Dlouhodobý kontrakt na zemní plyn se obchoduje kolem 50 eur za megawatthodinu, měsíční přelezl 70. Poradenské společnosti mezitím přestaly předpokládat, že se Hormuz do konce roku otevře – a to je proti dosavadním odhadům obrat.
Zásobníky jsou na pětiletém minimu, Německo na patnáctiletém
Evropa vstupuje do topné sezony s nejnižší naplněností zásobníků za pět let. Německo je na patnáctiletém minimu a to je jiná liga: leží v něm až čtvrtina veškerého plynu uskladněného v Evropě a zároveň jde o největšího evropského spotřebitele – na vytápění, na elektřinu i pro průmysl.
Uklidňující zpráva zní, že infrastruktura mezitím povyrostla. Analytici z Montelu upozorňují, že dodávky LNG jedou a křivky zatím nerostou panicky, jen pozvolna. Fyzicky plyn nejspíš nedojde. Řeč je o ceně.
Všichni teď hledí na březen. Jestli se do listopadu podaří naplnit sklady na sedmdesát nebo osmdesát procent, rozhodne o tom, s čím Evropa dojede na konec zimy. Hlavní proměnnou zůstává počasí. Mírná zima se ustát dá. Tuhá zima je ta jedna věc navíc, která systém položí. V analýzách to stojí doslova: už se nesmí nic pokazit. Ani bezvětří, ani sucho v Norsku, ani Norsko, které se otočí zády.
Proč se trh po výpadku Kataru nezhroutil
Mezinárodní energetická agentura sestavila v červnu bilanci toho, co se na trhu vlastně stalo. Výpadek Kataru znamená minus 35 miliard kubíků zemního plynu, a to jen za čtyři měsíce od března do června. Pro srovnání: Česká republika spotřebuje sedm miliard kubíků za celý rok.
Trh po takové díře nepadl, protože vypružil hned na několika stranách. Nové kapacity přidaly 18 miliard kubíků. Lepší plnění terminálů dalších devět – když má terminál dost přívodního plynu, jede na vyšší výkon, než na jaký byl zvyklý. Přisadila si Severní Afrika i Norsko. Zbytek dorovnala nižší spotřeba domácností a hlavně energetika s průmyslem, které zefektivnily provoz.
Sedmdesát eur znamená pro odběratele dvojnásobek
Měsíční kontrakt přelezl 70 eur. Proti stavu před čtyřmi měsíci je to krát dva a firmě, která odebírá hodně, je jedno, jak se k tomu číslu došlo – prostě platí dvojnásobek.
Plyn přitom stojí na začátku výrobního řetězce. Je to primární vstup, který se dál přetavuje v chemii a v další produkty, takže zdvojnásobení té nejelementárnější položky se propíše do všeho, co za ní následuje. Inflace se nabízí sama. Podceňovat to nelze.
Horší scénář je ale jiný. Úspora, kterou statistika vykazuje jako vyšší efektivitu průmyslu, může být ve skutečnosti odchod. Prostor ke skutečnému zefektivnění tady pořád je, jenže jakmile jednou padne rozhodnutí výrobu přesunout jinam, zpátky se nevrací.
Uhlí se vrací do hry, emisní cíle jdou stranou
Uhelný spread v podání Mezinárodní energetické agentury ukazuje cenový rozdíl mezi výrobou elektřiny z uhlí a ze zemního plynu. V průběhu roku 2025 se náklady uhelných elektráren krátkodobě dostaly nad plyn. Uhlí se tím stalo závěrným zdrojem, marže spadla prakticky na nulu a výrobci to chtěli zabalit. Zajištění je drželo nad vodou, trend byl ale jednoznačný.
Někdy kolem letošního ledna a února se křivky protnuly. Plyn je teď na výrobu elektřiny výrazně dražší než uhlí a uhlí se vrací do hry.
Z pohledu klimatických cílů je to špatná zpráva. Na megawatthodinu vyrobenou z uhlí padne zhruba jedna emisní povolenka, u plynu je to 0,4. Uhlí přitom mělo být z merit order listu postupně vytlačováno. Místo toho jsme jednu závislost vyměnili za druhou – plyn se stejně dováží – a navíc jdeme proti vlastní logice snižování emisí. Až bude nejhůř, nastartuje se všechno, co je po ruce, včetně mazutových zdrojů. Elektřiny bude dost. Otázka zní, za kolik.
Plynu bude dost. Jenže až kolem roku 2028
Finální investiční rozhodnutí za posledních dvanáct let ukazují jednoho jasného dominanta: americké projekty. Za nimi se rýsuje Katar, byť dnes není kudy vyvážet, a dále Argentina, Austrálie, africké země i Rusko. Roční kapacity se počítají ve vyšších desítkách miliard kubíků.
Výhled nových kapacit do roku 2030 vypadá podobně. Amerika dominuje, Katar jí sekunduje v letech 2027 až 2029, přidávají se Kanada, Mexiko, Nigérie a Mosambik. Naplánováno je toho opravdu hodně a otázka zní jen, odkdy začne převis nabídky.
Rok 2028 ani 2029 ovšem nikomu nepomůže letos v lednu. Evropská strategie navíc míří jinam: pryč od fosilních paliv. Vypráví se, že postavíme vysoce účinné paroplynové zdroje připravené na vodík a jednoho krásného dne je překlopíme na zelený vodík. Nestane se to. Právě proto je rozumné počítat s plynem – a mít ho zajištěný v dlouhodobých kontraktech.
S Katarem padly i dlouhodobé kontrakty
Dokud Katar fungoval, měla evropská skladba nákupu zdravý spodek: dlouhodobé kontrakty s Katarem. Nad nimi ostatní dlouhodobé smlouvy a teprve nahoře spot, kam se nikdo dobrovolně nehrne, protože nejistota tam bývá veliká.
Ten spodek zmizel. Katar aktivoval doložku o vyšší moci a z dlouhodobého kontraktu se stal papír. V první chvíli šlo o šok pro všechny zúčastněné, dnes se ale těžební společnost dívá na cenu a ta hraje v její prospěch. Šance vrátit se po uklidnění situace k původním cenám není nulová. Sázet na to, že ji využijí všechny strany, se ale nevyplácí.
Spotový sloupec mezitím roste. A když měsíční kontrakt stojí 70 eur, přestává být sázka na krátkodobý nákup sranda. Bez dlouhodobých kontraktů jde o hazard s energetickou bezpečností.
Přetahovaná o tankery: Asie přeplácí, Evropa čekala
Přetahovaná o lodě s LNG má jednoduchou logiku. Když Evropa platí víc než Asie, tankery se otáčejí k evropským terminálům. Když přeplácí Asie, plují opačným směrem.
Na začátku roku 2023 vyhrávala Evropa, pak dlouho Asie, přičemž evropské epizody přicházely vždycky v prvních měsících roku. Letošek začal dobře a v březnu se zlomil. Od té chvíle jede Asie jako vzteklá, protože ví, že má problém, a přeplácí.
Evropa čekala. Kdyby si v březnu připustila, že se Hormuz nemusí do konce roku otevřít, vypadala by křivka jinak. Vsadilo se na otevření a přepočítalo se.
Srovnání navíc pokřivuje odlišná stavba trhů. Japonsko, Jižní Korea i Čína fungují jinak než plně liberalizovaný evropský trh, kde o nákupu rozhodují soukromé subjekty podle vlastní komerční kalkulace.
Kdo bude plnit zásobníky, když cena klesá
Otázka na příští rok zní, kdo zásobníky naplní. Pokud trh uvidí klesající cenu, motivace nakupovat do skladu prudce padá – nikomu se nechce kupovat dráž, než bude za měsíc. Plnit se přitom bude muset začít dřív, aby se to vůbec stihlo.
Rozdíly mezi firmami jsou už teď velké. Někdo je plně zasycený, protože nakoupil dlouhodobě v lednu a v únoru, a udělal to bez hlubší obchodní rozvahy: nechtěl řešit nákupy o prázdninách. Takové štěstí ale většina mít nebude.
Že jde o reálný problém, potvrzuje Německo. Tamní resortní ministerstvo oznámilo, že v případě nutnosti plnění zásobníků zadotuje. Zasypat trh penězi sklady naplní – a zároveň vyžene ceny ještě výš.
Scénáře Evropské komise: 80 eur ve čtvrtém kvartálu
Sama Evropská komise zveřejnila 27. května odhad čtvrtletních průměrů ceny zemního plynu ve třech scénářích.
Nejnižší je předválečný, tedy stav, jako by se nic nestalo: kolem 30 eur za megawatthodinu. Prostřední počítá s rychlým vyřešením situace do května či června – startuje někde nad 40 eury a pomalu klesá, jenže na předválečnou úroveň se vrací až na konci roku 2027 a i pak zůstává prémie zhruba deset eur.
Nejvyšší scénář platil v květnu za pesimistický. Dnes je z něj optimistický, protože pořád předpokládá, že se situace do konce roku vyřeší. Pro čtvrtý kvartál letošního roku počítá s 80 eury za megawatthodinu. K tomu číslu už dnešní trh daleko nemá.
Všechny tři varianty přitom stojí na jednom předpokladu: že válka někdy skončí. Její konec se ohlašuje týden co týden, Donald Trump ji ukončuje s železnou pravidelností a trh se podle toho neřídí.
Trojciferný plyn a elektřina za tři sta eur
Odhady se zvedají. Morningstar mluví o 90 až 120 eurech za megawatthodinu, pokud přijde tuhá zima, a i to působí spíš optimisticky. Goldman Sachs čeká cenu nad 100 eur – Evropa bude muset přeplatit Asii a zároveň naplnit sklady. Před několika týdny zazněl odhad 110 eur pro případ, že se Katar nevrátí a zima bude chladná. Shoda se posouvá k trojcifernému číslu.
Co to udělá s elektřinou, se dá spočítat na papíře. Když plyn stojí kolem stovky, samotné palivo v plynové elektrárně vychází zhruba na dvojnásobek, tedy 200 eur za megawatthodinu. S emisní povolenkou jsme na 230 až 240 a to ještě nejsou započtené další náklady. Odhad se pak dostává ke 300 až 350 eurům za megawatthodinu. Dlouhodobě je to neudržitelné číslo.
A nejde o teorii. Denní aukce skončila ve Švýcarsku na průměru 158 eur za megawatthodinu. Itálie se drží kolem 200 celý den, protože tam plyn jede od rána do večera. Extrémní špičky ke 400 nebo 500 eurům sice nepřicházejí, jenže trvale vysoký průměr je ve výsledku horší.
Praha je největší odběratel elektřiny a vlastní zdroj nemá
Pražské energetice rozumí do hloubky málokterý politik; jedním z mála je zastupitel Jan Chabr. Připomínkou toho, jak je metropole zranitelná, zůstává výpadek ze 4. července 2025.
V areálu bývalé teplárny Malešice se zvažuje paroplynová elektrárna o výkonu 600 MW. Jde o brownfield s hotovým připojením, což je z hlediska přípravy stavby velká výhoda.
Proti tomu stojí námitka, že je to zbytečně drahá investice a že by stačily baterie a solární panely. Jenže ani baterie, ani soláry nejsou flexibilní stabilní zdroj, který podrží síť ve chvíli, kdy je to potřeba. Paroplynový zdroj někde vzniknout musí a těžko hledat lepší místo než největšího odběratele v zemi. Uživit se ovšem dokáže jedině na kapacitních platbách.
Závěr
Fyzického nedostatku plynu se Evropa nejspíš nedočká. Dočká se ceny, kterou zaplatí průmysl, domácnosti i veřejné rozpočty. Zásobníky jsou nejprázdnější za pět let, katarské dlouhodobé kontrakty padly, Asie přeplácí a analytici se sbíhají u trojciferného čísla.
K tomu se přidává Norsko, jehož ministr energetiky prohlásil, že zelenou baterkou Evropy být nechce a že tak to ostatně nikdy nebylo myšleno. Rozhodne počasí a konec války. Ani na jedno se spolehnout nedá a plán B, který by nestál na plynu, zatím nikdo nemá.
