Slovo toxický přestalo popisovat chování a stalo se administrativní kategorií. Neslouží k tomu, aby varovalo před někým, kdo ubližuje, ale k tomu, aby se jméno určitého člověka nesmělo objevit na obalu desky, v titulcích nebo v poděkování dárcům. Příběh z posledních dnů to ukazuje v učebnicově čisté podobě: dárce, který podpořil kapelu poslouchanou celý život, se dozvěděl, že jeho peníze kapela přijme ráda, ale přiznat je nemůže.
Tři tisíce na desku, kterou poslouchá celý život
Moderátor a spoluzakladatel internetové televize XTV Luboš Xaver Veselý ve svém videu popsal, že je celoživotním posluchačem Roberta Křesťana a jeho Druhé trávy — kupoval si desky, čekal na nové písničky, texty mu byly dlouhodobě blízké. Když před několika měsíci narazil na crowdfundingovém portálu na výzvu k podpoře nové desky, kterou kapela natáčela v Americe, poslal částku, jež mu přišla přiměřená: tři tisíce korun. Pak na to zapomněl. Že součástí nabídky dárcům je i poděkování na obalu, respektive v bookletu, si podle svých slov vůbec nevšiml.
Telefonát: děkujeme, ale jste toxický
Podle Xaverova vyprávění mu po několika měsících zavolal manažer kapely. Jeho jméno si sám nebyl jistý, proto ho zde neuvádíme. Telefonát prý proběhl zdvořile, citlivě a s omluvou — a s obsahem, který se špatně poslouchá: pro některé muzikanty v kapele je nepřekonatelné, aby jeho jméno bylo uvedeno na obalu, protože je „toxická osoba“. Za podporu se děkuje, do bookletu ho ale napsat nelze. Nabídkou bylo vrátit tři tisíce zpátky a poslat desku zdarma.
Sám Xaver k tomu dodává, že o žádné poděkování nikdy nestál — chtěl jen podpořit muziku, kterou má roky rád. Jde o jeho vylíčení soukromého telefonátu a veřejné vyjádření druhé strany zatím k dispozici není. Patří k tomu i připomínka, že rozhodnutí nemuselo vzejít od zpěváka; stát za ním mohl manažer nebo část kapely.
Nálepka nevypovídá o označeném
Toxický je v téhle situaci někdo jiný než ten, komu se to říká. Toxicita, o kterou tu jde, se jmenuje strach — strach z toho, že si takzvaná kulturní fronta všimne jednoho jména v bookletu a vyvodí důsledky. Kdo se bojí přiznat, že od někoho přijal tři tisíce korun, nechrání své publikum před ničím. Chrání sám sebe před vlastní kastou.
Nikoho, kdo neuvěřil umělému dělení světa na správné a nesprávné názory, by nenapadlo někomu vzkázat: nesmíš být nikde podepsaný, nepřiznám s tebou kontakt, nemůžu ani přiznat, že jsi mě podpořil. Tohle není postoj otevřených lidí. Je to postoj lidí, kteří zahořkli a mají z něčeho strach.
Když se lepší lidé začnou požírat navzájem
Je to logika jakobínů za francouzské revoluce. Kdo se jednou začne kastovat na lepší a horší, dřív nebo později narazí na někoho, kdo je ještě lepší — a stane se obětí vlastního lepšolidství. Ukázkou téhož byla kauza kolem společné fotografie ministra kultury Oty Klempíře a podcastera Čestmíra Strakatého. Snímek zveřejnil ministr, ale vlna kritiky dopadla na moderátora, a to z řad jeho vlastního publika. Rozhovor, který s ministrem záhy natočil a v němž ho rozhodně nešetřil, působil jako povinná rehabilitace před těmi lepšími.
Nejde o výjimku ani o exces. Jde o systém, ve kterém se veřejně působící lidé preventivně distancují od kohokoli, kdo by jim mohl uškodit — a nálepka toxicity je nástroj, jímž se ta distance provádí bez nutnosti cokoli vysvětlovat.
Značkování, které jsme si po listopadu měli odpustit
Přirovnání k označování Židů žlutou hvězdou, které ve výchozím videu padlo, je nadsazené a jako nadsazené je také třeba ho číst. Princip značkování ale zůstává rozpoznatelný i v mnohem mírnější podobě. Po listopadu 1989 se otevřela média, volby i ta dnes už skoro vysmívaná demokracie právě proto, aby se dalo svobodně mluvit, myslet a vyjadřovat se — což za komunistů nešlo.
Lidé, kteří dnes rozhodují, čí jméno smí a nesmí být vytištěno v hudebním bookletu, se k té době vracejí z druhé strany. Nepotřebují k tomu cenzurní úřad; stačí jim vnitřní seznam jmen, se kterými se nemluví.
Frajeřina není přestat podporovat
V závěru svého videa Xaver naznačuje, že příště podobnou výzvu ke sbírce pošle někam — a použije k tomu vulgární slovo. Jenže přesně tím by druhá strana vyhrála. Frajeřina je opačná: to je váš problém, ne můj. Podpořil jsem vás a podpořím znovu, a podpořím i každého dalšího.
Ochota dát peníze na věc, které člověk věří, je vlastnictvím dárce, ne odměnou pro obdarovaného. Vyměnit ji za pocit křivdy znamená nechat si vzít něco, co k té nálepce vůbec nepatří.
Kdybych věděl, jaké máš názory, nepodpořil bych tě
Mechanismus funguje i obráceně, směrem od dárců. Velmi bohatý muž, dnes blízko okruhu současného prezidenta, zavolal jednomu z takto nálepkovaných tvůrců, aby mu sdělil, že kdyby znal jeho názory, nikdy by ho nepodpořil. Ta podpora přitom tehdy přišla ve chvíli, kdy dotyčný málem přišel o svůj kanál na YouTube.
Zpětné odvolávání dobrého skutku podle toho, co si obdarovaný myslí, je jen druhá strana téže mince. V obou případech se z peněz stává potvrzení názorové příslušnosti — a přesně tím přestávají být pomocí.
Co je ve skutečnosti toxické
Pozoruhodné na celé věci je hlavně to, jak hluboko se rozdělení společnosti zažralo do myšlení a chování obyčejných lidí. Někteří opravdu uvěřili, že oni jsou ti dobří a druhá polovina země jsou ti zlí. Přitom jsme všichni občany jedné země a jedeme na jedné lodi.
Toxická může být blbost. Toxická může být omezenost. Toxický bezpochyby může být člověk, který v sobě nosí nenávist. Toxické mohou být muchomůrky nebo špatně zpracovaná potravina. Příspěvek na vydání desky toxický není. A toxické není ani to, že někdo má vlastní televizi a říká v ní své názory — tím spíš ve chvíli, kdy se veřejnoprávní média chovají, jak se chovají.
Závěr
Různé názory jsou přirozenou součástí společnosti, ne poruchou, kterou je třeba léčit vyloučením. Nenechme se infikovat nálepkováním a nenaskakujme na dělení lidí na správné a nesprávné. Kdo je ochoten mluvit s každým, nepotřebuje vnitřní seznam jmen, která se nesmějí vytisknout — a nepotřebuje ani odvahu, aby se ke svým dárcům přihlásil.
