Česká rusofobie je z historického pohledu velmi mladý fenomén. V tradičním českém prostředí nikdy nezdomácněla — Češi se s Rusy ve své historii setkávali jen okrajově a čtyřicet let po druhé světové válce je z hlediska dějin krátká doba. Přesto jsme dnes po pětatřiceti letech od revoluce ve vztahu k Moskvě nesmířlivější než v devadesátých letech. Slavista a historik Michal Téra v rozhovoru pro Rádio Universum vysvětluje, kdo a proč v Česku tento obraz konstruoval.
Rusofobie jako vyrobený stereotyp, ne živá tradice
Ukrajinská válka stávající nálady jen zesílila — především ve starší generaci, která si při záběrech ruských tanků vybavila rok 1968. Zlom ale přišel mnohem dřív. Po roce 1990 se v českém prostředí vytvořila kompaktní představa, že historicky patříme na západ, s Ruskem nemáme nic společného a všechno, co nás s ním spojuje, je buď nebezpečné, nebo ideologické. Jenže sovětská okupace, na kterou se tato představa odkazuje, trvala jednadvacet let — a Sověti nakonec odešli dobrovolně.
Klíčem k pochopení dnešního stavu jsou stereotypy. Místo věcné analýzy situace se v mentálním prostoru obyvatelstva uloží sada hotových obrazů a ty pak v pravou chvíli vyvolají emoce. Rusko se tak od devadesátých let líčilo postupně jako zhroucená země, jako prostředí mafie, později jako démonický nepřítel — a tato stavebnice se postupně doplňovala podle aktuální politické potřeby.
Servisní elity: kdo tuto mentální mapu kresloval
Střední a jihovýchodní Evropa se po roce 1989 stala mocensky vyklizeným prostorem, do kterého vstoupila západní mocenská centra. Ta si tu našla své „servisní elity" — termín si Téra podle vlastních slov vypůjčuje od sociologa Jana Kellera — tedy lidi, kteří orientaci na západ propagovali, protože si na ní vybudovali kariéru. Část z nich byla o správnosti svého postoje upřímně přesvědčená, část pracovala na konkrétní zadání a měla z toho hmatatelný prospěch včetně kontaktů s tajnými službami.
Roli sehrálo i hradní centrum kolem Václava Havla, které dokázalo vytvořit silné mocenské pole pro šíření protiruského konceptu. V diplomatických službách prosazoval podobnou linii například Petr Kolář. Tito lidé se prolínali napříč politikou, médii, akademií i kulturou — a vytvořili prostředí, kde se „správný" světonázor stal podmínkou kariéry.
Půda byla úrodná: česká společnost byla po roce 1989 přirozeně protisovětsky naladěná, informací o Rusku bylo málo (často jen reportáže Jaromíra Štětiny a Petry Procházkové z Čečenska, záběry z rozstříleného parlamentu v roce 1993, později Jitky Obrínové z Bosny), televizi se ještě věřilo. V kombinaci s omezeným přístupem ke zdrojům vznikl postoj, který v devadesátých letech zakořenil a od té doby narůstá automaticky.
Pohodlnost: vše východně od Užhorodu je „Rusko"
Když český komentátor popisuje druhou světovou válku, neřekne, že pakt uzavřeli nacisté se Sověty nebo bolševici s nacisty — řekne, že ho uzavřeli nacisté s Ruskem. Z popisu Německa nikdo termín „Německo" za „nacismus" volně nezaměňuje. U Ruska se ale tato záměna provádí soustavně. Zčásti jde o myšlenkovou pohodlnost: dlouho platilo, že vše východně od Užhorodu jsou „Rusáci" — Gruzíni, Kazaši i Ukrajinci.
Vedle toho je tu složitější vrstva: nemalá část ruské společnosti se po druhé světové válce s sovětskou identitou ztotožnila, protože byla nesena ruským jazykem. Postsovětská nostalgie u dnešních Rusů včetně samotného prezidenta vyplývá z toho, že Sovětský svaz brali jako svůj stát. Strukturálně ale šlo o něco zásadně jiného než dnešní Rusko — Sovětský svaz byl impériem ideologie, ne národa, internacionální projekt nesrovnatelný ani s carským Ruskem, ani se současnou Ruskou federací.
Spor s Andrzejem Nowakem: je dnešní Rusko impériem?
Polský historik Andrzej Nowak v knize Impérium a ti druzí tvrdí, že současné Rusko je pokračováním sovětského impéria, které pouze mění vlajky a nálepky. Tato teze, v polském prostředí rozšířená už od dvacátých let 20. století, vidí Rusko jako neměnnou imperiální entitu napříč režimy. S tímto pohledem Téra zásadně nesouhlasí.
Současná Ruská federace podle něj impériem není. Nemá univerzální ideologii ani globální plány. Má sice imperiální vnitřní strukturu — není to ruský národní stát — ale ve vnější politice se chová jako velmoc, která se snaží udržet svou suverenitu. Imperiální choutky nemá, protože na ně nemá ani prostředky. Sovětský svaz byl ve své době zvláštní typ impéria: ideologický, nikoli národní. Britské, francouzské nebo carské ruské impérium stálo na národě — Sovětský svaz na ideji. To, co existuje dnes, je z této tradice vyvázané.
„Ideologičtí hochštapleři": česká média a hranice mezi odborností a postojem
Veřejnoprávní a mainstreamová média podle Téry v informování o Rusku selhávají hůř než v devadesátých letech. Slovní spojení připomínají televizní noviny osmdesátých let — jen otočené proti opačné světové straně. Zároveň ale dnes existuje široké spektrum alternativních zdrojů včetně cizojazyčných serverů, takže informačně už čtenář není odkázaný na jediný kanál.
Příznačným případem je literární historik Martin C. Putna, který se Rusku jako démonickému nepříteli věnuje systematicky od devadesátých let. Téra ho dlouho jako stylisticky brilantního autora respektoval, ale dospěl k závěru, že Putnovy postoje nevycházejí z reálných znalostí a jeho výroky typu „rusofobie je správný světonázor" (1996) nebo „žádný stát není tak nacistický jako Rusko" se vydávají za odbornost, ačkoli odbornost zde nevyrábí správnost — naopak, deklarovaná správnost legitimizuje pseudo-odbornost.
Krajním příkladem je text Jana Kobylky, který vyšel ve sborníku z konference pořádané na půdě filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Konferenci zaštítili Petr Hlaváček, Václav Bělohradský, Martin Putna, bývalý děkan Michal Stehlík a tehdejší děkanka Mirjam Friedová. Kobylkův příspěvek tvrdí, že Rusové se „považují za panskou rasu", že „zhrubili celý národ", že „nesnášejí vzdělanost" a že se „nedívají do očí, protože v sobě mají zažraný strach". Jedinou analogií, kterou pro takový text lze najít, je způsob, jakým se v nacistickém Německu psalo o Židech. Že takový obsah projde recenzním řízením univerzitního sborníku, dokumentuje, kam až rusofobie v české akademické sféře dospěla.
„Rusák" jako „židák" a projekce vlastních démonů
Slovo „rusák" je foneticky i významově srovnatelné se slovem „židák" — má stejnou urážlivou funkci kolektivního označení celého národa. Zatímco u druhého výrazu je společenský konsensus, že je nepřijatelný kvůli historii pogromů a holokaustu, u prvního je tatáž operace nejen tolerována, ale otevřeně podporována médii. Aplikuje se princip kolektivní viny, který v jiných případech vyvolává okamžitý odpor.
Proč to slušným lidem nevadí? Zaprvé proto, že „se to smí" — vznikla atmosféra, ve které je nenávist vůči jedné národnosti společensky vítaná. Zadruhé proto, že každý člověk má v sobě i temnou stránku, a pokud ji může otevřeně ventilovat na konkrétně určeném terči, je to jednodušší než s ní pracovat. Téra připomíná, že už církevní otcové a později jungiánská psychologie popsali, jak si lidé projektují vlastní démony na vnějšího nepřítele.
K tomu se přidává strach. V mentální mapě dnešní české společnosti je Rusko prezentováno jako démonický antisvět, který „přijde a všechno nám vezme". Lidé, kteří mají rodiny, domovy a spokojený život, mají z této hrozby reálné obavy a ty se ventilují agresí. Vedlejším efektem je, že přehlédnou skutečná rizika, která jim mohou hrozit z úplně jiných světových stran.
Co znamená „stát se západem": podřízení a periferizace
Smířlivější novináři občas naznačí, že Rusko by mohlo být vzato na milost, „kdyby se stalo západem". Co se tím ale myslí? Reálně to znamená podřídit se západnímu globálnímu modelu řízení politiky a hospodářství — to znamená vydat nerostné bohatství, otevřít se přílivu politického a ekonomického vlivu, nechat se zprivatizovat a především přestat být velmocí schopnou konkurence. Tedy přesně to, co se po roce 1989 stalo střední a východní Evropě.
Stát se západem v této logice neznamená stát se západem, ale stát se jeho periferií. V devadesátých letech, kdy bylo Rusko hluboce zhroucené, ještě naděje, že tento scénář projde, existovala. Když nevyšel, stalo se Rusko nepřítelem. Vnitřní režim je v tomto schématu jen záminkou — kdyby Putin své odpůrce zabíjel veřejně, ale otevřel nerostné bohatství západním korporacím, prošlo by mu cokoli. Ne demokracie, ne lidská práva — rozhodující je podřízení.
