Spor mezi Pražským hradem a vládou Andreje Babiše se přehoupl do fáze, kdy se veřejně čtou textové zprávy. Ministr zahraničí a vicepremiér Petr Macinka zveřejnil SMS, kterou mu loni v listopadu prostřednictvím hradního kancléře Milana Vašiny poslal prezident Petr Pavel — a která podle něj dokazuje, že prezident o jednáních kolem Filipa Turka nemluví pravdu. Kolem toho se točí i všechno ostatní: veto rozpočtové novely, Ústavní soud, větrníky, Brusel i to, jak si česká média vybírají titulky.
Zveřejněná SMS a spor o to, co bylo řečeno
Prezident v rozhovoru popsal situaci tak, že si po schůzce nebyl jistý, jestli si Petr Macinka odnesl to, co mu chtěl sdělit, a proto mu patnáct až dvacet minut poté explicitně napsal, že si Filipa Turka nedokáže představit ani na postu ministra životního prostředí. Ministr zahraničí na to reagoval tím, že zprávu zveřejnil. Žádné výslovné odmítnutí v ní není. Zpráva mluví o nové variantě jako o věci k zamyšlení, která bude vyžadovat důkladné zvážení na obou stranách, a výslovně ji označuje za pracovní, nikoli hotovou. Rozdíl mezi „explicitně jsem odmítl“ a „berme to zatím jako pracovní variantu“ přitom nepotřebuje ústavního právníka, stačí druhá třída základní školy.
K tomu patří i kontext, na který se rádo zapomíná: módu zveřejňování textovek nezaložili Motoristé. Hrad sám dal letos v lednu k dispozici SMS komunikaci mezi Macinkou a prezidentovým poradcem Petrem Kolářem a předal věc policii. Národní centrála proti organizovanému zločinu ji na konci dubna odložila s tím, že se žádný trestný čin nestal.
Není to první popření sebe sama. Ještě před loňskými sněmovními volbami zaznělo z Hradu, že řešení případného střetu zájmů, které Andrej Babiš předložil, je v pořádku s českým i evropským právem. Pár dní po volbách už měl vítěz voleb své řešení znovu vysvětlovat před veřejností. A dřív, ve sporu o důchody, popřel Hrad i to, co po jednání se zástupci hnutí ANO Alenou Schillerovou a Karlem Havlíčkem zaznělo na tiskové konferenci nahrané televizemi.
Poradce, který otočil o sto osmdesát stupňů
Ryba smrdí od hlavy a na Hradě ta hlava nemusí být nutně ta, která má na dveřích ceduli. Petr Kolář, prezidentův poradce, ještě za Miloše Zemana a při nástupu Fialovy vlády vysvětloval, že máme parlamentní systém a že to není prezident, kdo si má vybírat ministry — premiér si určuje, koho ve vládě chce, a hlava státu to má přijmout. Tehdejšímu prezidentovi tenkrát dokonce nabízel vyhlídku článku 66 ústavy, pokud by si chtěl uplatňovat prezidentský systém.
Dnes, kdy se v roli premiéra ocitl někdo jiný, zní z téhož poradce, že se svádí boj o ústavnost a vládu práva a že se prezident od začátku chová slušně, hledá kompromisy a východiska. Otázka zní, o kterém prezidentovi je řeč. Od loňských voleb žádný kompromis nabídnut nebyl, spor se vyhrotil až ke kompetenční žalobě u Ústavního soudu a Filip Turek ministrem jmenován nebyl. Volebním heslem byl řád a klid; dodán byl opak.
Veto rozpočtové novely a paměť dlouhá dva roky
Prezident vetoval novelu rozpočtových zákonů — tedy ne státní rozpočet, ale pravidla, podle kterých se veřejné rozpočty sestavují. Odůvodnil to ohrožením dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí. Koalice, která má ve sněmovně pohodlnou většinu, veto přehlasovat hodlá.
Zajímavější než veto samo je paměť. Za minulé vlády, když se rozpočet Zbyňka Stanjury označoval za děravý a vylhaný a prezidentův ekonomický poradce David Marek chodil po médiích s tím, že tohle už podepsat nejde, hlava státu nakonec podepsala — s odůvodněním, že by ji sněmovna stejně přehlasovala. Přesně tak. To je totiž skutečné místo prezidenta v české dělbě moci. Teď je ta věta zapomenutá a ve vzduchu visí další kompetenční žaloba, tentokrát na to, jestli vláda vůbec smí veto přehlasovat.
Ústavní soud, který se stal politickým hráčem
Ústavní soud do systému psané ústavy patří a nevznikl náhodou. Problém nastává, když se z něj stane účastník politiky — jakási třetí komora parlamentu, navíc opoziční a prezidentská. Předběžné opatření, kterým soud pod vedením Josefa Baxy uložil vládě zajistit prezidentovu účast na summitu NATO, přišlo prakticky přes noc. Málokdo takovou rychlost čekal.
Když vláda podala k soudu své stanovisko s věcným právním odůvodněním, ozvalo se z opozice a jejích médií, že se to nemá dělat a že kritika Ústavního soudu podkopává důvěru v Ústavní soud. Jenže důvěru v instituci podkopává především ta instituce sama. Formule připisovaná Pavlu Rychetskému, že Ústavní soud má pravdu, i když se mýlí, je právě tím druhem myšlení, po kterém příště projde ještě víc. Kritika ústavních soudců je ve prospěch demokracie, ne proti ní.
Prezident s teleobjektivem
Zatímco jiní státníci trávili neděli na oficiálních recepcích, český prezident se krčil u trati Hungaroringu s teleobjektivem. Velké ceny Maďarska se zúčastnil soukromě a s fotografickou akreditací, po boku profesionálního motoristického fotografa; jeho snímky pak sdílely i oficiální kanály formule 1. Nebylo to poprvé — předtím byly Le Mans, Dakar i MotoGP v Brně.
A upřímně: kdyby zbytek mandátu strávil fotografováním a do politiky se nepletl, byla by to pro zemi nejlepší zpráva za dlouhou dobu. Ani ten plat by nikomu nevadil. Horolezec, pilot, motorkář, fotograf — všechno lepší než prezident.
Vláda osekala plochy pro větrníky
Z politiky občas přijde i dobrá zpráva. Vláda koncem července schválila vymezení takzvaných akceleračních zón pro obnovitelné zdroje ve výrazně menším rozsahu, než počítal plán připravený minulou vládou — zůstalo zhruba jedenáct procent původně navržené plochy, tedy necelých tři sta kilometrů čtverečních místo více než dvou a půl tisíce. Ze sto deseti původně vytipovaných lokalit zbylo jedenašedesát. Důvodem byly tisíce připomínek krajů a obcí, které na ministerstvu průmyslu vyřídil Karel Havlíček hned po nástupu.
Bez boje to nešlo. Evropská komise označila snahu omezit stavbu větrníků v blízkosti obydlí za nepřijatelnou a zahrozila zadržením dotací v řádu miliard — tedy zadržením našich vlastních peněz. Vyjednávání s Bruselem měl na starosti vládní zmocněnec pro klimatickou politiku a Green Deal Filip Turek. V médiích se o tom čtenář nedozví; ta si po Turkovi našla jiné terče.
Zato Piráti přispěli do debaty svým způsobem. Jejich předseda Zdeněk Hřib natočil u Štípy na Zlínsku video u historického větrného mlýna z devatenáctého století s poselstvím, že využívání větru u nás má tradici a krajinný ráz to nehyzdí. Rozdíl mezi dřevěným mlýnem a moderní elektrárnou, která je násobně vyšší, hlučnější a v krajině vidět na kilometry, zjevně unikl. Historické mlýny nikdy nikoho v místě bydliště nerušily.
Praha, doprava a otázka odpovědnosti
Praha stojí a stojí už roky. Normálně by si politická reprezentace před volbami řekla, že něco je špatně a je čas přibrzdit — tady se místo toho přidává plyn. Ekonomické ztráty z permanentních zácp nikoho netrápí. Dopravu má v hlavním městě na starosti pirátská část koalice, zastřešuje to ODS, a na podzim se volí do zastupitelstev i do Senátu. Piráti přitom nesedí jen v Praze — mají zastoupení i v dalších městech a obcích, včetně těch, kterých se plány na větrné elektrárny reálně týkají.
Zvláštní je, jak dlouho to v Česku vydrželo. Pirátská vlna prošla i jinými evropskými zeměmi a stejně rychle, jak přišla, zase opadla. U nás drží od vstupu do sněmovny v roce 2017 a od převzetí Prahy v roce 2018.
Titulek, který říká opak vlastních dat
Ukázková lekce z toho, jak se dnes vyrábí dojem, přišla koncem července. Titulek o tom, že naši vojenskou pomoc Ukrajině považuje za nedostatečnou stále více Čechů, vypadá jako zpráva o obratu nálad. V grafu uvnitř článku ale stojí něco jiného: v červnovém průzkumu STEM považovalo českou pomoc Ukrajině za příliš velkou zhruba čtyřicet procent lidí, za nedostatečnou třináct procent — a stejný podíl to nedokázal posoudit. Menšinový názor rostl (v polovině roku 2024 to byla čtyři procenta), většinový zůstal většinový.
Není to lež v pravém slova smyslu, a právě proto je to účinné. Většina lidí čte titulek a maximálně perex; vyznění titulku je opačné než realita v datech pod ním. Pozdní Rudé právo bylo v tomhle rafinovanější — chápalo aspoň, že propaganda musí být uvěřitelná, jinak je k ničemu.
Po útoku v Berlíně
V sobotu 25. července najel v berlínském Tiergartenu nedaleko Braniborské brány útočník autem do lidí na závěru akce Christopher Street Day a pak se oháněl mačetou. Zemřela jedna žena, Polka, zraněny byly téměř tři desítky lidí. Policie útočníka — jednadvacetiletého muže napojeného na berlínskou islamistickou scénu — o den později v zahrádkářské kolonii ve Spandau zastřelila. Německé úřady mluví o islamistickém teroru.
Politici napříč Evropou psali, že takhle už to dál nejde. Předseda hnutí STAN a bývalý ministr vnitra Vít Rakušan zvolil jinou notu: po vyjádření soustrasti přidal „sílu všem, kdo dál stojí za myšlenkou tolerance, rovnoprávnosti a odmítnutí diskriminace“. Když mu pod příspěvek jeden z komentujících napsal, že by možná stačilo zamezit migraci z kulturně nekompatibilních etnik, odpověděl otázkou, jestli to dotyčný četl v Mein Kampfu.
To je celý příběh v jedné odpovědi. Muž, který za Česko dojednal migrační pakt s kvótami a s povinností vykupovat se z nepřijímání nelegálních migrantů — a který o něm dodnes mluví jinak, než jak vypadá — nemá po masakru k nabídnutí nic než obvinění z nacismu. Takový člověk se k vnitru vracet nemá.
Veřejné peníze a zakázky bez soutěže
Ve stejném týdnu potvrdil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pokutu 450 tisíc korun pro Pražskou developerskou společnost, příspěvkovou organizaci hlavního města. Důvod: mezi lety 2020 a 2024 uzavřela třináct smluv s advokátními kancelářemi bez tendru a vyplatila na nich zhruba čtyřicet milionů korun. Rozhodnutí je pravomocné, sankce mohla být až dvacetimilionová.
Stejná organizace stála letos na jaře i za tendrem na externí komunikaci projektu Vltavské filharmonie s předpokládanou hodnotou přes sto milionů korun. Ten byl po vlně kritiky zrušen — nebýt medializace, prošel by. Model je pořád stejný: vezmou se veřejné peníze, uzavře se megasmlouva s agenturou nebo advokátní kanceláří, ta ji administruje a rozděluje dál na jednotlivé položky a spřízněné firmy. Tam už to nikdo nedohledá.
Podobným kauzám se dlouhodobě věnuje pseudonymní autor vystupující jako Thomas Paukner — mimo jiné kauze poslaneckých kanceláří hnutí STAN a náhrad za ně. Reakce Deníku N byla příznačná: místo rozporování toho, co zjistil, míření na osobu autora. Když nemůžete někoho zpochybnit věcně, zpochybníte ho lidsky.
Umělci, kteří pomohli na Hrad, teď mluví o politrucích
Národní umělecká fronta začíná pálit do vlastních. Filmový producent Ondřej Trojan dal rozhovor pod titulkem, že svoboda není levná věc a že si připadá jako v éře komoušských politruků. Trefnější to být nemohlo — jen si toho sám nevšiml.
Éra politruků se totiž vrátila s podporou přesně těch lidí, kteří na Hrad pomohli současnému páru. První dáma Eva Pavlová studovala v letech 1986 až 1990 Vojenskou politickou akademii v Bratislavě, tedy školu připravující kádry pro politický aparát československé lidové armády, a v roce 1987 vstoupila do KSČ; stranu opustila 20. listopadu 1989.
Ondřejův bratr, herec Ivan Trojan, se letos v březnu postavil na Letné před čtvrt milionu lidí a kritizoval, že menší vládní strany mají příliš velký vliv na klíčová ministerstva — tedy že strany, které prošly demokratickými volbami do sněmovny a sestavily vládu, jsou ve vládě. Bratrům by prospěla hodnotová domácí debata.
Pět procent HDP jako modla
Z čísla pět procent HDP na obranu se stala mediální modla a tou debata skončila. Nikde neběží diskuse o tom, jakou armádu vlastně chceme, čím ji potřebujeme vyzbrojit, kolik profesionálních vojáků má mít a jaký útok má být schopná odrazit. Že se Česko neubrání Číně ani Spojeným státům, ví každý; nikdo ale neřekne, jak má vypadat obrana, která dává smysl v rámci NATO.
Zato je jasné, kdo z té modly žije. Zbrojaři bohatnou buď na hrozbě války, nebo na válce samotné, a raketový růst hodnoty tuzemského zbrojařského impéria je veřejně dohledatelný. Lobbing za magickou cifru je logicky obrovský. Kdo se zeptá na věcnou podobu obrany, dostane nálepku šiřitele ruských narativů.
Brusel si chce platit vlastní propagandu
Evropská komise chystá v rámci rozpočtu na roky 2028 až 2034 program AgoraEU, který má sloučit podporu kultury, médií a občanské společnosti. Navržený objem je 8,6 miliardy eur, z toho zhruba 3,2 miliardy pro mediální složku. Oficiálně jde o posilování demokracie, rozmanitosti a svobody médií.
Prakticky vzato si instituce, o které mají média informovat, začne z peněz daňových poplatníků platit inzerci ve vybraných médiích členských zemí. Tohle by nenapadlo ani RVHP. A dělá se to i jinak — Komise sponzoruje instituce, které vydávají zprávy a analýzy k otázkám Evropské unie, a jejich zástupce pak Česká televize zve komentovat právě činnost Evropské komise, aniž by komukoli došlo, kdo ty komentátory platí. Uzurpace moci je jediná disciplína, ve které je vedení Ursuly von der Leyenové skutečně úspěšné; ani Viktor Orbán s ní nakonec nevyhrál.
Zelenskyj utahuje šrouby
Evropští lídři si v ukrajinském prezidentovi vypěstovali autokrata. Volodymyr Zelenskyj dobře ví, co chce Brusel vidět a slyšet, a podle toho obsazuje posty a staví kulisy; pod rouškou demokracie ale probíhá tvrdá centralizace moci kolem okruhu věrných. Naposledy to bylo vidět, když odvolání jednoho z ministrů vyhnalo lidi do ulic — a prezident na to odpověděl tím, že odvolal i vrchního velitele armády. Byla to jedna z největších politických krizí od ruské invaze.
Popularita, kterou měl na začátku, je pryč, a právě proto se šrouby utahují. Medvědí službu přitom prokazuje hlavně Ukrajincům samotným — všude tam, kam před válkou uprchli a kde jim pomáhali. Poláci pro něj udělali víc než kdokoli jiný a dnes si zřejmě uvědomují, že to přehnali. Označení lídr svobodného světa, kterým ho kdysi uvítal tehdejší ministr zahraničí Jan Lipavský, znělo směšně už tehdy.
A visí nad tím otázka, kterou si nikdo nechce položit nahlas: kdo dá záruku, kterým směrem se Ukrajina po válce vydá. Není to stabilní země, není tam vymahatelnost práva a mocenský převrat tam už jednou proběhl.
Závěr
Od loňských sněmovních voleb běží proti vládě permanentní tlak — z Hradu, z Ústavního soudu i z redakcí, kterým se čtyři roky nechtělo psát kriticky o vládě předchozí. Nic z toho není překvapivé; přesně tohle se dalo čekat a bude to horší, protože se blíží dvoje volby, které rozhodnou o obojím: o Hradu i o sněmovně. Ironie je, že tažení vedené s cílem rozložit vládu zatím dosáhlo pravého opaku.
