Ropa se vyšplhala nad 108 dolarů za barel, výnos amerického třicetiletého dluhopisu se přehoupl přes pět procent a ministerstvo financí poslalo do hry návrh rozpočtu se schodkem 389 miliard korun. Tři čísla, která spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá: cena, za kterou se Česko zadlužuje, se nepočítá jen podle toho, jak se hospodaří v Praze.
Ropa nad 108 dolary a návrat strachu z inflace
Potíže s Hormuzským průlivem trvají a přibyly k nim dvě další. Ze Saúdské Arábie přestala téct ropa ropovodem, který denně přepravoval řádově čtyři miliony barelů, a komplikuje se i průjezd Rudým mořem, kde část trasy ovládli Húsijové. Severomořská ropa Brent, ze které žije Evropa, se dostala na 108 dolarů za barel. Je to nejvýš za čtyři měsíce a proti loňsku téměř o 60 procent výš.
Drahá ropa se okamžitě překlápí do obav z inflace. Americká inflace sama o sobě dramatická není, běží na 3,4 procenta, ale jádrová složka, tedy ta očištěná o volatilní vlivy, vyšla nad očekávání. Evropská centrální banka zvýšila sazby o čtvrt procentního bodu, Japonsko chystá totéž. Řetěz je jednoduchý a pro domácnosti nepříjemný: drahá ropa vyvolá strach z inflace, centrální banky zvednou sazby a na konci řady stojí dražší hypotéky.
Výnosy dluhopisů jsou nejvýš od roku 2007
Rostoucí sazby odsávají peníze ze zlata. Jakmile se dají peníze uložit s úrokem, ztrácí kov, který nenese nic, na přitažlivosti. Zlato proto koriguje, ale kdo ho nakupoval před dvěma lety, zůstává i po poklesu hluboko v zisku. Tehdy se přitom psalo, že nakupovat na rekordu může jen hlupák.
Doma zaznívá kritika, že za dražší dluh může schodek rozpočtu a stačilo by se nezadlužovat. Část pravdy to je, jenže jen část. Výnos amerického třicetiletého dluhopisu se v úterý přehoupl přes pět procent, což je nejvýš od roku 2007, tedy od doby, kdy se v Americe rozjížděla finanční krize. Ještě v únoru byl u čtyř procent. Německo si půjčuje za nejhorších podmínek za sedmnáct let. Když se takhle hýbe celý svět, divit se vyšší ceně českého dluhu je zvláštní. Schodek se na tom podílí, ale řádově z desetin, ne celý.
Tlak má dva zdroje. Prvním je americký dluh ve výši čtyřiceti bilionů dolarů, tedy zhruba tolik, kolik by česká ekonomika vytvořila za sto let. Odkupy dluhopisů z trhu, kterými se Spojené státy pokoušely výnosy stlačit, nezabraly. Druhým zdrojem je nový jev, který trhy dosud neznaly: velké firmy si půjčují rekordní částky na výpočetní kapacitu pro umělou inteligenci a ty půjčky tlačí výnosy vzhůru po celém světě.
Americké dluhopisy navíc drží centrální i komerční banky po celé planetě a slouží jako zástava. Když výnos roste, cena dluhopisu klesá, zástava se znehodnocuje a věřitelé začínají být nervózní. Proti tomu stojí jediná uklidňující věc: banky po roce 2008 dostaly kapitál a jsou dnes odolnější než tehdy. Pro Česko z toho plyne dražší refinancování, dražší hypotéky a riziko, že plánovaný růst ekonomiky o 2,4 procenta, na kterém rozpočet stojí, nevyjde. Když domácnostem místo desetitisícové splátky přibude dvanáctitisícová, ty dva tisíce se vytratí z obchodů. A kde nejsou tržby, nejsou daně.
Visegrádská čtyřka poprvé jednala o rozpočtech společně
V Liptovském Mikuláši se sešli předsedové rozpočtových výborů zemí V4, v některých případech i se zástupci senátů, a podepsali společnou deklaraci. Nic takového se do té doby nekonalo. Změna vlády v Česku a volby v Maďarsku rozpustily ledy natolik, že se setkání má opakovat každý rok a příště je bude hostit Česko. Rozvíjet se má i spolupráce guvernérů centrálních bank, přestože každá země regionu má jinou měnu.
Důvodem je obava, že se Evropská unie rozšíří o Ukrajinu. Bude to zničená země, do které poteče obrovské množství peněz na obnovu, a prostředky, ze kterých se u nás dvacet let stavěly rozhledny a v Polsku dálnice, sem přestanou téct nebo výrazně zeslábnou. Slovensko si výpadek vyčíslilo na 40 miliard eur. Bez společného postupu V4 v Bruselu zájmy střední Evropy nikdo hájit nebude, protože Německo počítá se zisky z obnovy Ukrajiny. Řešily se také daňové úniky a otázka, jak snižovat deficity, aniž by se země proškrtaly do recese, jak se to v Česku jednou už povedlo.
Zajímavější než deklarace byly mentality. Poláci připravují válečný rozpočet a dluh je nezajímá, přestože je otázka, jestli by válka dopadla jinak, kdyby se rok předem zdesetinásobily výdaje na obranu. Maďarsko má dluh kolem osmdesáti procent HDP a netrápí se tím. Jediné Slovensko svou situaci vnímá jako problém. V Česku se přitom píše o spálené zemi a bankrotu, ačkoli tuzemské schodky jsou proti polským a maďarským poloviční.
Souvisí s tím i oblíbená stížnost na české dálnice. Kdo se vrací z dovolené po krásných jižních silnicích, málokdy domyslí, že vznikly na dluh. Česko se zadlužovalo méně, a proto je nemá. Kdo si zároveň stěžuje na výši dluhu a volá po dalších dálnicích, říká v jádru totéž co Andrej Babiš: zadlužme se. Podobně dopadl Green Deal. Automobilky, které měly na německou politiku zásadní vliv, měly křičet před volbami, že přicházejí o pracovní místa. Ozvaly se až ve chvíli, kdy jim zbývalo jen prosit o záchranu.
Benzin a nafta: stropovat, nebo nechat trh být
Benzin je nejdražší od roku 2022 a nafta je drahá také. Lidé chtějí, aby vláda zasáhla, ta zatím nechce, protože letošní pomoc v této oblasti stála několik miliard. Návrat ke stropování cen by stál další.
Vzniká tím dilema, které nemá čistě ideologické řešení. Pravice by měla říct, že žádný státní zásah do cen nepřipadá v úvahu. Racionálnější ale může být opak: drahá nafta se propíše do inflace, inflace do sazeb a sazby do hypoték, a když domácnosti přestanou utrácet, stát nevybere daně, které chce ušetřenými miliardami nahradit. Pomoc má smysl jen krátkodobě, na pár měsíců, ne jako trvalý nástroj. Navíc se po amerických volbách může uvolnit situace kolem Íránu a s ní i Hormuzský průliv. A pokud ropa potáhne inflaci dál, poroste tlak na zvýšení sazeb České národní banky, ať už přijde hned, nebo až se inflační tlaky nasčítají.
Rozpočet se schodkem 389 miliard
Rozpočet není klišé, ale zákon roku. Podle něj se pozná, jak se vládne, a rozhoduje o tom, kolik komu zůstane v kapse. Ministerstvo financí přišlo se schodkem 389 miliard korun, což je druhý nejvyšší deficit od vzniku republiky. Vyšší byl jen v době covidu, a i tehdy nemusel být tak extrémní. Příjmy mají vzrůst o 3,3 procenta, výdaje o 6,2 procenta. Když výdaje rostou skoro dvojnásobným tempem než příjmy, je to vždycky známka něčeho nezdravého.
Ve vztahu k HDP vychází schodek na 2,8 procenta. Jde o odhad, protože skutečné HDP nikdo dopředu nezná, ale ministerstvo financí s tímto scénářem pracuje jako se základním. Klíčové je, že překročení tří procent hlídá Evropská unie a znamenalo by problém. Jak se schodek počítá a kam vlastně peníze ze státního rozpočtu tečou, shrnuje přehled o rozpočtu a našich daních. Česko je zatím jedinou zemí V4, která není v nápravné proceduře Evropské unie, zatímco Slovensko, Maďarsko i Polsko už pod ní jsou a mají u sebe poradce, jak se vrátit ke zdravým financím.
Na konci září pošle vláda schválený rozpočet do sněmovny a teprve tam začíná role poslanců. Kritika, která se v podcastu bývalého premiéra Topolánka snesla na rozpočtový výbor za to, že nic nedělá, proto míří vedle. V září se rozpočet ve výboru ještě neprojednává, protože finální číslo neexistuje a známých 389 miliard neznamená, že takový schodek nakonec bude. Za dva až tři týdny by stejná výtka platila.
Letošní hospodaření vypadá lépe, než se čekalo. Za prvních osm měsíců je srpnový schodek nejnižší za pět let, takže rozpočet na rok 2026 může skončit lépe než plánovaných 310 miliard. Pokud tedy někdo nedostane chuť ušetřené peníze rozdat v balíčcích.
Vyjednávání o škrtech: v polovině září žádná dohoda
Schodek téhle výše je v době, kdy země není ve válce ani v pandemii, ostuda. Mohl být podstatně nižší. Motoristé přišli na jednání s návrhem na škrty v řádu desítek miliard a hodlají o ně dál bojovat. Odpověď na otázku, proč to nešlo zastavit dřív, je prostá: ministerstvo financí zveřejnilo návrh až na přelomu srpna a září, stejně jako to dělala předchozí vláda, a do té doby zaznívalo, že schodek bude hluboko pod 400 miliardami. Číslo 389 tedy překvapilo.
Jednání jsou fyzicky náročná, začínají brzy ráno a končí pozdě večer. Návrh se předloží, chvíli se o něm diskutuje, pak někdo řekne, že z pěti navržených miliard jsou dvě citlivé, ale o zbylých třech se bavit lze, a miliardy se začnou přesouvat jako v hře o skořápky. Vyjednávání za Motoristy vedou Petr Macinka a Boris Šťastný.
K polovině září neplatila žádná dohoda. Co se objevovalo v novinách jako hotová věc, buď někdo nepochopil, nebo to říkal v dobré víře o něčem, co ještě neplatilo. Podrobnosti z jednání nemá smysl vynášet ven dřív, než skončí, už proto, že cizí strana pak ráda prohlásí výsledek za svůj návrh.
Obrysy jsou nicméně zřejmé. Výraznější škrty dostala dvě ministerstva, místní rozvoj a životní prostředí, ostatní resorty zůstávají zhruba tam, kde byly, tedy bez nárůstu. Tlak směřoval hlavně na zdravotnictví, kde mají výdaje skokově vyskočit o 50 miliard, dále na školství a na dopravu. Jediné, čemu se škrty vyhnuly, je obrana a bezpečnost, vnější i domácí.
U dopravy je logika taková, že rozestavěné stavby se konzervovat nemají, ale důvod zahajovat další výstavbu není. Stavebních kapacit není dost, souběh zakázek žene ceny nahoru a stavbu lze rozložit v čase. Jednotlivé návrhy jsou zpracované po resortech: kolik se ušetří v roce 2027, kolik v roce 2028, kde přesně se šetří, kdo to musí podepsat a jaká rizika z toho plynou. Rozdíl mezi opatřením, které stačí schválit vládě, a tím, které musí projít parlamentem, rozhoduje o tom, jestli se stihne projevit už v roce 2027. Řada úspor proto nutně přeteče do roku 2028.
Laťkou je objem nově vytvořeného dluhu za předchozí vlády. Ta plánovala na rok 2026 schodek 225 miliard, připravila návrh přes 300 a schválený rozpočet skončil na 310 miliardách. Do rozpočtu se přitom musela doplnit chybějící čtyřicetimiliardová částka ve Státním fondu dopravní infrastruktury, aby se hospodaření dalo zaplatit. Opticky to vypadalo lépe, než jaký byl skutečný stav.
Daně: na stole zatím žádný návrh
V éteru létají návrhy, co všechno by se dalo s daněmi udělat, jako by každý toužil odevzdat státu víc. Stát přitom dostává ohromné peníze, neumí s nimi hospodařit a nenabízí za ně tolik, kolik by mohl. Hospodařit se má efektivněji se stávajícími příjmy, ne vymýšlet, komu se co odebere.
Typický nápad zní zvýšit daň z výnosů z akcií z 15 na 25 procent. Davy to uspokojí, protože mají pocit, že bohatí dostali za vyučenou, výsledek je ale jiný: peníze se začnou danit jinde. Fondy se přesunou, akciovku lze založit kdekoli a v době online podnikání může firma sedět v Americe, zatímco práce se odvádí v Česku. Ostatně řada miliardářů, kteří velmi ochotně zasahují do české politiky, daní na Kypru. Kdo má dobré poradce, tady danit nebude.
Podstatné je, že žádný návrh na zvýšení daní zatím nikdo seriózně nepředložil. Jde o balónky vypuštěné do médií, o kterých se nezačalo jednat. Kdyby ke zvýšení došlo, vláda by porušila programové prohlášení, které před necelým rokem říkalo, že daně se měnit nebudou.
Mandatorní automaty svazují ruce každé vládě
Zakopaný pes leží v tom, že drtivou většinu výdajů tvoří mandatorní položky. Jsou to automaty: mzdy vzrostou o tolik, tak se o tolik automaticky zvedne nějaká dávka. Prostor, na který jde sáhnout, je pak malý a každá vláda, ať v ní sedí kdokoli, bude opakovat, že se škrtá těžko. Politici jsou přitom od toho, aby rozhodovali s argumentem v ruce, ne aby jen spouštěli vzorec vymyšlený kdysi dávno. Právě ty automaty stojí za tím, jak vysoké deficity a dluhy narostly téměř v celé Evropě.
Bojuje se proto o výsledek za čtyři roky, ne za jeden. A bankrot, kterým se v Česku straší, je zatím vzdálený. Řecko mělo v poměru k HDP čtyřapůlkrát vyšší dluh a Česko má osmý nejlepší rating v Evropě. Prostor ke zlepšení je tedy malý právě proto, že situace není špatná.
Skutečné riziko se jmenuje Francie
Bankroty se šíří nákazou. Stačí, aby strach odstartovala jedna země v regionu, a investoři začnou vidět průšvih i tam, kde žádný není. Francie má dluh skoro třikrát vyšší než Česko, má ho dlouhodobě a hlavně ho nechce řešit.
Blíží se přitom prezidentské volby a francouzský prezident má na rozdíl od českého obrovské pravomoci, protože dělá to, co u nás premiér. Marine Le Penová se v průzkumech pohybuje kolem 34 procent a o druhé postupové místo se přetahují Édouard Philippe a Jean-Luc Mélenchon. Mélenchon chce škrtnout zhruba osmnáct procent francouzského dluhu, který drží centrální banka jako pozůstatek odkupů z dob řecké krize, a tvrdí, že ho v Evropě podpoří jih i Němci. Byl by to zničující příklad: kdyby se ukázalo, že část dluhu se stejně odepíše, přestane na velikosti schodků záležet a investoři, penzijní fondy a drobní střadatelé zaplatí účet.
Philippe naopak mluví o zlatém pravidle dlouhodobě vyrovnaných rozpočtů, což je správná cesta. Chce ale krátit podporu v nezaměstnanosti lidem pod padesát let a omezit čerpání nemocenské, a takový program se v levicové Francii prosazuje těžko. Le Penová slibuje úsporný balíček za 125 miliard eur, jehož detaily zveřejní až v rozpočtové debatě, aby jí je nikdo neukradl. Šetřit chce na migraci a na rušení státních agentur a zastavit francouzský příspěvek do rozpočtu EU.
To je pro střední Evropu zásadní informace. Mluví se tu o vysokorychlostní trati do Brna, Ostravy a dál na Berlín s tím, že ji zaplatí Evropská unie. Jenže když do jejího rozpočtu přestane posílat peníze Francie, nezaplatí se nic. České redakce o tom ale nepíšou, protože mají plné ruce práce s tím, co zase provedl Filip Turek.
Vyrovnaný rozpočet chce čtyři roky a nepopulární kroky
Sestavit vyrovnaný rozpočet z roku na rok je naivní představa. Když na to má člověk několik let, probojovat se k němu dá. Podmínkou je, že to opravdu chce a smíří se s tím, že nepopulární opatření mohou znamenat konec jeho politické dráhy. Rok nebo dva nestačí, čtyři a víc už ano.
Argentina to ukazuje názorně. Prezident Milei ekonomice zásadně pomohl, ale za své škrty a reformy měl pod okny desítky tisíc protestujících. Teprve s odstupem lidé pochopili, že jim to prospělo a že alternativou byla další vláda, obrovská inflace a nedůvěra ve vlastní měnu, kvůli které se v zemi dlouhodobě platilo dolary. Domácí historie zná ještě tvrdší cenu: Alois Rašín, který nastavil veřejné finance první republiky, za to zaplatil životem, když ho zastřelil levicový anarchista.
Elektřina, dálnice a vysokorychlostní tratě
Státní obchodník s elektřinou se diskutuje, ale s rozpočtem teď nesouvisí, je to agenda ministra průmyslu a obchodu Havlíčka. Podstatnější než obchodník je, kolik se tu elektřiny vyrobí. Digitální ekonomika, ke které všechno směřuje, spotřebuje takové množství, jaké si dřív nikdo neuměl představit.
Adresné dluhopisy na konkrétní stavby, třeba na dálnice, nedávají zatím smysl. Vydávají se ve chvíli, kdy o státní dluhopisy není zájem, jenže poptávka jasně převyšuje nabídku a i dvojnásobná emise by se prodala. Až jednou bude dluhů příliš, nástroj je připravený a nic složitého na něm není. Naopak druhý důchodový pilíř, ze kterého by lidé investovali do strategických staveb se státní garancí, špatná myšlenka není. Teď se ale řeší pilíř třetí.
U vysokorychlostních tratí platí jednoduché měřítko: dávají smysl tam, kde nahradí letadlo. Do Ostravy ano, na trasy zvládnutelné autem za dvě hodiny ne. Cena odpovídá několika jaderným elektrárnám, přičemž ani jednu se zatím nepodařilo pořádně dofinancovat a jedna vláda ji přehazuje na druhou. Utrácet dnes za studie a projekty rychlodrah je proto sporné.
Školství: inkluze, chybějící technické obory a řemesla
Výdaje na školství se za deset let zhruba zdvojnásobily, ale čeští studenti v mezinárodních testech PISA nejsou lepší než před patnácti lety. Když peníze rostou a výstup ne, problém leží jinde než v penězích a je potřeba změnit systém. Plán přibrat do školství dalších bezmála sedm tisíc lidí proto neobstojí a asistenty by se mělo postupně ubírat. V nižších ročnících jeden asistent dětem opravdu pomáhá, několik asistentů v jedné třídě už je nesmysl. Ministr Plaga je v téhle věci laxní a inkluzi fandí, i když resort už část výhrad reflektoval a situace není tak špatná jako před třemi lety.
Dotace neziskovkám se dohledávají obtížně, protože nemají vlastní kolonku, kterou by šlo škrtnout. Peníze tečou přes státní organizace, na kterých jsou neziskovky nasáté. Škrty přesto probíhají, například na ministerstvu zahraničí mizí podpora akcí v zahraničí, které se českých občanů nijak netýkaly.
Technické obory chybějí, protože je nikdo nechce studovat. Měkké obory jsou snazší a peníze se dnes vydělávají jinde, takže na jadernou fyziku nebo náročné inženýrství se hlásí málokdo. Za Československa přitom země uměla postavit vlastní jadernou elektrárnu i turbíny, dnes to musí dělat Korejci, Američané a Francouzi. Z mezinárodních žebříčků navíc české školy vypadávají, výjimkou byl úspěch Vysoké školy ekonomické v tabulce, kterou sestavil Financial Times. A pro rodiče platí jednoduché doporučení: lepší dobrý řemeslník než špatný inženýr, protože řemeslo umělá inteligence jen tak nenahradí.
Závěr
Dokud budou výnosy dluhopisů na úrovních z roku 2007, bude dluh drahý pro každého, kdo si půjčuje, tedy pro stát, firmy i domácnosti. Rozpočet na rok 2027 se dá zlepšit, výsledek se ale má měřit za čtyři roky, ne za jeden. A největší riziko dnes neleží v Praze, ale v Paříži.
