Do Perského zálivu míří další americké uskupení. Letadlovou loď Abraham Lincoln, která je podle údajů velitelství na moři přes 260 dnů, má vystřídat George Washington. Výměna posádek ale neřeší podstatu problému: válka se blíží šestému měsíci, průliv zůstává fakticky v íránských rukou a účet za to se začíná projevovat na cenách nafty a leteckého paliva po celém světě.
Válka jako jediná odpověď
Bývalý ministr zahraničí Mike Pompeo v posledních dnech znovu opakuje totéž: doba předstírání, že se blíží skutečné vyjednávání, je pryč, íránská strana není důvěryhodným partnerem a jediným přijatelným koncem je její kapitulace. Není v tom zdaleka sám. Z okruhu washingtonských elit zaznívá na každý problém stejná odpověď: víc války, víc násilí, víc vojenské síly. Nic jiného se ani nepřipouští k úvaze.
Ta cesta má ovšem velmi hmatatelné fyzické náklady. Tím strategicky největším je ničení americké důvěryhodnosti, kterou země budovala po celá desetiletí, zejména od studené války. Ztrácí se mnohem rychleji, než se dá vybudovat. A zásoby, které měly vydržet, mizí podobným tempem: střely protivzdušné obrany Patriot a zejména systému THAAD stojí obrovské peníze a jejich výroba trvá dlouho, jenže spotřebovávají se řádově rychleji, než je průmysl stačí doplňovat. Až dojdou, pocítí to i běžní Američané.
Abraham Lincoln po 260 dnech na moři
Kolem letadlové lodi Abraham Lincoln a jejího uskupení se problémy hromadí už delší dobu. Teprve se zpožděním se objevilo řešení, které se nabízelo od začátku: poslat náhradu. Do oblasti se proto přesouvá letadlová loď George Washington, která do té doby operovala v Asii, přibližně v prostoru Malackého průlivu.
Jenže přesun potrvá zhruba měsíc a k tomu je nutné počítat s obdobím, kdy se obě uskupení v prostoru překrývají. Nasazení posádky Abrahama Lincolna se tak protáhne o další desítky dnů a další měsíc jí zabere cesta zpět. Zásadní otázka zůstává bez odpovědi: proč se výměna nezačala řešit dřív, než se stav posádky stal veřejným tématem.
Blokádu udržíme, jak dlouho bude potřeba
Ministr války Pete Hegseth vyrazil před kamery přímo na palubu válečné lodi, aby sdělil, že žádný problém neexistuje. Blokáda podle něj potrvá, jak dlouho bude potřeba, a to klidně neomezeně dlouho, protože americké námořnictvo umí lodě střídat a žádné jiné loďstvo na světě nedokáže postavit srovnatelnou ocelovou stěnu ani ji použít. Írán tedy ví, že se přes ni nedostane, a ví také, že blokáda nemá stanovený konec.
Žádný konec tedy nemá ani nasazení námořníků a mariňáků na výsadkových lodích a v uskupení letadlové lodi. Prostě se budou střídat dál. Přesně tak to vypadalo i s pozemními silami po invazi do Iráku v roce 2003. Původní představa o květinách a nadšeném přivítání vzala rychle za své, přišlo povstání, nasazení se začala prodlužovat a rotace vojáků na deset let rozvrátily celé pozemní síly. Vojáci strávili čas v poli, pak se museli zotavit, znovu vycvičit a připravit na další nasazení, a jediné, co armáda dokázala dělat, byl boj proti povstalcům. Nabídka pokračovat v tomtéž donekonečna není plán, ale popis budoucích potíží. A posádka připlouvajícího George Washingtonu velmi dobře vidí, jak dopadli ti, které přijíždí vystřídat.
Zkažené jídlo, mlčení velení a morálka posádek
Ústřední velení označilo zprávy médií o potížích na Abrahamu Lincolnovi za nepravdivá tvrzení. Jenže fotografické doklady existují a stěžuje si velké množství lidí. Oficiální linka přesto zní, že vojáci a mariňáci uskupení jsou po více než 260 dnech na moři odolní a odhodlaní.
Realita zásobování je jiná. Systém prostě nebyl navržen na takto dlouhé nasazení. Ještě za druhé světové války platilo, že sedmdesát až osmdesát dnů je zhruba strop, protože posádky se musí průběžně doplňovat jídlem, palivem i municí. Tehdy k tomu ale existovalo mnohem početnější loďstvo. Dnes jsou lodě mnohem dražší, a proto jich je mnohem méně. Oblast operace je navíc tisíce kilometrů od domoviny i od nejbližších námořních základen, takže čerstvá zelenina, ovoce i maso se cestou zkazí. Zbývají mražené dodávky, které podle stížností dorazí někdy také zkažené, a balené bojové dávky. Na pár týdnů to nikomu nevadí, na měsíce se z toho stává problém, který dopadá na morálku i na zdraví.
Místo přiznání, že problém existuje a řeší se, přišlo popření. Tím se z vojáků stávají figurky, které nic necítí a všechno vydrží. Přitom nejvíc podlamuje morálku něco jiného: vědomí, že mise nedává smysl, kombinované s tím, že nadřízení o tom veřejně lžou. Vojáci na místě znají pravdu nejlépe. Můžou hlídkovat a provádět nájezdy do nekonečna, ale vědí, že to k ničemu nevede. K tomu se přidává vědomí, že každý den může přiletět raketa. Protivzdušná obrana lodí je sice lepší než ta pozemní a několik pokusů o zásah se nezdařilo, jenže spolehlivá není žádná. Objevily se i zprávy o pokusech o sebevraždu na palubě.
Letadlová loď jako symbol odhodlání
Na dotaz, co se vlastně na Abrahamu Lincolnovi děje, odpověděla Victoria Coates z Heritage Foundation obratem, který stojí za rozbor. Letadlové lodě označila za jeden z nejmocnějších nástrojů a za kus svrchovaného amerického území, které lze umístit kamkoli, v tomto případě na Blízký východ jako podporu případné další vojenské akce proti Íránu. Íránské námořnictvo je podle ní zničené, zbyly mu jen malé čluny obtěžující tankery, a přítomnost lodi je tak symbolem americké odhodlanosti.
To je učebnicový příklad odvedení pozornosti. Otázka zněla na stav posádky, na jídlo a na morálku, odpověď mířila na něco úplně jiného a hlavně nepodstatného. Srovnávat letadlovou loď s rychlým člunem nedává smysl a se stavem amerických vojáků v operační oblasti to nemá nic společného.
Symbolem síly ovšem letadlové lodě skutečně jsou, a to po desetiletí. V Tichomoří za druhé světové války rozhodly celé tažení, u Midway obrátily průběh války. Právě proto ale platí opačná úvaha: pokud je něco vaším symbolem síly a všichni vidí, že ten symbol koroduje a nezvládá svou úlohu, máte problém. Namísto porovnávání s rychlým člunem se hodí porovnání s úkolem, který mělo uskupení splnit. Armáda vyslaná do oblasti měla podle prohlášení z počátku války Írán rychle zlomit. Shodila obrovské množství bomb, zabila mnoho Íránců a zničila řadu zařízení, jenže cíl, o kterém mluví Pompeo, tedy kapitulace, nenastal.
Kdo dnes ovládá Hormuzský průliv
Odpověď na otázku, kdo dnes ovládá Hormuzský průliv, se v americkém veřejném prostoru zamlžuje. Fakta jsou ale poměrně jasná: íránská strana má nad vývozem ropy z arabských států Zálivu přinejmenším obrovský vliv, spíš přímo faktickou kontrolu. Objem, který se dostane ven, je zlomkem běžného stavu a část plavidel proplouvá jen se svolením Revolučních gard.
Od začátku války uplynulo zhruba sto šedesát dnů a za tu dobu se v oblasti vystřídalo několik rotací na zemi, ve vzduchu i na moři. Byly tam letadlové lodě, nosiče střel, torpédoborce, bombardéry B-1 a B-2, stroje F-35 i F-18. Nic z toho dynamiku nezměnilo a kontrolu nad průlivem to nikomu nevzalo. Přitom právě o průliv jde ve skutečnosti především.
Řešení jménem víc lodí
Existuje i druhá reakce než popírání: přiznat problém a využít ho. Námořní analytik Brent Sadler, sám bývalý důstojník námořnictva, otevřeně říká, že nasazení uskupení letadlových lodí přesahující šest měsíců se stalo příliš častou normou, že to opotřebovává lodě i námořníky a že to s dnešní flotilou není udržitelné. Jeho řešení zní jednoduše: postavit víc lodí.
Přesně to se udělalo po roce 2003 s pozemními silami. Početní stavy se rozšířily, vznikly nové brigády, některé jednotky se zmenšily, aby šly rozdělit do nasaditelných balíčků, a početní stavy v Iráku šplhaly na vrcholu ke dvěma stům tisíc vojáků. Otázka, která v těchto debatách nikdy nepadne, zní jinak: nebylo by lepší ty mise vůbec nemít? Nestavět další lodě kvůli operacím, které nefungují a nejsou potřeba, ale přestat vést nesmyslné války.
Navíc nejde jen o peníze nebo politickou vůli. Americké loďařství je vyčerpané a Čína má podle jednoho z odhadů dvousetkrát větší loďařskou kapacitu, tedy ne o dvě stě procent, ale dvousetnásobně. A americký akviziční systém funguje tak, jak funguje. Program pobřežních bojových lodí i torpédoborce třídy Zumwalt skončily jako fiasko. Z pobřežních bojových lodí je na vodě jen hrstka a žádná se nepovažuje za bojeschopnou, torpédoborců třídy Zumwalt měly být desítky a postavily se tři, rovněž bez bojové způsobilosti. Dohromady měly oba programy dodat kolem stovky bojových plavidel, skutečnost se pohybuje kolem dvaceti.
Návrat ke stavu před válkou a spor o úplnou kontrolu
Vysvětlení, že jde o zabránění íránskému jadernému programu, bylo od začátku zástupné. Ve skutečnosti se všechno točí kolem Hormuzského průlivu. Ministr zahraničí Marco Rubio v posledních týdnech opakuje, že cílem je návrat ke stavu před válkou, kdy průliv neovládal nikdo, šlo o mezinárodní vody a zboží jimi volně proudilo. Írán ovšem k takovému návratu ochotu neprojevuje.
Prezident Trump přesto před pár dny prohlásil, že je situace výborná, že průliv kontroluje americká strana a je otevřený. Toho se pak musel držet i ministr energetiky Chris Wright, kterému moderátor Bret Baier na Fox News položil velmi jednoduchou otázku: jestli může připustit, že Spojené státy nemají nad průlivem úplnou kontrolu. Wright místo odpovědi zamířil jinam. Írán prý drží světovou ekonomiku jako rukojmí a terorizuje sousedy, potíže v regionu skutečně působí, ale má prohranou strategii, jeho ekonomika se dusí a nakonec to povede ke zhroucení režimu, zatímco americká schopnost vyvádět z oblasti produkty roste.
Stačilo přitom říct, že úplnou kontrolu samozřejmě nemáme, že íránská strana působí velké potíže a brání proplouvání lodí a že se na tom pracuje. Nic by se tím nezměnilo, jen by to byla pravda. Místo toho i nabídnutou únikovou cestu od přátelské televize odmítl a přiklonil se k verzi, že tlak povede ke kolapsu Íránu, tedy k jinému jménu pro změnu režimu.
Proč ekonomický tlak Írán nezlomí
Podobnou logiku předvedl nedávno generál ve výslužbě Ben Hodges u Krymu: přijdou hospodářské těžkosti, vyhodí se do vzduchu mosty, ruská armáda prostě odejde a ukrajinská strana tam bez vyloďovací operace v klidu vejde. Poloostrov je ovšem z pětadevadesáti procent etnicky ruský a jeho obyvatelé se nikam nechystají. S Íránem je to stejné. Kontrolu nad Hormuzským průlivem nevydá, protože ji dokáže udržet vojensky hned několika způsoby. Připravoval se na to desítky let a to už se nedá vzít zpět.
Pro Írán jde o existenční zápas, o život a smrt, a neexistuje cena, kterou by nebyl ochoten zaplatit. Každá další bomba a každý další stupeň hospodářského tlaku jeho odhodlání spíš prohlubuje. Ekonomika je poškozená, inflace je skutečně vysoká, potíže jsou obrovské, jenže stát je dokáže tlumit a fungovat dál. Má potraviny, vodu, energii i logistiku. Osm let války s Irákem v osmdesátých letech, podpořené i hospodářskou válkou, zhroucení nepřineslo. Nepřinesly ho ani sankce, které následovaly. Podceňovat odolnost civilizace staré tři tisíce let znamená ignorovat vlastní zpravodajské poznatky.
Izolace, jakou svět neviděl
Přesto se chystá další kolo. Ministr financí Scott Bessent ohlásil, že příští týden přijdou další oznámení a že se použijí opatření, jaká v dějinách hospodářské izolace jedné země nemají obdoby. Úspěch má podle něj přinést dvojí úder: izolace, jakou svět neviděl, plus pokračující blokáda Hormuzského průlivu, která zabrání čemukoli vplout do íránských přístavů nebo z nich vyplout. Jako doklad, že to funguje, uvedl Venezuelu, která se podle něj po zavedení blokády okamžitě zhroutila.
Zní to povědomě, protože totéž se skoro pět let opakovalo o Rusku. Sankce, jaké svět neviděl, uškrcení, kolaps. Írán žije se sankcemi celou dobu své existence, tedy sedmačtyřicet let, a od začátku války je už tak téměř neprodyšně uzavřený. Přesto obchoduje s dalšími partnery. Představa, že se podaří odříznout Pákistán, Tádžikistán, Rusko, Čínu přes Kaspické moře, Irák i všechny pozemní trasy, je nereálná. A i kdyby se to zázrakem povedlo, Írán má vše potřebné k přežití uvnitř a obležení vydrží. Teoretický kolaps by přišel až za mnoho let, jenže tolik času druhá strana nemá.
Ropa: uměle nízká cena a tenčící se rezervy
Proč je to naléhavější, než se zdá, ukazuje pohled na trh s ropou. Podle Troye Eckarda, který se pohybuje v ropném průmyslu přes čtyřicet let, žádné řešení v dohledu není. Pokles poptávky situaci nezachrání: zpomalující ekonomiky, vyšší ceny a inflace uberou během roku možná jeden až dva miliony barelů denně, jenže nová spotřeba roste rychleji. Datová centra, umělá inteligence a výroba přidávají víc, než kolik ubere šetření na straně spotřebitelů.
K tomu se každým dnem přidává další riziko. Konflikt se rozšířil za hranice přímého střetu Spojených států a Íránu k bombardování sousedních zemí a jejich přístavů. Ukrajinská strana s americkou podporou zasahuje ruské rafinerie a zpracovatelské závody až patnáct set kilometrů daleko a jednomu z největších producentů světa vyřadila zhruba pětatřicet procent běžného zpracování a těžby ropy a plynu. Rusko kvůli tomu omezilo vývoz, aby pokrylo domácí spotřebu, takže z globální nabídky mizí další objem. Válku to nerozhodne, jen ubývá ropy pro všechny ostatní. Eroze na straně nabídky se zrychluje a nejistota roste.
Ceny to zatím nereflektují. Kdyby se skutečné podmínky promítly do trhu tak, jak tomu za srovnatelných okolností bývalo, byla by ropa dnes kolem sto pětadvaceti dolarů za barel. Dosavadní klid drží pohromadě vyprazdňování strategických rezerv, amerických, čínských i dalších skladů po světě. Při současném tempu, které jde už pod doporučenou hranici, jde o čtyřicet a něco dnů, při omezeném denním odběru možná tři až čtyři měsíce. Co udělá Čína, nikdo neví, ta se bude řídit vlastním zájmem. Manipulovat cenou lze jen po určitou dobu a fyzický nedostatek se prosadí. Vidět je to už na naftě, která se drží kolem pěti dolarů za galon, zatímco benzin se pohybuje kolem čtyř. Totéž čeká letecké palivo, možná v řádu týdnů, a s ním veškerou leteckou přepravu.
Recese, nebo deprese
Bez dostatku vstupů není hospodářská aktivita. Bez energie a elektřiny nejedou továrny, bez nafty se zboží nedostane z místa na místo, ať už po zemi, nebo po moři, a bez leteckého paliva se nepohne letecká doprava. Rozplést takový systém zpátky trvá měsíce. Pokud se realita přizná až ve chvíli, kdy bolest dorazí, je pozdě, protože náprava začne až z už poškozené pozice. Rozsáhlá recese je za těchto podmínek prakticky jistá a deprese je na stole.
Nejpravděpodobnější scénář ovšem není přiznání reality. Spíš se počká na skutečně silný tlak a pak se ze směsi strachu a hlouposti sáhne znovu k vojenskému řešení, tentokrát ve větším: všechno naráz, všechny střely, jeden velký úder a uvidí se. Tím by se deprese změnila z rizika v jistotu. A deprese neznamená jen dlouhé roky útlumu. Když lidem po světě i doma najednou chybí prostředky na živobytí, mizí práce a není dost jídla, začnou brát věci do vlastních rukou stejně jako vlády, které rozhodují ze strachu. Dvacátá a třicátá léta minulého století ukázala, kam to vede.
Závěr
Výměna letadlových lodí v Perském zálivu nic zásadního nemění. Hormuzský průliv zůstává pod íránským vlivem, blokáda vyčerpává americké posádky, zásoby i loďstvo a hospodářský tlak nepřináší kolaps, na který sázejí jeho autoři. Íránu stačí vydržet, druhá strana musí zvítězit a času má míň. Dokud se to nahlas nepřizná, poroste jediné: cena, kterou zaplatí zbytek světa u čerpacích stanic, na letištích a nakonec i v továrnách.
