Tvrzení politiků, že se Česku podařilo „odstřihnout od Ruska", zní dobře, ale energetickou realitu popisuje jen z poloviny. Klíčové slovo totiž není závislost, nýbrž diverzifikace — schopnost nakupovat plyn od různých dodavatelů a hlavně různými přepravními cestami. A právě o tu jsme přišli. Energetický expert Pavel Janeček, bývalý generální ředitel Pražské plynárenské, na příkladech ukazuje, proč je potrubní plyn levnější než zkapalněný LNG, proč diverzifikace neznamená pouhou výměnu obchodního partnera a proč by stát měl držet strategickou energetickou infrastrukturu ve vlastních rukou.
Proč je potrubní plyn levnější než LNG
Rozdíl mezi plynem dopraveným potrubím a zkapalněným zemním plynem (LNG) je především v nákladech. U potrubního plynu stačí odepsaný plynovod a kompresorové stanice — komodita se vytěží a putuje trubkou rovnou k zákazníkovi. LNG naproti tomu nese celý řetězec dodatečných nákladů: zkapalnění, udržování na teplotě minus 162 stupňů Celsia, kriogenní transport přes oceán, opětovné zplynování a teprve pak vstup do distribuční sítě. Přes existující potrubní systém je tak plyn jednoznačně levnější.
Cena se přitom odvíjí od burzy — pro Evropu od nizozemského hubu TTF v Rotterdamu, kde se obchoduje takzvaná spotová cena, tedy „tady a teď". Od ní se pak odvozují všechny ostatní plynové produkty. Konečná cena pro zákazníka záleží na tom, jak velkou část svého portfolia má obchodník zajištěnou dlouhodobými kontrakty, kolik nakupuje na spotu, jak spekuluje a jaké si nasazuje marže. Na spotu se aktuálně pohybuje cena kolem 40 eur za megawatthodinu, dlouhodobé kontrakty těsně pod tím — zhruba dva a půlkrát dráž než kolem roku 2016, kdy byl plyn s cenou okolo 14 eur za megawatthodinu jeden z nejlevnějších v Evropě.
Diverzifikace není totéž co odstřižení od Ruska
Diverzifikace znamená, že máte rozdílné možnosti nákupu plynu — a nejde jen o jiného obchodního partnera, ale také o různé přepravní cesty. V roce 2016 bylo Česko diverzifikováno velmi dobře: plyn se dal nakupovat západní cestou přes Německo i východními cestami přes několik plynovodů. To, co se dnes vydává za diverzifikaci, je ve skutečnosti pravý opak — odpojili jsme se od východní cesty a napojili se výhradně na cestu západní. Mít víc dodavatelů, ale jen jeden směr, není diverzifikace, nýbrž nová jednostranná závislost.
Vrátit se zpět k nějaké výhodnější ceně je principiálně možné — východní směr nemusí znamenat jen Rusko. Za ním leží Kazachstán, který také těží plyn, jenže jeho přeprava do Evropy přes ruskou soustavu dnes není pro Rusko strategicky výhodná. Obchodovat by se v budoucnu dalo i s Ázerbájdžánem nebo posilovat cesty přes Balkán. Obnovení obchodu s Ruskou federací je teoreticky možné, ale za současné války si ho lze jen těžko představit.
Strategická infrastruktura patří státu
Přes území Česka vede přepravní plynovodní soustava NET4GAS a jsou tady plynové zásobníky — a to je strategická záležitost. Stát by měl strategickou infrastrukturu vlastnit: bez kontroly nad takzvaným utility byznysem (voda, plyn, elektřina) nelze stát efektivně a bezpečně řídit. Není to otázka levicovosti nebo pravicovosti, je to otázka bezpečnosti státu. Nutnost převzít NET4GAS do státních rukou zazněla už v roce 2022 — a nakonec se tak skutečně stalo, soustavu dnes vlastní stát. Kdyby se s koupí čekalo, byla by násobně dražší.
Energetická bezpečnost je přitom oblast, kde evropský společný trh funguje jen do chvíle, než o ni jde. V momentě, kdy se Evropa ocitla krátká s plynem — po zastavení východních dodávek a před zajištěním těch západních — se ukázalo, že každá země hraje sama za sebe. Bližší košile než kabát. Proto musí mít energetickou bezpečnost pod kontrolou český stát, a patří do ní i pohonné hmoty.
Ruský plyn z evropského trhu nezmizel
Ruský plyn do Evropy stále proudí — jen jinou cestou. Potrubní dodávky východní stranou na území Česka skončily, plyn z družby v plynovodu Bratrství už neteče. Maďarsko a Slovensko sice ruský plyn dál odebírají, ale jižní cestou přes Černé moře (TurkStream), nikoli původním severním plynovodem. Mezitím se ruský plyn začal víc zkapalňovat — u Vyborgu v Baltském zálivu poblíž Petrohradu, odkud LNG tankery míří do Německa, kde se zplyňuje a putuje k nám západní cestou.
Že ruská komodita z evropského trhu nezmizela, dokládají i čísla. Za první tři měsíce roku nakoupily Francie a Belgie historicky největší množství ruského zkapalněného zemního plynu. Ruský plyn dál proudí i do Německa. A protože veškerý plyn nakupujeme přes německou přepravní soustavu, nelze vyloučit, že ruskou molekulou topí i česká domácnost — v přepravní soustavě se plyn mísí a nikdo explicitně nezkoumá, jestli je daná molekula ruská, norská, nebo americká. Na tankeru, který připluje s LNG, je americká vlajka a americká faktura, jenže původ samotné suroviny už tím garantován není.
Petrodolar, Trump a logika vysokých cen
Dění kolem Hormuzského průlivu, klíčové tepny světové energetiky, má svou ekonomickou logiku. Americký prezident Donald Trump dokázal dramaticky zvýšit ceny energií — a právě o to podle této perspektivy šlo. Cílem je prodloužení funkčnosti petrodolaru, tedy systému, v němž se ropa a energie obchodují za americké dolary. Země vyvážející ropu pak za dolary nakupují americké dluhopisy, což upevňuje dolar jako hlavní rezervní měnu světa. Otevřenou otázkou zůstává, jak dlouho tento systém vydrží — Čína hraje zásadní, byť skrytou roli a před posledním konfliktem dramaticky navýšila své zásoby plynu až na 300 dní dopředu. Část transakcí mezi Íránem a zeměmi Perského zálivu už dnes neprobíhá v dolarech, ale v bitcoinu nebo v čínském renminbi.
S evropskou energetickou závislostí souvisí i dohoda, podle níž má Evropská unie v příštích třech letech nakoupit americké energie za 750 miliard dolarů. To je důvod, proč se LNG bude spíš dovážet, než aby se v Evropě investovalo do těžby vlastního plynu metodou frakování. Že jsou komodity drahé, není náhoda — drahé jsou kvůli emisním povolenkám, kvůli chybějící diverzifikaci a kvůli obchodování přes lipskou burzu. Mimochodem provozovatelem této burzy je soukromá společnost; v době energetické krize musel stát ručit za margin, který tehdejší ČEZ neměl z čeho na lipské burze složit.
Zelené technologie, dotace a domácí zdroje
Takzvaná moderní energetika se neobejde bez dotací — a dotace jsou samy o sobě problém. U tepelných čerpadel i drobné fotovoltaiky platí, že v okamžiku, kdy skončí dotace, skončí i byznys; návratnost často chybí. Tvrzení, že zelené technologie mají větší přidanou hodnotu a zajistí prosperitu, je tak postavené na hlavu. Elektromobilita je komplementární součást dopravy, ne náhrada — baterie jsou pořád chemie a slibovaný zlom v hustotě náboje, o němž se mluvilo už v 90. letech, nepřišel. Vodík zase naráží na vysokou cenu výroby, nebezpečnou distribuci a třikrát nižší výhřevnost než zemní plyn; jako masová doprava osob nedává smysl, nanejvýš jako řešení pro autobusy.
Čína přitom vyrábí obrovské množství elektromobilů, exportuje je do Evropy a přes evropské dotační programy fakticky podlomila evropský automobilový průmysl. Cesta ven vede přes vlastní zdroje: Česko má na svém území uhlí, které generuje kolem 40 procent energetického mixu, a zbavovat se ho lehkovážně ve prospěch dovozových surovin není rozumné. Odsířené a odpopílkované uhelné elektrárny mohou dát domácímu průmyslu šanci přežít — pokud se naopak veškerý energetický mix převede na dovozové technologie, ztratí stát kontrolu nad nákladovostí průmyslu.
Také zastropování cen pohonných hmot vládou je mimořádné opatření, proti kterému z principu nelze nic namítat, ekonomicky ale správné není — trh je trh. Vzniká navíc mylný dojem, že energie a pohonných hmot je dost, takže lidé nezaznamenají skutečný rozsah problému. Srovnávat ceny pohonných hmot v Polsku a v Česku je přitom nefér: Poláci mají rafinérie, jejichž vlastník Orlen má dlouhodobý vztah se Saudi Aramco a dokáže si zajistit vstupní surovinu. Orlen sice vlastní i rafinérie v Litvínově a Kralupech, jenže o vstupní komoditu pro ně rozhoduje vlastník, ne český stát — tuto možnost Česko ztratilo.
Závěr
Energetická debata se příliš často vede v rovině symbolů a politických hesel, místo aby se držela ekonomických faktů. Diverzifikace, která ve skutečnosti znamená napojení na jediný směr, není bezpečnost, nýbrž nová zranitelnost. Stabilita a předvídatelnost cen, vlastnictví strategické infrastruktury státem a důraz na domácí zdroje včetně uhlí jsou podle této perspektivy cestou k tomu, aby v zemi přežil průmysl a aby lidé nebyli systematicky přepláceni na energiích. LNG není zázrak, ale drahá nutnost — a opravdová diverzifikace je víc než politické gesto odstřižení od Ruska.
