Otázka pátečního večera zněla jednoduše: považujete novinařinu za prestižní profesi? Diváci hlasovali průběžně a výsledek se skoro nehnul — z více než tisícovky hlasů odpovědělo osmaosmdesát procent, že ne. Odpověď na to, proč se profese dostala tam, kde je, přinesl tentýž večer jeden podcastový rozhovor.
Anketa, ve které novinařina propadla
Anketa má jednu nepříjemnou vlastnost: nedá se z ní vyvléknout tvrzením, že lidé nerozumějí médiím. Otázka totiž nezní, jestli je novinařina užitečná, ale jestli má prestiž — a prestiž je věc pověsti, nikoli sebehodnocení.
Zúžená verze téže otázky dopadá stejně: znáte novináře, kterému věříte? Odpovědět jménem dá práci. Z toho, co se dnes za novinařinu vydává, zbylo hlavně vytváření narativu — tedy práce, která má k marketingu blíž než k řemeslu, jehož výsledkem je ověřená informace.
Kdo si chce ověřit, komu vlastně které médium patří a z čeho se platí, najde přehled v naší mapě biasu českých médií.
Investigativa, která místo důkazů skládá známosti
Investigativní práce má někam dojít. Má mít výsledek — konkrétní zjištění, které obstojí: tohle ten člověk provedl, tohle chtěl udělat, tohle se stalo. Bez toho zůstává jen mapa vztahů.
Přesně tenhle dojem zanechává investigativní podcastová série Zdislavy Pokorné z Deníku N o uhelném podnikateli Pavlu Tykačovi. Kdo se s kým sešel, kdo koho zná, kdo kde byl — vrstva známostí a souvislostí, ze které se ale nevynoří skutek. A ono to dnes zjevně stačí; žánr, který kdysi stál a padal s důkazem, se spokojí s atmosférou.
Když se v podcastu odkopal prestižní reportér
Nejvýmluvnější doklad stavu profese ale nepřinesla kritika zvenčí. Přinesl ho rozhovor, který natočili sami novináři. V podcastu Kecy a politika, který jinak vedou Bohumil Pečinka a Petros Michopulos, seděl tentokrát jen Michopulos — a hostem byl reportér serveru Aktuálně.cz Radek Bartoníček.
Zhruba půl hodiny šlo o poctivost řemesla: jak se měří všem stejným metrem, jak funguje editorské kolečko, jak jím neprojde špatná informace. Padlo i přirovnání, ve kterém novináři z velkých mediálních domů vystupují jako lékaři a lidé z alternativních médií jako léčitelé.
Pak přišel obrat. Host se přimluvil za to, aby si redakce s převážně protibabišovským publikem víc všímaly bubliny voličů Andreje Babiše a přemýšlely nad tím, proč ho volí — protože pak je šance, že nějaké ty Babišovy voliče získají na svou stranu. Tazatel ho zastavil suše: získávat voliče není jeho práce a vůbec ho to nezajímá. Jeho práce je popisovat a vysvětlovat souvislosti světa politiky pro lidi, které to zajímá.
Půl hodiny o nestrannosti tím spadlo pod stůl. Kdo měří všem stejně, nepotřebuje přemlouvat kolegu, aby pomohl ubrat hlasy jedné straně.
Dřív dvoje noviny, dnes kanál za pár korun
Srovnávat dnešní redakce s Karlem Havlíčkem Borovským nebo Karlem Čapkem je lákavé, ale nefér — věci je potřeba vnímat v kontextu doby. V okamžiku, kdy vycházely jedny nebo dvoje tištěné noviny, něco k tomu řekla televize a jedna rozhlasová stanice, a všechno to do sebe navíc zapadalo, nikdo o ničem jiném nepřemýšlel. Monopol na výklad světa nebyl vybojovaný, byl technický.
Dnes si kanál může založit kdokoli a kamera se slušným zvukem je běžně dostupné zboží. S tím padá i pozice, ze které bylo možné mluvit jménem všech. Zůstává svoboda, která se dá popsat jednou větou: můžete si myslet cokoli a taky to říct — a za týden budete sedět na stejném místě zase. Občas někde zmizí web nebo se něco smaže, ale základní pravidlo drží.
Podobně opatrně je namístě zacházet s pózami. Kolik lidí opravdu poslouchalo Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a kolik jich to o sobě začalo tvrdit až po listopadu, se dnes už neověří — stejně jako po válce prudce přibylo partyzánů.
Prestiž se nedá rozdat všem rovným dílem
Do debaty se vrátila i teze, že jakákoli profese, která se dělá poctivě a profesionálně, má svou prestiž. Zní hezky, ale neobstojí. Posaďte vedle sebe primáře neurochirurgie a uklízečku z téže nemocnice a zeptejte se stovky lidí, jestli jsou obě profese stejně prestižní. Nebudou.
Prestiž není odměna za slušnost. Drží se profesí, které zachraňují životy nebo posouvají lidstvo dál. Novinařina do té kategorie historicky patřila — a právě proto je pád v anketě tak výmluvný.
Bitcoinová kauza: svědek v nebezpečné pozici
Tomáš Jiřikovský, ústřední postava bitcoinové kauzy, je ve velmi nebezpečném postavení, a to hned z několika směrů. Výnosy z trestné činnosti, kolem kterých se kauza točí, se v podsvětí neodpouštějí — zvlášť v prostředí, které obchoduje s drogami, zbraněmi a dětskou prostitucí. Druhý tlak přichází odjinud: v pasti ho drží i někdo, na koho sám něco ví.
Rozhodne tedy to, jaké dohody uzavře s orgány činnými v trestním řízení. Půjde mu především o vlastní bezpečí — pokud dostane záruky, mluvit může. Pokud je mít nebude, mlčet bude dál, protože z druhé strany mu hrozí obrovské nebezpečí. Lidé v podobných pozicích padají z oken v Emirátech a šéfové kampeliček končí oběšení v parku.
Kontext tomu odpovídá. Jiřikovský zůstává ve vazbě, kterou mu koncem srpna brněnský krajský soud prodloužil, a poprvé naznačil možnost spolupráce u části obžaloby. Obžalováni jsou v kauze i bývalý ministr spravedlnosti a jeho tehdejší náměstek — a právě brněnské zázemí okolo tehdejšího vedení resortu je na celé věci to nejzajímavější.
Epstein: souhra náhod, která nesedí
Jiřikovského situace má obdobu za oceánem. U Jeffreyho Epsteina se sešlo příliš mnoho náhod naráz: nefunkční kamery, chybějící dozorce, který měl celu v pravidelných intervalech kontrolovat. Taková souhra vede ke dvěma výkladům. Buď šlo o popravu, nebo o odchod z vězení jinou cestou — s novou identitou, s dostatkem peněz a s podporou, kterou by mohla poskytnout tajná služba.
Kolem případu koluje i řada videí. U některých se prokázalo, že jsou vyrobená umělou inteligencí, u jiných to tak jednoznačné není. Tvrdit se z toho nedá nic — jisté je jen to, že celá věc je podezřelá a že po zkušenostech s médii i s některými úřady nelze vyloučit ani tu méně pravděpodobnou variantu.
Ověřená československá stopa v případu existuje jediná: Ghislaine Maxwellová, která si odpykává dvacetiletý trest, je dcerou mediálního magnáta narozeného v tehdejším Československu. Ostatní tvrzení o středoevropských vazbách sítě zůstávají nedoložená.
Prezident, který se připravuje o voliče
Jinou ukázku toho, jak vypadá komentář bez pózy, nabídl novinář a komentátor Thomas Kulidakis. Na otázku, kdo by měl reálnou šanci Petra Pavla porazit, odmítl odpovídat za voliče: jestli se rozhodnou vyměnit nájemníka Pražského hradu, je to jejich vůle. Zároveň dodal, že prezident není posvátná kráva a kritizovat ho lze — a jemu osobně vadí moralizování od někoho, koho považuje za kariéristu a převlékače kabátů.
Pochvalu si Pavel vysloužil za disciplínu vůči vlastnímu týmu: když mu v kampani řekli, že nemá moc mluvit, moc nemluvil; když mu dnes říkají, co má říkat, říká to. Podpora tomu odpovídá, nedávné průzkumy mu měří kolem šestapadesáti procent.
Strategicky to ale podle Kulidakise nevychází. K případnému znovuzvolení bude potřebovat i voliče současné vlády — a dělá všechno proto, aby si je naštval. V kampani sliboval nestranického prezidenta, který se nebude motat do politiky a jmenuje ministry navržené premiérem. Jednou řekne, že hospodářská politika a rozpočet patří do rukou vlády, podruhé to popře vetem novely rozpočtových pravidel. Po premiérovi navíc chtěl, aby se veřejně vyjádřil k údajnému střetu zájmů.
Časová osa to potvrzuje: veto z konce července Sněmovna koncem srpna přehlasovala hlasy koalice a sporná novela platí.
Fémová vražda Jana Masaryka
Závěr večera patřil knize, která právě vyšla: historik Jaroslav Čvančara ji nazval „Fémová vražda Jana Masaryka“. Není to jen výklad — nabízí důkazy a je bohatě vypravená dokumentací, protokoly i fotografiemi.
Spor o to, co se 10. března 1948 stalo, tím ale nekončí. Rekonstrukce Kriminalistického ústavu vedla k závěru, že o sebevraždu jít nemohlo: dopad těla neodpovídá, Masaryk by se musel výrazně odrazit. Proti tomu stojí badatel Jaroslav Mareš, který metodou postupného vylučování dospěl k nešťastné náhodě.
Otázka, která celou věc drží pohromadě, je přitom jednoduchá: kdo by chtěl Jana Masaryka zavraždit tak, že ho vyhodí z okna? Jedna z teorií tenhle rozpor řeší — nemusel být vyhozen, mohl před útočníky utíkat, mohlo dojít k přetahování a on z okna vypadl. Stopy nalezené na parapetu nasvědčují panice a strachu, tedy tomu, že v místnosti k násilí došlo.
Otevřený zůstává i motiv. Komunistům se ta vražda zrovna nehodila — měli raději nepřítele, kterého mají pod kontrolou. Ve hře je proto i verze, že za ní stála jiná tajná služba, které se hodilo komunistům situaci znepříjemnit, nebo že Masaryk věděl něco, co někomu překáželo.
Závěr
Osmaosmdesát procent hlasujících nepovažuje novinařinu za prestižní profesi a večer nabídl hned několik důvodů proč: investigativu, která končí u seznamu známostí, a rozhovor, ve kterém se pod třiceti minutami řečí o nestrannosti ukázala prosba o pomoc při přetahování voličů. Prestiž se přitom nedá vyhlásit ani vysoutěžit — buď plyne z výsledku práce, nebo není. Zbytek večera ukázal, jak vypadá opak: konkrétní otázky nad bitcoinovou kauzou, nad okolnostmi Epsteinovy smrti, nad působením prezidenta i nad tím, co se před osmasedmdesáti lety stalo pod okny Černínského paláce.
