Jana Chládková, zpěvačka a moderátorka regionálních stanic Českého rozhlasu, přišla do živého vysílání několik dní před premiérou svého nového koncertního programu v pražském divadle Semafor. Ohlédla se za kariérou rozkročenou mezi písně a mikrofon, zavzpomínala na skladatele Pavla Krejču, na Karla Černocha i na Petra Muka a na závěr naživo zazpívala Jandovu píseň Deset prstů pro život.
Zpěv, nebo rozhlas? Obojí
Co je víc, zpívání, nebo moderování? Podle Jany Chládkové opravdu půl napůl. Radu mít v životě „dvě tři nohy“ dostala kdysi od svého šéfa z hudební branže: viděl spoustu zpěvaček, které byly nešťastné, když se zrovna nedařilo a nebyly koncerty. Kdo nepatří k absolutní špičce, nemá úspěch nikdy zaručený.
Vzala si to k srdci. Baví ji zpívat i moderovat, a přitom původně chtěla točit filmy – na tablu z osmé třídy má pod svým jménem napsáno „režie“. Sen se jí nakonec splnil oklikou: jako rozhlasová dramaturgyně také řídí hosty a jejich vystoupení. Nejraději ale zpívá naživo před lidmi. Natáčení klipů ji tolik netěší, i když k dnešní době neodmyslitelně patří.
Pavel Krejča: hity se rodily v kavárnách
Před mnoha lety nazpívala s Milenou Soukupovou duet Ať rozhodne to vítr. Hudbu k němu napsal Pavel Krejča, skladatel hitů Věry Martinové i Petra Spáleného, například písně Plakalo bejby, a dlouholetý kapelník Apollo Bandu. U Krejčových v Modřanech byla mnohokrát. Věra Martinová podle ní vděčí za rozjezd kariéry z velké části právě jeho písničkám.
Krejča zemřel v době covidu a jeho manželka s dětmi požádali Janu Chládkovou, aby na rozloučení promluvila. Vedle smrti vlastního táty to pro ni byl jeden z nejtěžších úkolů v životě. Zvolila humor: Pavel nesnášel lidi „v černých hadrech“ a chtěl, aby všichni chodili v džínách. Kdyby mohl, vstal by a zeptal se, kde mají džíny a kde je nějaká dobrá muzika.
Na Krejču má jen hezké vzpomínky – byl to smíšek a dobrodružná povaha. Její generace mu přišla uspěchaná: přiletí, dá si kafe, vezme si písničku a už zase letí pryč. „My jsme hezky chodili po kavárnách a tam vznikaly ty hity,“ říkával. Od něj také ví, že Petr Spálený v éře half playbacků nikdy nechtěl zpívat na nahrávku. Half playback je podle ní těžká disciplína: kapela se zpěvákovi přizpůsobí, nahrávka ne. Když dojde dech, hudba jede dál.
Silné ženské hlasy české i americké country
Z výrazných českých ženských hlasů country připomněla Šárku Rezkovou a Jitku Vrbovou, vynikající zpěvačku, která zemřela loni ve věku 84 let. Ze světových hvězd byla její oblíbenkyní nedávno zesnulá Dolly Partonová – její hlas milovala. Ráda má i Shaniu Twainovou.
Sama má nejraději country, která je o něco tvrdší a nechybějí v ní bicí. Takovou hraje i její doprovodná kapela.
S Karlem Černochem a kapelou Pontiac
S Karlem Černochem kdysi zpívala ve společné kapele. Když se rozpadla, Černoch narazil na teplickou kapelu Pontiac a řekl jí: „Hele, Jano, poslechni si je, mně se ti kluci líbí.“ Kluci s nimi začali hrát a několik let spolu jezdili. Kapela Pontiac, kterou Jana Chládková po Karlu Černochovi „zdědila“, dnes hraje i samostatně s vlastním zpěvákem.
Černoch dřív zpíval s Country Beatem a s Naďou Urbánkovou, časem si ale šel vlastní cestou a s Urbánkovou se rozešel i lidsky. Na to se ho raději nikdy neptala. Urbánkovou přesto považuje za výbornou zpěvačku a její hlas měla ráda.
Když přišla řeč na zpěvačky, které umějí písničku „prodat“, vzpomněla na Hanu Hegerovou. Na jejím koncertě v Ústí nad Labem seděla jako studentka jako přikovaná a věřila jí každé slovo.
S Karlem Černochem se nakonec sešla u filmu, v němž on hrál Odyssea a ona Penelopu. Vznikly z toho tři klipy – jeden jeho, jeden její a jeden společný duet. Tehdy se domluvili, že budou spolupracovat.
Český film? Ten starý
Na otázku, co říká na současnou českou kinematografii, odpověděla, že je jí to líto. Je patriotka a český film miluje, jenže ten starý – co se točí dnes, jí nic neříká. Chápe, že tvůrce tlačí peníze i čas a že dřív bylo na přípravu víc prostoru, jak jí vyprávěli pamětníci. Chybějí prý ale hlavně dobré scénáře.
Ze staré režisérské gardy poznala režiséra Filipa, už jako starého pána, sympatického, milého a vtipného. Potkala i režisérku Chytilovou, které se všichni báli; ona ji zbožňovala.
Deska, kterou křtil Petr Muk
Klip, který v pořadu zazněl, je z desky, kterou jí křtila čtveřice: Dalibor Janda, herec Jan Budař, Yvonne Přenosilová a Petr Muk. Budař chtěl nejdřív slyšet její písničky, a když je slyšel, řekl: „Jo, Jano, vám křtít budu.“ Přenosilová a Muk už bohužel nežijí.
S Petrem Mukem nazpívala duet, k němuž složil hudbu Marek Černoch, syn Karla Černocha. Když hledala partnera, napadl ji Muk – byl jen o den starší než ona a jejich hlasy k sobě podle ní barevně ladily. Neznali se, přesto poslala písničku, a Muk zhruba do dvou dnů odpověděl, že se jemu i jeho týmu líbí. Sešli se ve studiu, pak se procházeli po parku, když venčil psa, a povídali si o životě. Petr měl velké plány. Desku jí křtil 10. května a na její svátek 24. května, o čtrnáct dní později, zemřel. „To nikdy nemůžu zapomenout,“ říká.
Klip se natáčel v jejím milovaném Českém středohoří, kde má dům.
Život je jízda: raději rychle než pomalu
Baladických písní má hodně, přiznává ale, že ráda zpívá rychlé. Na pódiu totiž nevydrží stát – kamarádka, která ji natáčí, tvrdí, že zachytit ji na jednom místě je kumšt, a na koncert proto berou dvě kamery. U balad se musí krotit. Například u písně S vůní heřmánkovou od Marcela Zmožka, asi své nejznámější, se nutí stát v klidu, protože pobíhání by se k ní nehodilo.
Moc ráda zpívá Krejčovu Neptej se a hlavně Život je jízda, protože ta je o ní: v životě se jde jednou nahoru a jednou dolů. Možná jsou šťastlivci, kteří jdou jen nahoru. Ona mezi ně nepatří.
Tréma na jevišti i v noci u mikrofonu
Trému má i po letech pokaždé. Než vyjde na jeviště, je úplně na zhroucení, takže kdo ji nezná, řekl by si, že snad ani nemůže vystoupit. Jakmile ale vkročí na pódium, tréma spadne. U rozhlasu to glosuje vtipem: nejhorší je prvních deset let, pak už to jde.
Když začínala moderovat Noční linku, představovala si, že v noci moc lidí neposlouchá, a kdyby něco pokazila, nebude to tak strašné. Pak se dozvěděla, kolik lidí pořad poslouchá: vysílají ho všechny regionální stanice Českého rozhlasu po celé republice.
Jako dramaturgyně pracovala s Edou Hrubešem na pořadu Hobby magazín. Pro ni to byla tréma i trapas, protože ho považovala za legendu. Řekla mu, ať jí klidně řekne, kdyby proti ní něco měl. On byl ale vlídný a odpověděl: „Jano, jen se učte.“
Lovosice, nejkrásnější místo na světě
Kamarádi ze zahraničí si z ní dělají legraci: když se jich zeptá, které místo na světě je nejkrásnější, odpoví sama – Lovosice a České středohoří. Tam prožila dětství a mládí, a takové místo je podle ní vždycky nejkrásnější. Když jede po D8 a vidí před sebou kopce včetně Lovoše, na který vyšla nesčetněkrát, rozněžní se. Jako pionýrka s oddílem prošla všechny kopce Českého středohoří.
Narodila se v Litoměřicích, vyrůstala v Lovosicích a studovala v Ústí nad Labem. Dnes už žije v Praze déle, než žila tam.
Od Las Vegas po kamion, který byl jevištěm
V Americe cestovala s manželkou Pavla Krejči – muži cestovat nechtěli, ženy ano. Základnu měly u kamaráda v Kalifornii, půjčily si auto a vyrazily na cestu, při které nevynechaly ani Las Vegas. V Renu, kterému říká „Las Vegas pro děti“, slyšela country kapelu, která nebyla nijak slavná, a přesto hrála tak famózně, že si řekla, že může zabalit. Američané to mají v krvi, je to jejich národní muzika.
V Nashvillu, hlavním městě country, nikdy nebyla a mrzí ji to. Šárka Rezková se tam podívala díky svému manželovi Jiřímu Brabcovi a Jana Chládková jí to tehdy s Karlem Černochem tiše a v dobrém záviděla. Černoch jezdil do Ameriky často. Podle její vzpomínky měl kdysi i vlastní pořad na dnešním Českém rozhlasu Střední Čechy, kde působí ona, a přidal se k němu syn Marek.
Černoch měl podle ní neuvěřitelné znalosti, zajímalo ho úplně všechno, zvlášť indiáni. Prožila s ním hezké roky, kdy jezdili po celé republice s kamionem, který sloužil zároveň jako jeviště; čtrnáct dní strávili třeba na plzeňském výstavišti.
Deset prstů pro život naživo
S Daliborem Jandou zpívala několik let. Když zpíval Deset prstů pro život, tisíce žen na stadionech zpívaly s ním, protože píseň má jednoduchý refrén – a ona mu to tiše záviděla. Když jí Janda nabídl, ať si vybere kteroukoli jeho píseň a zpívá ji, vybrala si právě tuto.
Ve studiu ji zazpívala naživo za doprovodu moderátorovy kytary. Kytara to zvládla, ale praskla – podle moderátora to byla její labutí píseň.
Jak chránila Dalibora Jandu před fanynkami
K Jandovým má blízko, k celé rodině. Vždycky razila heslo: získej si manželku, ať je klid – na cestách spolu trávili hodně času, noci v hotelích a tak dále.
Dalibora Jandu dokonce zachraňovala. Jeho fanynky se podle ní nedaly vůbec popsat; ani jako žena někdy nechápala, čeho všeho byly schopné. Janda ji proto prosil, aby s ním šla do restaurace a hrála, že spolu chodí, aby si mohl odpočinout. Nemyslí to nijak proti fanouškům: váží si každého a nikdy nikoho neodmítne. U Jandy to ale byly zástupy, a když má člověk jídlo v puse a někdo přijde pro podpis, je to už opravdu moc.
Janda každý rok zve přátele na Silvestra. Pokaždé se tam minuli, letos doufá, že to vyjde.
Silvestr u krbu a rada na celý život
Jeden z nejhezčích silvestrů strávila na chalupě, kde celou noc koukala do ohně a vůbec nelitovala, že tam není žádná velká zábava. Roky po sobě na Silvestra vystupovala, až jednou vyslovila, že už nechce. To neměla říkat – od té doby jí nepřišla na Silvestra jediná nabídka. Teď si přeje opak.
Nezapomene na silvestrovský koncert s Karlem Černochem a Pontiacem ve Františkových Lázních. Byla taková zima, že muzikantům div nepřimrzaly prsty ke strunám, a při zpěvu šla od úst pára.
Provází ji rada profesora z vysoké školy, přísného muže, o kterém si myslela, že jí zase bude říkat, jak se má učit. Řekl jí: „Abyste jednou nevzpomínala jenom na pracovní úspěchy, musíte taky žít.“ Na to pamatuje celý život. Práci miluje, ale vedle ní chce pomáhat kamarádům, má ráda zvířata a pomáhá, kde se dá.
Zazpívejte nám? Na povel ne
Tak známá, aby ji lidé poznávali na první pohled, podle sebe není a na dovolené jezdí inkognito. Jednou se to ale lidé dozvěděli a začali ji přemlouvat, ať jim zazpívá. Zeptala se paní, co dělá ona – a jestli jí už někdo na dovolené řekl, ať tam prodává. Nemyslela to zle a nabídla, že až se bude na pláži učit texty, můžou si ji přijít poslechnout. Přišli. Zpívat na povel ale nebude.
Dobrovolně pak na pláži zpívala, jen ne ten večer, kdy tam vystupovala jiná zpěvačka – té do zelí lézt nechtěla.
Čtyři roční období v Semaforu
Koncert v divadle Semafor je pro ni splněný sen. Program Čtyři roční období Jany Chládkové má premiéru 7. října v 19 hodin. Chce, aby to bylo jako v obýváku, s kamarády a příznivci. Přijde i hodně kolegů, dokonce šéfové, a toho se trochu bojí. V době vysílání bylo hlediště v přízemí téměř vyprodané, volná místa zbývala hlavně na balkoně.
Večerem ji budou provázet kolega Patrik Rozehnal a Alex Mynářová. Zazpívá Dalibor Janda s Jiřinou, přijde Pepa Zoch, který má dnes vlastní rádio a Janu Chládkovou podporuje. S Marií Formáčkovou a Uršulou Klukovou si u stolečku popovídá jako v kavárně a s Bohušem Matušem, se kterým má nový duet, také vystoupí. Vstupenky se prodávají v pokladně divadla Semafor v Dejvicích a na jeho webu.
Závěr
Rozhovor s Janou Chládkovou byl večerem vzpomínek na lidi, kteří českou populární hudbu a country utvářeli – od Pavla Krejči přes Karla Černocha po Petra Muka – a zároveň pozvánkou na koncert, kterým si plní dlouholetý sen. Nechybělo ani živé vystoupení: Deset prstů pro život ve studiu dozněla s prasklou kytarou. Život je podle zpěvačky jízda, jednou nahoru, jednou dolů – a ona ji chce jet naplno, na jevišti i mimo něj.
