Téměř půl století po svém vzniku zůstává Charta 77 jednou z nejsilnějších kapitol českého odporu proti komunistické totalitě. Seminář, na němž se sešli signatáři Prohlášení, ji ale nepřipomněl jako uzavřenou minulost – spíš jako zkušenost, která je dnes znovu naléhavá. Co bylo na tomhle volném společenství lidí tak výjimečné, že se shodli i ti, kteří se jinak shodnout nemohli?
Spor o paměť normalizace
Část dnešních výkladů líčí normalizaci jako šedou, ale klidnou dobu plnou sociálních jistot, v níž se proti režimu postavila jen hrstka elitářů. Proti tomu zaznívá jasná námitka: mlčení většiny neznamenalo souhlas, ale strach. Kdyby byla společnost s režimem opravdu spokojená, jen těžko by se dal vysvětlit fakt, že se moc bez sovětské opory zhroutila během čtrnácti dnů jako domeček z karet. Svoboda není nikdy zadarmo a je křehká – stačilo málo a vývoj mohl skončit jako dnes v Bělorusku.
Paradoxně přitom pro lidi z undergroundu nebyla ta doba jen temná. Scházeli se takřka denně, pořádali vlastní výstavy, vydávali vlastní časopisy, hráli vlastní koncerty – a protože je ze zaměstnání stejně brzy vyhazovali, měli „prázdniny", které se protáhly na celá léta. Právě proto je téma Charty podle účastníků aktuálnější, než se zdá: nešlo jen o minulost.
Proč lidé Chartu podepisovali
Motivy byly různé a často velmi osobní. Pro někoho znamenal podpis osvobození: kdo léta tajně pašoval rukopisy do exilového Svědectví, mohl konečně přestat – štafetu „převoznice" převzala socioložka Jiřina Šiklová – a hlavně se napříště směl pod své vlastní texty podepsat. To byl praktický rozměr toho, čemu Václav Havel dal jméno: žít v pravdě a nežít ve lži.
Někteří signatáři připojili podpis až o rok či více později. V roce 1978 přibylo za celý rok jen kolem dvaceti podpisů – připojit se tehdy vyžadovalo rozvahu i odvahu. Pro nejmladší generaci, která podepisovala v polovině osmdesátých let, už šlo také o vzdor i o kus dobrodružství: člověk se hlásil k tomu, čemu věřil, a přijetí mezi „zavírané" bral skoro jako čest.
Jak Charta vznikla: na chodbě soudu s hudebníky
Zárodek Charty se zrodil z intuice Václava Havla na chodbě soudu v Karmelitské ulici, kde se konal proces s hudebníky z kapely The Plastic People of the Universe. Havlovi došlo, kdo všechno tu stojí pohromadě: poprvé se tak na jedné chodbě sešli lidé z naprosto odlišných světů, dohodli se na společném postoji a uvědomili si, že to je třeba využít. Z toho „oblaku myšlenek" během několika týdnů vznikl text Prohlášení.
Spory, které hnutí naopak posilovaly
Charta nebyla jednolitá – pamětníci napočítali zhruba osm velkých vnitřních sporů. Některé byly opravdu ostré, přesto měly jeden společný jmenovatel: po žádné z těch debat nikdo neodešel a nikdo neřekl „končím s vámi". Jedním z nejtvrdších byl spor o dokument Právo na dějiny (1984): kritici mu vytýkali, že svou dikcí vyvolává svár tam, kde měl otevřít debatu – že rovnou útočí, místo aby dával slovo. Souviselo to i s knižním projektem Podiven, který chtěl mladým lidem na gymnáziích vysvětlit dějiny, jež jim škola podávala špatně.
Pro tahle hnutí hledali signatáři posvěcení u filozofa Jana Patočky. Dochovala se dojemná scéna: protože Patočka seděl v křesle velmi nízko, jeden z nich si před ním musel kleknout, aby mu plán přednesl. Patočka přislíbil, že bude jejich patronem. Netrvalo to dlouho – zemřel již v březnu 1977.
Charta a církve: katolíci, evangelíci a „topiči"
Mezi signatáři byla i hrstka katolických kněží (včetně dvou Slováků) a početnější skupina evangelíků. V církvi přitom zpočátku panoval velký odpor vedení – proti Chartě se důrazně stavěl i kardinál František Tomášek. Jeho postoj se začal měnit po zvolení Karola Wojtyły papežem Janem Pavlem II., který mu měl říct: „Přestaňte se bát." Vyvrcholením byl Tomáškův odvážný postoj během Palachova týdne v lednu 1989, kdy se církev otevřeně postavila po bok národu.
Prohlášení podepsal i další věřící, který nepatřil ani k evangelíkům, ani ke katolíkům – pozdější rabín Karol Sidon. Svébytnou síť tvořili „topiči": disidenti, kteří kvůli zákazu povolání skončili v kotelnách, se scházeli po kotelnách a pak chodili na pivo do hospody Deminka.
Underground a „paralelní polis"
Pro mladší účastníky nebyla lidská práva zprvu nijak blízká – byla to abstrakce. Vstupovali ale do něčeho už vybudovaného: existovala „paralelní polis" – pojem Václava Bendy – byty plné seminářů (k Ladislavu Hejdánkovi, k Tomínovým), samizdat i tradice koncertů ve sklepích. Katalyzátorem byly právě Plastic People. České prostředí mělo navíc silný náboženský rozměr (básníci jako Ivan Jirous, Vratislav Brabenec či Pavel Zajíček) a oproti spíše levicovému polskému undergroundu inklinovalo víc napravo.
Že je Charta otevřená i jim, ukázal osud Manifestu českých dětí z roku 1988. Jeho autoři z nejmladší generace si mysleli, že s nimi „seriózní" disent nebude chtít nic mít – Charta s nimi ale spolupracovala jako s kýmkoli jiným, vydávala s nimi prohlášení a zvala je na schůzky.
Kdo nepodepsal – a slovenská otázka
Ke vzácným chvílím upřímnosti patřilo přiznání publicisty Martina Šimečky na dvacátém výročí Charty: Slováci se nepřipojili hromadně proto, že je do ní nepozvali Češi – a cítili se tím dotčeni. V tom je podle pamětníků jádro celého československého problému, totiž neporozumění mezi oběma národy.
Otevřenost naopak ukázalo exilové sdružení Opus bonum opata Anastáze Opaska, jakási „exilová Charta", které zvalo úplně všechny – slovenské ľuďáky, sudetské Němce i bývalé komunisty. Právě tam se setkali dva proudy, jež se v dějinách tak nešťastně minuly: Pavel Tigrid a reformní komunista Zdeněk Mlynář. Zjistili, že spolu dokážou mluvit s respektem – a to byla úleva.
Šedá zóna: pomocníci bez podpisu
Pojem „šedá zóna" zavedla Jiřina Šiklová – a nemyslela jím oportunisty, jak se dnes nesmyslně vykládá. Šlo o lidi, kteří chartistům pomáhali (opisovali, rozmnožovali, roznášeli), jen z různých důvodů nepodepsali; nikdo se jich neptal proč. Bez nich by toho zvládli sotva polovinu. Někdo otevřel místnost k tajné práci, jiní chodili na „čaje", kde se míchali chartisté s lidmi z oficiálních struktur. Z této zóny pak hnutí mohlo po listopadu 1989 čerpat osvědčené lidi do nově vznikajících vlád.
Tatáž velkorysost se projevila i jinde. K soudu s hudebníky na Karmelitskou přišel i bývalý ministr zahraničí Jiří Hájek – přestože mohl počítat s tím, že toho režim využije proti němu. Charta nikoho nekádrovala: buď se snesou všichni takoví, jací jsou, nebo se hnutí rozpadne. Třetí možnost neexistovala.
Patočkův odkaz a proč Charta promlouvá i dnes
Že podpis sám o sobě nebyl trestný, nebyla náhoda. Oba mezinárodní pakty o lidských právech vyšly ve Sbírce zákonů, a publikováním se staly účinnými – na to upozornil Ladislav Hejdánek. Text Prohlášení byl proto napsán tak chytře, že za pouhý podpis nemohl režim nikoho potrestat. Trestal tedy „za všechno ostatní" – vyhazovem z práce, šikanou, sledováním.
Nejsilnější stopu zanechal Jan Patočka. Jeho texty o Chartě, psané jazykem „z jiného světa", celé hnutí oduševnily; kdo je četl, cítil se nesmírně posílen. Svou smrtí krátce po vyčerpávajících výsleších dal hnutí mučedníka – a bez mučedníka často nic nevznikne. Právě proto seminář nevyzněl jako nostalgie: schopnost lidí z rozdílných „bublin" spolu otevřeně mluvit a navzdory sporům spolu zůstat je v dnešní rozdělené společnosti vzácnější než kdy dřív. Blíží se přitom padesáté výročí Charty a s ním i nové připomínkové akce.
Příloha: Plné znění Prohlášení Charty 77
Následuje historický dokument z 1. ledna 1977 v plném znění.
Prohlášení Charty 77 z 1. ledna 1977
Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní pakt o občanských a politických právech“ a „Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech“, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují, jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti. Vítáme proto, že ČSSR k těmto paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou naléhavostí připomíná, kolik základních občanských práv platí v naší zemi zatím - bohužel - jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 prvního paktu.
Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu.
Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního paktu), protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti.
V rozporu s článkem 13 druhého paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být buď sami nebo jejich děti zbaveni práva na vzdělání.
Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky).
Svoboda veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický, filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu, v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto, že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje.
Svoboda náboženského vyznání, důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.
Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců. Ústava ČSSR a ostatní zákony a právní normy neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu a aplikaci takových rozhodnutí: jsou převážně zákulisní, často jen ústní, občanům vesměs neznámá a jimi nekontrolovatelná; jejich původci nezodpovídají nikomu než sami sobě a své vlastní hierarchii, přitom však rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost zákonodárných i výkonných orgánů státní správy, justice, odborových, zájmových i všech ostatních společenských organizací, jiných politických stran, podniků, závodů, ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení, přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem. Dostanou-li se organizace nebo občané při výkladu svých práv a povinností do rozporu s direktivou, nemohou se obrátit k nestranné instituci, protože žádna neexistuje. Tím vším jsou vážně omezena práva vyplývající z článků 22 a 21 prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku 25 (rovnost práva podílet se na vedení veřejných věcí) a článku 26 (vyloučení diskriminace před zákonem). Tento stav také brání dělníkům a ostatním pracujícím zakládat bez jakéhokoliv omezení odborové a jiné organizace k ochraně svých hospodářských a sociálních zájmů a svobodně využívat práva na stávku (bod 1 čl. 8 druhého paktu).
Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů, například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit.
V případech politicky motivovaného trestního stíhání porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit.
Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou „ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali s osobami u nás diskriminovanými.
Někteří občané - ať soukromě, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme.
CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN.
CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci.
CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji.
CHARTA 77 není základnou k opoziční politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západ i na Východ. Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod.
Svým symbolickým jménem zdůrazňuje CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku. Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
Podepsáno prvních 242 signatářů Prohlášení.
1. ledna 1977
