Spisovatel Marek Přibil vydal pátý román s názvem Děti Václava Havla. Vychází v čase, kdy se veřejně řeší konec Knihovny Václava Havla v dosavadní podobě — v tom souběhu vidí autor náhodu, kterou by ale spíš nazval synchronicitou. V knihovně sám nikdy nebyl a na otázku po křtu knihy právě tam odpovídá s pobavením, že by ho tam nejspíš nepustili.
Román ze současnosti, který se vrací do Trutnova
O dokumentární román podle Přibila nejde. Je to román ze současnosti, který ji ale přibližuje přes dějiny — především přes to, co se odehrálo na Trutnovsku. Historické vrstvy se příběhem prolínají a nezůstávají jen u Česka — velká pasáž se váže k Ukrajině.
Václav Havel v knize hraje důležitou roli hned dvakrát: vystupuje jako otec hlavního hrdiny a zároveň je jeho prostřednictvím reflektovaná dnešní doba. Zabývat se současností, vystihnout ji a popsat považuje Přibil skoro za povinnost spisovatele — a míní, že řada soudobých autorů to nedělá.
Z médií se staly sekty, které jedou vlastní propagandu
Jedním z motivů knihy je zrcadlo nastavené současným médiím. S nástupem internetu se podle Přibila na čtenáře valí takové množství zpráv, že se z redakcí staly spíš sekty předkládající jediný názor — ten svůj, který pokládají za správný. Dnes by je popsal jako aktivistické buňky jedoucí vlastní propagandu a míní, že média zásadním způsobem selhávají. Připouští ale i druhou stranu: kvantum informací na internetu nikdo nemá kapacitu pořádně zrešeršovat.
Technologie zároveň média zlevnily a demokratizovaly — novinářem dnes může být téměř každý, kdo má připojení a napíše komentář, analýzu nebo zprávu. Problém podle Přibila nastává jinde: v pořádku není, když je někdo kvůli svému názoru zaškatulkován a zařazen do pejorativní kategorie, třeba právě ze strany některých médií. A protože lidé nemají kapacitu ten objem informací vyhodnocovat ani sledovat, je pak podle něj mnohem snazší je ovládat.
Morální byrokracie: stačí si obléknout správné tričko
Pro tenhle stav má Přibil vlastní pojmenování — morální byrokracie. Znamená podle něj, že morálka už nehraje takovou roli, protože stačí vyplnit formulář. Ilustruje to obrazem člověka, který mohl být v minulosti členem strany nebo i rozvědčíkem, ale aby se zařadil do toho správného proudu, oblékne si tričko s Václavem Havlem a vyrazí na trutnovský festival.
Od Syna k Dětem Václava Havla
Kniha se původně měla jmenovat Syn Václava Havla. Ten název přišel autorovi prvoplánový a přiznává, že se chtěl trochu šibalsky vyhnout mediálním útokům, kterých se obával. Množné číslo se mu nakonec zalíbilo víc — je v něm cosi švejkovského a otevírá to celou generaci lidí, kteří se narodili nebo vyrůstali za Havlova prezidentství.
Otázka skutečného otcovství je podle Přibila jen jedno z lákadel. Skutečná literatura by podle něj měla stát na tématu, které se příběhem prolíná jako had a dovede autora k závěru, jenž je jiný a nový oproti tomu, co už bylo předloženo. V předchozích knihách si takto vzal náhodu, variace dějů, synchronicitu a čas; v téhle je tématem větší metafora — že v Čechách je každý tak trochu zločinec i hrdina.
Z Havla zbyl ikonostas
Když se Přibil na Havlovu osobnost podíval, položil si otázku, co z ní zbylo — a měl pocit, že jen jakýsi ikonostas. Ikona, kterou se zaštiťují všichni, kdo se chtějí zařadit do té takzvaně lepší společnosti, bez ohledu na vlastní morální kvality. Zaštiťoval se jí podle něj kdekdo, aniž by jméno za ní znal.
Právě proto považuje za úkol spisovatele podívat se za ikonu a hledat odpověď na otázku, proč se to tak stalo. Sám je přesvědčen, že by si Havel nepřál stát se symbolem, který připomíná symboly z dob normalizace — tehdy se společnost určitými lidmi zaštiťovala podobně. V tom vidí i jednu z příčin toho, co se odehrálo v Knihovně Václava Havla; některé kroky Dagmar Havlové v této souvislosti ocenil s tím, že se jí situace zjevně také nelíbila. Připomíná k tomu i výrok Jáchyma Topola, že se z Havla začíná stávat Mickey Mouse.
Spisovatel, který se za novináře nepovažuje
Podívat se za ikonu je ovšem i úloha novináře. Přibil se přesto za novináře deset let nepovažuje a bývá mu občas nepříjemné, když ho tak někdo označí. Kdyby si dnes vybíral, nastoupil by prý radši u pražské taxislužby — s dovětkem, že se tím nechce nikoho dotknout a jde o jeho subjektivní pocit.
Psát dnes román považuje za pošetilost: uživí se tím málokdo a literatura podle něj ztratila status a je svým způsobem mrtvá. Aby zůstal nezávislý na systému — což byl podle jeho čtení odjakživa hlavní motiv psaní — založil si agenturu a pracuje pro více klientů.
Knihkupectví praskají, romanopisců je minimum
Nadprodukce na knižním trhu je podle Přibila obrovská: knihkupectví praskají pod haldami titulů, ale skutečných romanopisců je u nás absolutní minimum. Literatura se podle jeho pozorování zároveň zcela feminizovala.
K tomu přidává vlastní zkušenost. Pět románů napsal pod vlastním jménem a hlásí se k nim; svého času se ale živil i tím, že psal knihy za někoho jiného, když ho oslovila autorka zadaná nakladatelstvím. Taková knížka je podle něj hotová za týden, nemá žádnou kvalitu — a na rozdíl od skutečné literatury se velmi dobře prodává.
Závěr
Přibila pobavilo, že se pod propagací knihy na sociálních sítích objevily komentáře o další oslavné knize o Václavu Havlovi. Hlavní hrdina přitom podle něj ke svému otci vstřícný vztah nemá — sám autor je prý k Havlovi vstřícnější než jeho postava. Na oslavné knihy jsou tu jiní autoři; Děti Václava Havla mají být čtením k přemýšlení o tom, kde a kým dnes jsme.
