Svět žije v energetické simulaci. Mluví o solárních panelech a elektromobilech, ale devět desetin energie mu dál dodává ropa, zemní plyn a uhlí. Válka s Íránem tuhle iluzi letos rozbila: nafta je dvakrát dražší než ropa, Katar přišel o polovinu výroby zkapalněného plynu, tankery v Hormuzském průlivu dostávají zásahy každý den a hnojiva zdražila o stovky procent. Morgan Downey, odborník na ropné trhy a autor knihy Oil 101, rozebírá, kdo na krizi vydělává, proč Evropa platí za energii nejvíc a proč nejhorší dopad přijde až příští rok na talíře nejchudších zemí.
Devět desetin energie pořád dávají ropa, plyn a uhlí
Ropa, zemní plyn a uhlí pokrývají zhruba 90 procent světové spotřeby energie, každý z nich přibližně třetinu. Stejný poměr platil před padesáti lety a bude platit i za padesát let. Zbylou desetinu tvoří jádro a obnovitelné zdroje, slunce a vítr dohromady dávají jen pět až šest procent – stejně jako před deseti lety a podle Downeyho i za dvacet let. Nové kapacity sice přibývají, jenže poptávka roste s populací a tempo s ní drží jedině uhlovodíky.
Představa o energetické transformaci je podle něj marketing. Lidé ztratili spojení se základní realitou: na otázku, odkud bere elektřinu Čína, odpoví, že ze slunce a větru. Ve skutečnosti pochází 60 procent čínské energie z uhlí a Indie vyrábí z uhlí 80 procent elektřiny – a obě země rostou. Nejde přitom jen o palivo: plasty a petrochemie jsou ve všem, co moderní civilizace používá. Ropný průmysl začal v Pensylvánii v roce 1859, masový uhlovodíkový svět je tedy starý teprve kolem 150 let a celá moderní civilizace na něm stojí.
Nejvíc ho rozčiluje Evropa. Downey pochází z Irska a pozoruje, jak se lidé i vrcholní politici diví, proč je energie tak drahá, a jediná odpověď, kterou znají, je postavit další solární panely. Ty jsou užitečným doplňkem, ne základem.
Hnojiva jsou zemní plyn v pytli
Lidé zapomněli nejen na to, odkud mají energii, ale i odkud mají jídlo. Ze zemního plynu se vyrábí močovina a čpavek, tedy dusíkatá hnojiva, a na nich podle Downeyho stojí zhruba 80 procent světové produkce potravin. Bez zemního plynu by planeta neuživila osm miliard lidí, ale nanejvýš dvě.
Ještě v 19. století museli zemědělci dusík do půdy dostávat střídáním plodin, jinak se půda během sezony či dvou vyčerpala a výnosy padaly. Kolem roku 1910 přinesl Haberův–Boschův proces způsob, jak spojit vodík ze zemního plynu s dusíkem ze vzduchu. Výnosy se postupně zvýšily o pět set až šest set procent. Proto podle Downeyho vzrostla světová populace: díky levné energii a levnému jídlu ze zemního plynu.
Hnojiva teď zasáhla krize v Hormuzském průlivu, protože velká část zemního plynu pochází z Kataru. Zemědělské cykly mají zpoždění, takže následky se naplno projeví až v roce 2027. Hnojiva se přitom používají u každé plodiny, i u zeleniny.
Evropa platí za plyn desetkrát víc než Amerika
Obě probíhající války ohrožují velkou část světových dodávek zemního plynu. Z Kataru pochází 20 procent světového LNG, tedy plynu zchlazeného do kapalné podoby, aby se dal vozit loděmi. Spojené státy samy těží zhruba čtvrtinu světového zemního plynu a platí za něj kolem 2,50 dolaru za milion BTU. V Evropě i v Asii stojí stejné množství kolem 31 dolarů. Evropané tak podle Downeyho platí za elektřinu desetkrát víc než Američané.
Příčinou je podle něj ideologie, ne fyzika. Evropa zavírala uhelné i jaderné elektrárny a chtěla se odstřihnout od plynu, aby ho nahradila sluncem a větrem. Je to energetické sebemrskačství – a pak se lidé diví, proč elektřina za rok zdražila o sto nebo dvě stě procent.
Ekologické hnutí mělo podle Downeyho legitimní začátky v 60. letech, kdy Kalifornie bojovala se smogem: z paliv zmizela síra i olovo a auta dostala katalyzátory. Postupně se ale hnutí zmocnily politické a společenské agendy, kterým jde o kontrolu nad tím, kolik energie lidé spotřebují a jak žijí. Uhlíkové kredity, net zero a státní příspěvky na drahé účty dělají lidi závislými na státu. Hnutí typu Stop oil označuje za kult smrti: bez ropy a plynu nepřežije nikdo, ani Čína a Indie, které na hnojivech závisejí stejně jako Západ.
Evropa je ideologií zasažena víc než Amerika i kvůli centralizaci moci v Bruselu. Málokdo ví, kdo je jeho europoslanec, a bruselská byrokracie si proto může dovolit diktovat, jak lidé smějí energii využívat. Výsledkem je ekonomika bez růstu: drahá energie zdražuje stavbu domu, nákup auta i všechno ostatní, jen lidé nevidí, kde drahota začíná.
Od ruského plynu k americkému LNG
Před deseti lety brala západní Evropa třetinu energie z ropy, kterou nakupovala na globálním trhu v Rusku, na Blízkém východě i v západní Africe. Zemní plyn kupovala hlavně z Ruska a postavila kvůli němu pod Baltem dva plynovody Nord Stream. Druhý se nikdy nespustil, první byl pět měsíců po začátku války na Ukrajině zničen za nevyjasněných okolností. Evropa tím ztratila ruský plyn a stala se závislou na americkém zkapalněném plynu, jehož dovoz z USA se proti době před deseti lety přinejmenším zdvojnásobil. Evropa se tak podle Downeyho stává energetickým vazalem Spojených států. Varování před závislostí na ruském plynu, která její lídři dříve zesměšňovali, se jim vymstila.
Spojené státy naopak prošly proměnou. Jejich těžba ropy a plynu klesala od začátku 70. let až do roku 2005. Pak nastoupilo frakování – vhánění vody pod vysokým tlakem, které rozláme horninu – a horizontální vrtání, při němž se vrták stočí do strany a vede horninou tři nebo čtyři míle. V roce 2005 se frakoval jeden vrt ze sta, dnes jde o standardní metodu. USA dnes těží zhruba čtvrtinu světové ropy i zemního plynu, a jsou tak největším producentem na světě. Francie naopak frakování zakázala.
Klíčový rozdíl je ve vlastnictví. V USA patří soukromému majiteli pozemku všechno pod ním až ke středu Země, včetně nerostů. Ve zbytku světa vlastní člověk jen pár stop povrchu a zbytek patří státu. Nikdo pak neriskuje soukromý kapitál na vrty, které často končí naprázdno, když výnos stejně shrábne stát. Americká vláda ustoupila stranou, a těžba vzkvétala. Když letos USA uvolnily ropu ze strategických rezerv, nejvíc z toho měla Evropa, která dováží 90 procent ropy: ropa skončila v evropských rafineriích.
Benzín za dvanáct dolarů: rozdíl tvoří daň
Galon benzinu stál v americkém Maine 3,85 dolaru, v Dánsku 12 dolarů. Ropa je přitom tatáž, Dánsko ji kupuje za stejnou světovou cenu. Z dvanácti dolarů jde osm státu a čtyři odvětví, které ropu vytěží, zpracuje a doveze. Politici přesto tvrdí, že na drahotě vydělávají ropné firmy. Norsko těží ropu a plyn ze stejného Severního moře a do Evropské unie záměrně nevstoupilo, protože vědělo, že by se muselo podřídit Bruselu, který energetice nerozumí.
Daně mají podle Downeyho skutečný účinek – dokládá to na Irsku. Po vstupu do Evropského společenství v roce 1973 musela země zrušit cla, ochranářsky chráněné firmy krachovaly a nezaměstnanost vystoupala ze tří procent na 22 až 23 procent v polovině 80. let. Irsko stálo před bankrotem a v zoufalství snížilo daně z příjmů a firemní daň co nejblíž k nule. Hned následující rok začal boom, který trvá dodnes.
Zdanění paliv má odradit od spotřeby, jenže nefunguje. Na každého obyvatele světa připadají ročně čtyři barely ropy, stejně jako před padesáti a před sto lety. Američan spotřebuje kolem dvaceti barelů ročně, protože žije rozptýleně a hodně jezdí, Evropan kolem deseti a Číňan jen něco přes čtyři. Vlaky a kola nejsou v Evropě oblíbené kvůli ekologii, ale kvůli hustotě osídlení.
Severní moře: ropa tam je, motivace ne
Británie měla v Severním moři silný ropný a plynárenský průmysl a ropa tam pořád je – Norsko z téhož moře těží dál. Vrty ovšem přirozeně slábnou a těžaři musí neustále hledat nová ložiska a riskovat suché vrty. Při ceně kolem sta dolarů za barel stojí těžba v USA šedesát až sedmdesát dolarů a ještě před krizí v Hormuzu se ropa prodávala kolem šedesáti, takže těžaři umějí roky prodělávat. Bez vyhlídky na zisk nikdo do Severního moře nepostaví plošinu ani tam nebude každých pár týdnů létat vrtulníkem s posádkou. Británie od 80. let motivaci zrušila, vytěžený výnos jde koruně a k tomu přicházejí mimořádné daně. Těžba proto skomírá.
Ze stejného důvodu se proměnil i cenový mechanismus. Pole Brent přestalo těžit už asi před dvaceti lety a cenu ropy Brent, kterou citují televize, dnes určuje americká ropa West Texas Intermediate, která putuje přes Atlantik. Mezinárodní cenu ropy tak dnes fakticky stanovují Spojené státy. Americké energetické slepotě se ale nevyhnulo ani jejich vlastní pobřeží: některé státy na severovýchodě i Kalifornie těžbu plynu omezily stejně jako Evropa.
Sankce, na kterých vydělala Čína
Energetická politika Západu podle Downeyho nemá lidem pomáhat, ale ovládat je. Nejlépe to ukazují sankce. Evropa po ruské invazi na Ukrajinu zastropovala cenu ruské ropy na 60 dolarech za barel. Ruskou těžbu to téměř nezměnilo, cena vystoupala na 70 dolarů a Evropa se ropy sama zbavila. Spojené státy a Evropa sankcionovaly ropu z Ruska, Íránu a Venezuely, ale vývoz z těchto zemí neklesl ani o barel. Všechno skoupila Čína: z každé země zhruba dva miliony barelů denně, se slevou deset až dvacet dolarů na barelu.
Peníze, které by jinak putovaly k producentům, se tak přelily do Pekingu. Západní sankce, kterými se politici chlubí, podle Downeyho přímo pomáhají čínské ekonomice, a dá se to vyčíslit. Čína by uvítala další kolo – třeba strop na ruskou ropu ve výši dvaceti dolarů.
Levnou ropu Čína ukládala do strategických zásob. Ze sta milionů barelů, které svět denně spotřebuje, jich spotřebuje šestnáct, z toho dvanáct dováží. Ještě před čtyřmi pěti lety neměla téměř žádné rezervy, dnes jich v podzemních solných kavernách drží zhruba 1,5 miliardy barelů, pětkrát víc než americká strategická rezerva se zhruba 300 miliony. Podle Downeyho se tak připravovala na plán převzít kontrolu nad Tchaj-wanem v roce 2027. Všechny čínské lodě a vojenská technika jezdí na naftu. Bez rezerv by blokáda Malacké úžiny nebo Hormuzu nechala čínské námořnictvo do tří čtyř týdnů bez paliva.
Uhlí: nejlevnější elektřina světa
Uhlí vyrábí kolem 70 procent čínské elektřiny a 80 procent indické. Důvod je prostý: je levné, hojné a snadno se s ním zachází. Uhlí dodává i třetinu americké energie. Jeho pověst je horší než realita: nejnebezpečnější je síra, která se mění v kyselé deště, ale elektrárny dnes mají pračky spalin, které většinu škodlivin zachytí. Zemní plyn se naproti tomu převáží draze, musí se zchladit do kapalné podoby. Nejpraktičtějším palivem je ropa, protože je kapalná a hutná.
Největší výstavba solárních elektráren v USA probíhá v ropném Texasu, protože tam svítí slunce a čínské panely jsou levné. Jenže čínské panely jsou podle Downeyho maskované uhlí: vznikají z elektřiny, kterou Čína vyrábí převážně z uhlí. Vítr je nespolehlivý zdroj s podílem pár procent, užitečný doplněk, ne základ. Jádro prodražují regulace. Snad jednou přijde fúze, třeba s pomocí umělé inteligence, ale dnes alternativa k uhlovodíkům neexistuje a je třeba se s tím smířit.
Americké uhlí podle něj nezničili ekologové, ale levný plyn z frakování. Právě zemní plyn je pro USA klíčem k energetické i cenové nezávislosti na zbytku světa, protože se těžko převáží a zůstává doma. Levná energie přitom táhne průmysl: kdo ji má, ten vyrábí.
Uhlí lze přeměnit na plyn i na kapalná paliva, Fischerovým–Tropschovým procesem. Využívalo ho Německo ve 30. letech, kdy nemělo ropu, a později Jihoafrická republika. Výroba ale stojí kolem 200 dolarů za barel, takže ji Čína drží jen v malém měřítku jako pojistku pro případ, že by přišla o ropu z Blízkého východu.
Záhada čínského dovozu ropy
Největší otázkou ropného roku je, proč Čína po vypuknutí války s Íránem stáhla dovoz ropy z dvanácti milionů barelů denně až na šest. Shodu nenašli analytici, ropné firmy ani lidé ve státní správě. Downey nevěří vysvětlením typu přeměny uhlí na paliva, přesunu ropy z petrochemie do benzinu nebo nařízeného přechodu na elektromobily. Nejjednodušší odpověď je podle něj ta, že Čína sáhla hluboko do svých strategických rezerv, aby zachránila křehkou ekonomiku zatíženou realitní a dluhovou krizí. Tím si podle něj o rok či dva oddálila tchajwanské plány.
Další důvody: v březnu z Perského zálivu nevyplul skoro žádný tanker, objížďka kolem Afriky je logistická noční můra a ropovody do Ruska jsou dlouhé, drahé a vedou mrazivou krajinou. Čína také nechtěla přispět ke skoku cen na dvě až tři sta dolarů za barel. A je obchodně racionální: kupuje pod 70 dolary a nad stovkou přestává. Když ropa v únoru a březnu překonala sto dolarů, nákupy zastavila, a teď, při 105 až 110 dolarech, dovoz znovu padá.
Čínu letos zasáhla i Venezuela. Po lednovém zásahu USA proti Madurovi přišla o téměř dva miliony barelů levné sankcionované ropy denně, které dnes míří do Spojených států. Čína přitom ve Venezuele i v Íránu investovala miliardy, v Íránu dokonce postavila ropovod do přístavu Jask, který obchází Hormuzský průliv a nikdy nebyl využit. Iniciativu Pás a stezka uplatňovala i na ropu: politika ani náboženství jejích partnerů ji nezajímají, jen to, jestli dostane ropu pod 70 dolarů.
Válka s Íránem: trh počítal se dvěma týdny
Obě války, proti Rusku i proti Íránu, světu připomněly, jak zásadní je energie. Uhlí, tedy třetiny světové energie, se konflikty netýkají, ropy a plynu ano. Uzavření Hormuzského průlivu měl trh dávno promyšlené, částečně se to stalo už v tankerové válce mezi Irákem a Íránem v 80. letech, kdy USA tankery doprovázely.
Když válka 28. února 2026 začala, trh čekal, že potrvá týden nebo dva. Bylo to vidět na termínové křivce: ropa s okamžitým dodáním stála přes 120 dolarů, ale za tři čtyři měsíce jen 70 až 80. S rychlým koncem počítal podle Downeyho i Trump a americké zpravodajské služby, protože přišel krátce po zásahu ve Venezuele. Plán stál na odstranění několika lidí z nejvyššího vedení, což Downey považuje za strategickou chybu. Írán totiž přešel na takzvanou mozaikovou strukturu, kdy velení Revolučních gard a milicí Basídž rozprostřel po celé zemi, takže se nedá odloupnout vrstvu po vrstvě jako cibule.
Když válka za dva týdny neskončila, Írán začal drony útočit na těžební zařízení v Zálivu. Zasáhl i katarský závod na zkapalňování plynu, hlavní zdroj katarských příjmů, a vyřadil polovinu jeho výroby na tři až pět let. Katar přitom dodává 20 procent světového LNG, který směřoval do Evropy a Asie. Nejvíc na výpadku vydělává americký plynárenský průmysl.
Downey každé ráno nejdřív otevře cenu WTI. Z ní pozná, jestli se v noci něco stalo v Íránu. Brent nesleduje, protože u něj vidí riziko manipulace. WTI je podle něj opět globálním benchmarkem: Brent převzal vedení zhruba v letech 2005 až 2020, než americká těžba znovu vzrostla.
Nafta za dvě stě dolarů za barel
Druhou vlnou byla nafta. Írán zasáhl rafinerie v Perském zálivu a vyřadil kapacitu zpracování zhruba dvou milionů barelů denně. Rozdíl mezi cenou nafty a ropy, takzvaný crack spread, dříve činil kolem deseti dolarů na barel, vyskočil na sto a tam zůstává. Při ropě za sto dolarů tedy stojí nafta dvě stě. Marže u benzinu vzrostly z deseti až patnácti dolarů na šedesát. Nafta zdražila víc, protože ji spotřebovává hlavně Asie a Evropa a světové rafinerie měly volné kapacity spíš na benzin. Přeorientovat rafinerii z jednoho produktu na druhý jde jen o dvě tři procenta barelu.
Současně začala Ukrajina útočit na ruské rafinerie a vyřadila další zhruba dva miliony barelů denně. Ukrajina podle Downeyho není nezávislý aktér: údery na Rusko podle něj schvalují Američané a cíle pomáhaly vybírat americké zpravodajské služby. Chtěly připravit Rusko o příjmy a dotlačit ho k jednacímu stolu, ale nedomyslely dopad na naftu a myslely si, že rafinerie zasáhnou jako sankce, bez vlivu na světový trh. Čtyři miliony barelů rafinérské kapacity ze sta jsou ale hodně, zvlášť ve chvíli, kdy je zavřený Hormuz. Byla to chyba, která se Západu vrátila jako bumerang.
Tankery na sprint Hormuzským průlivem
Saúdská Arábie těží ropu na pobřeží Perského zálivu, ale v 80. letech, kvůli tehdejší tankerové válce, postavila ropovod Východ–Západ přes poušť k Rudému moři s kapacitou sedm milionů barelů denně. Saúdové těží asi deset milionů ze světové stovky, Spojené státy kolem pětadvaceti. Ropovod běžně jel na dva tři miliony, protože pro asijské kupce byla ropa z Rudého moře zhruba o dolar na barelu dražší a cesta kolem Jemenu nebezpečnější. Teď ho Saúdové vytížili na plných sedm milionů, další zhruba milion barelů denně teče ropovodem do Fudžajry. Z Perského zálivu přitom běžně odchází asi dvacet milionů barelů denně.
Zbytek obstarávají tankery. Velký tanker typu VLCC uveze dva miliony barelů a jeho pronájem stál v lednu a únoru 50 až 100 tisíc dolarů denně. Dnes stojí 1,5 milionu dolarů denně, protože pojištění je téměř nedostupné. Hormuzem dnes jezdí hlavně saúdské a emirátské tankery, které si nesou riziko samy. Sprintují podél ománského pobřeží co nejrychleji do Zálivu, naloží a vyplují ven, ropu v Ománském zálivu přečerpají na jiný tanker a vracejí se pro další náklad. Kapitán dostane za jednu několikadenní jízdu deset až dvacet tisíc dolarů.
Írán v listopadu 2026 zasahuje jeden až dva tankery denně, obvykle do strojovny, a dochází i k únikům ropy. Umírají civilní posádky z Indie a Filipín. Na světě je asi devět tisíc ropných tankerů a jen tisíc supertankerů. Při jednom zásahu denně jde ročně o čtyři až pět set lodí a každá oprava trvá tři čtyři měsíce. Finanční sankce, které chystá Washington, působí příliš pomalu. Situace se podle Downeyho musí vyřešit nejvýš do tří až šesti měsíců, protože už prosakuje do cen hnojiv a potravin.
Jak zastavit válku tankerů
Útoky na tankery je podle Downeyho nutné zastavit okamžitě, jako první krok triáže. Navrhuje veřejně oznámenou odvetu: Írán má asi 150 elektráren, pět velkých v Teheránu, a za každý zasažený tanker by přišel o dvě. Druhou pákou je pět íránských rafinerií – jejich vyřazení by do dvaceti dnů zastavilo nákladní auta, osobní vozy i motorky a s nimi celou ekonomiku. Obojí jde opravit, cílem tedy není Íránce trestat, ale přimět je zastavit se a vyjednávat. O jaderných zbraních a velkolepém bombardování nemá smysl mluvit.
Prvotním hříchem války bylo podle Downeyho zabití nejvyššího duchovního vůdce i s rodinou na přelomu února a března, a to uprostřed mírových jednání. Pod takovou hrozbou nelze vyjednávat. Spojené státy by se měly vrátit k zásadě, že vraždy zahraničních představitelů nepodnikají ani nepodporují prostřednictvím jiných, a veřejně se k ní přihlásit. Je to věc morálky, ale i elementární vojenské strategie: generály, se kterými budete jednat, nezabíjíte.
Teprve potom přijdou na řadu íránské požadavky. Na poplatek za průjezd Hormuzem Downey odpovídá: pokud nějaký vznikne, ať ho spravují Írán a státy Rady pro spolupráci v Zálivu společně, třeba dolar za barel rozdělený rovným dílem. A pokud Írán chce peníze, ať se obrátí na Čínu: za levnou sankcionovanou ropu mu dluží zhruba 60 miliard dolarů v jüanech zablokovaných v Číně.
K jaderné otázce navrhuje vrátit se k dřívějším inspekcím OSN a jednat s Íránem, jako by už jaderné zbraně měl. I kdyby z něj Američané vybombardovali obohacený materiál, pokusí se jaderné hlavice získat jinde. Írán je regionální mocnost, vojensky ji porazit nelze, a výsledkem bude spíš vojenský režim pod vlivem Revolučních gard, podobně jako v Pákistánu. Ani Írán přitom není v celém konfliktu nevinný a sám hledá cestu ven.
Ztráta amerických základen v Zálivu podle Downeyho není katastrofa: v době dronů to byly odkryté cíle. Spojené státy ale z Blízkého východu neodejdou. Musejí dál bránit západní pobřeží Zálivu a jeho těžbu – kvůli nízkým cenám energie, kvůli spojencům i proto, aby se hegemonem regionu nestala Čína. Musejí přijmout, že Írán zůstane, stejně jako se smířily se Severní Koreou. Někdy je správné vzít remízu a odejít.
Hlad přijde se zpožděním
Na potravinách se válka projeví se zpožděním. Katar přišel o polovinu výroby a s ní zdražil plyn, ze kterého se vyrábějí hnojiva – zatímco v USA stojí dva až tři dolary, v Asii třicet. Malý stát o 400 tisících obyvatelích tak nepřímo ovlivňuje velkou část světové produkce jídla: připadá na něj zhruba pětina LNG a velká část výroby čpavku.
Druhou surovinou je síra, vedlejší produkt zpracování ropy a plynu. Sama o sobě je skoro zadarmo, v Kanadě se z ropných písků hromadí celé hory žluté síry. Velkým zdrojem síry je ale Blízký východ a přesměrovat celé dodavatelské řetězce na Kanadu, která síru musí vozit po železnici, trvá dlouho.
Ceny hnojiv tak letos vzrostly zhruba o 300 procent. Vyspělé země, které jsou velkými vývozci obilí jako USA, Rusko nebo Ukrajina, to pocítí jen mírně dražším jídlem. Pro chudé země, například Indii nebo státy Afriky, jsou ale hnojiva hlavním faktorem výnosu. Příští rok se tam vypěstuje méně jídla, lidé budou hladovější a nikdo o tom nebude mluvit. S tím už se nedá nic dělat. Hlad přitom vždy rozpohyboval lidi – stejně jako kdysi Iry do Ameriky.
Ropný a plynárenský sektor přitom není křehký, letošní rok v Perském zálivu prokázal jeho odolnost. Je ale citlivý na cenu a světové trhy s energií a potravinami mají dopady, které nejtvrději dopadají na chudé. Lidé na Západě, kteří bojují proti tomu, jak se vyrábí energie a jídlo, by měli být za uhlovodíky vděčnější.
Závěr
Svět nikdy neopustil uhlovodíkovou éru, jen ji přestal vidět. Válka s Íránem vyhnala ceny nafty na dvojnásobek ropy, vyřadila polovinu katarského LNG a z Hormuzu udělala závod tankerů pod palbou. Evropa za energetickou slepotu platí desetkrát dražším plynem a závislostí na Americe, západní sankce zatím zlevnily ropu Číně. Řešením podle Downeyho není jaderná eskalace, ale okamžité zastavení útoků na tankery, konec vražd politických představitelů a přijetí Íránu jako trvalé regionální mocnosti. Jinak účet zaplatí nejchudší země světa – hladem.
