Když si připomínáme 21. srpen, máme na mysli většinou rok 1968 a vpád vojsk Varšavské smlouvy. O rok později, 21. srpna 1969, se ale odehrálo cosi, co se připomíná mnohem méně – a má to svůj důvod. Při potlačení demonstrací k prvnímu výročí okupace už nestříleli Sověti. Stříleli Češi a Slováci do Čechů a Slováků.
Den hanby: tentokrát stříleli „naši"
21. srpen 1968 byl dnem vzdoru, kdy proti okupaci stála drtivá většina národa. O rok později vyšli lidé znovu do ulic – jenže rozhánět demonstrace, mlátit a střílet do spoluobčanů byli tentokrát ochotni příslušníci Lidových milicí, Sboru národní bezpečnosti a další. Nebyli to cizí vojáci, byli to sousedé. Právě proto nese 21. srpen 1969 přídomek den hanby: ukázalo se, jak rychle dokázal režim během jediného roku najít dost lidí ochotných obrátit zbraň proti vlastním lidem.
Lidové milice: soukromá armáda komunistické strany
Lidové milice vznikly v únoru 1948. Členem se mohl stát jen příslušník KSČ – nešlo o součást státního aparátu, ale o soukromou armádu komunistické strany, jíž velel její první tajemník (postupně Antonín Novotný, Alexander Dubček a nakonec Gustáv Husák). Během pražského jara se milicionáři cítili odsunutí na vedlejší kolej a přiklonili se ke konzervativním, promoskevským silám; více než polovinu z nich tvořili lidé, kteří vstoupili do strany ještě před únorem 1948.
Srpen 1969 se stal pro nastupující normalizaci zkouškou. Husák jím chtěl ukázat – především Moskvě – že situaci zvládne vlastními silami, bez sovětské armády. Do akce nastoupilo 27 437 milicionářů, tedy téměř 40 % jejich celkového počtu. Většina obětí na životech padla právě na vrub jejich střelby. Režim byl nakonec spokojen: zásahovým složkám poděkoval, zavedl dokonce vyznamenání „za zásluhy o Lidové milice", milicionáři dostávali věcné i peněžní odměny. Smrtí pěti zastřelených se přitom odmítl zabývat – zato velké šetření vyvolal případ nemocnice, kde sestry odmítly ošetřit milicionáře. Až do listopadu 1989 zůstaly milice jednou z opor režimu.
Danuše Muzikářová: osmnáct let, pár týdnů před novým začátkem
Osmnáctiletá Danuše Muzikářová z Brna právě dokončila učňovský obor a na podzim měla nastoupit na střední uměleckou školu jako návrhářka – moc hezky kreslila. 21. srpna 1969 se ocitla v davu prchajících demonstrantů poblíž dnešního Moravského náměstí, kde ji zasáhla střela do hlavy. Zemřela na místě.
Protože se v Brně právě konalo mistrovství světa v silničních motocyklech, bylo ve městě asi dvě stě zahraničních novinářů. Díky tomu vznikl ikonický snímek z prvních okamžiků po její smrti, který otiskl západoněmecký tisk. Její otec se až do své smrti v roce 2007 marně snažil zjistit, kdo jeho dceru zabil; trestní oznámení podané hned po listopadu 1989 bylo v roce 1996 odloženo pro nedostatek důkazů. V roce 2019 byl po Danuši pojmenován park nedaleko místa, kde zahynula.
Stanislav Valehrach a tři pražské oběti
Druhou brněnskou obětí byl sedmadvacetiletý dělník Stanislav Valehrach z Kovalovic, oblíbený ochotník i trenér hokejového dorostu v Sokole. Zasáhla ho střela do hrudi v Orlí ulici. V Praze téhož dne zemřeli další tři lidé: čtrnáctiletý Bohumil Siřínek (smrtelně zraněný na Tylově náměstí), osmnáctiletý František Kohout a devatenáctiletý Vladimír Kruba (oba zastřeleni poblíž Prašné brány). Vyšetřovatelé věděli, že smrtelné rány měli na svědomí milicionáři – nikdo z nich však nikdy nebyl potrestán.
Zapomenuté oběti mobilizace
Mobilizace milicí a armády si vyžádala i oběti, které nepadly v demonstracích, a přesto s nimi přímo souvisejí. Motocyklistka Bohuslava Mazná narazila večer 24. srpna na nedostatečně osvětlený obrněný transportér odstavený u silnice mezi Jílovištěm a Zbraslaví a zraněním podlehla. Četař Povolný byl při přesunu jednotek k Praze sražen a přejet nákladním vozem, který řídil nezkušený voják – přitom sám řídil dopravu. Vojín Jindřich Pavlík zahynul rozdrcen mezi dvěma tanky, když jeden z nich při zařazování do kolony prudce couvl.
Příznačné je, že oficiální závěrečná zpráva přiznávala mezi ozbrojenými složkami jediného mrtvého. Pozdější výzkum ukázal, že obětí bylo víc – a nelze vyloučit, že se objeví další.
Bití zadržených: bicí uličky a přeplněné cely
Kdo byl zadržen, často prošel skutečným martyriem. Z dobových svědectví vyplývá, že na stanicích (například v pražské Krakovské ulici) i ve vazební věznici na Pankráci čekaly zadržené „bicí uličky" – kordony příslušníků, kteří každého procházejícího mlátili obušky; na Pankráci do toho štvali i psy. Cely byly kvůli množství zadržených totálně přeplněné, docházela voda, chybělo jídlo i lékařská pomoc. Násilí se přitom nedopouštěla jen Veřejná bezpečnost – střídali se v něm policisté, vojáci i milicionáři. Výpovědi se nezapisovaly přesně a lidé byli nuceni podepisovat nepřesné protokoly; drtivá většina obvinění se nakonec rozpadla.
Proč bylo Slovensko klidnější
Na Slovensku měla normalizace v roce 1969 mnohem klidnější průběh. Protesty sice byly (nejvíc v Bratislavě), ale počty zadržených a zraněných byly výrazně nižší a není znám žádný smrtelný případ. Důvod je politický: Slováci dosáhli svého hlavního požadavku – federace – a neměli tak silný důvod proti režimu protestovat jako Češi.
Závěr
Den hanby nespočívá jen v pěti zastřelených a dalších zapomenutých obětech. Spočívá v tom, jak ochotně se rok po okupaci našly tisíce lidí připravených rozhánět, mlátit a střílet do vlastních spoluobčanů – a jak důsledně se pak režim postaral o to, aby viníci nebyli nikdy potrestáni. Připomínat si tahle jména je nejmenší možná satisfakce.
