Největší odborový svaz v zemi má nového vyjednavače u stolu, kde se rozhoduje o mzdách, daních a důchodech. Předseda Odborového svazu KOVO Roman Ďurčo zastupuje zaměstnance v tripartitě a mluví za průmysl — za hutě, ocelárny, strojírny a dodavatele automobilek. Před sněmovními volbami otevřeně podpořil hnutí ANO a odboráře vyzval, aby ho volili. Sklidil za to podle svých slov chválu i pohanu; sám to vysvětluje tím, že mu v Parlamentu dlouhodobě chybí tradiční levicová strana. Vláda má za sebou první rok a jeho hodnocení zní: nevládne špatně, ale debata o tom, odkud vezme peníze, teprve začíná.
Co si odbory odškrtly v programovém prohlášení
Úsporný balíček minulé vlády dopadl podle Ďurča hlavně na zaměstnance a část jeho dopadů se teď vrací zpět. Programové prohlášení slibuje neomezené zaměstnanecké benefity, návrat školkovného i slevy na dani pro studenty — tedy věci, proti jejichž zrušení odbory tehdy protestovaly.
Největší položka ale zatím zůstává na papíře: zastropování věku odchodu do důchodu na 65 let a vymezení náročných profesí. Vláda to napsala do prohlášení, rozhodnutí ale neudělala. Ďurčo připomíná, že politikům odbory dokonce půjčily montérky, aby si práci v provozu zkusili; do ostravských hutí se zatím nikdo podívat nepřijel. Sedmašedesátiletý člověk podle něj nemůže běhat po jeřábu, který vozí tři sta tun, ani stát u pece, kde je osmdesát stupňů.
Podpora v nezaměstnanosti, na kterou vláda sahá
Za jediný dobrý krok předchozí vlády Ďurčo označuje zvýšení podpory v nezaměstnanosti. Právě na ni chce současná vláda sáhnout, a to je bod, kde spokojenost končí. Zázrak to podle něj nebyl, ale lidem propuštěným z hutí to stačilo na první dva tři měsíce se splátkami a hypotékami.
Mluví o konkrétní zkušenosti z bývalé Liberty, odkud odcházeli lidé po dvaceti i třiceti letech u jednoho zaměstnavatele. Po padesátce se hledá práce těžko a člověk, který do systému odváděl celý život, by podle Ďurča neměl být první na řadě, když se šetří. Chce o tom s politiky dál jednat — a pokud ne o zachování, tak aspoň o úpravě pro lidi, kteří jsou na podpoře poprvé v životě.
Dvacet dní dovolené u pece, pětadvacet v kanceláři
Odborový svaz KOVO každý rok vyhodnocuje, jak dopadají podniky s kolektivní smlouvou. Vychází z toho lépe mzda, benefity i délka dovolené. Jeden rozdíl ale kolektivní smlouva nesrovná: ze zákona má člověk v průmyslu dvacet dní dovolené, zaměstnanec ve státní správě pětadvacet. Ďurčo nikomu nic brát nechce, srovnat by to ale chtěl nahoru.
Na výtku, že odboráři dnes řeší spíš jednání ve vládních palácích, drahé hodinky a obleky, odpovídá vlastní historií: dvacet let pracoval u pecí a během jedné směny ubyla dvě až tři kila, která musel doplnit tekutinami. Zaměstnance za palác podle něj průmyslové odbory neprodají.
Průmysl chce v tripartitě sedět sám za sebe
Odbory mají v tripartitě rozdělené role: jde o společný tým odborové konfederace, kde si školství, zdravotnictví i průmysl hlídají vlastní agendu. Ďurčo tam sedí za největší průmyslový svaz a do budoucna by chtěl, aby průmysl vystupoval sám za sebe. Zastupovat státní zaměstnance by si netroufl, sám patří do fabriky.
Tříštění sil hrozí jen tehdy, když se sociální partneři nedohodnou. To je i praktický důvod, proč odbory hledají shodu: pokud dohoda nevznikne, rozhodne vláda a neptá se ani jedné strany. Na plénech se tak postupně probírá legislativa, evropská regulace i čerpání peněz na bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Ďurčo přitom upozorňuje na jeden zvláštní rozpor — čeští zástupci vyjednávali evropskou směrnici, podle níž má minimální mzda dosáhnout padesáti procent průměrné mzdy, doma je ale cíl nastavený na sedmačtyřicet. Chce tlačit na to, aby se po roce 2029 dorovnal.
Schodek 389 miliard a debata, která chybí na příjmové straně
Hysterie se nekonala. Ďurčo čekal schodek kolem tří set padesáti miliard, číslo 389 ho překvapilo, ale programové prohlášení podle něj muselo něco stát a kdo si ho přečetl, mohl počítat. Co mu chybí, je debata o příjmech — o tom, odkud se státní rozpočet plní, se podle něj mluví mnohem méně než o tom, kde ubrat.
Opakovaně připomíná zrušení superhrubé mzdy: vracet ji nechce, ale výpadek, který dnes odpovídá zhruba sto dvaadvaceti miliardám ročně, nikdo nenahradil. Boj se šedou ekonomikou vítá, stejně jako návrat elektronické evidence tržeb a vznik daňových kober, sám ale dodává, že takhle se skoro čtyři sta miliard nevybere.
Deset až patnáct procent z dividend by mělo zůstat tady
Nadnárodní firmy tady mají kvalifikovanou a levnou pracovní sílu, zisky ale odcházejí do mateřských společností. Ďurčova představa je jednoduchá: z dividend, které mizí za hranice, by mělo v Česku zůstat deset až patnáct procent. Ne nutně jako daň do státní kasy — stačilo by, kdyby se peníze reinvestovaly tady, do provozů s vyšší přidanou hodnotou a do mezd. Sám dodává, že přednost dává jednání s jednotlivými odvětvími před nařízením, které se pak propíše do zákona.
Netýká se to jen průmyslu a automobilek. Stejně mluví o bankách s velkými zisky, o obranném sektoru, který teď poroste, i o českých firmách, jež si sídlo přesunuly do daňového ráje. U mimořádné daně pro banky upozorňuje, že výnos nakonec zdaleka nedosáhl očekávání, zatímco k účtu minulé vlády se už nepočítá, že si osmdesát miliard vzala od centrální banky a další peníze od energetických firem. Zdanit by chtěl také investiční byty: kdo jich má dvanáct a bydlí v jednom, měl by se podle něj na naplnění rozpočtu podílet.
Pobídky bez protihodnoty a zakázky, které odešly jinam
Investiční pobídka má smysl jako lákadlo, ne jako trvalý dar. Ďurčo to ukazuje na výrobci pneumatik v Ústeckém kraji, který dostal pobídku v řádu miliard korun a dva roky nebyl schopen uzavřít kolektivní smlouvu — právo vyjednávat každoroční růst mezd si tam odbory vystávkovaly. Firma, která se díky levnějšímu rozjezdu dostane k velkým ziskům, by se podle něj měla podělit zpátky.
Druhá strana téže mince je zakázka, která uteče. Výrobu dílů pro dodávky, s níž se počítalo pro závody v Jihlavě a Českých Budějovicích, přetáhlo vyšší investiční pobídkou Maďarsko. Ďurčo si všímá i veřejných zakázek: v Německu by dálnici nestavěla cizí firma, kdežto tuzemské dráhy jezdí i po dražších rakouských kolejích, přestože jediným domácím výrobcem kolejnic jsou Třinecké železárny. Vítkovice Steel vyrábějí štětovnice a tlusté plechy, kolejnice ne.
Zbrojní výroba poroste, Volkswagen se zmenšuje
Do obrany dnes tečou nemalé peníze a válka je za humny — obranný sektor proto podle Ďurča čekají velké zisky. Zároveň to může některým lidem zachránit práci: jedna německá továrna koncernu Volkswagen se má proměnit na obrannou výrobu a v provozu, kde se dělaly podvozky pro osobní a nákladní auta, se dají dělat podvozky pro obranná vozidla. V Německu se podle informací, které mezi odboráři kolují, má zavírat asi pět velkých závodů; v Česku Ďurčo nic podobného nečeká.
Rozsah je ale takový, že přeměna jednoho areálu nic nespasí. Mluví se zhruba o sto tisících pracovních míst v celém koncernu, z toho asi polovina na německé straně a zbytek na dcerách. Z odborového prostředí navíc zaznívá, že koncern zvažuje opuštění celých segmentů včetně značky Seat. Propouštět se bude tam, kde se přestanou vyrábět rušené modely — pokud z pětadvaceti modelů zůstane pět, je jasné, na koho dojde.
Na Škodu Auto by Ďurčo nesahal a mimořádnou daň by českému automotivu nedával; těžké časy ho podle něj čekají i bez ní. Po roce 2035 navíc odpadne výroba specifická pro spalovací motory a elektromobil potřebuje méně dílů. Tuzemská ekonomika je přitom na dodávkách komponentů pro spalovací motory závislá hodně.
Čínská elektroauta jsou o generace napřed
Politické představy a ideologie podle Ďurča předběhly ekonomický a technologický vývoj — a mezitím přišla konkurence z Asie. Když si do takového auta sedl, měl pocit, že sedí ve voze za tři miliony; stálo sedm set tisíc. Lidé na to podle něj slyšet budou.
Otevřená zůstává jediná otázka: jak taková auta vydrží po dvou třech letech provozu, se teprve ukáže. Na první pohled to ale vypadá lákavě a s konkurencí je třeba něco dělat. Malé modely se navíc evropským výrobcům kvůli regulaci přestávají vyplácet a za cenu, která by dávala smysl jim, by je nikdo nekoupil.
Zbraně místo aut: kde vede hranice
Otázka, jak se dívá na továrny, kde se místo aut budou dělat zbraně, má u Ďurča dvě roviny. Ta lidská je jednoznačná: zbraně vyrábět nechce a přeje si normální svět a mír. Ta bezpečnostní je praktická — každý provoz, kde vzniká zbraňový systém, je potenciální terč.
Zbrojit má podle něj smysl tehdy, když se země cítí ohrožená, a spát nemůže ani Česko, ani NATO, ani Evropská unie. Proměnit celý automobilový průmysl ve zbrojní výrobu by ale nechtěl. Má pro to i ekonomický argument: jakmile se v Evropě přestanou vyrábět auta, nikdo nebude držet cenu sedmi set tisíc, a stejný vůz se za pár let bude dovážet za tři miliony. Evropskou výrobu je proto podle něj třeba podporovat.
Levnější energie a rozpočet postavený na investicích
Převzetí části ceny energií státem Ďurčo vítá a připisuje mu podíl na tom, proč průmysl roste. Ulevilo to energeticky náročným oborům — ocelářství, chemii, strojírenství. S názorem, že se mělo pomáhat jen sociálně slabým, nesouhlasí: Česko pořád patří k zemím s nejdražšími energiemi v Evropě a na původní ceny se už nedostane. Pro obyčejné lidi, kteří vozí děti do školky a rodiče k lékaři, to podle něj není žádná legrace, když se benzin blíží padesáti korunám.
Rozpočet považuje za proinvestiční, stejně jako ten poslední od předchozí vlády. Počty si udělal sám: kdyby se škrtly investice za sto osmdesát miliard, klesl by schodek na dvě stě miliard — jenže pak nebudou dálnice a bude se čekat, až si na ně stát našetří. Za pětatřicet let to nedokázal nikdo. Podobně mluví o dostavbě jádra: uhlí se odstavuje, jádro stojí desítky miliard a platit ho budou i příští vlády. Krátkodobá půjčka na věci, které usnadní život a přilákají investory k dálnicím, mu smysl dává.
Výhrada míří na efektivitu, ne na priority. Zdravotnictví patří mezi ně právem, mělo by ale projít revizí výdajů: pokud v Německu pořídí přístroj za poloviční cenu, něco je špatně, a magnetická rezonance o padesát procent dražší než v Rakousku je toho příkladem. Za odbory Ďurčo dodává, že jakékoli zdražení se pokusí lidem vykompenzovat ve mzdách.
Nemocnice rušit ne, na obraně vláda přidává
Prezident Petr Pavel v posledních týdnech řekl, že nemocnic je u nás příliš, že by okresní raději zrušil a lidem přispěl na dopravu do vzdálenější, že magnetických rezonancí je také moc a že dvě procenta HDP na obranu už nestačí — přidávat by se podle něj mělo po desetinách, přičemž každá desetina znamená zhruba osm miliard.
K obraně Ďurčo poznamenává, že vláda ke dvěma procentům míří a žádná před ní závazek nedodržela; ocenil to i s ohledem na to, že předvolební rétorika zněla jinak a že ministerstvo obrany má takto navíc zhruba pětatřicet až čtyřicet miliard. K nemocnicím má názor opačný než prezident. Odborník na zdravotnictví není a nechce plácat do éteru, ale zrušit nemocnici by si nedovolil: na vyšetření na magnetické rezonanci se čeká tři čtyři měsíce, přístrojů by podle něj bylo potřeba spíš dvakrát tolik a čekárny jsou plné. Zjistit vážné onemocnění až po třech měsících čekání mu v tomto století přijde nepřijatelné.
Ukazuje to na vlastním kraji. Z Opavy do Ostravy trvá cesta autem pětačtyřicet minut, vlakem dvacet až pětadvacet, ale s přestupem na městskou dopravu je člověk u nemocnice zhruba za hodinu. S horečkou přes čtyřicet stupňů cestou nakazí dvacet lidí. Kraj je velký a podle Ďurča by mu to neprošlo. Co by na takový nápad řekli jeho kolegové z huti na šichtě, se prý publikovat nedá.
Levice, která ve sněmovně chybí
Vlastní stranu Ďurčo zakládat nehodlá, levicovou by ale podpořil. Situaci popisuje bez příkras: sociální demokracie jsou tři a už se v nich nevyzná ani on — v čele jedné stála Maláčová, druhou vede Paroubek a třetí založil Vladimír Špidla. Špidly si přitom váží z doby, kdy sociální demokracii vedl. Levici podle něj nezabíjejí voliči, ale štěpení.
Komunisté se podruhé do Sněmovny nedostali a jejich podpora klesá; odchod Kateřiny Konečné z čela straně podle Ďurča neprospěje. Konečné si cení jako europoslankyně: když odbory oslovily poslance Evropského parlamentu, přijela na každé setkání a upozorňovala na to, co by mohlo českému průmyslu uškodit. Někteří ostatní neodpověděli vůbec.
Zklamáním je pro něj KDU-ČSL, od které čekal středovou stranu se sociálním svědomím; po volbách, kdy vládla s Petrem Fialou, ho to přešlo. Jednu výhradu má i vůči odborářské praxi: kdo jde demonstrovat, má říct, proti komu a proč. Sám tvrdí, že do sporu půjde s jakoukoli vládou, která jde proti běžnému člověku, a schovávat se za to nebude.
Odchod do důchodu v pětašedesáti má být volba
Hranice, na kterou je Ďurčo ochoten přistoupit, je pětašedesát let. Ne proto, aby lidé přestali pracovat — kdo bude zdravý a bude o něj zájem, může dělat v sedmašedesáti i v osmdesáti. Jde o možnost volby: kdo už nemůže, nemá další dva roky přežívat na sociálních dávkách. Připouští, že vláda zdravé k práci po pětašedesátce motivuje nižšími odvody a vyšším důchodem.
Rozdíl mezi profesemi je pro něj podstatnější než průměr. Opravář v rozvodné skříni se nedá srovnávat s člověkem u pece; proto se vymezují náročné profese s odchodem v třiašedesáti, kde devět z deseti lidí odejde a jeden zůstane. Poslancům, kteří o tom rozhodují vsedě, připomíná, že spousta lidí u toho rozhodování nesedí, protože tvrdě pracuje.
Argument, který nakonec zůstane, je černá vitrína ve fabrice, odkud Ďurčo pochází. Visí v ní parte zemřelých zaměstnanců a nejsou v ní osmdesátiletí ani devadesátiletí lidé: je tam čtyřiašedesát, třiašedesát, sedmašedesát. Jsou to lidé, kteří by museli pracovat do konce života. A náročnost není jen fyzická — na jednotce intenzivní péče je psychická zátěž stejná.
Závěr
Z rozhovoru vychází poměrně konzistentní pozice: odbory nechtějí schodek za každou cenu bránit ani ho jen kritizovat, ale otáčejí pozornost na příjmovou stranu — na dividendy, banky, obranný sektor a firmy, které se z pobídek nikdy nevrátily. Automobilový průmysl čeká zmenšování bez ohledu na to, kolik továren se přeorientuje na zbraně, a evropská odpověď na levnou asijskou konkurenci zatím není. A za vším stojí jednoduchý požadavek, který Ďurčo opakuje nejčastěji: aby se člověk od pece dožil důchodu a mohl si vybrat, kdy do něj odejde.
