Rockeři mívají pověst lidí, kteří toho ze školy moc nepobrali. Dan Šustr, který stojí čtyřicet let v čele Tiché dohody, je opak takové představy: vystudovaný bohemista a germanista, člověk antikvariátů a filmových klubů druhé poloviny osmdesátých let. Mezi kytarami a zesilovači se s tímhle vybavením ocitl v roli bílé vrány — a stejně nesamozřejmá je i dráha kapely, kterou většina republiky zná podle jediné písničky. Vedle hudby píše i knihy: vyšla mu nekorektní kuchařka a čerstvě dystopie, v plánu jsou paměti.
Vyučen v oboru slova, psaní a literatury
Jazyková škola v Ostrovní ulici, pak gymnázium Jana Nerudy v pražské Hellichově ulici — a poslední ročník humanitní třídy, který ještě zažil výuku latiny. Klasické vzdělání není ozdoba: celá západní kultura je jím protkaná dvě tisíciletí a jednotlivé jazyky, angličtinu a francouzštinu počínaje a češtinou konče, z latiny přejaly obrovské množství slov.
Po maturitě přišla filozofická fakulta, bohemistika a germanistika — tedy jazyky a literatura. Shrnuto jednou větou: vyučen v oboru slova, psaní a literatury.
Když matematik vládne jazykem
Otázka, kdy se z lingvisty stane rocker — nebo naopak z rockera lingvista — má obecnější podobu. Každý postupuje ve své profesi podle toho, co se naučil při studiu. Kdo vystudoval matematický či logický obor, bude nejspíš i literárně uvažovat přísněji a logičtěji než absolventi jiných škol.
Krásným příkladem je Marian Kechlibar: vystudovaný matematik, jehož uvažování je pregnantní a přesné, a přitom vládne jazykem tak, že by mu to leckterý humanitně vzdělaný autor mohl závidět. Podobný dar slova má i Láďa Větvička, autor blogu Větva na větvi. Kechlibarovy Zapomenuté příběhy připomínají Hvězdné hodiny lidstva Stefana Zweiga: krátké portréty okamžiků, ve kterých se lámaly dějiny.
Dar hudby jako hřivna, se kterou se musí hospodařit
Sebepojetí je jasné: především člověk slova a psaní. Schopnost vyjadřovat se hudebně přišla bez hudebního vzdělání jako dar — a s ním i odpovědnost hřivnu nepromarnit, ale rozvíjet ji a zúročovat. U textů jde práce sama od sebe, hudba stojí víc námahy.
Zvládnutí nástrojů je přitom spíš praktické než virtuózní: flétna, foukací harmonika, banjo, mandolína. Klavír zůstal z dětství jako základ, který se hodí, když je potřeba něco najít. Prostě typ člověka, který vezme nástroj do ruky a za chvíli si na něj zahraje to, co si vymyslí.
Proč němčina, když je člověk pravověrný retro rocker
Od kapely se zvukem šedesátých a sedmdesátých let by člověk čekal studium angličtiny. Jenže v minulém režimu byla anglistika oborem s jasnými návaznostmi — diplomatické služby, zahraniční obchod, překlady, místo zpravodaje v Anglii nebo v Americe. Dostávali se na ni jenom někteří.
Druhý důvod byl rodinný: maminka pracovala jako překladatelka a redaktorka z němčiny, později na učebnicích češtiny, a sama byla vystudovaná germanistka. K češtině a literatuře, které byly na prvním místě, se němčina přidala skoro samozřejmě.
Dnes to vypadá jako dobrá volba. Český prostor je téměř celou svou historií propojený s tím německým — od odsunu sudetských Němců, jehož ozvěny doznívají dodnes, přes pražskou německy psanou židovskou literaturu meziválečné doby (Kafka, Meyrink, Brod) až po obrozence: Jungmann i Dobrovský a řada dalších buditelů psali ještě německy.
Bílá vrána mezi rockery
Setkání takhle vybaveného člověka s rockovou scénou bylo oboustranné překvapení, spíš ale oboustranné neporozumění. V menšině byl samozřejmě on — bílá vrána, černá ovce, jak kdo chce.
S tím souvisí i letitý spor o škatulku. Tiché dohodě se pořád předhazuje, že je devadesátková kapela, protože v devadesátých letech byla nejvíc vidět a slyšet. Stylově ale patří do šedesátých let. Kdo tohle vysvětlení přijme a poslechne si tvorbu tímhle prizmatem, tomu začne dávat smysl všechno — akustické foukací harmoniky, housle i další nástroje, které se do devadesátkové škatulky nevejdou.
Poučená generace hudební publicistiky odešla
Za nedorozuměním nestojí jen posluchači, ale i proměna hudební publicistiky. Generace, která ještě pamatuje osmdesátá léta a umí zasadit kapelu do souvislostí, se z oboru vytratila — odešel Vojta Lindaur i další legendy a posledním mohykánem je možná Petr Žantovský.
Kapela se nedočkala porozumění ani od Jiřího Černého; ten ji nepochopil vůbec. Ironická pointa historky zní, že U2 pro sebe objevil až někdy v roce 1995 při televizním přenosu.
Deska z černé burzy
Právě U2 přitom stálo u zrodu toho zvuku — a váže se k tomu hezká historka. Zahraniční elpíčka se tady běžně neprodávala, chodilo se na takzvanou černou burzu, kde se desky kupovaly nebo vyměňovaly. Na jednu takovou burzu dorazil s dvěma stovkami v kapse a s pocitem, že si dnes nic neodnese.
Pak se ozval člověk, který nabízel desku, o kterou nikdo nestál — přesně za dvě stě korun. Byla to deska U2. Iniciační nákup jako z učebnice.
Semestr ve východním Berlíně
Semestr na Humboldtově univerzitě v tehdejším východním Berlíně přišel v roce 1987 a chuť jet nebyla žádná — Tichá dohoda od roku 1986 existovala a hrála. Půl roku je ve dvaadvaceti strašně dlouhá doba; po návratu si původní sestava neporozuměla a rozešla se. Přesto z toho zbyly dvě věci, za které stojí za to být vděčný.
Ta první přišla asi po měsíci a půl na ulici: náhlé zjištění, že přemýšlí německy. Ve chvíli, kdy vám cizí jazyk přeskočí do myšlení, je opravdu přijatý a máte ho jako druhý.
Ta druhá byla hudební scéna. Na ulici potkal kluka s kytarou pod paží, oslovil ho, kde se hraje — a dostal odpověď „pojď se mnou". Obešli univerzitu zezadu, prošli patrem se sálovými počítači na pásky a skončili v prosklené dílně techniků, kde se opravovaly součástky. Parta, která tam čekala, vytahala z plechových skříní nástroje a zesilovače a spustila punk. Skupina se jmenovala Dead Ulbrichts — východoněmecká varianta Dead Kennedys. Zbytek semestru strávil s nimi, což studijním výsledkům neprospělo, zato se dokonale naučil německy včetně berlínského dialektu.
Nad tamním nočním životem se dalo jenom žasnout: zatímco po Praze byly tři čtyři kluby mladých, ve východním Berlíně to žilo na každém rohu. A přesto tam bylo cítit i něco společného — vědomí sdíleného světa a sdíleného průšvihu, ve kterém byla mládež na obou stranách na jedné lodi.
Marioneta jako dezinformace o kapele
Písnička, před kterou se v devadesátkách nedalo utéct, je pro kapelu spíš problém. Marioneta je netypická skladba, která Tichou dohodu nevystihuje — s trochou nadsázky dezinformace o kapele.
Jak vznikla: v roce 1993 se kapela svezla na módní vlně unpluggedů a natočila akustické album. Vydavatel chtěl dopředu vědět, co bude singl, a volba padla na Marionetu — už rok předtím ji kapela natočila na album Underpop a akusticky ji hrála na koncertech, takže bylo jisté, že se nedá zkazit. Komerční rádia se jí chytila a omlela ji do bezvědomí.
Následky byly absurdní. Kapela přijela hrát do kulturního domu, sál plný, a během třetí písničky začaly řady řídnout — lidé odcházeli, protože čekali něco jiného. Když pak přišla na řadu Marioneta, začali se vracet. Kapela se nakonec rozhodla nehrát ji na protest a dodnes ji zařazuje jen výjimečně, třeba k výročím. Nestydí se za ni, je to hezká písnička, jen o ní neříká pravdu. Nejčastější komentář po koncertě to ostatně potvrzuje: že to je takový nářez, to nikdo nečekal.
Když vás vylistují z regálu
Proč kapela koncem devadesátých let přestala být vidět, se nedá pochopit bez tehdejší techniky. Internet byl v plenkách, první stránky vznikaly na vysokých školách, mobily přišly zhruba v roce 1997. Distribuci i mediální viditelnost zajišťovaly velké gramofonové firmy: výrobu, prodejní řetězce, kontakty na novináře, hudební časopisy a komerční rádia.
Kdo byl takzvaně signed, s tím se pracovalo, vydávaly se mu desky a dělalo se mu PR. Ve chvíli, kdy se firma rozhodla jinak, jste ze všech těch kanálů vypadli a přestali existovat. Dnešní analogií je zalistování a vylistování produktu v hypermarketu — nebo smazaný účet na sociální síti.
Přesně to Tichou dohodu potkalo. Ve vydavatelství dospěli k názoru, že všechno v kapele dělá zpěvačka a že lidé chodí na ni, takže si Blanku Šrůmovou vytáhli a natočili s ní sólové album. Komerčně příliš úspěšné nebylo — a když věci nejdou samospádem, dávají firmy ruce pryč.
Pop disident
Označení pop disident vzniklo z četby. Slovo disident máme spojené s Chartou, s Václavem Havlem a s chartisty, jenže v jednom článku padlo v úplně jiné souvislosti — a bylo to jako když spadne oříšek na nos. Pop disident: přesné pojmenování pozice kapely, která hraje dál, aniž by ji někdo listoval do regálů.
Doména s tímhle názvem je z roku 2000 a na prodej není, i když nabídky na odkup chodí.
Tvorba není prokrastinace, ale dlouhá meditace
Letos je to čtyřicet let od založení kapely a na podzim se chystá něco nového. Chuť skládat je otázka, která se v podstatě neklade: veškerá tvůrčí činnost pramení z puzení tvořit, takže nepřestává.
O umělcích se rád říká, že prokrastinují a pak něco udělají. Přesnější je mluvit o dlouhé meditaci — nápad na text se nosí v hlavě klidně rok a půl a celou tu dobu zraje. Naposledy se to stalo s Volebním blues pro sólový projekt Old Shootterhand, adaptací Dylanovy Maggie's Farm, kterou chtěl dostat do češtiny se zachovaným původním smyslem. Text nebyl hotový ani den před natáčením ve studiu, jenže cestou autem naskočila v přehrávači právě Maggie's Farm — a text byl na první dobrou hotový.
Počet koncertů, návštěvnost ani honoráře nejsou to podstatné, pokud jde člověku o tvorbu. Koncertování je něco jako posilovna: baví vás sport, ale dřít se musí v posilovně. Nutné zlo, při kterém dokazujete, že existujete a fungujete. Nejšťastnější by byl, kdyby mohl jenom sedět, skládat a psát.
Závěr
Čtyřicet let jedné kapely tu není příběhem o úspěchu, ale o tom, jak zůstat u svého, když vás žánrová škatulka, rozhodnutí vydavatelství i jediný přehraný hit tlačí jinam. K tomu bonmot, který na křtu poslední knihy zazněl s odkazem na slovenského spisovatele Josefa Banáše, jenž si ho přivezl z Indie (a možná pochází ještě odjinud): všechno vždycky dobře dopadne, a pokud to dopadlo špatně, ještě to neskončilo.
