Krize nepřichází do bezvadně fungující evropské energetiky. Přichází do soustavy, které se otevírá okno mezi dvěma epochami: uhlí už dosluhuje a jádro ještě nestojí. I bez zdražování plynu by tedy platilo varování, že staré zdroje odcházejí do důchodu rychleji, než se stačí postavit náhrada. Rostoucí cena plynu to okno jenom prosvítila.
Plyn v Rotterdamu se vrací na úroveň konce minulé krize
Měsíční kontrakt na klíčové burze TTF v Rotterdamu se vyšplhal na zhruba 67 eur za megawatthodinu. Když se křivka protáhne dál, míří na hodnoty ze začátku roku 2023 — tedy tam, kde minulá energetická krize teprve končila. Veškerá legrace tím pádem skončila.
Srovnání s nejkrizovějším rokem 2022 vypadá na první pohled uklidňujícím dojmem, ale jen na první pohled. Pod hranicí 70 eur za megawatthodinu se měsíční kontrakt tehdy pohyboval jen velmi zřídka, zato v pásmu mezi 70 a 120 eury strávil 44 procent času. A právě do tohoto pásma se letošní zima podle všeho blíží. K hranici 200 eur to pravděpodobně nedojde — to by si nikdo nepřál —, ale i tak už je namístě mluvit o krizi.
Dlouhodobé kontrakty vyprávějí příběh v etapách
Ještě zajímavější než měsíční kontrakty je vývoj jednoho z nejdůležitějších kontraktů na rok 2027, sledovaný od podzimu 2024. Dá se v něm vyčíst několik zřetelných etap. Nejprve klid po krizi, kdy se cena držela kolem 30 eur za megawatthodinu. Ani to ovšem nebyl stav, na kterém by se dalo stavět: elektřina zůstávala drahá, při bezvětří vyskakovaly ceny do prudkých špiček a v Německu radši posílali zaměstnance oceláren a cementáren domů. Přesto to bylo lepší než dnešek.
Pak přišla fáze, kterou lze pojmenovat klid před bouří. Probíhala jednání o Ukrajině, část států i obchodníků začala pokukovat po ruském plynu, zásobníky byly relativně plné — s důrazem na slovo relativně, protože proti předchozím rokům byly níž. Asijská poptávka zůstávala slabá, Evropa zažívala rekordní dovozy zkapalněného plynu, počasí bylo mírné a foukalo. Cena se krátce dotkla dokonce 25 eur za megawatthodinu a snadno se snilo o tom, že nejhorší je za námi.
Nebylo. S úderem března přišla hormuzská krize a s ní strmý růst, v dubnu doplněný o prvotní paniku trhu. Od té doby se cena vlnila podle toho, jaké zprávy zrovna dorazily. Teď už to ale vypadá, že trh pochopil, že řešení nebude snadné: jedna strana se dohodnout chce a nemůže, druhá může a nechce. Dlouhodobý kontrakt tak leze k 50 eurům za megawatthodinu, což už signalizuje rozsáhlejší krizi. Pro srovnání — roční kontrakt v roce 2022 začínal zhruba na stejné úrovni, než vystoupal na dvojnásobek a pak do naprosto nesmyslných výšin.
Zásobníky se bez ceny nad 60 eur nenaplní
A teď k meritu věci. Analytici z Montelu počítají, že cena plynu v Rotterdamu musí zůstat nad 60 eury za megawatthodinu, aby vůbec bylo možné zásobníky rozumně naplnit. Německo se přitom pořád drží kolem 50 procent, což je samo o sobě dost divoké číslo.
Aby to Evropa stihla, musí k jejím břehům připlout víc než 140 velkých tankerů se zkapalněným plynem měsíčně. Zní to šíleně, ale v přepočtu jde o čtyři až pět lodí každý boží den — a musí se to dít nejen v srpnu, ale i v září a v říjnu, aby se prvního listopadu dalo spokojeně říct, že je jakž takž naplněno.
Přes léto přitom Evropa vůči Asii ztrácela. Asie evropské odběratele spíš přeplácela a Evropa se o každý tanker nervala — vyčkávala, protože počítala s tím, že se krize nějak udýchá a plyn zlevní. Nestalo se. Do konce roku se situace nejspíš neuklidní a ceny půjdou spíš nahoru, takže přeplácení začíná teď. Montel k tomu dodává, že v červenci spadly evropské dovozy na nejnižší úroveň za poslední dva roky, což tezi o vyčkávající a špatně vsazené strategii jen potvrzuje.
Americký zkapalněný plyn mezitím mířil hlavně do Číny, Japonska, Jižní Koreje, na Tchaj-wan a do Indie. Mezi březnem a červencem se tyto dodávky ztrojnásobily a v červenci poprvé v historii převýšily americké dodávky do Evropy. Scénáře plnění zásobníků k prvnímu listopadu se pohybují mezi 69 procenty v nejhorším a 84 procenty v nejlepším případě. Devadesát procent už v podstatě není v možnostech. Strašit se ale nedostatkem plynu nemá smysl — problém bude čistě cenový, jde jen o to přilákat nabídku k evropským břehům, a to bude stát nějaké peníze.
Dovoz zkapalněného plynu klesá jak po schodech
Pro hrubý odhad stačí jednoduchá rovnice: jedno velké cargo se zkapalněným plynem plus minus odpovídá jedné terawatthodině zemního plynu. Z grafu je pak krásně vidět, že dodávky do Evropské unie byly letos v lednu, únoru a březnu ještě slušně vysoké — plyn byl relativně levný, měsíční kontrakty výhodné a staré dlouhodobé kontrakty ještě dobíhaly.
Úderem dubna začala křivka klesat, a to dramaticky. Duben, květen, červen, červenec — jde to dolů jako po schodech. Srpen sice ještě není celý, ale při odhadu okometricky vychází zhruba 70 lodí místo potřebných 140. Tedy zhruba polovina toho, co by se vozit mělo.
Panikařit ale kvůli samotnému počtu netřeba: 140 tankerů za měsíc není nic bezprecedentního. V letech 2022 až 2024 se zcela běžně stávalo, že jich za jediný měsíc dorazilo přes 200. Kapacity tedy existují, jde jen o to, kdo za ně zaplatí víc.
Souboj o tankery: kdo koho přeplatí
V květnu a v červnu byla přeplácející stranou Asie. Každý z těchto měsíců změnilo směr dvanáct až třináct lodí — původně mířily do Evropy, nakonec kvůli vyšší ceně zamířily do Asie. To leccos vypovídá o tom, co se na trzích děje: cena není daná jen tím, co kdo prohlásí z pozice hlavy státu, ale i touto velmi hmatatelnou logistikou.
Opačným směrem, tedy ve prospěch Evropy, to zatím vypadá hubeně. V srpnu sice přibyly lodě z Kolumbie a Brazílie, kde skutečně mohlo jít o obchodní kalkul, ale tři lodě od Egypta mezi přeplacené rozhodně nepatří — ty se do Evropy dostaly úplně jinak. V červenci šlo o Brazílii a jednu nejmenovanou asijskou zemi, v červnu o jednu loď původně mířící do Egypta a dvě do Číny. Zkrátka: Evropa dosud vyčkávala a teprve teď se začne snažit.
Dron u egyptských břehů poslal tři lodě do Evropy
Konec července přinesl dronový útok na dvě lodě u egyptských břehů. Jedna z nich nebyla jen tak ledajaká — šlo o plovoucí regasifikační terminál, tedy technologii, která přijme náklad zkapalněného plynu a vrátí ho do plynného skupenství, aby se dal vtlačit do soustavy. Když je taková loď poškozená, vtláčet nelze.
Jeden z tankerů se zkapalněným plynem byl v okamžiku útoku už jen kousek od přístavu Damietta. Musel proto plout jinam — a plul do Evropy. Takto skončily tři lodě. Egypt má celkem pět těchto plovoucích jednotek, tři z nich leží jižněji v Suezu, další na východě, a právě damiettská je z hlediska dodávek nejlépe situovaná.
Mapa cen elektřiny na rok 2027: kdo platí za plyn a kdo má jádro
Spotové ceny dávají okamžitou informaci o tom, kdo má přebytek a kdo nedostatek, ale dlouhodobé kontrakty se přitom trochu zanedbávají. Roční kontrakt na elektřinu na rok 2027 v pásmovém odběru přitom mluví jasně. Česká republika je na 118 eurech za megawatthodinu, což je hodně. Německo je díky obnovitelným zdrojům o něco níž na 111 eurech — byť náklady se tam pak zase objeví jinde, v regulované složce.
Obrázek je konzistentní: kdo má podstatnou část energetiky postavenou na zemním plynu nebo je chronicky závislý na dovozu, je nad 100 eury. Kdo staví na jádru nebo na vodě, zůstává nízko — Francie, Norsko, Švédsko s vodou a jádrem, jaderné Finsko.
Výjimkou je Slovensko. Má významnou jadernou flotilu a co do poměru k velikosti vlastní energetiky se stává nejjadernější zemí světa, jenže je to smutný hrdina: visí na deficitním Balkánu a nasává vysoké ceny z Maďarska, Rumunska a dalších zemí. Španělsko je sice na plynu závislé, má ale mimořádné podmínky pro vodu, vítr i slunce a navíc plynovod Maghreb z Alžírska, takže není odkázané jen na to, co přiveze loď. Itálie zůstává chronicky deficitní a nejdražší z celé mapy je Irsko, což je ovšem speciální kapitola. Pohádka o tom, jak silová složka půjde dolů a zdražovat se bude jen ta regulovaná kvůli stavbě a řízení sítí, se tedy nekoná.
Německý skok o 31 eur a chybějících 20 procent kapacity
Ještě 26. února si Němci užívali silovou elektřinu za 80 eur za megawatthodinu. Nadšení z toho nebyli, ale dnes jsou vysoko nad stovkou — poslední hodnota ukazovala 111 eur. Rozdíl 31 eur mezi koncem února a dneškem je obrovský skok a nápadně připomíná začátek předchozí, plnotučné energetické krize.
K největšímu pohybu došlo až v posledních dnech a týdnech, což souvisí s vypršením levnějších zajištěných kontraktů na zemní plyn. Nastupují ceny, které už rizikovou prémii obsahují. V pozadí přitom stále leží základní fakt: světu chybí zhruba 20 procent kapacity na zkapalněný plyn, protože největší terminál na světě, ten katarský, je mimo provoz. A i kdyby mimo provoz nebyl a fungoval alespoň částečně, stejně by se z něj nic nevyvezlo — Hormuzský průliv zůstává zablokovaný.
Francii drží stranou jádro
Ve Francii je posun mnohem mírnější. Dlouhodobý kontrakt na elektřinu je na zhruba 67 eurech proti dřívějším 50 — takže si toho trh všiml, ale žádné drama to není. Francie je díky jaderné flotile silně přebytková a nemá kolem sebe sousedy, kteří by do ní ve velkém přelévali vysoké ceny. Na podzim a v zimě, až přestane foukat, se to samozřejmě může změnit.
Zásadní rozdíl je ale v roli, kterou tam zemní plyn hraje. V Německu, Španělsku a nejvýrazněji v Itálii plyn často běží celý den a plní i funkci pásmového zdroje, takže se přes pořadí nasazování zdrojů propisuje do ceny po celý den. Ve Francii je plyn čistá flexibilita — pásmo si Francouzi ukrojí jádrem, které je bezemisní a relativně levné, protože stojí už od sedmdesátých a osmdesátých let. Nové jaderné bloky jsou samozřejmě jiný příběh. Právě proto se hormuzská krize do francouzských dlouhodobých kontraktů nepropisuje tak silně.
Norské přehrady dostaly déšť
Přichází i pár dobrých zpráv. První je stav norských vodních rezervoárů. Velké přehradní elektrárny dělají zhruba 90 procent norské elektřiny, fungují velmi flexibilně a nejsou důležité jen pro Nory — Norsko dotuje svou elektřinou Dánsko, když tam nefouká, ale i Německo a Velkou Británii přes podmořské kabely, kvůli kterým doma bědují.
Ještě před pár týdny se rezervoáry blížily dvacetiletému minimu, pak začalo pršet a křivka se zvedla. Na šampaňské to rozhodně není, ale pokud počasí zůstane aspoň v deštivém režimu, dává to naději, že se Norsko nedostane ke spodní hranici a bude schopné podpírat kontinentální Evropu. Norský spotřebitel z toho radost mít nemůže, protože mu to zvedá cenu, norský výrobce naopak ano. Proti roku 2022, kdy byly norské vodní zásoby mnohem níž, je to v každém případě lepší výchozí pozice.
Francouzské jaderky nejsou v kondici roku 2022
Druhá dobrá zpráva je disponibilita francouzského jádra. Srovnání letošního roku s rokem 2022, kdy se sešlo úplně všechno špatné a nefungovalo prakticky nic, je jednoznačné — rozdíl je propastný. Letní útlum ve Francii je přitom jiného původu: jádro se muselo tlumit kvůli vysokým teplotám na Rhôně, kde stojí průtočné zdroje bez chladicích věží. Odstavený výkon dosáhl zhruba 10 gigawattů, což je vysoké číslo, a přesto Francie i v této chvíli vyvážela elektřinu skoro všemi směry. Teze, že francouzské jaderky dostaly úpal a Evropa kvůli tomu má drahou elektřinu, tedy neplatí.
Skutečný problém byl na Balkáně, kde ale u Dunaje také začalo pršet. Maďarská elektrárna Paks už jela na nějakých 1000 megawattů, což je oproti dřívějším 200 až 400 megawattům výrazná změna. Rumunská Cernavodă zůstává vypnutá. Když tyto dva jaderné zdroje chyběly, okamžitě se to propsalo do cen ve večerních špičkách — jakmile šlo slunce spát, najížděly plynové zdroje a vůbec všechno, co má kotel a turbínu.
Ve Francii se nic takového nedělo, protože redundance jaderných zdrojů je tam obrovská a ztracený výkon se zase někde našel. Letní zatížení navíc není proti zimě nijak dramatické; i při čtyřicítkách jde o menší nápor než v mrazech, protože Francouzi mají hodně přímotopů a tepelných čerpadel a elektřina je tam základ vytápění. Šedé pásmo v grafu ukazuje rozpětí disponibility z let 2015 až 2019 — a rok 2022 z něj vyčnívá jako naprostá anomálie. Pokud se Francie vrátí do šedého pásma, je to pro Evropu velmi dobrá zpráva, protože francouzská elektřina podpírá Belgii, Německo, Itálii i Švýcarsko. Strašení návratem do roku 2022 tím pádem neobstojí — což ovšem neznamená, že se dopady současné krize dají bagatelizovat.
Španělsko znovu odpojilo průmysl
Že krize nedopadá na bezvadně fungující soustavu, ukazuje i Španělsko. Znovu tam došlo na reakci na straně spotřeby — nástroj, který se aktivuje, když provozovatel soustavy nemá dostatek výkonu a zdroje, jež by mohly najet, jsou drahé nebo pomalé. Nejrychlejší a často i nejlevnější reakcí je odpojení nasmlouvaných odběratelů, typicky velkých průmyslových firem. Nemusí jít na nulu, stačí, když odběr o kus sníží — a dostanou za to zaplaceno.
Naposledy Španělé tento nástroj, kterému říkají SRAD, aktivovali ve výši 832 megawattů. Došlo k tomu 20. srpna, kdy prognostici netrefili spotřebu: ve Španělsku bylo víc bouřek, než se čekalo, a fotovoltaika vyrobila o 3000 megawattů méně, než počítala předpověď. Ve večerní špičce sice plynové zdroje najely velmi dynamicky, ale v kritickou šestou hodinu měl operátor k dispozici zhruba 4 gigawatty, které by najížděly pomalu nebo by byly drahé. Zvolil proto odpojení části průmyslu — bylo to rychlejší i levnější.
Od 15. července aktivoval španělský provozovatel přenosové soustavy Red Eléctrica tento nástroj pětkrát. Výkony se skoro pokaždé blížily 1000 megawattům, uspořená energie vždy přesáhla 1000 megawatthodin a ceny se pohybovaly kolem 200 eur za megawatthodinu; poslední aktivace vyšla relativně levně na 116 eurech. Že to funguje a negeneruje to obří ceny, je vlastně dobře — energetika není rigidní záležitost, kde by jelo pár velkých elektráren a zbytek se vezl. Jenže pět aktivací za měsíc je hodně a ukazuje to na zdrojově chatrnou soustavu, když si musí soustavně vypomáhat na straně spotřeby. Žádný z nástrojů by neměl převažovat, a ve Španělsku začíná SRAD převažovat nepříjemně. Stabilních zdrojů významně nepřibývá, spíš stagnují nebo ubývají, zatímco zdrojů závislých na počasí přibývá — soustava tedy bude rozkolísanější a tento nástroj se bude používat čím dál častěji ve stále více zemích.
Kolik krajiny stojí čtyři procenta elektřiny z větru
Okolo větrné energetiky se drží několik mýtů, které je užitečné oddělit od reálných negativních dopadů. Meteorolog Michal Žák, známý i z obrazovek České televize, jednoznačně odmítl, že by větrné turbíny mohly za extrémní sucho, vysoké teploty nebo změnu počasí — z fyzikálního hlediska je to vyloučeno. Co ovšem nepopřel, jsou dopady na mikroklima v bezprostředním okolí. Právě ty se pak nesprávně interpretují a používají jako baseballová pálka na větrníky jako takové.
Druhý mýtus se týká devastace krajiny kvůli pouhým čtyřem procentům elektřiny. Čísla ale vypadají jinak. V Česku se dnes točí zhruba 227 větrných turbín a loni z větru pochází přibližně jedno procento české elektřiny — na čtyřech procentech tedy zdaleka nejsme. Při současném počtu připadá jedna turbína zhruba na území o velikosti Prahy; představa obrovské Prahy s jedním větrníkem uprostřed dává poměry do správného měřítka.
Kdyby se mělo dojít na zmiňovaná čtyři procenta, nešlo by o čtyřnásobek turbín — nově stavěné stroje mají vyšší výkon. Jsou sice vyšší, ale vyšší neznamená hlučnější. Odhad vychází zhruba na 500 až 600 turbín, tedy jedna na území o velikosti Brna nebo Ostravy. Turbíny se samozřejmě shlukují do farem a některé koncentrace mohou překračovat estetickou mez, to nikdo nepopírá. Ale představa, že by kvůli čtyřem procentům elektřiny vypadalo Česko jako Rakousko, je mimo — už proto, že povolovací proces navzdory všem akceleračním snahám jednoduchý nebude.
Závěr
Evropa vstupuje do zimy s plynem, který se cenou vrací k závěru minulé krize, se zásobníky, jež se bez přeplácení Asie nenaplní, a s dlouhodobými kontrakty na elektřinu, které v Česku i v Německu překročily hranici sta eur. Fyzického nedostatku se bát nemusíme — problém je cenový. Útěchou zůstává, že francouzské jádro ani norská voda nejsou v kondici roku 2022, takže srovnávat současný stav s tehdejším kolapsem by bylo přehnané. Trvalejším problémem je něco jiného: soustava, do níž krize přichází, sama o sobě zdrojově sílí jen pomalu, a čím dál častěji si musí vypomáhat odpojováním průmyslu.
