Hormuzským průlivem dnes proplouvá jen zlomek lodí oproti době před válkou a kolik přesně, neví nikdo. Katarský komplex Ras Laffan, největší LNG terminál na světě, přišel na roky o velkou část kapacity. Evropa přitom musí před zimou naplnit zásobníky a plyn na trhu TTF zdražuje už čtvrtý týden v řadě. Rozbor stojí na grafech z otevřených dat – od PortWatch přes Gas Infrastructure Europe po analytické centrum Bruegel.
Východiskem je takzvané energetické trilema: na prvním místě bezpečnost dodávek, na druhém cenová dostupnost a teprve na třetím udržitelnost. Aby šlo toto pořadí dodržet, nesmí se žádná technologie zakazovat jen proto, že se někomu nelíbí – každá má svůj potenciál i limity. Třicet let se přitom do nových zdrojů neinvestovalo, a nikoho proto nemůže překvapit, že jich je málo. Zdravý stav je takový, kdy výrobce elektřiny nejen inkasuje, ale odkládá si i na nový zdroj a spotřebitele přitom ekonomicky nezničí.
Útokům na energetickou infrastrukturu v Německu, které eskalují a začínají dopadat přímo na výrobní zdroje, se věnuje placená část pořadu. Úvodní upoutávka naznačuje rozsah: pachatel jednoho z útoků vyřadil hned několik hnědouhelných bloků o souhrnném výkonu zhruba 3000 MW. Škoda takového rozsahu není legrace a pachatele je namístě nazývat teroristy. Článek shrnuje volně dostupnou část věnovanou plynu a ropě.
Kolik lodí proplouvá Hormuzem, nikdo přesně neví
Před válkou proplouvalo Hormuzským průlivem 80 až 100 lodí denně, medián se držel kolem 85. Dnes se čísla podle zdroje rozcházejí. PortWatch, který se aktualizuje jednou týdně a pracuje jen s dostupnými daty, napočítá zhruba šest lodí denně, data pojišťoven dvanáct a analytická firma Kpler asi třináct. Spousta lodí má navíc vypnutý AIS, tedy vysílač, který hlásí polohu, a do statistik se vůbec nedostane. Předválečný stav se nevrátil – provoz se ustálil na úplně jiné úrovni.
Proměnila se i skladba lodí. LNG tankery průlivem stále projíždějí, jen jich je méně. Nejvíc ubylo drobnější dopravy. Pojistné za průjezd vystoupalo až na čtyřicetinásobek a to si může dovolit spíš velký tanker, který pluje s eskortou nebo při ománském pobřeží. Kdo veze kontejnerovou lodí levné zboží z Číny, třeba vonné tyčinky nebo suvenýry prodávané pod Karlštejnem, prémii platit nebude a dovoz raději omezí.
Ropa: sedmnáct milionů barelů denně, nebo osm?
Před válkou proplouvalo Hormuzem zhruba 20 milionů barelů ropy denně. Spojené státy dnes tvrdí, že je to 17 milionů, tedy skoro stejně. TankerTrackers uvádí 9 milionů a klouzavý sedmidenní průměr 8 milionů. PortWatch ukazuje propad ještě hlubší, zhruba na desetinu původních hodnot. Počítá ovšem jen s loděmi, které mají zapnutý vysílač a průjezd oficiálně hlásí – a to ve chvíli, kdy po nich někdo střílí rakety, není nejrozumnější.
Americká čísla nafukuje metodika: sčítají a kumulují různé hodnoty a započítávají i překládky, takže náklad přeložený z lodi na loď se objeví dvakrát. Jako v každém válečném konfliktu jde i tady o informační válku s dezinformacemi a přikrášlováním na obou stranách. Ve Spojených státech navíc roste cena benzinu a americké vládě se politicky hodí hlásit, že se ropa vrací k normálu. Před volbami v polovině volebního období potřebuje dobré zprávy.
Data z PortWatch přesto ukazují, že průliv zůstává do jisté míry průjezdný. V červenci přišla vlna optimismu, když dohoda umožnila tankerům projet, od té doby ale provoz znovu klesá. Roste naopak poměr přepravené tonáže k počtu lodí: průlivem jezdí spíš větší plavidla, u kterých se pojistná prémie rozloží do většího množství barelů.
Plyn nemá kudy objet
Největší problém Hormuzu není ropa, ale plyn. Ropa má alternativní trasy a z oblasti se dostane i jinudy. Zkapalněný plyn takovou možnost nemá. Představa, že by se kousek převezl, třeba v Saúdské Arábii znovu zplynil, prohnal jiným potrubím a jinde opět zkapalnil do tankeru, je nereálná. I proto plyn meziročně výrazně zdražil a cena poroste dál.
Klíčovou infrastrukturou jsou LNG terminály – zkapalňovací na straně vývozce i odpařovací na straně dovozce. Propojují dva světy: zkapalněný plyn na moři a plyn v potrubí. Ukázalo se to v roce 2022, kdy Německo a další evropské země horlivě stavěly nové terminály. Zařízení jsou drahá a složitá, a kdo je rozbombarduje, vyřadí je na několik let.
Ras Laffan: lodě se vrátí, plyn ne
Přesně to potkalo katarský Ras Laffan, největší LNG terminál na světě. Po zásazích z nominální kapacity zhruba 77 milionů tun ročně podle odhadů reálně vyrábí jen 38 až 40 milionů. Příměří na tom nic nezmění: na opravu se podle odhadů čeká tři až pět let. Technologie na zkapalňování plynu je vzácná, ovládá ji jen málo firem a postavit výrobní linku na turbíny nebo další komponenty není jednoduché. S mírem se do průlivu vrátí lodě, ale plyn z Ras Laffanu ne. Návrat k původní kapacitě je otázkou let – a případný další teroristický útok na jinou infrastrukturu by situaci ještě zhoršil.
Vývoj je navíc tak rychlý, že se nedá stíhat. Při pondělním natáčení nebylo jasné, zda americký prezident Donald Trump znovu vyhlásil příměří, nebo naopak válku.
Katar kvůli škodám uplatnil vyšší moc (force majeure), prodlouženou do listopadu, a zřejmě ji bude prodlužovat dál. Vyšší moc brání smluvním partnerům vymáhat pokuty a sankční doložky. Je to legitimní postup: Katar nemůže za to, že na jeho území dopadaly rakety a zničily část kapacity.
Zásobníky: procenta neříkají všechno
Evropské zásobníky jsou v průměru naplněné zhruba na 66 %, Česko má přes 70 %. Stav je pod dlouhodobým průměrem, a to se blíží zima – topná sezona startuje koncem října či v listopadu. Aktuální data zveřejňuje například Gas Infrastructure Europe nebo portál oEnergetice.
Evropa proto s plněním spěchá. V některých zemích včetně Německa přibývaly až tři desetiny procentního bodu denně, což je obrovské množství: Německo má zhruba čtvrtinu veškeré kapacity a je největším spotřebitelem plynu v Evropě. Vysoké ceny lákají LNG tankery, které se začaly stáčet k Evropě. V pondělí ráno stála megawatthodina na TTF 75 eur.
Na zásobník se ale nedá dívat jen jako na objem. Čím víc plynu v něm je, tím vyšší je tlak a tím víc se dá denně vytěžit. S klesajícím tlakem jde plyn ven hůř a část musí zůstat uvnitř jako takzvaný polštářový plyn, aby zásobník vůbec fungoval. Rozdíl mezi naplněním na 60 a na 80 procentech proto není jen rozdíl v kapacitě. Zásobníky navíc nebývají kaverny, jak si je lidé představují, ale nejčastěji vytěžená ložiska, kde plyn drží porézní hornina.
Zdražení dorazí k domácnostem na jaře
V Česku meziročně roste cena elektřiny, plynu i emisních povolenek a růst bude pokračovat. Výrazně se zvedá i cena ročního kontraktu na rok 2027. Koneční spotřebitelé to podle odhadu pocítí zhruba v únoru či březnu příštího roku, i když ne v poměru jedna ku jedné.
Dodavatelé totiž nakupují energii postupně podle očekávaného diagramu spotřeby a mnozí mají nakoupeno dopředu. Zjednodušeně: dosud měli molekuly plynu nakoupené za 25, teď je budou mít za 70. Postupný nákup má i odvrácenou stranu – zdražení se v cenách drží dlouho, protože plyn nakoupený draho se musí draho i prodat.
Doporučení pro domácnosti zní: udržovat si s dodavatelem dobrý vztah, a pokud nabízí fixaci, zafixovat. Novou fixaci s náběhem po konci stávající smlouvy lze sjednat i čtyři měsíce předem.
Z Evropy mizí průmysl
Analytické centrum Bruegel sleduje poptávku po plynu od roku 2016. Poslední aktualizace je z druhého čtvrtletí 2026, graf proto končí prvním čtvrtletím. Proti průměru let 2019 až 2021 ukazuje zásadní změnu. Uskromnily se domácnosti i firmy. U domácností kolísá spotřeba se sezonou, u průmyslu ne: jeho poptávka zůstává trvale nízko a ukazuje jediné – deindustrializaci.
Spotřeba plynových elektráren je v grafu vedena zvlášť, jde tedy skutečně o průmysl: hutnictví, těžší výrobu a navázanou chemii. Hutnictví, výroba nekovových minerálů a další obory klesly zhruba o 10 %, chemie asi o 15 %. Výroba závislá na plynu z Evropy zmizela a investoři hledají levnější energii v Číně nebo v Americe. Zda je to úspěch, nebo neúspěch, ať posoudí jiní. Jde ovšem o obory, které Evropa potřebuje.
Evropa musí přeplatit Asii
Na evropském trhu TTF stál plyn v době příměří kolem 44 eur za megawatthodinu. Srpnové minimum bylo zhruba 51 eur, zářijový kontrakt je na 74 eurech a minulý týden se obchodování uzavřelo nad 70 eury. Plyn zdražuje čtvrtý týden v řadě.
Evropa teď sprintuje. Aby naplnila zásobníky, musí přeplatit Asii a dostat plyn do nádrží takřka za každou cenu – a to bude stát peníze. Tanker s LNG je balíček na kolečkách: otočí se tam, kde za náklad zaplatí víc.
Závěr
Hormuz se může znovu otevřít a lodě se mohou vrátit, výpadek Ras Laffanu ale potrvá roky a Evropa bude o každý tanker soupeřit s Asií. Zásobníky se plní draze, zdražení se k domácnostem dostane na jaře a průmysl závislý na plynu z Evropy už odchází. Kdo má možnost energie zafixovat, neměl by otálet.
