ona bude krk, který s hlavou otáčí. Argumentuje, že teď se nebude hlasovat pro Adama, ale skloňuje se Tomáš. Kryštof s Annelie kontrují: co když zítra vyhlasují Felix a ta vytáhne gambit, a Lukáš, pokud ho nechají žít, se přidá? Kryštof hádku hodnotí jako zbytečnou a takovou, která může zrádce stát celou hru.
Gambit je šachový termín pro zahájení, ve kterém hráč obětuje materiál, nejčastěji pěšce, výměnou za poziční výhodu – a jako tečka nad dílem to sedí přesně. Jak hádka dopadne, ukáže až další díl. Jisté je, že buď David, nebo Lukáš půjde ve šlépějích mistra Jana z Husince. Do dílu, který začal štípáním dříví, to zapadá dokonale.
Závěr
Čtvrtý díl je zlomový: zrádci se poprvé rozcházejí, Dáša hraje vlastní hru proti Kryštofovi a amnestie, která neexistuje, poslala ven tajemství páru. Anastázie odešla jako věrná a v klecích zbyli lidé, o jejichž osudu rozhoduje první letošní hádka zrádců. Tvůrci přitom ukazují, že za každým filmovým záběrem stojí kompromisy mezi rozpočtem, licencí a logistikou – a že výtky diváků čtou, i když filmovosti se vzdát nechtějí.
