Novinářka a spisovatelka Marie Formáčková patří k lidem, kteří si pamatují dvě různé země. Dvaadvacet let strávila v redakci týdeníku, jehož náklad by dnes žádný český časopis nedokázal ani napodobit, pak z ní udělala nová řemesla dvě: psaní knih a besedování po sálech. Hodina povídání bez předem domluveného tématu se proto přelila od nedožitých devadesátin Heleny Růžičkové přes hlubotiskovou rotačku na Smíchově až k tomu, proč dnešní děti chtějí za vynesený koš dvacku na účet.
Devadesát růží pro Helenu
V Hošticích se letos v červnu konala vzpomínková akce k nedožitým devadesátinám Heleny Růžičkové. Původně měla trvat jen jeden den, zájem lidí ale byl takový, že se program nakonec odehrál v sobotu i v neděli. Přijel Zdeněk Troška, večerem provázel Marek Kališ, Yvetta Blanarovičová zpívala písničky z filmů a vzpomínala na natáčení. Speciálním hostem prvního dne byla Michaela Kuklová, druhého dne pak představitel Venci Konopníka — a toho v modré košili nepoznala ani Formáčková, která ho léta zná. Z chlapce se mezitím stal muž, dnes prý připomíná spíš Jiřího Lábuse.
Formáčková na akci nechyběla — s Helenou Růžičkovou napsala deset knih. Sama říká, že jí herečka přinesla do života štěstí.
Věta, která drží třicet let
Pod diskusemi na sociálních sítích se dodnes objevuje tvrzení, že Helenu Růžičkovou kdysi kdosi podvedl. Podle Formáčkové šlo od začátku o nedorozumění, které navíc zapadlo do zájmu jiného člověka — chtěl s herečkou spolupracovat, a tak se ji snažil od jejího tehdejšího partnera na besedách odstřihnout.
Celá kauza měla přitom naprosto banální jádro. Do dětského domova na východním Slovensku se vezlo dvanáct či čtrnáct velkých krabic bonbonů, které daroval tehdejší ředitel Haribo Aldo Koláček. Dětem se rozdaly, dvě krabice zůstaly v autě na další akci — a v bulváru z toho byl titulek Kdo okradl Helenu Růžičkovou. Koláček později veřejně vysvětlil, jak to bylo, herečka se omluvila a chtěla se dál vídat. Věta v hlavách lidí ale zůstala i po víc než třiceti letech.
Formáčkovou právě tahle setrvačnost fascinuje nejvíc: spolupráce, o kterou v článku šlo, měla stejně skončit na konci roku podle původní domluvy. Zůstala z ní jenom pomluva.
Sranda musí být, i kdyby fotra věšeli
Vlastní Heleninu poetiku vystihuje historka z pizzerie. Když se majitel podniku hostů zeptal, jak jim chutnalo, restaurace ztichla, protože všichni čekali, co filmová hvězda řekne. Odpověď zněla: děkujeme, stálo to za to, přijdeme zas. Nemyslela to zle, čekala, že se lidé zasmějí. Majitel se nesmál. Fór prostě musel ven, i kdyby měl někoho v okolí naštvat.
Pro Formáčkovou byla ale herečka hlavně tím, kdo jí změnil profesi. Kdyby nebylo jí, zůstala by v některém z časopisů a plakala nad klesajícími náklady — devadesátá léta byla pro tištěná média krutá. Místo toho jí Helena z kávové sedliny vyvěštila zlaté prase a přikázala jí psát knížky. Vyšlo jich spolu deset. Podobně vznikly i besedy: jeden je vymyslel, Formáčková v nich pak pokračovala a udělala si z nich živnost.
Škopková, kterou hrála Pražačka
Zdeněk Troška podle Formáčkové sám říká, že mu ty filmy udělala Helena. Ztotožnila se se Škopkovou tak dokonale, že spousta diváků dodnes věří, že měla k hoštické sousedce blízko i v životě. Skutečnost byla opačná: narodila se v Praze jako dcera architekta s kanceláří na Karlově náměstí, chodila do baletu, učila se jazyky a jako dítě hrála v divadle Míly Mellanové.
Vztah k režisérovi byl navíc velmi osobní. Herečka ho chránila, a když jeden režisér — Formáčková ho odmítla jmenovat, protože o nikom nechce mluvit špatně — Troškovy filmy veřejně sepsul, uklidnila ho větou, že až se jeho pravnuci budou dívat na Troškovy pohádky, nebudou vůbec vědět, že jejich pradědeček byl taky režisér.
Jinou kapitolou je Jiřina Jirásková. Pocit, že do vesnických komedií svým typem nezapadala, sdílela sama herečka — dlouho se k roli hlásit nechtěla. S odstupem času se ale Troškovi omluvila s tím, že mezi postavami má být pestrost a že tam takový typ patřil. K režisérovi ji ostatně poutalo i to, že léta žila se Zdeňkem Podskalským, tvůrcem Světáků a Trháku — tedy filmů z téže krevní skupiny, u kterých má být divákovi především veselo.
Vlasta a náklad, který dnes nikdo nezopakuje
Čísla, která Formáčková vytahuje z paměti, znějí dnes jako z jiné planety. Vlasta měla náklad 840 tisíc výtisků, Květy podle ní nejvýš 560 tisíc, přibližně stejně Mladý svět. Remitenda se pohybovala v promilích — vracel se tak leda potrhaný kus z vrchu balíku. Časopis měl dvaatřicet stran, stál dvě koruny a televizní program v něm nebyl; kdyby ho měl, nevešlo by se do něj nic jiného.
Limitem nebyla poptávka, ale tiskárna. Vlasta se dělila o kapacitu jediné hlubotiskové rotačky na Smíchově se Světem socialismu, který měl 160 tisíc — dohromady milion, a víc rotačka nezvládla. Předplatitele proto nešlo přibírat a redakce roky sháněla, kam by Svět socialismu přesunula, klidně i do zahraničí. Neuspěla. Svět socialismu přitom vycházel na velmi hezkém papíře a psal o Bulharsku, Rumunsku, Polsku a Sovětském svazu.
Nejlepší papír měly podle vzpomínek Svět v obrazech a Kino — křídový, dovážený z Finska. Vlasta na tom byla hůř a čtenáři z venkova si stěžovali, že se s ní špatně zatápí. Jiné časopisy prý hořely líp.
V redakci se přitom potkávala jména, která leccos vypovídají o tom, jak se dalo psát mimo politickou linii. Každý týden tam vycházela rubrika o vztazích v rodině, kterou psala Jiřina Šiklová — publikovat oficiálně nesměla, a tak vycházela pod svým dívčím jménem Heroldová. Ve Vlastě působili také básníci Jiří Žáček a Michal Černík, prošel jí fotograf Jan Šibík a v jedné kanceláři s Formáčkovou seděla manželka Luďka Nekudy, tehdejšího průvodce koncertů Rangers a spoluautora televizní Sešlosti. Rozhovor ve Vlastě neodmítl podle Formáčkové nikdo — při takovém nákladu neměl proč.
Svaz žen, který se uživil vlastními časopisy
Ekonomika té doby měla jednu zvláštnost, která dnes zní skoro neuvěřitelně: Český svaz žen nedostával ze státního rozpočtu nic. Živily ho jeho vlastní časopisy — Vlasta, Praktická žena a Žena a móda. Slovenská část organizace měla Slovenku a Dorku, a protože na Slovensku žije maďarská menšina, vycházely i maďarské tituly.
Výnosy stačily na to, aby organizace sídlila v Kounickém paláci v Panské ulici v Praze a starala se o něj: zrcadlový sál, brokátové tapety, křesla. Dnes je podle Formáčkové interiér strohý a palác slouží Muchovu muzeu.
Do svazu směly jen ženy — s jednou výjimkou, která má docela veselý původ. Když měla v roce 1986 premiéru Dívčí válka Františka Ringo Čecha, napsala o ní Formáčková do Vlasty dvoustranu s fotografiemi. Gusta Fučíková, čestná předsedkyně organizace, si pak chtěla hru prohlédnout sama. Formáčková ji tam vzala s jistými obavami, protože představení začíná pohřbem Libuše, které nechce hořet hranice. Fučíkovou to nepohoršilo, naopak — v šatně pak autorovi hry nabídla členství ve svazu žen. Na jeho námitku, že není žena, odpověděla, že bude přítelem svazu žen. Odtud podle Formáčkové ta kategorie pochází. V jedné z jeho prvních her ostatně hrála i Helena Růžičková. Fučíková zemřela v březnu 1987 ve třiaosmdesáti letech, premiéru Dívčí války tedy stihla ještě o rok dřív.
Když je Wikipedie horší než jeden pamětník
Mylných informací je dnes na sítích tolik, že se z nich nedá stavět. Formáčková na to narazila při psaní knihy o kapele Mefisto, která v šedesátých letech doprovázela Waldemara Matušku a u klávesových nástrojů v ní seděl Karel Svoboda. Údaje o členech kapely si opsala z Wikipedie — a spoluautor knihy, bubeník s fenomenální pamětí, jí je vyvrátil úplně. Nic z toho nebyla pravda.
Podobně dopadl i online údaj o datu narození Gusty Fučíkové: otazník. Instituce, které o ní vedly agendu, to přitom vědět musely.
Případy, které ještě nemají konec
Knižní série Zločiny beze zbraní shromažďuje skutečné příběhy, v nichž hlavní roli nehrají obyčejní zločinci, ale chyby v justici. Jeden z příběhů druhého dílu musel po soudním sporu z knihy ven a titul vyšel znovu bez něj. Do třetího dílu, který je už napsaný, se vrací — s tím, že jeho konec pořád chybí.
Právě to je podle Formáčkové na celé práci nejtěžší. Do knihy patří něco, co je nějak uzavřené, jenže v sedmi či osmi případech, které třetí díl obsahuje, není často jednoduché ani říct, co je pravda a co ne. Autoři si mohou být jistí, soudy to tak jednoduché nemají.
Peníze jako falešný bůh
Bohatství Formáčkovou nezajímá a nemá to být póza. Velké peníze podle ní člověka vysilují: pořád po vás někdo něco chce, pořád máte obavy a nikdy nevíte, kdo se s vámi kamarádí kvůli vám. Neznamená to askezi — nechce žít v nejistotě, jestli si zítra koupí čtvrtku chleba —, ale nenadálý honorář raději dá někomu, kdo ho potřebuje. Půjčky, které se jí nevrátí, neřeší.
Rozdělení společnosti proto nevidí jenom v politice. Zvykli jsme si všechno přepočítávat na peníze, a to už od dětství. Rodiče dávají dětem peníze za známky, ony si na to zvyknou a začnou spořádaně kalkulovat. Novodobá historka z pražského bytu je názorná: dcerka na příkaz matky vynese koš, vrátí ho na místo a rovnou chce svých dvacet korun poslat na Revolut — okamžitě, i když má máma návštěvu. Podobně zmizelo z hospod pozvání na pivo; každý si platí za sebe.
Následky jdou dál. Formáčková upozorňuje na vraždy kvůli dědictví — děti, které nechtějí čekat na byt po rodičích. A cituje jednu jóginku, se kterou kdysi dělala rozhovor: peníze jsou falešný bůh. Podlehnout jim je podle ní bolestné nejen pro člověka, ale pro celé lidstvo.
K tomu se váže i myšlenka z jedné ekonomické přednášky, která v hovoru padla: uživit chudý svět není pro planetu problém, protože tam lidem stačí málo. Problém je uživit těch pár nejbohatších, protože kdo má dvacet miliard, chce mít čtyřicet.
Pionýrský šátek byl dvojí
Věci, které se kdysi braly jako protivné a nepřijatelné, získávají po letech zvláštní poezii. Pionýrský šátek se dnes shání na aukčních serverech — a znalci vědí, že byl dvojí. Starší, bavlněný, se musel žehlit a byl krvavě rudý. Novější, hedvábný, byl z klouzavého materiálu a táhl trochu do oranžova. V rodinách kvůli tomu bývalo dusno, když si někdo bez ptaní vyměnil svůj syntetický za sestřin hadrový.
Tři cípy šátku znamenaly pionýr, svazák, komunista. Sliby se přitom generaci od generace lišily. Formáčková, která šla do první třídy v roce 1959, si dodnes pamatuje slib jiskry: chci se učit čím dál líp, chci jít stále za svým cílem, stát se dobrým pionýrem. Mladší ročníky měly text jiný a kratší. Dnešním školákům už tahle řeč nic neříká.
Betonová náměstí a zbytečný jazykový komplex
Rekonstrukce náměstí jsou spolehlivý zdroj rozčarování. Nová podoba náměstí v Tišnově vyvolává reakci, že jde o betonovou džungli, a v Mnichově Hradišti na náměstí přes léto navezli písek a rozestavěli lehátka, aby se lidé mohli slunit — Jizera je přitom asi dva kilometry daleko. O důležitých věcech podle Formáčkové rozhodují nezkušení lidé.
Sama se ale odmítá rozčilovat kvůli politice a nesnášet někoho kvůli jinému názoru; každý má na názor právo. Co jí vadí, je hloupost — ta je všudypřítomná a nikdo z ní není vyňatý. Přiznat si vlastní nedostatky přitom stačí, aby byl svět v pořádku.
Do stejné kategorie zbytečností patří i český jazykový komplex. Skoro každý Čech umí víc jazyků než běžný Američan, který mluví jenom anglicky a nic si z toho nedělá. Formáčková připomíná vlastní zážitek z redakce: zástupce zahraniční firmy, který si v České republice založil pobočku, se s ní chtěl domlouvat anglicky. Odpověděla mu, že si měl přivést tlumočníka — Češi si v cizině nedovolí mluvit česky a při jednáních si tlumočníka obstarají. Nejsme nevzdělaní, tvrdí; proti Američanům jsme spíš převzdělaní.
Deset besed měsíčně a jedna nedoceněná zpěvačka
Nejvíc besed odjezdí Formáčková s Josefem Dvořákem — zhruba desetkrát za měsíc. Sama sebe za pracovitou nepovažuje, protože na pódiu je podle svých slov jen dalším divákem: uvede ho a sedne si. Herci je přes osmdesát; kratší trasy do stovky kilometrů řídí sám, na delší má řidiče. Cestou se povídá a zastavuje se u pumpy na párek v rohlíku, který má rád.
Sály bývají vyprodané a pořadatelé často shánějí židle navíc. Nejvíc ji fascinuje, že se za třicet let spolupráce nikdy neopakoval. Na otázku, o čem se bude mluvit, odpovídá, že podle toho, jací tam budou lidé — kouknout se na sál a vědět, co je bude zajímat, umí bezchybně. Že přijde, lidem stačí; dobrý večer říkat nemusí.
Kromě něj jezdí ráda s Václavem Koptou a jeho ženou Simonou Vrbickou, s Ivo Šmoldasem, s Alešem Cibulkou, s písničkářkou Janou Rychterovou, která si šansony skládá sama, a se zpěvačkou Janou Chládkovou, dlouholetou spolupracovnicí Dalibora Jandy. Ta zpívá vždy živě a podle Formáčkové zůstává nedoceněná. Nikoho, s kým by nejela ráda, prý nemá.
Na okraj tématu padla i připomínka, jak snadno se autorství ztrácí za slavnějším interpretem: I Will Always Love You napsala a nejdřív nazpívala Dolly Parton, světovým hitem se ale stala až v podání Whitney Houston ve filmu Osobní strážce.
Svatba přes agenturu a zlatá svatba s bývalým manželem
Vzpomínání na minulý režim má podle Formáčkové jeden praktický smysl: lidé o té době mají zkreslené představy. Sama nedávno četla, že se dřív skoro nedalo vdát, protože nebylo k dostání nic — ani prstýnky, ani oznámení. Není to pravda. Existovala agentura Svatka v Černé růži, kde se dalo objednat všechno.
Vlastní svatbu měla přes ni v roce 1976: obřad na Staroměstské radnici, hostina v hotelu Flora, taxíky i fotograf. Kolik to stálo, neví — platil to bratr. A protože od té svatby uplynulo padesát let, chystá se s bývalým manželem na zlatou svatbu. Přejí si to děti, přestože jsou rozvedení déle, než byli manželé.
Závěr
Hodina bez připraveného tématu vydala na inventuru dvou epoch. Na jedné straně časopis s nákladem 840 tisíc, organizace, která se uživila vlastními tituly, a šátek se třemi cípy. Na druhé Wikipedie plná omylů, dvacetikoruna posílaná na Revolut mezi matkou a dcerou a náměstí, ze kterých se stala betonová džungle. Spojuje je pozorování, které se v povídání vrací nejčastěji: nejde o politiku, jde o hloupost — a ta je všudypřítomná.
