Herečka Jaroslava Obermaierová má za sebou dvě televizní epochy: éru jedné kamery, kdy se točil major Zeman, i dnešní tříkamerový provoz seriálu, kterému věnovala dvacet let. V posledních letech k tomu přibyla zkušenost jiného druhu — kvůli vysloveným názorům s ní část kolegů přestala komunikovat. Sama v tom žádnou odvahu nevidí. Jen prý řekla, co si myslí, a čekala, že se jí někdo zeptá proč. Nikdo se nezeptal.
Dvacet let v jednom seriálu není každodenní docházka
Představa, že herci dlouhodobého seriálu sedí ve studiu denně, je mylná. Základ souboru tvoří zhruba sedmdesát herců, dohromady se v příbězích prostřídá kolem dvou set padesáti postav — a protože většina z nich hraje v divadlech a má vlastní závazky, musí produkce natáčení skládat podle jejich času.
Točí se proto po prostředích, ne po dílech. Když jsou na řadě scény v obchodě, natočí se najednou ty z dílu tisíc i tisíc jedna, aby se nestěhovaly kamery a nezdržovalo se. Na deset dílů má režisér zhruba čtrnáct až šestnáct dní a každý si to organizuje po svém. Zvláštní fabrika, řečeno bez pohrdání: materiál na deset dílů se dá odtočit za den nebo za dva, natáčecí dny padnou třeba na úterý a pátek a mezi nimi lze odběhnout jinam.
Ani znalost celého příběhu není nutná. Texty chodí měsíc, někdy tři týdny dopředu, ale herec dostává hlavně to, co se týká jeho postavy. Souvislost drží uvnitř jedné rodiny, ostatní linky se dozvídá stejně jako divák.
Od jedné kamery ke třem
Rozdíl mezi tehdejším a dnešním natáčením je hlavně technický. Major Zeman se točil filmovým způsobem, na jednu kameru — celky a detaily se snímaly zvlášť, jen u velkých scén se snad objevila kamera druhá. Dnes stojí ve studiu kamery tři a obraz se dá udělat na tři až pět záběrů v jednom tahu.
Práci to nesmírně zrychlí, ale nároky přesune na herce. Zkouší se málo, takže obraz musí být nacvičený předem a text bezpodmínečně naučený — to připomínal už první režisér seriálu. Pak se jen rychle převléknout, přečesat a jede se dál; za den se stihne i dvanáct obrazů.
Krimi ano, soutěže ne
Co sleduje člověk, který přesně ví, jak televizní obraz vzniká? Odpověď je překvapivě prostá. Odmalička ji bavily detektivky, knižní i televizní, a dlouho sledovala kdejakou kriminální sérii. Poslední dobou ji to přestalo bavit: příběhy se opakují a vraha nakonec stejně chytnou.
Soutěže nemá ráda vůbec. Všichni pořád soutěží nebo vaří — a k tomu se váže hláška kolegy Lasici, který na dotaz, proč je málo vidět v televizi, odpověděl, že přece nevaří. Vaření v televizi si přitom sama užila a jednou jí vyneslo dokonce zájezd do Maroka.
Placené streamovací služby nemá, přiznává, že si to neumí zařídit. České seriály moc nesleduje, ne z pohrdání, ale protože ji lepší zábavu nabídne kniha nebo mobil, který nazývá kletbou. Pouští si na něm internetové pořady a diskuse. Zajímá ji, jak to teď je a jak to bude, víc než vymyšlené příběhy.
Hvězdy obdivuje, neporovnává se s nimi
Že by si u amerického velkofilmu řekla, že by roli zahrála lépe než hollywoodská hvězda, ji nikdy nenapadlo. Váží si práce druhých a nepřirovnává se. Naopak hvězdy obdivuje: dostat se do první řady a pak se v ní udržet vyžaduje obrovskou vůli, i když někteří herci doma na tom mohou být řemeslně lépe.
Nic odvážného jsem neřekla
Pověst odvážné ženy, která říká věci tak, jak si je myslí, prostředí herců, hereček a režisérů opravdu komplikuje. Dřív to tak necítila, poslední léta ale propukla nechuť až úplná nekomunikace. Mrzí ji to zvlášť u některých kolegů — ona si myslí své, oni si myslí opak, jenže nemají možnost si to vyříkat, protože se o tom spolu vůbec nebavili.
Za odvahu to nepovažuje. Podle vlastních slov neřekla nic odvážného, jen byla naštvaná.
Chalupa nad přehradou a dva svetry
Zdroj toho naštvání je docela obyčejný. Nad přehradou má domek starý snad sto let, který čtyřicet let lepí jako holubice hnízdo. Dnes už zbývají jen drobné opravy, ale energie i peněz to spolklo dost — na ruce šikovná není a všechno musela zaplatit z vydělaného.
Nejšťastnější byla, když do chalupy mohla zavést plyn. Dřív na něj neměla, takže se topilo uhlím: popel po celém bytě a první červencový týden strávený drhnutím poliček po zimních návštěvách. A pak přišla zpráva, že plyn buď nebude, nebo bude drahý — a k tomu doporučení obléct si doma dva svetry. To se jí dotklo. Reakce byla přitom skromná: řekla jenom, že v nich doma chodit nebude, protože je jí to nepohodlné.
Oslava osmdesátin a věta o vybombardování
Druhá věc, která ji dostala do křížku s částí branže, byla shodou okolností. Dostala pozvánku na oslavu osmdesátin bývalého prezidenta Zemana na Hluboké, seděla u velkého kulatého stolu a kolem viděla státníky, počínaje exprezidentem Klausem. Krátce nato se objevila veřejně vyslovená poznámka, že se to celé mělo vybombardovat. Takovou věc podle ní řekne jenom hlupák — a jméno toho, kdo ji pronesl, odmítá zopakovat, aby mu nedělala slávu.
Její vlastní recept je smířlivý: někdo má rád holky, jiný vdolky, někdo má rád jednoho politika, jiný druhého. Lidé s určitou úrovní by si to měli umět vyříkat bez nadávek a bez nenávisti. Nejde přitom jen o kolegy z branže. I ženy zhruba jejího věku jí dokážou vysvětlit, že tohohle by nevolily, protože je ošklivý, zatímco tamten je hezký. Odpověď na to má stručnou a nelichotivou.
Dobré kamarády v branži spíš měla
Dobré kamarády v branži spíš měla — minulý čas je v jejím vyprávění zásadní. Situace posledních let ukázala, že tak dobří nebyli — nechtějí totiž vědět, co si myslí a proč. Přitom pro svůj názor důvody má a ráda by je vysvětlila. Nikdo se ale nezeptal, komunikace prostě skončila. Jestli je za tím urážlivost, nebo neochota připustit názor druhého, netuší; nejvíc jí vadí, že se ty věci nedají vydiskutovat.
Kolegové, kteří chybí
Vybrat, kdo jí z kolegů nejvíc chybí, je těžké — společně prosezené hodiny v šatnách má za sebou s mnoha lidmi. Za štěstí považuje, že chvíli zažila Vladimíra Menšíka; ve dvojici s panem Sovákem to byl gejzír. Vzpomíná i na pana Peška, se kterým hrála jednu hezkou roli, na pana Peterku a na Láďu Brabce, s nímž nikdy nebyla ani soukromě na kávě — viděli se výhradně u práce.
Společné měli podle ní něco, co se dnes hledá hůř: noblesu a lidskost. Byli obyčejní a nehráli si na nic.
Švorcová a Větrovec očima pamětnice
Hodnotit kolegy, kteří byli navenek zatíženi tehdejší dobou, odmítá zjednodušovat. Jiřinu Švorcovou dobře neznala, potkala ji jen několikrát. Větrovce znala lépe — byl jejím ředitelem. Za války prošel lágrem, což člověka nějak zformuje, a byl šíleně pilný: lítal ze schůzí, hrál hlavní role a hrát opravdu uměl.
Zásadní je pro ni ale jiná věc: nebránil lidem v práci. Když jako dvaadvacetiletá dostala film na Slovensku, znamenalo to odjet na týden pryč, přeobsadit ji v divadle a domlouvat termíny. Vyprosila si to a on to zařídil, protože chápal, že s gáží tisíc korun potřebuje vydělat. Létalo se v pět ráno z Ruzyně do Bratislavy, hráli tam s ní Radek Brzobohatý a pan Adamíra a Slováci byli báječní.
Ani na Švorcovou nemá zlé slovo. Pokud ví, nikomu neublížila a naopak se snažila pomáhat lidem, kteří za ní přišli; své přesvědčení měla pevné a nediskutovatelné. Radek Brzobohatý se prý málem pohádal s mladými kolegy, kteří do souboru nově přišli a Švorcovou pomlouvali — on to poslouchat nechtěl. Po převratu se toho na ni hodně svrhlo a novou dobu nesla těžce — zlý člověk to podle Obermaierové nebyl a herečka to byla dobrá. Soudit takové věci je těžké: každému, co jeho jest.
Životní role je pro ni divadelní
Za životní role považuje spíš ty divadelní, jenže to už je dávno pryč. Televize je pro herce důležitá jinak: nastěhuje ho lidem do obýváku a lidé ho poznají, což má v určitém věku smysl. Teď už je to spíš protivné, protože se všichni fotí.
Seriál, kterému dala dvacet let, má přesto ráda a na natáčení chodí ráda; kolegy kolem sebe má fajn. Překvapuje ji, kolik mladých lidí ji zastaví s tím, že si pouštějí majora Zemana — dokonce si nechali vytisknout osušky s mužským obsazením. Pro sebe si ale nejvíc cení toho, že mohla na jevišti existovat v rolích jako Julie po boku Míši Pavlaty, Mahulena nebo Polly v Žebrácké opeře, a to s dobrými režiséry. Většina těch inscenací není ani natočená.
Divadlo je pro ni něco jiného než kamera — a vždycky hůř placené. Vysněnou roli nikdy neměla a dnes si nedovede představit, že by se učila texty. Seriálový text zvládne rychle díky herecké paměti, jenže co umí ráno, na to se večer musí znovu podívat; v divadle je nutné držet text v hlavě průběžně díky zkouškám. Nejlepší radu k tomu dostala kdysi od kolegyně z kladenského divadla, když se bála role Maryši: cop, ruce v bok a nahlas. Tak se hrají lidové postavy — a funguje to.
Závěr
Napříč tématy drží vyprávění Jaroslavy Obermaierové pohromadě jedna linka: ochota mluvit i tam, kde se mlčí, a nechuť soudit lidi zjednodušeně. Sama sebe za odvážnou nepovažuje, i když ji vlastní věty stály část kolegiálních vztahů. Přesto nejvíc lituje ne toho, že něco řekla, ale toho, že se jí nikdo nezeptal proč.
