Do Evropy se vrací energetická krize a tentokrát nepřichází od východu, ale od jihu. Tlak na ceny elektřiny, jaký se v létě běžně nevidí, jde přes Itálii — zemi, která vyrábí z plynu větší podíl elektřiny než kdokoli jiný na kontinentu. Přidává se k tomu rekordní sucho na Dunaji, které odstavuje jaderné bloky v Maďarsku a Rumunsku, a neprůchodný Hormuzský průliv, kvůli kterému nedorazily desítky nasmlouvaných tankerů se zkapalněným plynem.
Dunaj je pod rekordním minimem a Paks bojuje o chlazení
Vodočet u maďarské jaderné elektrárny Paks ukazuje zápornou hladinu. Nula na vodočtu přitom neznamená vyschlé koryto — je to uměle stanovená úroveň, aby dávala smysl čísla povodňových průtoků. Ta začínají někde u 650 centimetrů, vyšší stupeň povodně nastává kolem 800 a nejvyšší kolem 900 centimetrů. Od těchto hodnot je letošní Dunaj vzdálený na hony.
Rekordní sucho z roku 2018 znamenalo minus 97 centimetrů. Hladina je pod touto čárou už druhý týden a předpovědi na další dny slibují spíš další pokles. Maďarská elektrárna tak bude o chlazení bojovat a ve hře je zásadnější otázka: jestli je průtočné chlazení v takto suchých letech vůbec dlouhodobě udržitelné, nebo bude potřeba sáhnout k adaptačním opatřením. Pokud stojí značná část výrobní flotily na stabilních jaderných zdrojích, je nedostatek vody problém první kategorie.
Souvisí to s tím, jak se u nás po staletí zacházelo s krajinou. Voda se odváděla, koryta se narovnávala, mokřady vysoušely — v dané době to bylo logické adaptační opatření, které rozšířilo zemědělskou půdu. Dnes, kdy se potraviny dají produkovat kdekoli na světě, se ukazuje, že tahle část Evropy se bude muset naučit vodu v krajině naopak držet. A že to nebude práce na rok, ale na desítky let.
Rumunská Cernavodă padá níž a voda v Dunaji má osmadvacet stupňů
Druhá jaderná elektrárna na Dunaji, rumunská Cernavodă, je na tom stejně. Hladina se u ní dostala na nulu někdy na konci července a od té doby klesá — denní hodnoty se pohybují kolem 222 až 224 centimetrů pod nulou a prognózy jsou opět špatné.
Ještě výmluvnější než hladina je teplota. Zatímco v červenci měla voda v Dunaji ještě 22 stupňů, v srpnu je to 28. Pro koupání příjemné číslo, pro energetiku hrozivé. Odstavování bloků kvůli oteplené a chybějící vodě přestává být výjimkou a začíná být bezprostředním ohrožením, do jehož řešení se bude muset investovat.
Balkánu chybí až tři tisíce megawattů
Paks jede od začátku srpna, řekněme od druhého dne v měsíci, na jediný generátor. Elektrárna má čtyři bloky a v každém dva generátory, takže v grafech to vypadá na osm jednotek — v provozu je z nich jedna. Vyrábí odhadem 200 megawattů, což je technologické minimum. Níž jít nejde, jaderné reakci nízké výkony nesvědčí.
Cernavodă od začátku roku držela dva bloky a přes 1200 megawattů, což je pro Rumunsko významný zdroj. Na konci grafu je ale jasně vidět, že blok číslo jedna se vypnul právě kvůli nedostatku vody v Dunaji a v provozu zůstává jen blok dvě na sníženém výkonu kolem 600 megawattů.
Dohromady tak Balkánu chybí 2000 až 2500 megawattů, a když se přidá odstavená plynová elektrárna, dostáváme se k deficitu kolem 3000 megawattů. Region, který bývá deficitní i za normálních okolností a už tak táhne ceny nahoru, se tím dostává do situace, kterou vidí na denním trhu i Slováci.
Sedm set eur na spotu uprostřed léta
Na denním trhu se objevují čísla, jaká v létě k vidění nebývají. Odhlédneme-li od krizového roku 2022, který patří úplně stranou, pak v žádném jiném roce nevídáme v srpnu na spotu 500 a 700 eur — a teď ne výjimečně, ale prakticky každý den. Ve Slovinsku o tom začíná být živá debata a rekordně drahé hodiny kolují po sociálních sítích.
Na průměrných denních cenách ze čtvrtého srpna se Balkán odtrhl směrem k 200 eurům za megawatthodinu. Vysoko bylo i Německo a Francie se 134 eury, což ve Francii rozhodně není obvyklá cena. Takové mapy se běžně vidí v zimě, kdy mrzne, zatížení roste a soustava je namáhaná. Letos to spadlo doprostřed léta a hlavním důvodem jsou na Balkáně odstavené jaderné bloky — chybí tam redundance.
Kdyby to takhle vydrželo dlouhodobě, dopadne to na celý region, který se potřebuje rozvíjet. Ekonomické problémy by se přelily do integračních a nakonec i společenských, protože elektřina je fundament. A začíná být reálné, že země, které jsou na tom zdrojově dobře a dnes pomáhají ceny v regionu balancovat, přestanou být ochotné dělat prostředníka v arbitráži. Dovoz vysokých cen se totiž nelíbí nikomu, kdo se pere s vlastní ekonomikou a levná elektřina je jeho konkurenční výhodou.
Není to ale černobílé. Výrobce elektřiny na Slovensku má z nasátých zahraničních cen radost a odvede z nich daně doma. Záleží, jestli se na věc díváte optikou spotřebitele, výrobce, nebo politika — a tyhle tři pohledy se rozcházejí. Stejně jako se rozchází slovní podpora jednotnému trhu s tím, jak rychle se takový trh dokáže rozpadnout, jakmile jde do tuhého. Ceny navíc nerespektují kupní sílu: průměrných 194 eur na Slovensku a 159 eur v Rakousku znamená pro obyvatele obou zemí něco úplně jiného.
Model energetického oportunismu
Pro popis chování evropských států se hodí model energetického oportunismu. Energetické samaritánství to není — firmy vyrábějí za vysokou cenu proto, aby mohly vyvézt, což je dobré pro ně, ne pro stát. Oportunismus naopak funguje bez výhrad: když fouká a svítí, elektřina se ochotně vylévá do zahraničí; když nefouká a nesvítí, stejně ochotně se nasává, protože vlastní alternativa by byla nesmyslně drahá.
Kdyby se to celoevropsky spočítalo, vznikl by docela vypovídající index. Na jedné straně by stáli Maďaři, Němci, Dánové, Nizozemci a Belgičané, na druhé Francouzi a Švédové, tedy ti, kdo umějí vyrábět elektřinu za jakéhokoli počasí. Být oportunistou přitom není samo o sobě špatné. Problém je, že když to dělají skoro všichni, systém přestane fungovat.
Německo je učebnicový případ. Postavilo obrovské množství větrných zdrojů, ale odmítlo reformu vlastního vnitřního trhu a rozdělení na cenové zóny. Když má nadvýrobu, srazí si tím cenu doma, přebytek vytlačí ven a ucpe přeshraniční profily natolik, že si na nich sousedé už nemají co naobchodovat. Krátkodobě to pomůže, dlouhodobě ne. Naopak když Němcům nefouká, jsou profily prázdné a vyvážet se dá opačným směrem.
Itálii došlo levné zajištění a ceny jsou nejvýš od roku 2023
Na mapě cen atakuje dvoustovku i Itálie, a tam problém s jádrem mít nemůže — jaderné elektrárny zavřela už v devadesátých letech. Řeky sice tečou pomaleji i jí, hlavní vysvětlení je ale jinde: zemím závislým na zemním plynu došlo levné zajištění z minulosti. Nové nabídky od jara jsou na úplně jiných cenách a to se promítá rovnou do ceny elektřiny.
Italové mají ukazatel, který jim lze závidět — jednotnou národní cenu známou jako PUN. Je to vážený průměr napříč všemi obchodními zónami za dané období, přepočtený podle prodaného množství elektřiny. Denní řada od začátku roku ukazuje dlouhé období, kdy se nic nedělo, a od června a července strmý růst. Měsíční srovnání od roku 2021 pak říká, že italská elektřina je nejdražší od začátku roku 2023. To už není výkyv.
Část viny nese vedro, klimatizace a menší výroba z vody. Sklon křivky ale ukazuje na něco trvalejšího. Itálie vyrábí z plynu přes 40 procent elektřiny, v některých dnech skoro polovinu — nikdo jiný v Evropě to v poměru k velikosti energetiky takhle nemá. Španělsko je někde kolem 20 až 25 procent. Odtud plyne otázka, která rozhoduje o všem ostatním: odkud ten plyn vlastně vzít.
Katar nedodává, jednadvacet tankerů se posunulo na podzim
Katar aktuálně nedodává dostatečné množství plynu, a přitom jde zhruba o pětinu světového trhu s LNG. Jednadvacet nasmlouvaných tankerů se posunulo na konec září, možná až na říjen. Kolik z toho přesně mělo namířeno do italského terminálu Adriatic LNG, se z veřejných čísel nedá spolehlivě určit, jasné ale je, že se dodávky odsouvají a odsouvat se pravděpodobně budou dál.
V regionu kolem Kataru navíc vyhlásila většina firem vyšší moc. Konkrétní čísla, která k tomu kolují — řádově pětadvacet společností a zhruba 70 procent z nich — je potřeba brát s rezervou. Podstata je jednoduchá: pokud v oblasti padají bomby, s force majeure se nedá dělat nic a dodavatelé se z kontraktů legálně vyvážou.
Evropa sice má zkapalňovací a znovuzplyňovací kapacity, ale část zboží prostě nedojede. Sečteno s vedrem a výpadkem výroby z vody v Itálii vzniká kombinace, která situaci nezjednodušuje.
Den, kdy celá italská energetika běžela na palivu, které nemá
Běžný výrobní den, shodou okolností ten čtvrtý srpnový, kdy vysoké ceny zasvítily skoro všude, vypadá v Itálii takto: spodní vrstva grafu eufemisticky nazvaná termální zdroje jsou ve skutečnosti plynové elektrárny a jedou celý boží den. Ani v solární špičce plyn neustoupí — drží se těsně pod 20 gigawatty i v poledne a do večerní špičky startují zdroje, kterým se běžně vstávat nechce. Takhle nevypadá žádná jiná energetika v Evropě.
Fotovoltaika tam není zanedbatelná, ale Španělsko to není. Zjednodušeně vykryje zapnuté klimatizace přes den, zatímco základní zatížení, tedy to, na čem stojí běžný provoz ekonomiky, jede na plynu. Zatímco jinde má plyn sloužit jako flexibilní doplněk, který dorovnává špičky, Itálie jím supluje základní výrobu.
Z toho plyne absolutní dovozní závislost. Itálie musí operovat na běžném veřejném trhu, pracovat s tím, co je zrovna k dispozici, a při vší své velikosti je čistý příjemce ceny, ne ten, kdo cenu určuje. Nepomáhá ani chronická dovozní bilance a geografie, která dělá topologii soustavy složitější.
Nejzávislejší evropská země na plynu z Blízkého východu
Data Mezinárodní energetické agentury to potvrzují. V roce 2024 byla Itálie v absolutním množství nejzávislejší evropskou zemí na dodávkách zemního plynu z Blízkého východu — 7 miliard kubíků, tedy zhruba tolik, kolik spotřebuje celá Česká republika. Pro Itálii to představuje 11 procent spotřeby.
Další v pořadí jsou Turecko, které ovšem není členem Evropské unie, pak Belgie s poměrně významným podílem a Španělsko. Dál už objemy rychle klesají. Vazba mezi zavřeným Hormuzem a italskými cenami elektřiny je tak přímá, jak jen může být.
Palivo, které se spálí a musí se přivézt další
Tady je jádro celého problému a nemá to nic společného s obhajobou uhlí. Závislost na ruské trubce byla špatná, ale měla jednu vlastnost: co trubkou přiteče, to se nikam jinam neprodá, a proto byla cena taková, jaká byla. Uhlí je extrémně špinavé a má spoustu externalit, zato se dá vytěžit doma a spálit v elektrárně postavené vedle dolu, která z něj většinu spotřebuje rovnou — odtud levná výroba.
Jaderné palivo je natolik koncentrované, že se přiveze najednou a vydrží roky. Dá se naskladnit, plánovat dlouhodobě, odložit — volatilita trhu na něj dopadá výrazně méně. Obnovitelné zdroje jsou výhodné, ale musejí se kombinovat s akumulací, ta je drahá, omezená a při delším bezvětří stejně dojde. A voda naráží na to, že jí prostě není dost.
Plyn v tomhle srovnání dopadá nejhůř. Přiveze se, spálí se, musí se přivézt další. Zásobníky sice existují, jenže když jsou prázdné, nepomůžou.
Zásobníky na sedmasedmdesáti procentech a tankery otáčející kurz
Itálie prázdné zásobníky nemá, drží je na 77 procentech, protože si dobře uvědomuje, co se blíží. Vedle plnění na zimu ale musí řešit i denní dovoz.
Nejlépe to ilustruje mapa lodí brázdících oceány. Ještě před několika měsíci vypadala přesně opačně: tankery se zkapalněným plynem vyrazily směrem k Evropě, uprostřed cesty je přeplatil odběratel z Asie a lodě otáčely. Teď je situace obrácená. Čtyři tankery mířily do Asie — jedny přes Suez, druhé kolem mysu Dobré naděje — a změnily kurz, protože je pravděpodobně přeplatil evropský kupec a míří vyložit do Rotterdamu nebo do francouzských terminálů. Začíná hra na přeplácenou a Evropa se do ní tentokrát pouští také. Ceny to logicky žene nahoru.
Scénář dokonalé bouře v sedmi bodech
Když se jednotlivé faktory poskládají vedle sebe, vznikne scénář dokonalé bouře. Za prvé boj o každý tanker s Asií, který už probíhá. Za druhé odstřižení od ruského LNG: dovoz na krátkodobé kontrakty už zakázaný je a dlouhodobé smlouvy dobíhají ke konci roku, takže Itálie, Belgie i Francie budou brát plyn v podstatě jen z Norska, Ameriky, případně z afrických zemí a Kataru. Za třetí rekordní sucho — rakouské i norské rezervoáry jsou nejhůř za posledních dvacet let, a když se nenaplní, budou tyto země daleko víc importní. Rakousko vyrábí velkou část elektřiny z vody a nedostatek vody v kaskádách se na něm projeví přímo.
Čtvrtým bodem je nenaplnění plynových zásobníků před zimou ani na 80 procent. Tady je namístě opatrnost: dostupná čísla jsou hodně rozptýlená a tvrdý doklad pro hranici 80 procent se dohledat nepodařilo. Pátým bodem je déle trvající období bezvětří a zataženo, takzvané Dunkelflaute. Předchozí zimu se v podstatě nestalo — bezvětří vycházelo většinou na víkendy s nižším zatížením, takže ceny 500 a 600 eur nezasvítily. Letos ta shoda okolností přijít nemusí. Šestým bodem je opravdu tuhá zima, před kterou meteorologové varují každý rok a jednou to vyjde. Sedmým zdražování emisních povolenek, které si Evropa způsobuje sama.
K tomu jeden často přehlížený detail: zima a sníh nejsou totéž. Může mrznout, a pokud kvůli nízké vlhkosti nenapadne sníh, spálí se hodně plynu a na jaře stejně nezůstane voda. Vltavská kaskáda dnes ukazuje, kam to vede — o Orlíku se psalo, že je po dlouhé době skoro na suchu. Bez obnovené sněhové pokrývky bude vody chybět i tam, kde ji potřebují jaderné bloky.
Rok 2022 se pravděpodobně nezopakuje, protože francouzské jádro drží a funguje. Bolet to ale bude a bude to stát peníze. Pokud se Hormuz neotevře v řádu týdnů nebo nízkých měsíců, cenová prémie tu zůstane — a stojí za to se podívat na fixace smluv, doma i ve firmách.
Třicet let na jedno vedení a rozvodna, kterou nikdo nechce vedle sebe
Zatímco se řeší cena plynu, uvnitř Evropy stojí ještě jedna brzda: postavit jednu jedinou vysokonapěťovou linku je téměř nemožné. Vedení mezi Slavičínem a Slušovicemi je v tomhle legendární — připravuje se třicet let a podle nedávného titulku se má začít stavět v roce 2030. Kámen úrazu je majetkoprávní vypořádání a odpor lidí ke stožárům.
Je v tom docela bizarní rozpor. Lidé chtějí solár na střechu, protože si chtějí optimalizovat náklady, a zároveň jim vadí stožár za barákem. V nizozemském Utrechtu nedokáže provozovatel postavit rozvodnu, kterou titíž lidé potřebují, aby si mohli nabíjet elektromobily. Rozvodnu nechtějí, připojení ano. Elektřina na tom bývá hůř než plyn — plynovod není vidět, ten je v zemi.
Přitom veřejný zájem je zjevný. Soustavu bude potřeba posílit, ať už se bude dekarbonizovat, nebo ne. Každý spotřebitel se stává výrobcem, což klade úplně jiné nároky na řízení a balancování — výhledově až na úrovni nízkého napětí, jak to už dnes řeší Británie. A má to jeden důsledek, o kterém se mluví nerado: vyšší regulovanou cenu za distribuci. Posílená rozvodna, díky které jde nabíjet levně, se musí někomu zaplatit.
Závěr
Rekordně nízký Dunaj odstavuje jaderné bloky v Maďarsku i Rumunsku, Balkánu chybí až tři tisíce megawattů a ceny na denním trhu se uprostřed léta chovají jako v lednu. Itálie, nejzávislejší evropská země na plynu z Blízkého východu, platí za elektřinu nejvíc od začátku roku 2023 a její soustava jede na palivu, které musí každý den koupit na trhu. Kdyby k tomu přišla tuhá zima bez sněhu, delší bezvětří a další odklady katarských dodávek, sejdou se všechny faktory najednou. Nemusí to dopadnout jako v roce 2022, ale levné to nebude — a to je důvod podívat se na ceny, za které máte zafixováno.
