Hudební producent Rick Rubin sám sebe nepovažuje za producenta, ale za člověka, který se pohybuje v umění a tvořivosti. Někdy jako kouč, jindy jako spolupracovník na desce, filmu nebo u začínající firmy, která hledá tvůrčí řešení. Za čtyřicet let práce s Jay-Z, Johnnym Cashem, Red Hot Chili Peppers nebo Adele si vytvořil pravidla, která jdou proti běžné obchodní logice: o prodejích se ve studiu nemluví, rozum rozhoduje jen o malém zlomku věcí a nejlepší díla bývají ta, která se obhájit nedají. Z toho plyne i jeho pohled na umělou inteligenci. Chybí jí to, co dělá umělce umělcem, totiž vlastní pohled na svět.
Neobhajitelné jako nutnost
Slovo „neobhajitelný“ má silně hanlivý nádech. Neobhajitelné není jen špatné, je to krajnost. V umění je to ale podle Rubina dobrá, možná i nutná vlastnost: dotáhnout věci do krajnosti, kterou nelze rozumově zdůvodnit. Rozum je jen tenký proužek toho, jak se rozhodujeme. Víc než na rozum sází Rubin na intuici a na otevřenost vedení čímsi větším, tvůrčí silou vesmíru. „Můžete tomu říkat Bůh. Já tomu Bůh říkám. Vy nemusíte.“
Příkladem je jeho vlastní nedávná zkušenost. Když Andrej Karpathy přišel s pojmem vibe coding, tedy programování, při kterém člověk jen popisuje umělé inteligenci, co chce, někdo k tomu na síti připojil Rubinovu fotku se sluchátky, zavřenýma očima a rukou na myši. S vibe codingem neměl nic společného a ani nevěděl, co to je. Přátelé mu ale v dalších dnech posílali stovky variací té fotky. Dřívější Rubin by se zasmál a šel dál. Po práci na knize The Creative Act už ví, že kolem nás neustále přicházejí pozvánky, a když jich jedním směrem míří hodně, stojí za to je přijmout.
Napsal tedy žertovný tweet: nástroje přijdou, nástroje odejdou, zůstane jen vibe coder. Jeho příspěvky obvykle vidí deset až dvacet tisíc lidí, tento měl druhý den milion a půl zhlédnutí. Další krok byl stejně nevysvětlitelný: odložil profesionální práci a napsal o vibe codingu knihu. Nedokáže říct proč ani jestli to byl dobrý nápad. Následoval volání. Podobných pozvánek dostáváme v životě spoustu, jenže je odmítáme, protože nesedí k tomu, co máme na vizitce. Čím je člověk úspěšnější, tím víc se zužuje. Každá nálepka, kterou si dáme nebo nám ji dají jiní, nás podle Rubina zmenšuje.
Riziko místo dalšího hitu
Pokud umělec napíše píseň, o které si myslí, že se nikomu nebude líbit, ale sám ji cítí a nedokáže ji obhájit, udělal to nejlepší, co mohl. Věci, o kterých víte, že se budou líbit všem, jsou příliš snadné. Skutečně revoluční díla jsou náročná pro autora i pro publikum, protože k nim zatím nikdo nemá kontext. Rubin přiznává, že většina věcí, do kterých se v životě zamiloval, se mu napoprvé nelíbila.
Album Yeezus Kanye Westa, na kterém Rubin pracoval, bylo záměrně protihiphopové a tvůrci s ním zašli do neobhajitelné oblasti tak daleko, jak to šlo. Krátkodobé motivace jako prodeje nebo přání vydavatelství nehrály žádnou roli, ani jednou. Všechno, co tvoříme, je podle Rubina zápis do deníku. Nikdo vám nemůže říct, že váš deník je špatně. Kdo dílu nerozumí, prostě mu zatím nerozumí, a možná nikdy nebude. Hra na čísla je hra krátkodobá.
Linkin Park byli v době, kdy s nimi Rubin začal pracovat, jednou z největších kapel světa. Měli za sebou tři stylově podobná alba a patřili k poslední vlně rap rocku, kterou otevřeli Rage Against the Machine a po nich Korn nebo Limp Bizkit. Mohli natočit další desku ve stejném stylu, kterou by fanoušci milovali. Místo toho hledali, kde kapela je deset let po svém začátku. Polovině publika se nová deska nelíbila, polovina si ji zamilovala a přišli noví posluchači. Kapela si tím otevřela mnohem delší kariéru, zatímco žánr, ze kterého vzešla, doznívá. Nic z toho tehdy nikdo nekalkuloval.
Podobnou zkušenost má Rubin s albem Kid A od Radiohead. Miloval desky The Bends a OK Computer, nové album ho odcizilo a dnes je to možná jeho nejoblíbenější deska kapely. Že lidé, kteří dělají, co chtějí, občas neuspějí, nezpochybňuje. Jde o jinou hru: existuje hra investic a obchodu a hra umění. Na té první nic špatného není, jen to není jeho hra. Za čtyřicet let tvorby vždy riskoval, vždy dělal to, co měl sám nejraději, a z toho vznikla řada převratných věcí, které inspirovaly další umělce ke svobodnější a upřímnější tvorbě.
Píseň, která nikdy neměla být singlem
Jay-Z Rubina oslovil, když točil The Black Album. Chystal se odejít do důchodu a deska měla být jeho labutí písní. Každého z deseti oblíbených producentů požádal o jednu skladbu. Rubinovým příspěvkem se stala 99 Problems. Hudbu vytvořil Rubin, Jay-Z na ni napsal a narapoval text. Nápad přinesl komik Chris Rock: Ice-T kdysi nahrál píseň 99 Problems, ve které šlo o dívky, a refrén se dal použít i jinak. Rubin rapperovi navrhl, ať je píseň opravdu o problémech.
Když nahrávku přinesl do vydavatelství Def Jam, které kdysi spoluzaložil, ale v té době už v něm nepůsobil, jeho tehdejší prezident prohlásil, že z toho bude skvělá albová skladba, singl ale nikdy. Neznělo to jako nic jiného v rádiu. Právě to je podle Rubina starý způsob myšlení: dělat věci, které znějí jako všechno ostatní v éteru. Když se 99 Problems do rádia nakonec dostala, zapůsobila právě tím, že zněla jinak.
Ještě výmluvnější je příběh kapely System of a Down. Rubin přinesl jejich píseň Sugar Kevinu Weatherlymu z kalifornské stanice KROQ, podle které se řídí alternativní rockové stanice v celé zemi. Odpověď zněla, že nejenže nebudou hrát tuto píseň, ale nikdy nezahrají nic od této kapely, protože to zní šíleně. O rok později to byla nejžádanější skladba stanice. Rubin nedávno viděl, jak kapela dva večery po sobě vyprodala stadion pro osmdesát tisíc lidí v Paříži. Neumí vysvětlit, proč to funguje. Ví jen, že nikdy neřešili, co si pomyslí publikum nebo kam věc zapadne na trhu.
Meditace jako kotva
Jak zjistit, co člověk doopravdy miluje? Rubinova odpověď je jednoslovná: meditovat. Transcendentální meditaci se naučil ve čtrnácti. Na vysoké škole přestal a začal znovu až po přestěhování do Kalifornie. Při první meditaci po letech pauzy si uvědomil, jak moc je mu blízká a jak zásadně utváří jeho vidění světa. Učitel transcendentální meditace Maharishi Mahesh Yogi říkal, že každá meditace je jako vklad do banky. Rubin to dlouho bral jako řečnický obrat, dokud to sám nezažil.
Jde o tichou praxi s mantrou, zvukem, který člověk dostane od učitele a nikomu ho neprozradí. Rubin tu svou od čtrnácti let nikdy nevyslovil nahlas. Praxe znamená dvacet minut jednou až dvakrát denně, Rubin meditoval ráno po probuzení a před večeří. V kalifornských studiích meditoval před nahráváním s Tomem Pettym, Johnnym Cashem nebo s Red Hot Chili Peppers. Jediným důkazem účinku je pro něj to, že se od praxe vzdálil a zase se k ní vrátil. Meditace otevírá hlubší porozumění všemu a umožňuje pustit běžné starosti. Tvůrčí proces podle něj není intelektuální, ale duchovní.
Signály zevnitř, ne zvenku
Tvůrce nemá hledat vodítka venku, ale uvnitř. Co vás rozzáří? Co chcete pustit kamarádovi, ne proto, co to s ním udělá, ale protože nemůžete uvěřit, že něco takového existuje? Příručky o podnikání radí začít u problému zákazníka a od něj postupovat zpátky k řešení. Rubin na to odpovídá historií Amazonu: firma podle něj zhruba dvacet let prodělávala a platila za jednu z nejhorších investic. Publikum i čísla ukazovaly, že model nefunguje, a přesto vedení vytrvalo v tom, čemu věřilo, a změnilo svět. Vytrvat ve svém přesvědčení, i když všechny ukazatele hlásí neúspěch, je podle něj totéž, o čem mluví v umění.
Tvořivost nám vytloukla škola
Že by se někdo narodil tvořivější než jiní, Rubin nevěří. Tvořivost nám podle něj během života vytlučou. Ve škole máme opakovat, co nám řeknou, celý den sedět v lavici a instituce nám zlomí ducha. Učí nás dodržovat pravidla, a ta tu nejsou proto, aby nám pomáhala, ale aby nás ovládala. Smyslem našeho pobytu na planetě je přitom svobodně se vyjadřovat.
Data v tvůrčím procesu nepoužívá. Rozhoduje vnitřní pocit a to, jestli dílo někoho rozzáří, když mu ho pustíte. To čísla nezachytí. Dvě věci mohou být obchodně rovnocenné, ale ta, která vás rozzáří, pro vás bude mít dlouhodobě větší hodnotu. Mezi největší brzdy tvořivosti patří přesvědčení, že na to nemáme. Stačí, aby dítěti někdo řekl, že neumí zpívat, a ta věta v něm zůstane navždy.
Dělení lidí na tvořivé a netvořivé je jen pokus zjednodušit složitý svět. Všichni můžeme dělat cokoli. Ne nejlépe na světě, ale můžeme se v čemkoli zlepšit. Jenže jakmile zjistíme, že nebudeme nejlepší, danou oblast v sobě vypneme. Stejně zbytečné je srovnávání. Michael Jackson je mnohem lepší v tom být Michaelem Jacksonem a Prince zase v tom být Princem. Kanye West a Drake spolu nesoutěží, každý dělá něco úplně jiného. Soutěž mezi umělci je jako hádka o to, kdo má lepší zápis v deníku.
Líný workoholik a čtyři fáze tvorby
Pocit, že nemám dost energie, zná Rubin dobře. Den před natáčením přiletěl z Londýna a byl unavený z časového posunu. Přesto přišel. Sám sebe nazývá líným workoholikem: většinu dní by nejraději nedělal nic z toho, co má v plánu, ale naplánuje si to, dostaví se a udělá, co je potřeba.
Termíny si nestanovuje, dokud není jasné, že tým rozlouskl, čím dílo bude, a je hotové zhruba z devadesáti procent. Až pak přichází termín na zbývajících deset procent, která už projekt nezachrání ani nepotopí. Cestou se ukáže, že nápad nebyl nejlepší. Začnete dělat modrou sochu a vyjde z toho červený obraz. Jindy je věc hotová za pět minut. Předem se to spočítat nedá.
Tvorba má podle Rubina čtyři fáze. Nejdřív sběr semínek, kdy je potřeba zkoušet spoustu věcí. Pak experimentování, kdy se ukazuje, čím semínko chce být. Třetí fáze je řemeslné opracování, kdy začnete dílo stříhat a tvarovat podle toho, jak ho vidíte. Teprve poslední je dokončení a redakce. Dokud neprojdete prvními třemi fázemi, nevíte, co vlastně děláte, a jakýkoli termín je nesmysl. Na konci stačí jediné měřítko: dílo je dobré pro mě. Pokud se mi líbí natolik, že ho ukážu vám, můžu ho ukázat všem.
Kniha The Creative Act vznikla jako návod, jak tvořit, a Rubin při psaní zjistil, že jde o návod, jak být ve světě. Kdo žije tak, aby tyto věci mohly vznikat, je umělec, ať je podnikatel, kuchař, nebo matka.
Umění nemusí platit nájem
Lidé neriskují, protože se bojí, že přijdou o peníze nebo o přátele. Rubin říká: přijděte o ně, riskujte. Zároveň netvrdí, že když se někdo odstěhuje do Peru a stane se houslistou, musí mu to vyjít. Je v pořádku mít zaměstnání, které platí účty. Mylná je představa, že vysněná činnost musí být zároveň koníčkem, láskou i obživou.
Sám počítal s tím, že bude mít normální zaměstnání a hudbu jako koníček na celý život. Chystal se nejspíš na práva. Že se z hudby stala profese, nebyl jeho plán, považoval to za absurdní představu. Životní realitu, nájem a účty, je potřeba řešit, ale nesmí se přenášet na umění. Jinak člověk dělá krátkodobá rozhodnutí kvůli okamžitým starostem a ta škodí dlouhodobé hodnotě díla.
Producent, který hlavně poslouchá
Umělce k ničemu nepřemlouvá, to slovo odmítá. Ptá se, čeho chtějí dosáhnout, a ten proces podporuje. Když za ním někdo přijde s tím, že chce natočit album, první prosba zní: pusť mi své nejoblíbenější věci. Pak o nich mluví. Řekne upřímně, co si myslí, i kdyby to bylo špatné, jen ne nepříjemným tónem. Hlavně se ale ptá: co se ti na tom líbí, jak jsi k tomu došel, bavilo tě to, jaký je to pocit, když to pouštíš kamarádovi nebo v klubu?
Umělci často přesně popíšou, co chtějí dělat, a hned dodají, že nemají tušení, co chtějí. Neslyší sami sebe. Funguje to podobně jako terapie: terapeut možná ani nepromluví, ale člověk skrze mluvení pochopí, čemu věří. Většina lidí není zvyklá, že je někdo opravdu poslouchá, protože protějšek obvykle jen přemýšlí, co řekne dál. Kdo skutečně naslouchá, zjistí, co druhý chce, a jeho úkolem je pak jen odklízet překážky, které si člověk staví sám.
Nedostatek důvěry v sebe sama je stav světa, tak nás vychovali. Lidé, kteří působí jako egomani, obvykle skrývají nejistotu, obojí je rub a líc téže mince. Hledá se střed, pravdivý pohled na sebe. Rubin to přirovnává k ochutnávání pizzy: když dostanete dva kousky, nebudete přemýšlet, který by chutnal někomu jinému. Řeknete, který chutná víc vám. Nevěříme, že to může být tak jednoduché, ale je.
Sázka na člověka, ne na píseň
Jeden známý z rizikového kapitálu Rubinovi řekl, že nesází na podnikatelský záměr, ale vždy na zakladatele. S umělci je to stejné. Skvělá píseň je jen hotový výrobek, rozhoduje způsob, jakým umělec vidí hudbu a jak přináší nové věci.
The Strokes Rubina požádali o produkci poprvé zhruba před patnácti lety a podruhé asi před dvanácti. Pokaždé si poslechl nahrávky a neslyšel v nich cestu. Netvrdil, že jsou špatné, jen necítil, že by měl projekt vzít. Před šesti lety přišly nejhorší ukázky, jaké kdy poslali, třeba dvacetivteřinová hlasová poznámka. Tentokrát v nich ale slyšel, čím mohou být, a chtěl slyšet celou píseň. Od té doby s nimi natočil dvě alba, to poslední vyšlo zhruba před měsícem. Jak to pozná? Neví to, cítí to. Poznávacím znamením je, že se chce naklonit dopředu a poslechnout si věc znovu, místo aby přeskočil na další.
Bez cílů a bez navigace
Cíle si Rubin nestanovuje žádné. Že je nejistota skutečná, ví z vlastní zkušenosti: jeho hlavní dům v Malibu se všemi věcmi před osmi lety shořel. Myslel si, že tam bude žít navždy, a dnes je na místě holý pozemek. Pomíjivost je skutečná. Nemůžeme nic vědět, jen se rozhodujeme podle informací, které právě máme, a život se odvíjí.
Když kdysi dělal i osm alb ročně, trávil volné víkendy tak, že sedl do auta a jel bez cíle, jen poslouchal hudbu. Pětiletý plán ani novoroční předsevzetí nikdy neměl a představa takového plánu mu připadá jako strašné omezení. S ním by prý chápal svět mnohem obyčejněji, místo aby pravidelně viděl, jak se nemožné stává možným.
Tlačítko reset
Omezujeme se mnoha způsoby. Rubin vzpomíná na úspěšného umělce, se kterým byl na večeři v Malibu v době, kdy procházel velmi těžkým obdobím, a Rubin se bál, aby si neublížil. Řekl mu, že nemusí pokračovat, že už udělal dost a může se odstěhovat na druhý konec světa, jíst dobré jídlo a koupat se v moři. Po letech se dozvěděl, že ho umělec slyšel a svůj dosavadní život opravdu opustil.
Lidé, kteří uvažují o sebevraždě, se podle Rubinovy zkušenosti cítí uvěznění rozhodnutími, která udělali. Vědí, že něco musí zemřít, a myslí si, že tělo. Ve skutečnosti ale musí skončit životní styl, kariéra nebo vztah, a pak lze začít úplně nový život. Nemusí to stát mnoho peněz, na světě jsou krásná a levná místa, kde jsou lidé šťastní. Je to jako šachová partie: můžete vstát od stolu a začít hrát jinou hru.
Když za blízkým přítelem, který se pokusil o sebevraždu, přišel do nemocnice, přátelé před ním plakali a chovali se, jako by zemřel. Rubin mu řekl, že je teď možná těžké to vidět, ale ocitl se v ideálním bodě: právě zmáčkl tlačítko reset a všechno, co dělat nenáviděl a k čemu se cítil zavázaný, už nikdy dělat nemusí. Přítel, který do té doby na nikoho nereagoval, se na něj podíval jako na blázna, pak se ale rozpovídal, vstal a oblékl se. Pocit, že nás svazuje identita, je podle Rubina jen příběh. Jsme svobodní.
Prvním krokem je zjistit, co v životě opravdu chceme změnit, a najít nejčistší způsob, jak to udělat. Závazky jsou dobré a stojí za to je dodržovat, ale mohou dojít do bodu, kdy jde o život. Pokud se z partnera stal alkoholik a nic nepomáhá, je v pořádku začít znovu. Ve vztahu, který nefunguje, nikdo nikomu neprokazuje službu. Láska je podle Rubina jako dva magnety, které se přitahují navzájem, jednostranně fungovat nemůže. Drobné nesoulady se dají napravit, jen je nesmíme nechat hnít.
Otrávený šíp ve třiatřiceti
Jako jedináček měl Rubin milující a podporující rodiče a hudba, kterou začal dělat jako koníček, se proměnila v úspěšné podnikání. Ve třiatřiceti poprvé narazil. Měl obchodní vztah s velkou firmou, kde jeho partnerem a mentorem byl jeden z nejvlivnějších lidí v hudebním průmyslu. Toho z politických důvodů odstavili a jeho nástupce Rubinovi zavolal, že si přečetl jejich smlouvu, nelíbí se mu a probráno bude po návratu do Kalifornie. Nic víc.
Většina lidí by takovou situaci odbyla s tím, že se vyřeší. Rubin, který nikdy nezažil nestabilitu, na ni neměl svaly. Začal mít záchvaty paniky, nemohl spát, bylo mu neustále zle a nechtělo se mu vstát z postele. Připadal si jako zasažený otráveným šípem. Trvalo to roky, i když se problém mezitím vyřešil: z firmy odešel a navázal spolupráci s jinou. Chodil k terapeutům a léčitelům pětkrát týdně a nakonec sáhl po antidepresivech, přestože léky nemá rád. Dodnes není stejný člověk.
Příčinu vidí právě ve výchově: vyrostl v přesvědčení, že nemůže udělat nic špatně, a úspěch v hudbě to dlouho potvrzoval. Kdyby dnes mohl tu zkušenost vymazat, neudělal by to. Pomohla mu pochopit umělce, kteří se potýkají s osobními problémy, a stáhla ho k realističtějšímu pohledu na svět. Pořád věří na kouzla a na to, že nemožné je možné, ale už si nepřipadá jako Superman. Jak si tedy připadá? „Unavený.“
Vlastní úhel pohledu a dřina
Velcí umělci mají společný vlastní pohled na svět. Všímají si věcí, které nikdo před nimi nepojmenoval, stejně jako dobrý komik řekne něco, u čeho se smějete, protože to znáte. Umění nám dovoluje prožít emoce někoho jiného: píseň o zlomeném srdci na vás zapůsobí, i když zlomené srdce zrovna nemáte.
A velcí umělci tvrdě pracují. Zvenku to vypadá, že přijdou do studia, něco nahrají a pak jezdí po turné, kde na ně všichni křičí. Ve skutečnosti je to vyčerpávající práce v prostředí, kde to zkouší obrovské množství lidí. I nesmírně talentovaný člověk, kterému chybí pracovní morálka, se nejspíš nikdy nedočká toho, aby jeho tvorbu někdo slyšel.
Muzea, staré knihy a synchronicita
Jak si rozšířit pohled na svět? Dívat se mimo vlastní obor a hledat, jak se jiné věci s tím naším rýmují. Chodit do muzeí, poslouchat audioprůvodce, číst velkou literaturu. Jednotný seznam neexistuje, ale když vám stejnou knihu doporučí tři lidé, určitě si ji přečtěte. Vidět nejlepší filmy všech dob. Dobrým v oboru vás nedělá to, že děláte všechno jako ostatní. Kdo čte stejné knihy jako všichni, má i stejný pohled.
Rubin doporučuje číst spíš staré knihy než nové, nejlépe prastarou moudrost. Tao te ťing četl poprvé zhruba před třiceti lety, krátce po přestěhování do Kalifornie. Po půl roce ho četl znovu a byla to úplně jiná kniha. Z něj vychází i jeho kniha The Way of Code, adaptace Tao te ťingu pro vibe coding. Hlavní lekci shrnuje větou: měkké přemáhá tvrdé, jako voda, která pomalu vyhloubí kámen. Nekonání bývá často nejlepším konáním. Připomíná historku o Napoleonovi, který na každou naléhavou věc odpovídal, ať mu ji přinesou za dva týdny. Většina problémů se do té doby vyřeší sama.
U Carla Junga ho oslovují archetypy, práce se sny a synchronicita. Podle Rubina ukazují, jak svět opravdu funguje, spíš než matematika a přírodní vědy. Věda je jen dosavadní porozumění do příštího objevu, který všechno předchozí popře. Proč s někým chceme trávit čas a s jiným ne, věda nevysvětlí. Racionalita je přeceňovaná a racionální svět je velmi malý. Rubin dnes nad zázraky nežasne, protože se dějí dost často. Věří v tvořivou inteligenci, sílu, která nechává růst rostliny. Nemíří na nikoho konkrétního, ale dá se na ní svézt jako na vlně.
Umělá inteligence jako oheň
Umělá inteligence je pro Rubina mimořádně mocný nástroj, a jako každý mocný nástroj může být nebezpečná. Dá se použít ke zlému i k dobrému. „Oheň mi spálil dům. Neřekl bych, že bychom měli oheň zakázat,“ říká. Oheň nám vaří jídlo a topí v domech. Stejně tak internet změnil svět k dobrému i ke zlému a církev se kdysi pokoušela zakázat knihtisk, protože nechtěla, aby informace byly dostupné všem.
Může být umělá inteligence tvořivá? Rubin neví a je zvědavý. Všechno, o čem v rozhovoru mluví, ale souvisí s úhlem pohledu, a ten umělá inteligence nemá. Je to souhrn myšlenek, které už existují. Nevidí věci z konkrétní strany, a když se jí na totéž zeptáte několik dní po sobě, pokaždé odpoví jinak.
Když vytvoří deset tisíc skladeb, možná se vám bude líbit pět procent z nich. Rubin si umí představit užitečné využití: kdysi při hiphopových nahrávkách procházeli v obchodech staré desky a hledali krátký úsek, ze kterého by se dal udělat sampl. Kdyby umělá inteligence hrála nepřetržitě na pozadí a on v ní zaslechl zajímavý úryvek, byl by to sampl pro novou skladbu. Že by celý proces od začátku do konce převzala a nahradila umělce, si ale představit neumí. Vidí ji spíš jako nástroj, který pomůže umělcům i lidem, kteří o sobě nevědí, že umělci jsou. Kdo neumí kreslit ani hrát na nástroj, může se s umělou inteligencí dobrat něčeho krásného opakovaným zadáváním pokynů. Víc tvořivých lidí je podle Rubina krásná věc.
Tvořivost je v nápadu, ne v provedení
Věci, které vyrobíme, jsou jen výstup a připomínka toho, že jsme tvořiví. Skutečná tvořivost je nápad, díky kterému mohou vzniknout. Alfred Hitchcock měl celý film předem rozkreslený ve scénáři obraz po obrazu, takže ho vlastně ani nemusel točit. Wes Anderson si film sestaví obraz po obrazu dřív, než přijdou herci, a s nimi pak jen realizuje hotovou představu. Tvořivost je v zadání, které dávali kreslířům, ne v kresbě ani v hotovém filmu. Právě takovou předběžnou verzi může podle Rubina pomáhat vytvářet umělá inteligence. Zadávat pokyny se může naučit každý a vstupní bariéra je velmi nízká, což považuje za dobrou věc.
Co pak odliší velkého umělce? Totéž co dnes: dílo, které vám změní život, které chcete slyšet milionkrát nebo vidět znovu a znovu. Rubin neví, jestli umělá inteligence dokáže napsat knihu, kterou budete číst opakovaně, a zatím nevidí nic, co by tomu nasvědčovalo.
Andy Warhol začínal jako reklamní ilustrátor a kreslil boty. Pak přišel s pop artem, s krabicemi Brillo a plechovkami polévky Campbell. První plechovky ještě maloval sám, ale nejslavnější obrazy s Elvisem nebo Marilyn Monroe už vznikly sítotiskem v jeho ateliéru. Sám se jich nedotkl, jen určil, jakou fotografii použít a jak ji zpracovat. Méně warholovské kvůli tomu nejsou. Umění je v nápadu, ne v tom, kdo nanesl barvu na plátno. Už malíři renesance měli dílny, kde velkou část obrazu malovali žáci podle mistrovy představy, a dnes na mnoha deskách hrají místo kapely studioví hudebníci. Jestli bude nápad umělé inteligence někoho zajímat, se teprve uvidí.
Na příklad písně ze Spotify, která posluchače přestala bavit ve chvíli, kdy zjistil, že ji vytvořila umělá inteligence, Rubin odpovídá, že ho víc zaujalo, že se mu předtím líbila. Nedává mu smysl odmítat něco kvůli tomu, jak to vzniklo: buď se vám to líbí, nebo ne.
Zázraky ve studiu
Zázraky Rubin ve studiu zažívá neustále. Kapela hrála píseň No Hard Feelings, byla v pořádku, ale nic víc. Po několika pokusech ji zahráli znovu, možná úplně stejně, a najednou jako by se zastavil čas. Nikdo nevěděl proč. Rubin si minutu po začátku pomyslel, že je to až děsivě dobré, a doufal, že kapela dohraje do konce, protože k tomuto okamžiku se už možná nikdy nevrátí.
Jindy se kouzlo ukáže až zpětně. S Neilem Youngem nahrávali týden a znělo to, jako by kapela písně nejen neuměla, ale nikdy je hrát nedokázala. Young ho ujistil, že příští týden to bude lepší. Když pak chtěl třetí píseň nahrát znovu, bubeník Ralph namítl, že ji mají z minulého týdne. Nová verze nebyla o nic lepší, a tak si pustili tu starou, jen ztlumili basu a zesílili klavír. Chyb v ní bylo hodně, ale kouzlo tam bylo. Zbývaly drobné opravy a nakonec vzniklo téměř celé album během prvního týdne, kdy se zdálo, že z toho nic nebude.
Nic z toho se nedá zopakovat
Všichni chtějí vědět, jak takové okamžiky zopakovat. Nedá se to. Opakovat se dá jen jedno: přijít a pokračovat, dokud to není skvělé, ať to stojí cokoli. Někdy uděláte za pět minut skicu, pak měsíce pracujete na velkém obraze, který nikdy nedrží pohromadě, a nakonec zjistíte, že skica byla ono.
Tak to bylo u prvního alba s Johnnym Cashem. V Rubinově obývacím pokoji nahrávali Cashův zpěv s kytarou, aby se navzájem poznali: jeho oblíbené písně, písně z dětství, zkoušky, jak co zní v jeho podání. Chtěli vyzkoušet stovku písní, vybrat deset a nahrát je s kapelou. Nahráli je se skvělou kapelou, pak s jinou, a nic nebylo lepší. Nakonec vydali nahrávky z obývacího pokoje, o kterých si mysleli, že je nikdy nikdo neuslyší.
Dílo si podle Rubina občas řekne, čím chce být. Slovy to neřekne, ale signály jsou jasné. Píseň, která měla být rychlá, je zjevně moc rychlá. Z hlasité elektrické skladby se vyklube tichá.
Dílo jako oběť Bohu
Jakmile se Rubin rozhodne, že se mu dílo líbí natolik, aby ho pustil do světa, je hotovo a jde dál. Co si myslí ostatní, na dílo nemá vliv. Když se lidem líbí, je to příjemné, ale je to bonus. Jeho jméno je na zadní straně obalu, umělcovo na přední, oběma se to líbí dost na to, aby to vydali. Cokoli za tímto bodem by tvůrčí proces rozvrátilo. Ten je čistý a křehký, a když se začne myslet na to, co přijde potom, domeček z karet se zhroutí. Když ve studiu někdo řekne, že by to mohl být singl, Rubin odpoví, že o tom se tu nemluví.
Dlouho tomu říkal úsilí o nadčasovou velikost, aniž by věděl, co to znamená. Před pár lety, po pětatřiceti letech práce, mu došlo, že tvoří jako oběť Bohu. A když je dílo obětí Bohu, čísla jsou bezvýznamná. Myslí to doslova: Bůh, Otec, není zákazník, ale obdarovaný. Je to dar z lásky a vděčnosti. Tady je to nejlepší, co umím, a když se to bude líbit i někomu dalšímu, skvělé.
Jsme tu podle Rubina proto, abychom se vyjádřili: toto jsem já, takto vidím svět, a ukaž mi, jak ho vidíš ty. Kopírovat někoho, protože byl úspěšný, není sebevyjádření. Je to jiná hra, a ne ta, kvůli které jsme tady.
Uvolnit místo pro nové
Jay-Z v Rubinově novém osmidílném dokumentu vypráví, jak vznikla jeho značka šampaňského Ace of Spades. Značku Cristal proslavil v hiphopové komunitě: pil ho jako první a zmiňoval ho v písních. Když se šéf firmy, která Cristal vyrábí, hanlivě vyjádřil o tom, že ho pijí hiphopoví lidé, Jay-Z se právem urazil a Cristal vyřadil ze svých klubů. Nemyslel přitom na vlastní byznys. Skoro vzápětí za ním ale přišel člověk, který chtěl založit novou značku a zatím měl jen zlatou láhev, jejíž tvar se rapperovi líbil. Jay-Z udělal správnou věc a odměnou mu byla vlastní značka šampaňského. Můžeme tomu říkat karma.
Rubin z toho vyvozuje obecnější princip. Mnoho lidí zůstává ve vztahu, o kterém vědí, že nemá budoucnost, a čekají, až potkají někoho lepšího. Tak to podle něj nefunguje. Teprve když něco, co nefunguje, ukončíte, vznikne prázdné místo, které může zaplnit to dobré. Odejít je posilující, je to převzetí kontroly. Nedávno o tom mluvil s vysoce postaveným manažerem technologické firmy, který odchází, protože nesouhlasí s tím, co se ve firmě děje, a bojí se jen toho, že to navenek bude vypadat jako vyhazov.
Jistota, že mi pizza nechutná
Když umělec opravdu věří, že je jeho dílo skvělé, a chce ho vydat, Rubin ho podpoří, i když se mu samotnému nelíbí. Nanejvýš navrhne, co by šlo zkusit jinak. Stalo se mu, že na albu byla píseň, která mezi ostatní podle něj nezapadala. Umělec ji tam nechal a stala se velkým hitem.
Na otázku, kde bere jistotu, když řekne, že se mu něco nelíbí, odpovídá: mám jistotu, že mi ta pizza nechutná. Víc to neznamená. Nabídku produkovat první album Guns N' Roses odmítl, protože je viděl hrát ve sklepním klubu pro třicet lidí, tehdy ještě jako líčenou glamrockovou kapelu, a nechápal to. Je rád, že s nimi nepracoval, protože by z nich možná bylo něco jiného. Jeho názor je upřímný a pravdivý, ale jen pro něj.
Může být někdo skvělý tvůrce a nikdy neuspět? Rozhodně, spíš je to pravidlo než výjimka. Úspěch závisí na spoustě věcí mimo talent a mnoho z nich nemáte pod kontrolou. Možná úspěch prostě není součástí cesty daného člověka v tomto životě.
Jay-Z píše bez papíru
Jay-Z podle Rubina píše jako nikdo jiný. Ostatní rappeři trávili nad texty spoustu času, Jay-Z nikdy nic nenapsal na papír. Když mu Rubin pustil hudbu k 99 Problems, požádal, ať ji pouští dokola, a sedl si dozadu do místnosti. Občas bylo slyšet, jak si něco mumlá. Po dvaceti třiceti minutách řekl, že to má, odběhl do vedlejší místnosti a nahrál celou první sloku zpaměti. Nahrál ji několikrát, slova zůstávala stejná, ale rytmus a důrazy se měnily jako u saxofonisty, který hraje sólo pokaždé trochu jinak. Pak si poslechl záznamy, vybral druhý a za další půlhodinu nahrál další sloku. Je to podle Rubina velmi neobvyklá schopnost, protože rapové texty jsou dlouhé a složité.
Správný postup neexistuje. Co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému, a proto jsou rady nebezpečné. Kdo vám radí, jak to udělat, vychází ze svého příběhu, ne z vašeho. Rubin doporučuje ponořit se hluboko do svého média, vyslechnout co nejvíc různých, ideálně protichůdných názorů a pak si dát tolik času, kolik je potřeba, dokud nevíte, co je správná odpověď pro vás. Jedna správná odpověď totiž neexistuje.
Vlastní hlas, ne hlas rodičů
Když se Rubin odstěhoval od rodičů na vysokou školu, trvalo mu asi rok, než pochopil, co v jeho hlavě je on a co jsou oni. Lidé se často chtějí stát něčím, co převzali odjinud, a když se jich ptáte dál, nic za tím není. K sobě se člověk podle Rubina dostane praxí, která ho ukotví: meditací, někomu pomůže terapie. Rychlé řešení neexistuje.
Na první terapii nevěděl, jak mluvit a co vlastně cítí. Ani po letech meditace se nikdy nedíval do sebe. Až opakováním se to naučil, je to další dovednost. Dnes cítí, že je ukotvený sám v sobě. Šťastný byl i dřív, rozdíl je ve vědomí: dokáže říct, jak se cítí a jak věci vidí, a svůj vkus má lépe po ruce. Štěstí nepovažuje za cíl, i když je radši šťastný. Možná je tím správným slovem klid, protože po velkých výkyvech nahoru přichází často den ve špatné náladě.
Kanye West a chůze po laně
Kanye West je podle Rubina naprosto nebojácný, v umění i v životě. Rubin je nebojácný jen v umění, a proto jsou dobří spolupracovníci. Že by Kanye West slavil úspěchy navzdory riziku, Rubin odmítá: riziko a úspěch jdou ruku v ruce. Velikost se ukáže jen skrze riziko. Je to chůze po laně, a když ho přejdete, je to skvělé. Když ne, tak ne. Ale jiná volba než lano není. Normální a průměrné není nic, k čemu stojí za to se upínat. Kdo hledá velikost, občas rozbije pár vajec.
Na velikost máme podle Rubina všichni, ve smyslu nejlepší verze sebe sama. Nemusíte být nejlepším závodníkem formule 1, ale ve svém oboru můžete zářit jasněji než kdokoli jiný. Umělci, se kterými pracoval, jsou obyčejní lidé, kteří se rozhodli. Někteří měli zvláštní dar, jiní ho v sobě vypěstovali. Eminem neustále píše, protože chce být co nejlepší, a je tím posedlý. Když se ho Rubin ptal na jeho sešity, dozvěděl se, že devadesát devět procent z nich nikdo nikdy neuvidí, je to trénink. Stejně jako u sportovců: ti, kdo trénují i mimo sezónu, bývají lepší a mívají delší kariéru.
Umělci, kteří změnili jeho samého
Nejvíc Rubina změnil Johnny Cash. Byl pokorný a tichý, sám od sebe skoro nemluvil, ale o čemkoli, na co se ho člověk zeptal, věděl hodně a měl neobyčejný názor. Nepotřeboval to dávat najevo. Byl to podle Rubina krásný, duchovní člověk a čas s ním mu zlepšil život.
Tom Petty byl dokonalý řemeslník. Rubin to vysvětluje na Beatles: John byl obnažený nerv, který si rozerval hruď a vedl srdcem, Paul spíš hudební génius a řemeslník, který dokázal cokoli udělat dobře. Kromě producenta George Martina jen Paul věděl, jak věci poskládat dohromady. Tom Petty měl v sobě obojí. Rubin do spolupráce přinesl pohled zvenčí, ale sám se hodně naučil, protože do té doby pracoval hlavně s debutujícími umělci. Petty trval na tom, aby všechno sedělo rytmicky i intonačně a aby bylo rozumět každému slovu. Pokud se ztratilo koncové s u množného čísla, nahrával znovu. Na albu Wildflowers pracovali asi dva a půl roku a Rubin se od něj naučil trpělivost.
Takový perfekcionismus nemá s odkládáním nic společného. Skuteční prokrastinátoři se obvykle bojí pustit dílo do světa. Rubin zná slavné umělce, kteří deset let nevydali album, a čím déle člověk čeká, tím je to těžší, protože se zdá, že dílo nikdy nemůže naplnit očekávání.
Adele je podle Rubina mýtus. Když zpívá, všechno se zastaví, a dokáže píseň zazpívat třicetkrát po sobě a pokaždé skvěle, i když pokaždé jinak. Na jejím albu 21 Rubin pracoval na některých písních. Na rozdíl od většiny tehdejších popových interpretů si písně sama píše, podobně jako Shakira, se kterou také pracoval. Připomíná tím písničkáře sedmdesátých let a její písně jsou proto osobnější než vyrobený pop, na kterém pracuje řada lidí a zpěvák ho pak jen nazpívá.
Jay-Z jako básník
Před lety Rubin natočil šestidílný dokument s Paulem McCartneym. Chyběl mu pohled na McCartneyho jako hudebníka, protože dokumenty o Beatles byly vždy o skládání písní nebo o beatlemánii. Přitom by McCartney podle Rubina patřil na první místo mezi nejlepšími baskytaristy všech dob, a většina lidí by ho na seznam ani nezařadila. Dokument se nakonec sám proměnil v něco jiného, než původně plánoval.
Pak přemýšlel, kdo další je podobně nepochopený, a napadl ho Jay-Z. Dnes ho lidé vidí jako miliardáře, obchodního génia a manžela slavné zpěvačky, ne jako básníka. Jeho texty jsou přitom velmi spletité a složité a právě díky nim je slavný, jen to nikdo neví. Když mu Rubin nápad představil, Jay-Z řekl, že se mu moc líbí, ale ano zatím neřekne, protože pak by to opravdu museli udělat. Rok se o tom nemluvilo. Přítel rappera Rubinovi poradil, ať mu prostě zavolá. Rubin to ještě dalšího půl roku odkládal, pak se sešli a Jay-Z souhlasil. Výsledkem je osobní rozhovor, v jakém podle Rubina Jay-Z dosud nikdy nevystupoval.
Sedmdesát osm kapitol
Kniha The Creative Act má 78 kapitol stejně jako tarotový balíček, a má to svůj příběh. Rubin nejdřív napsal rukou 63 témat, rukopis měl 1400 stran a po letech neúspěšných pokusů o uspořádání vyšlo kapitol přes osmdesát. Kniha byla hotová a všichni byli spokojení, jen Rubin chtěl číslo 78 kvůli tarotu. Jeho přítel a spolupracovník, spisovatel, mu řekl, že je blázen, když po osmi letech práce chce kvůli pocitu škrtat kapitoly. Druhý den ráno asistent poskládal kapitoly do pořadí a napočítal jich 78. Kam se poděly ostatní, nikdo neví. Rubin to líčí jako další z malých zázraků, na které si zvykl.
Závěr
Hlavní myšlenku Rubin shrnuje jednoduše: neposlouchejte, co vám kdo říká, buďte věrní sami sobě, tvrdě pracujte a nevzdávejte se. Najděte způsob života, který na vaše umění nevyvíjí tlak, aby mohlo vzniknout ve své vysněné podobě. S manželkou za patnáct let strávili odděleně jen pár nocí a otcovství je pro něj velká radost, protože vidí, co nadchne jeho syna. Děti ještě nikdo nepoučil, co smějí a jak svět funguje, a proto se na všechno dívají s údivem. Stejný pohled má velký umělec: žasne nad věcmi, které ostatním připadají obyčejné. Svět je plný dechberoucí krásy a lidé jsou zajímaví, stačí zpomalit a opravdu poslouchat. Tady podle Rubina leží i odpověď na umělou inteligenci. Stroj umí skládat to, co už existuje, ale vlastní pohled na svět, ze kterého vzniká skutečná tvořivost, zatím nemá.
