Hudebník, textař a vystudovaný filolog Dan Šustr má na posuzování světa jednoduché pravidlo: nevěřit ničemu, co si člověk nedokáže sám ověřit. Vtělil ho do postavy svého literárního alter ega i do dystopického románu, který psal devět let. A když v televizi zazní, že je všechno v pohodě a nehrozí žádné nebezpečí, je to podle téhle logiky přesně ta chvíle, kdy je namístě zpozornět.
Devět let s jedním rukopisem
Psaní knih a psaní písňových textů se nevylučují, vznikají souběžně. Rukopis dystopie Fahrenheit 20-84 má první uložený dokument z roku 2017, během covidu se práce přerušila na dva roky kvůli kuchařce Majn Kochbuch a dopsaný byl loni o prázdninách. S přestávkami tedy devět let, z toho osm až devět měsíců zabraly samotné korektury a sladění textu psaného na etapy do jednoho celku.
Touha stát se spisovatelem přitom přišla už na střední škole. Na střední i na vysoké se rozepsaly asi tři knihy a žádná nebyla dokončena, protože chyběla trpělivost. V literatuře platí zhruba to pravidlo, že prózu píší lidé až po čtyřicítce – je k ní potřeba životní zkušenost a vybroušenější jazykový styl. Do té doby vyhovovala rychlá krátká aktuální lyrika, tedy písňové texty. Teprve dokončený Majn Kochbuch ukázal, že trpělivost už tu je, a rozepsaný Fahrenheit se dal dosedět.
Od Reklamního anděla k protestsongům
Když se rocker chce vyjádřit k tomu, co ho obklopuje, má na to hudbu a text. Do téhle polohy patří deska Hlasitá revoluce z roku 2017 s písněmi Zakázaný slova, Planeta opic nebo Jedenáctý přikázání, ale i starší album Válcovna vkusu s.r.o. – tedy věci, které mají blízko k protestsongům.
Kořeny téhle linie sahají ale mnohem dál, do roku 1992 a písně Reklamní anděl: Bible je pryč a místo ní televize, jsem reklamní anděl a nad tebou lítám. Byla to reflexe toho, jak brutálně vtrhla reklama do českého televizního vysílání. Inspirace k ní vznikla na mejdanech – cestou na záchod nebo do koupelny se dal podle zvuku z vedlejší místnosti bezpečně poznat prací prášek, na který zrovna běží spot.
Nikdo nás nezakázal, stáhla nás soukromá firma
Kapela Tichá dohoda nikdy neměla zákaz činnosti a nikdy nebyla zakázaná. Byla jen stažena z trhu, zrušena soukromou gramofonovou firmou – tedy přesně tím, co se dnes v souvislosti s Facebookem vžilo pod slovem zrušit. Pauza, která tím vznikla, se ale ukázala jako další etapa vzdělávání.
Spousta lidí z oboru tehdy pracovala v reklamních agenturách, takže cesta přes osobní kontakty vedla do agentury. A protože nikdy neříkej nikdy, prvním velkým úkolem byly zrovna prací prášky – práce spíš překladatelská, adaptace zahraničních spotů na značky jako Persil, Palmex nebo Rex. Zůstal z toho oblíbený bonmot o tom, co by člověka v životě nenapadlo, že bude dělat.
Zůstalo z toho ale i něco podstatnějšího: diametrálně odlišný svět od akademického a lingvistického studia i od hudebního průmyslu, spousta profesionálů a mimo jiné kamarádství s grafikem Markem, který od té doby dělá obaly knih i cédéček. Pozdější práce v televizi přidala střih – dnes si autor běžný dokument nastříhá sám. Baví ho ta možnost skládat dohromady text, grafiku i film, tedy jakýsi Gesamtkunstwerk.
Cizinec mezi rockery i mezi intelektuály
Myšlenková zkratka, že rocker rovná se rebel, je vžitá a nepřesná. Se vzděláním a hloubkou, se kterou se člověk do věcí pouští, bývá mezi rockery trochu cizincem – a mezi intelektuály je zase rockerem. Vytěžit se z toho ale dá hodně: člověk se učí, přizpůsobuje se a učí se spolupracovat.
Na přímou otázku, jestli je ve své podstatě rebel, žádná efektní odpověď nepadne. Snaha jednat podle nejčistšího vědomí a svědomí ano; házet kameny nebo křičet ne. Když je někde cítit nespravedlnost, vyjádří se to tak, jak to člověk nejlépe umí – ševče, drž se svého kopyta.
Dvojí metr uměleckého cechu
Jak knihy a texty berou hudební kolegové? Je to jedno, je to jejich problém. Zajímavější je jiný příběh – ten, který se strhl kolem Oty Klempíře. Osobní vztah tu žádný není, jen dlouhá známost s Romanem Holým od osmdesátých let, takže do věci není důvod jakkoli vstupovat. Zbývá jedna jediná otázka: jak je možné, že spolupráce s tajnou bezpečností kapele nevadila, a ve chvíli, kdy dotyčný vstoupil do jakékoli politické strany, s ním spolupráci ukončila?
Svazek Oty Klempíře u Státní bezpečnosti pod krycím jménem Olda je doložený a on sám ho veřejně přiznal; kapela J.A.R. s ním ukončila po desetiletích spolupráci až poté, co ohlásil kandidaturu za jedno z politických hnutí. Dnes je ministrem kultury. Pointa té otázky nemíří na jeho osobu, ale na měřítko: buď je člověk principiální a nekompromisní, a pak platí-li B, mělo by platit i A.
Ševče, drž se svého kopyta
Komentování věcí mimo vlastní obor je past, do které kolegové z umělecké fronty padají pravidelně, a vzbuzuje to všelijaké reakce. Proto to krédo: příjmení Šustr znamená česky švec, takže úsloví o ševci a kopytu sedí i jako jméno. Latinsky Sutor, ne ultra crepidam.
Původ je anekdotický. Malíř namaloval obraz a botu na něm namaloval nesprávně. Šel kolem švec a na chybu upozornil; malíř se omluvil, poděkoval za radu a botu opravil. Jenže švec pak začal dělat chytrého a radit dál – a na to malíř odvětil v delší verzi Ne supra crepidam sutor iudicaret: neříkej víc, než kam sahá střevíc. O tom, jak je namalovaná bota, mluvit můžeš, do zbytku obrazu se nemontuj. Nebo lidově: mudruj o tom, o čem něco víš.
Alter ego, se kterým se dá polemizovat
Metoda vznikla nenápadně v roce 2011, kdy se poprvé objevila přezdívka Old Shootterhand jako facebookový nickname. Z nicku se postupně stala literární postava, svého druhu další Jára Cimrman, a zároveň alter ego, se kterým autor v knize Majn Kochbuch vede nekonečné polemiky. Podtitul Chleba, špek, zelí a chlast ji rovnou charakterizuje jako hipíkovu nekorektní kuchařku.
Kuchařka z jednoho statusu a myslivecké latiny
Motivů, proč kniha vznikla, bylo víc. Prvním byl status jedné známé dámy na sociálních sítích s formulací, že snad každý, kdo má v pozadí otvor, už napsal kuchařku. Ta věta pobavila a rovnou položila otázku: otvor by tedy byl, kde je ta kuchařka? Navíc rockerská kuchařka do té doby chyběla, což byl marketingově dobrý vtip.
Druhý motiv přinesla myslivost a myslivecká latina. Na jednom mysliveckém potlachu padla historka o lovu medvěda kdesi na Sibiři: naložili nás do obrněnce, byli jsme tam celý týden a jediné, co jsme měli, byla vodka, chleba a špek. A máme to. Odtud pochází podtitul i zvláštní členění na kategorie – chleba jsou pečené věci z mouky, špek masové záležitosti, zelí zelenina, chlast domácí vína a pálenky.
Recepty přitom nejsou kulisa: všechny byly poctivě uvařené a nafocené. Označení kuchař ale autorovi nesedí, mluví radši o výrobě domácích potravin – tradiční zabíjačkové věci, čerstvě pořízená udírna, klobásy.
Filozofická půlka a selský rozum
První polovina knihy je filozofická a možná jednou vyjde i samostatně jako Svět podle Old Shootterhanda. Jde v ní o zamýšlení se nad věcmi, které nás obklopují, obyčejným selským rozumem.
K těmhle úvahám dopomohl poslech rozhlasových rozhovorů mimo hlavní mediální proud – z nich vzešel opakovaný pocit, že všechno je vlastně trošičku jinak. V knize je přímo citovaný jeden lékař s tvrzením, že vědci za peníze zaměnili škodlivost cukru za škodlivost tuků. Právě taková zjištění měla na vznik textu bezprostřední vliv.
Shootterhandova břitva
Kdo tedy Old Shootterhand je? Starý hipík, původem Pražák žijící na vesnici na svém ranči. Prošedivělý milovník Pink Floyd a dobrý kumpán. Retro chlápek, který pije desítku a tuzemák, balí si cigára, jezdí v Trabantu po fotrovi, pěstuje konopí a rád dělá všechno po staru. A hlavně agnostik, který ničemu nevěří.
Z toho plyne jeho břitva: nevěř ničemu, co si sám nemůžeš ověřit. Není to póza, ale metoda – způsob, jak posuzovat jakoukoli informaci. A na svém autorovi sedí dodnes, včetně hudebního vkusu; vedle Pink Floyd to je celá šedesátá a sedmdesátá léta. V knize je i kapitola, kde postava pouští v Trabantu Beatles.
Abbey Road a španělská inkvizice
Přiznat, že Beatles jsou mu bližší než Rolling Stones, není problém – proti Rolling Stones nic nemá, jen má radši Beatles. Beatles jsou koneckonců základní kámen moderní populární hudby.
S deskou Abbey Road souvisí i jedna úvaha o formátu. Elpíčko v půlce skončí, hudba se utne – a člověk musí vstát, otočit desku a mezitím si to, co slyšel, nechat projít hlavou. Právě proto byla elpíčka tak dobrá a právě proto autor i na cédéčkách tvrdošíjně označuje první a druhou stranu.
Že se Abbey Road vůbec dostalo domů, za to může gramofonový klub a maminka, která desky objednávala; stejnou cestou přišel třeba Jimi Hendrix. Klub vydával od každého významného představitele zpravidla jednu desku nebo výběr. První poslech Abbey Road byl okamžik, kdy člověk nevěřil vlastním uším. Podobný zážitek přišel v životě už jen jednou – při prvním setkání se španělskou inkvizicí od Monty Pythonů, kterou, jak známo, nikdo nečeká.
Až vám budou tvrdit, že se nic neděje
Nejcitovanější Shootterhandova věta zní: ať už politik nebo odborník v televizi bude tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí žádné nebezpečí, všeho nech a zdrhej. Autor sám přitom trpí silným optimismem, co se života i situace týče.
Ta jedna věta shrnuje to, co nedávno v mnohem delší podobě rozepsal Láďa Větvička – asi dvacet vět o tom, co dělat, když ti vláda tvrdí tohle a odborníci támhleto, třeba že vakcína je bezpečná.
Učebnicová ilustrace pochází z pražských povodní: jeden z komunálních politiků stál na Karlově mostě a těsně předtím, než dorazila povodňová vlna, prohlásil, že situace je nadmíru výtečná. Vzápětí se zaplavilo metro a v okolních ulicích stály tři metry vody. Jeho jméno se dnes už spolehlivě vybavit nedá, ale o jméno tu ostatně nejde – jde o princip, který vede zpátky k té břitvě.
Pranostiky proti počítačovému modelu
Spouštěčem vnitřního dialogu je stará zásada: po ovoci poznáte je. Bible je v tomhle smyslu neuvěřitelná kniha, manuál chování s myšlenkami, které platí a platit budou.
Typickým příkladem téhle staré, prověřené vrstvy vědění jsou pranostiky. Meteorologové mají nejmodernější a nejpřesnější počítačové modely počasí, a přitom se v praxi podíváte na nebe a buď víte, že bude pršet, nebo že nebude – předpověď je vám k ničemu. Naproti tomu pranostiky vznikly z odpozorování opakujících se přírodních jevů během staletí, možná tisíciletí. Proto je jich tolik: každá vystihuje jinou kombinaci počasí a v rámci jednoho měsíce si často odporují. Ono to totiž dává smysl – když je sucho, chová se příroda za dva tři měsíce jinak, než když je zima, protože to jinak působí na plodiny v zemi i na růst trávy.
Jak daleko došla důvěra v obrazovku, ukazuje historka z Vysočiny. Beznadějně vyprodaný penzion se na víkend vyprázdnil, protože si lidé ve čtvrtek přečetli na internetu, že bude pršet. Pršelo asi patnáct minut. A majitelka to shrnula dokonale: když si to přečtete na internetu, tak přece nemůžete věřit tomu, že se podíváte z okna.
Tahle deska není pro mladý
Podtitul Tahle deska není pro mladý, který nese sólové cédéčko Old Shootterhand, je reminiscencí na Tahle země není pro starý. A je to hlavně provokace – má mládež iritovat, naštvat, a hlavně ji přimět, aby si tu desku šla poslechnout. Slovní hříčka, bonmot.
Závěr
Devět let psaná dystopie, hipíkovská kuchařka s vlastní filozofickou půlkou a alter ego, se kterým se dá vést spor, vycházejí ze stejného kořene: z nedůvěry k hotovým pravdám a z důvěry k tomu, co si člověk zvládne ověřit sám. Není to program politický ani aktivistický, je to spíš návod na tichou soukromou vzpouru v hlavě – a poznávacím znamením zůstává jedna jediná věta o tom, že když vám z obrazovky někdo tvrdí, že se není čeho bát, je právě čas zpozornět.
