V zahrádkářské kolonii na katastru Dobšic u Znojma stál dům, ve kterém rodina Františka Sklenáře bydlela od roku 2013. Dvacátého osmého dubna 2026 ho srovnala se zemí demoliční četa najatá soudním exekutorem. Předcházelo tomu čtrnáct let úředního sporu, tři pokusy o výkon exekuce, jedenáct hodin na střeše a celostátní pozornost médií.
Následující text je chronologií celé kauzy. Doložené kroky úřadů a soudů se v ní prolínají s tím, co o pozadí případu tvrdí sama rodina — a to jsou v části bodů vážná obvinění konkrétních lidí i nedoložené domněnky. U každého takového tvrzení je uvedeno, čí je; redakce je neověřuje ani nevyvrací. Právní stav věci je přitom jednoznačný: stavební úřad nařídil odstranění stavby a soudy všech stupňů toto rozhodnutí potvrdily.
2008–2012: dvě ohlášky, jedna střecha
V roce 2008 si Sklenářovi vyřídili dvě ohlášky na dvě zahradní stavby o padesáti metrech čtverečních, každou na jedné z vedlejších parcel. Postavili je k sobě do tvaru L a spojili společnou střechou. Obě stavby se podle rodiny dostaly do katastru nemovitostí, souhlasy nese razítko znojemského stavebního úřadu.
Po zápisu přistavěli dalších čtyřiašedesát metrů. Celek měl 164 metrů čtverečních. V roce 2011 přišla kontrola a Sklenář podle svého líčení okamžitě nabídl, že přebytek ubourá a stavbu uvede do souladu s povolením. Dostal tři měsíce na vypracování projektu, zaplatil za něj osmadvacet tisíc korun — a když si pro rozhodnutí přišli zástupci úřadu, na plány se prý ani nepodívali. Větu, kterou mu podle jeho slov na místě řekli, cituje od té doby pořád dokola: rozmysleli jsme si to, stejně by se nic nezměnilo.
Tady se cesty obou výkladů rozcházejí a už se nespojí. Úřady od té chvíle pracují s tím, že bylo povoleno 50 metrů a postaveno 164. Rodina trvá na tom, že povolené metry byly dvakrát padesát, tedy sto, a mimo povolení stojí pouze čtyřiašedesát. Není to slovíčkaření: rozdíl mezi černou stavbou a stavbou postavenou v rozporu s povolením určuje, co přesně se má odstranit.
2015–2020: nařízené odstranění a exekuce z tisícikoruny
Po sérii žádostí o dodatečné povolení a jejich zamítnutí nařídil v roce 2015 stavební úřad odstranění celé stavby. Krajský úřad rozhodnutí potvrdil, žalobu Sklenář v roce 2017 prohrál. Sám dnes upozorňuje, že u soudu nikdy osobně nestál — rozhodovalo se podle spisu, který dodala státní správa, a on nevyužil kasační stížnost, takže rozsudek nabyl právní moci.
V roce 2020 přišla exekuce. Podle Sklenáře stála na pohledávce tisíc korun za správní řízení o odstranění stavby; z ní vznikla peněžitá exekuce, ačkoli šlo o povinnost nepeněžitou, a byla vyčíslena na 613 tisíc korun jako předpokládaný náklad demolice. Aby si odblokoval účty a auta, předal exekutorovi 200 tisíc v hotovosti. Původní tisícikorunová jistina tím podle něj umořena nebyla, takže exekuce běžela dál. Když se po letech dostal do spisu, zjistil prý, že peníze ležely na účtu u Sberbank, která v roce 2022 skončila; úroky za šest let mu podle jeho slov nikdo nevyčíslil.
Územní plán, ze kterého je vyřadili
Klíčem k celé kauze je územní plán. Pozemek je vedený jako plocha zahrádek se stavbami pro rekreaci do padesáti metrů — a právě nesoulad s tímto určením byl podle odůvodnění stavebního úřadu hlavní překážkou dodatečného povolení.
Obec Dobšice Sklenářovy do změny územního plánu číslo dvě zařadila, pak je z ní podle rodiny zase vyřadili. V únoru 2026 je zastupitelstvo obce zařadilo do změny číslo tři, po jejímž schválení by pozemek sloužil k bydlení a překážka dodatečného povolení by odpadla. Starosta Dobšic Miloš Ludvík pro regionální tisk potvrdil, že změna běží, s tím, že schvalování nadřízenými orgány je běh na dlouhou trať. Krajský soud už v lednu 2026 rozhodl, že ani chystaná změna územního plánu není důvodem exekuci odložit.
Dobšice vlastní stavební úřad nemají a spadají pod Znojmo — proto o domě v jedné obci rozhodoval úřad obce jiné a proto se v kauze celou dobu prolíná samospráva se státní správou. Kdo ve skutečnosti o čem rozhoduje mezi obcí, krajem a státem, přehledně ukazuje mapa kompetencí úřadů.
9. března 2026: exekutor u brány
Na osmou hodinu ranní byl ohlášen výkon exekuce. Před domem se sešlo asi čtyřicet lidí, přijela Česká televize. Rodina měla v ruce čerstvý argument: týden předtím jí prý na krajském stavebním úřadě v Brně potvrdili, že se nejedná o černou stavbu, ale o stavbu v rozporu s povolením. Právníci na to podali návrh na obnovu řízení a na zastavení exekuce.
Soudní exekutor Vojtěch Jaroš přinesl rozhodnutí, kterým těmto návrhům nevyhověl. Odkázal na paragraf 54 odstavec 3 exekučního řádu: opakuje-li povinný okolnosti, o nichž už bylo rozhodnuto, nemá návrh na odklad odkladný účinek. Argumenty o dvou dílčích povoleních podle něj krajský soud vypořádal konstatováním, že to, co na pozemku stojí, není přestavek ani omyl, ale zcela jiná stavba, a proto má být odstraněna celá.
Spor o metry přímo u brány
Následovalo několikahodinové jednání za kamerami. Rodina ukazovala výpis z listu vlastnictví se dvěma zapsanými stavbami po padesáti metrech a opakovaně žádala, aby exekutor počkal na rozhodnutí soudu o podaných návrzích. Exekutor odpovídal, že o všech argumentech bylo pravomocně rozhodnuto a že důvod čekat neexistuje.
Na námitku, že rodina s nemocnými dětmi nemá kam jít, uvedl, že tuto okolnost už posuzoval okresní soud, podle jehož rozhodnutí je ve Znojmě k dispozici několik desítek nemovitostí k nastěhování. Přítomní nakonec exekutora na pozemek nepustili s odvoláním na právo na odpor podle článku 23 Listiny základních práv a svobod a zavolali policii. K demolici toho dne nedošlo. Padlo také trestní oznámení kvůli tomu, že exekutor podle svědků odstrčil ženu, která mu stála v cestě.
Dopisy, které psali politici
Nejzávažnější výtka, která u brány zazněla, se netýkala exekutora, ale radnice. Rodina tvrdí, že má ze spisu dopisy, jimiž znojemští politici vyzývali stavební úřad a exekutora k urychlení věci; jmenovitě mluví o bývalé starostce Ivaně Solařové a o Jakubu Malačkovi, dnes místostarostovi Znojma. Samospráva podle jejího výkladu nemá co dávat pokyny státní správě, a jestliže tak činila, je celý postup zatížený vadou.
Exekutor na to odpověděl, že žádnou objednávku nedostal a že mu je v zásadě jedno, jakým způsobem spolu samospráva a státní správa uvnitř úřadu komunikují. Oprávněným v exekučním řízení bylo město Znojmo — což je další bod, který rodina rozporuje s tím, že návrh měl podávat stavební úřad jako státní správa, ne samospráva města, pod které pozemek ani územně nespadá.
Rozpočet 2,3 milionu a pozemek za sedm
Původních 613 tisíc korun z roku 2020 se v roce 2025 změnilo v rozpočet 2 321 000 korun; s náklady exekučního řízení šlo podle celostátního zpravodajství dohromady o víc než 2,6 milionu. Sklenář tvrdí, že mu bylo řečeno o rozpočtu kolem 1,1 milionu, a že položky zahrnují i srovnání terénu a osetí trávou. Firma, kterou zná, prý zbourala dům o 282 metrech za 150 tisíc.
Z toho rodina vyvozuje motiv: dluh, který nebude schopna zaplatit, umožní prodat pozemky v dražbě zhruba za dva miliony — a po schválení změny územního plánu budou stejné pozemky stavební a podle jejího odhadu za sedm milionů. Znalecký posudek si exekutor podle Sklenáře nechal zpracovat na pozemek, nikoli na dům. U brány také padlo tvrzení, že majitel demoliční firmy je exekutorovým bratrancem. Exekutor to odmítl s tím, že nikoho takového nezná, a dodal, že cokoli prodává, prodává jen ve veřejné dražbě.
10. března: demolice nebyla, přišlo obstavení účtů
Den po nepovedeném výkonu exekuce zjistil Sklenář, že má obstavené účty na 2 143 000 korun, tedy na částku odpovídající rozpočtu demolice po odečtení dříve složených 200 tisíc korun. Demolice přitom neproběhla. Sám to čte jako odvetu, nikoli jako standardní krok.
Ve stejném rozhovoru zaznělo, že exekutorský úřad neměl zpracovaný odhad na nemovitost — asistentka podle rodiny na místě uvedla, že by to bylo mrhání prostředky. Bez odhadu domu se přitom obtížně vyčísluje škoda, pokud by rodina spor nakonec vyhrála.
12. března: jedenáct hodin na střeše
O tři dny později přijela technika znovu. Sklenář vylezl na střechu vlastního domu a strávil na ní podle regionálního tisku téměř jedenáct hodin. Na místě byla policie, hasiči, záchranka i policejní vyjednavač; mluvčí policie později označil situaci za vyhrocenou, ale bez přestupků.
Přítomní se telefonicky pokoušeli sehnat kohokoli z vedení Znojma, kdo by výkon zastavil. Sekretariát odpovídal, že v budově nikdo z vedení není. Volali proto i senátorovi za Znojemsko. Den skončil dohodou: exekutor dal rodině třicet dnů, aby si dům zbourala sama a vyhnula se nákladům přes dva miliony i ztrátě pozemku. Lhůta vypršela 14. dubna.
19. března: návrh stavební amnestie, který nikdo nepřevzal
V úřední den dorazila na znojemskou radnici skupina s písemným návrhem stavební amnestie adresovaným starostovi Františku Koudelovi, třem místostarostům a tajemnici úřadu. Dokument stavěl na dvou rozsudcích Nejvyššího správního soudu, podle nichž může být výjimečně racionální nepřistoupit hned k odstranění stavby, má-li v krátké době změna územního plánu odstranit jedinou překážku dodatečného povolení; NSS zároveň dodal, že nejde o automatické pravidlo.
Do sekretariátu je nepustili. Zaznělo, že všech pět členů vedení je na jednání a že si mají domluvit oficiální termín, a také že město nemá povinnost komunikovat s médiem bez licence pro televizní vysílání. Návrh zůstal u sekretářky.
30. března: na zastupitelstvu vypnutý mikrofon
Na 27. zasedání zastupitelstva města Znojma se Sklenář přihlásil do bodu určeného dotazům občanů. Starosta ho opakovaně vyzval, aby uvedl konkrétní bod schváleného programu, k němuž chce mluvit; když se přihlásila i další občanka, byl jí vypnut mikrofon. Vedení se opřelo o jednací řád a o stanovisko ministerstva vnitra.
Místostarosta Jiří Kacetl to odůvodnil tím, že bod pro dotazy občanů byl v posledních měsících tvrdě zneužíván k prezentaci okrajových názorů, a doplnil, že kauza leží na katastrálním území Dobšic a s působností znojemské samosprávy vůbec nesouvisí. To je pozoruhodné v kombinaci s dopisy, které podle rodiny psali znojemští politici stavebnímu úřadu a exekutorovi. Opoziční zastupitelé, mimo jiné bývalá starostka Solařová, postup kritizovali; jedna zastupitelka se na protest odmítla účastnit hlasování.
Úřad, který černé stavby neeviduje
Rodina si vyžádala informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím: kolik nepovolených staveb stavební úřad ve Znojmě eviduje. Odpověď zněla, že žádnou. Podle výpisu z katastru, který si nechali zpracovat, jich přitom v okolí mají být stovky.
Ještě zajímavější je posun v čase. V březnu mluvčí znojemského městského úřadu Petra Šuláková k případu uvedla, že všechny instance vydaly konečná rozhodnutí a že právní předpisy neumožňují zpětně legalizovat stavby postavené bez potřebných povolení. V dubnu, po medializaci kauzy, se ve zpravodajství České televize objevilo, že se stavebnímu úřadu ozvalo několik majitelů černých staveb, kteří chtějí svůj problém uvést do souladu se zákonem — a mluvčí to hodnotila jako pozitivní a odpovědný přístup. Tedy přesně to, co Sklenář podle svého líčení nabízel v roce 2012, kdy byl stavební zákon mírnější, a co mu umožněno nebylo.
14. dubna: bytová komise a zákaz nahrávání
V den, kdy vypršela lhůta k vlastní demolici, se rodina dostavila na jednání bytové komise kvůli žádosti o městský byt, podané už v září. Sklenář si přizval zmocněnce a chtěl jednání nahrávat, protože podle svých slov už jednou doplatil na ústní dohodu s úřadem. Vedoucí majetkového odboru nahrávání zakázala a po poradě komise mu podle rodiny nabídla tři možnosti: vypnout záznam, vzdát se zmocněnce, nebo se bude hlasovat o tom, zda se komise jeho žádostí vůbec bude zabývat.
Rodina to s odkazem na stanovisko advokátů označila za útisk a vydírání a ohlásila trestní oznámení na členy komise. O bytu se toho dne nerozhodlo; věc byla odsunuta na radu města. Exekutor v ten den k domu nepřijel.
Odpověď z Hradu a z ministerstva
Na tiskové konferenci rodina zveřejnila dopis, který jí v květnu 2024 přišel z Kanceláře prezidenta republiky. Stálo v něm, že prezident nápomocen být nemůže — podle znění čteného na kameru „a to z neochoty se záležitostí zabývat“ — s odůvodněním, že soudy jsou nezávislé a Ústava prezidentovi nedovoluje do jejich činnosti zasahovat.
Druhou odpovědí byl dopis z ministerstva spravedlnosti. Návrhem stavební amnestie pověřil ministr Jeroným Tejc svého prvního náměstka Zdeňka Koudelku, který věcně vysvětlil, že stavební právo ani legalizace nepovolených staveb do gesce jeho ministerstva nespadají — příslušné je ministerstvo pro místní rozvoj, u přestupkové amnestie pak prezident se spolupodpisem člena vlády. Byla to podle rodiny jediná odpověď, která přišla po věcné stránce použitelná.
28. dubna: demontáž bagrem
Dvacátého osmého dubna ráno přijely stroje a dům šel k zemi. Rodina si ze spisu vytáhla smlouvu o dílo s rozpočtem a upozorňuje, že v něm jsou položky jako demontáž střešních tašek, demontáž oken a dveří — samotná demolice se týká jen zdiva a sutě. Na záběrech se přitom střešní krytina shazuje bagrem a rozbíjí o zem; za demontáž krytiny s odnosem bylo podle Sklenáře účtováno 5 700 korun. Škodu na věcech, které se daly rozebrat a zachovat, odhaduje na 1,5 milionu ve starých cenách.
K průběhu má rodina tři další výhrady: exekutor podle ní odmítl na místě předložit dokumenty s tím, že je má v kanceláři; policie, přítomná ve zhruba dvacetičlenné sestavě i s antikonfliktním týmem, odmítla poskytnout hlídku k součinnosti, o kterou rodina žádala opakovaně; a demoliční práce podle Sklenáře probíhaly pod elektrickým vedením, ze kterého nebyl odpojen proud.
57 dní firmy proti dvaceti dnům rodiny
Ke konci června, tedy sedmapadesátý den prací, nebyl pozemek stále předaný. Sklenář to používá jako odpověď všem, kdo mu vzkazovali, že si dům měl zbourat sám: měl na to třicet dnů, z nichž kvůli víkendům, svátkům a režimu vstupu na vlastní pozemek zbylo asi dvacet pracovních dnů, a profesionální firma s technikou to za dvojnásobek času nezvládla.
Mezitím podal dodatečné povolení na zeď, u níž rozsudek z roku 2017 uváděl, že by dodatečné povolení stačilo. Žádost byla podle něj zamítnuta a druhý den zeď shodil bagr; odvolání ke krajskému úřadu má třicetidenní lhůtu, během níž má podle jeho odhadu zmizet i zbytek. Ze žádosti podle informačního zákona rodina dále dovozuje, že vedoucí znojemského stavebního úřadu nemá kvalifikaci požadovanou pro výkon funkce a že totéž platilo o jeho předchůdci. To je tvrzení rodiny, které se nepodařilo nezávisle ověřit.
Kauza mezitím dostala prostor v diskusním pořadu České televize vysílaném přímo z Dobšic. Zasedli v něm mimo jiné prezident Exekutorské komory, právnička na stavební právo a starostové dvou obcí. Sklenáře, který byl podle svých slov za rohem, nikdo nepozval. Vadí mu, že tam znovu zaznělo, že postavil více než trojnásobek povolené plochy, a že padlo slovo o exemplárním potrestání.
Dva kilometry odtud
Poslední díl chronologie se nenatáčel ve Znojmě, ale v Ostravě. Dva kilometry od místa, odkud reportáž vznikla, stojí hala sloužící k podnikání, u níž se podle zjištění reportérů od roku 2022 nedaří doložit dokumenty potřebné ke kolaudaci. Nikdo ji nebourá.
Přesně v tomhle srovnání je celá kauza čitelná bez ohledu na to, jak dopadnou běžící soudy. Nikdo v ní netvrdí, že Sklenář postavil všechno podle papírů — on sám opakuje, že čtyřiašedesát metrů navíc je jeho chyba a že je chtěl od roku 2012 ubourat. Otázka, kterou případ položil, zní jinak: proč u jednoho vlastníka dopadl stavební zákon plnou vahou včetně milionových exekučních nákladů, zatímco jinde stejně staré nepovolené stavby čekají na legalizaci roky a jejich majitelé jsou po medializaci vítáni s tím, že to konečně chtějí dát do pořádku.
Co z kauzy zůstává
Dům je pryč. Pozemky zůstávají rodině, dokud nepadne rozhodnutí o nákladech, které má uhradit. Běží námitky proti postupu exekutora, odvolání ke krajskému úřadu, trestní oznámení a řízení u Krajského soudu v Brně; změna územního plánu číslo tři, po níž by na pozemku bylo možné legálně bydlet, není dosud schválená.
Popsané pozadí — vyřazení z územního plánu, dopisy politiků exekutorovi, rozpočet 2,3 milionu, příbuzenský vztah k demoliční firmě, záměr získat pozemek — je verzí rodiny a lidí, kteří ji podporovali. Doložené jsou naopak samotné kroky úřadů, jejich data a to, co k nim veřejně řekli mluvčí města, obce i policie. Kdo má v jednotlivých bodech pravdu, teď rozhodnou soudy; ta část, kterou už rozhodnout nelze, leží od dubna v sutinách na okraji Dobšic.
