Opoziční poslanec Marián Jurečka strávil část léta na kombajnu a do politického podzimu se vrací s jednou hlavní tezí: spory o střet zájmů premiéra jsou pro běžného člověka vedlejší, protože o jeho životě rozhoduje státní rozpočet. Právě v něm se podle něj ukazuje, že vládní koalice slibovala jedno a dělá druhé. Kritika ale nestačí, a tak přidává i vlastní počty, kde by hledal padesát miliard úspor a odkud by vzal dalších sto sedmdesát miliard příjmů.
Dotace Agrofertu: opatrnost místo soudních výroků
Pozastavení části dotací Agrofertu kvůli potenciálnímu střetu zájmů premiéra Andreje Babiše se týká zhruba 77 milionů korun. Zkušenost čtyřletého působení v čele ministerstva zemědělství vede Jurečku k jednoduchému závěru: na jeho místě by výplatu zastavil do chvíle, než se věc právně vyjasní. Nejde o soud nad tím, jak to dopadne, ale o prevenci. Pokud by to skončilo v neprospěch Agrofertu, byly by peníze už venku a vymáhal by je zpátky český daňový poplatník. Až přijde finální stanovisko černé na bílém, buď se doplatí, nebo se nevyplatí nic a žádná škoda nevznikne.
Verzi, že celou věc rozjely stížnosti Pirátů a STAN posílané do Bruselu, přitom sám nesdílí. Evropská komise se na strukturu svěřenského fondu a na detaily kolem něj ptala už ve chvíli, kdy Babiš nastupoval do funkce premiéra, a chtěla je vidět bez ohledu na podněty od někoho dalšího. Vyjasnit se to navíc musí i mimo zemědělství, protože holding podniká i jinde. Lidovci sami do Bruselu udání neposílají; od toho mají europoslance, který má upozorňovat na nesrovnalosti v rámci svých kompetencí.
Rozpočet jako zhmotnění volebních slibů
Rozbité silnice, čekání u lékaře a kvalita škol nejsou od rozpočtu odtržená témata, ale jeho přímý důsledek. V návrhu rozpočtu je z devadesáti procent obsaženo všechno, co vláda lidem za rok reálně doručí, takže kam jdou naše daně a jak vzniká schodek je pro voliče praktičtější otázka než spory o svěřenské fondy. Na silnice druhých a třetích tříd míří v návrhu nula, přestože loni Martin Kolovratník v opozičních lavicích křičel, že dvě miliardy nestačí a je potřeba přidat. Screeningové onkologické programy dostávají o třicet procent méně, ačkoli volební noviny hnutí ANO slibovaly jejich posílení. Na bydlení, které samo hnutí označovalo za klíč k porodnosti, jde o dvacet procent méně. A schodek je proti slibům skoro o sto miliard vyšší.
Zvláštní na tom je, že návrh rozpočtu vlastní koalice pořádně nikdo nehájí. Premiér dává najevo, že s ním nesouhlasí, členové vlády tvrdí, že o něm nevěděli, jednomu z nich chybí šest miliard na mandatorní výdaje a koaliční partneři z Motoristů a SPD oznamují, že do konce září budou chodit za ministryní financí Alenou Schillerovou a chtějí schodek snížit o dvacet až osmdesát miliard. Nabízí se otázka, co dělali od dubna a proč své úsporné nápady neuplatnili tehdy. Provozní rozpočty ministerstev zdravotnictví a financí přitom vzrostly o pětadvacet procent v době, kdy vláda všem ostatním vzkazuje, že se musí šetřit.
Sliby, docházka a jeden hlas navíc
Výtku, že opozice hlásí armagedon a pak jí nestojí za to dorazit v plném počtu k hlasování, bere Jurečka konkrétně. Ze šestnáctičlenného klubu lidovců chyběli při úterním jednání dva, jeden na zahraniční pracovní cestě, druhá kvůli povinnostem v regionu. Za ostatní opoziční kluby mluvit nemůže a dlouhodobě zastává názor, že poslanci ve sněmovně prostě mají být. Korektní je podle něj dodat, že ten den chyběl i premiér.
Zajímavější je pro něj aritmetika na druhé straně sálu. Koalice si na konci srpna poskládala přesně stojedna hlasů, aby přehlasovala prezidenta. Dělat politiku, na kterou má člověk většinu, je legitimní právo. Slibovat jedno a dělat opak bez vysvětlení, co se mezitím změnilo, legitimní není, a lidovci to za minulé vlády schytávali do jisté míry právem. V programovém prohlášení stojí deficit bezpečně pod třemi procenty, realita je tři a půl. Stojí tam směřování k vyrovnanému hospodaření i závazek nezvyšovat daně, a Alena Schillerová minulý týden oznámila, že zvýšení daní na příští rok už chystá, aniž by o tom koaliční partneři věděli. Přesně tohle přitom donedávna vyčítala Zbyňku Stanjurovi slovy o podvedených voličích, a to bez energetické i inflační krize v zádech.
Reforma zaměstnanosti, kterou ruší její vlastní podporovatelé
Reforma politiky zaměstnanosti vznikala dva roky nad daty českého trhu práce i zahraničními zkušenostmi a vychází z dánského modelu flexikurity, tedy pružného a zároveň bezpečného trhu práce. Uvolnila podmínky pro přijímání a propouštění, výrazně posílila celoživotní vzdělávání a rekvalifikace včetně digitálních dovedností a umělé inteligence a současně zpřísnila nárok na podporu v nezaměstnanosti. Kdo chce podporu čerpat, musí mít z posledních čtyřiadvaceti měsíců odpracovaných alespoň dvanáct. Dřív se dalo na úřad práce vracet opakovaně během jednoho roku, což bylo zneužívané. Dnes má nárok na podporu jen sedmadvacet procent lidí bez práce, přestože pojistné na politiku zaměstnanosti odvádí zaměstnavatel za každého, kdo pracuje.
Výměnou za přísnější vstup přišla vyšší sazba na začátku: první dva měsíce, u lidí nad dvaapadesát let první tři měsíce, osmdesát procent předchozího výdělku, prostřední část období beze změny a poslední třetina prudce dolů. Smysl je doložitelný daty: kdo si díky krátkému nadechnutí a případné rekvalifikaci najde práci odpovídající své kvalifikaci, vydělává pak o osm až dvanáct procent víc, a tím pádem víc odvede na daních i pojistném. Loni pro to ve sněmovně hlasovalo i hnutí ANO včetně Andreje Babiše a Aleny Schillerové a Aleš Juchelka, který po Jurečkovi nastoupil na ministerstvo práce a sociálních věcí, reformu ještě letos v únoru označoval za jednu z nejlepších, které jeho předchůdce prosadil, a měla podle něj zůstat. Teď se ta část, která stojí čtyři a půl miliardy ročně navíc, ruší jako tupý škrt, bez započtení úspor a vyšších příjmů, které přináší jinde. Dopadne to na lidi, kteří o práci přijdou potřetí nebo počtvrté za život, ale jinak poctivě pracují a pojistné platí, a na lidi po dvaapadesátce. Část z nich spadne do sociálních dávek a stát to vyjde dráž, jen to už nikdo nespočítá.
Plošně rozdávat, nebo cílit
Argument, že se škrtem u nezaměstnaných stát ušetří, naráží na to, co dělá vláda o pár řádků vedle. Na podporované zdroje energie jde letos plošně zhruba sedmnáct až dvacet miliard korun, přičemž cílená pomoc domácnostem i firmám, které ji opravdu potřebují, by vyšla na čtyři miliardy. Vláda se u této podpory odvolává na Německo, jenže tam musí firma do pěti let prokázat, že vyplacené peníze investovala do úspor. Není to příspěvek k rozfrcání, ale podmíněná investice do efektivnější výroby.
Druhý příklad je dálniční známka, jejíž cena se měla meziročně zvyšovat podle počtu nově otevřených kilometrů dálnic. Zrušení tohoto pravidla znamená dalších pět miliard, které si stát na příjmech sám škrtl, ačkoli je česká známka pod průměrem evropských států. Dohromady s odvody osob samostatně výdělečně činných jde zhruba o třicet miliard ročně podseknutých příjmů, a pak se bolavě dohání jinde, třeba na prevenci u onkologických pacientů. Řidiči na dálnicích na to podle Jurečky spíš mají, lidé, kteří náhodou přijdou o práci a platí si pojistné, spíš ne. Odpovědná a solidární politika neznamená socialistické rozhazování všem, ale peníze z cizích daní tomu, kdo je opravdu potřebuje.
Velká revize dávek a normativ, který se vrátil zpátky
Reforma dávkového systému, spuštěná loni prvního října pod pracovním názvem velká revize dávek, letos ukázala úsporu deset miliard korun. Úspora ale nebyla cílem. Šlo o motivaci: podpořit ty, kdo pracovat mohou, aby pracovali legálně, k čemuž slouží nově zavedený pracovní bonus, a dostat lidi z exekucí co nejrychleji do oddlužení a zpátky na trh práce. Osekané normativy dopadly na případy, které dlouho budily největší rozpaky, tedy na příspěvek pro domácnost ve stometrovém bytě v centru Prahy nebo pro člověka, který má na venkově druhou nemovitost a pronajímá ji. Na takový životní standard nemá vydělávat jiný daňový poplatník, který si ho sám dovolit nemůže.
Vláda dostala reformu hotovou a stačilo ji doladit. Místo toho zvedla od letošního prvního října normativ na bydlení zpátky nahoru a deset miliard rozdala plošně. Peníze přitom mohly posílit adresnou podporu tam, kde má nejvyšší smysl, třeba u pečujících osob, nebo zrychlit návrat lidí do práce. Ten, kdo pracovat může, má mít v příspěvku na bydlení méně a v pracovním bonusu víc; to je ta trampolína, která člověka odrazí zpátky nahoru, místo aby ho systém držel dole.
Odchod do důchodu v 67 letech a slib, který se neplní
Důchodové změny by Jurečka ponechal tak, jak je nastavil. Systém zvyšuje hranici odchodu do důchodu z pětašedesáti na sedmašedesát let postupně v průběhu pětadvaceti let a týká se ročníků narozených od roku 1985. Kdo už nemůže, může jít do předčasného důchodu až o tři roky dřív, byť za cenu nižší částky. Politik má podle něj umět říkat i nepříjemnou realitu, i za cenu, že ho za ni lidé nebudou mít rádi.
Koalice před volbami slibovala parametrické změny zrušit jako jednu z prvních věcí, mimo jiné ústy Martina Kolovratníka. Devět měsíců po nástupu to ani nenavrhla a Jurečka sází na to, že to neudělá: zhoršilo by to rating a prodražilo financování státního dluhu a v balíčku, kterým chce vláda přesvědčit Evropskou komisi o konsolidaci veřejných financí, se o takovém kroku nepíše. Účinnost je stejně až od roku 2030, takže je kam couvat. Stejně dopadl slib změnit mimořádné valorizace: udělat se to dalo, uděláno to nebylo.
Sto sedmdesát miliard, které chybí na straně příjmů
Alternativa začíná nepopulární větou: přestaňme lidem lhát, že jde ve výdajích státního rozpočtu uspořit padesát, osmdesát nebo sto miliard. Reálné je podle Jurečky dostat se bolavými reformami zhruba na padesát miliard a některé investice rozvolnit nebo posunout v čase. Zbývá pak asi dvě stě padesát miliard na straně příjmů. Běžný hospodářský růst kolem dvou procent přinese do rozpočtu zhruba osmdesát miliard, aniž by se hnulo jedinou sazbou, takže skutečná díra je sto sedmdesát miliard. A ta se bez daňových změn nezavře.
První změna míří na daň z nemovitosti. U zemědělské půdy se dnes daní podle bonity a výnosu, u budov nic takového systém neumí. První nemovitost, ve které člověk bydlí, by zůstala beze změny; u druhé a další by se daň odvíjela od toho, jestli stojí u hranic v Horní Lhotě, nebo v centru Prahy. Druhou oblastí je rozpočtové určení daní, které není férové vůči obcím, městům a krajům různých velikostí a zároveň nechává na účtech samospráv ležet prostředky, které se v ekonomice nezhodnocují. Německo, Francie i Polsko na to mají státní investiční fond, který peníze otáčí v ekonomice a zároveň je garantuje.
Třetí je progresivní daň, kterou Jurečka nečte jako daň za úspěch, ale jako solidaritu lidí s vysokými příjmy s těmi, kdo mají příjmy nízké; odkazuje přitom na práce ekonoma Filipa Pertolda a na měření Daniela Prokopa, u kterého sám upřesňuje, že jde spíš o sociologa. Čtvrtou oblastí jsou výdajové paušály a paušální daň. Šedesátiprocentní paušál u administrativní práce v IT neodpovídá skutečným nákladům ani při nákupu velmi výkonné techniky, firmy proto lidi účelově převádějí na živnostenský list a nůžky proti těm, kdo daní podle skutečných nákladů, se rozevírají. Ministerstvo financí má dnes data, aby si obojí porovnalo. Pátou položkou jsou dohody o provedení práce, kde po třech letech sběru dat leží zhruba sedmnáct miliard; stát podle něj nemá brát všechno, ale zhruba polovinu rozumně zpojistnit a zjednodušit podmínky přes hodinovou sazbu a počet hodin za rok.
Vyrovnaný rozpočet do dvou let ale neslibuje. Kdo to říká, neříká lidem pravdu; jde o to deficity postupně ořezávat. Celou hospodářskou strategii včetně daňové části chtějí lidovci představit na přelomu prvního a druhého kvartálu příštího roku. A schodek sto padesát miliard na příští rok? Nikdo příčetný, kdo je zároveň ekonom a politik, si nemyslí, že by to šlo. Pikantní na tom je, že v jednu neděli mluvil na jedné televizní stanici Skopeček o tom, že by se strana dostala někam ke třem stům miliardám, zatímco ve stejnou chvíli na jiné stanici tvrdil předseda Martin Kupka, že by to zvládli.
Porodnost bez zázračných receptů
Porodnost žádný politik nezvýší; může jen zařídit, aby mladí lidé měli objektivně lepší podmínky pro zakládání rodiny. První je bydlení, u kterého vláda škrtá pětinu výdajů na podporu. Druhá je slaďování rodinného, osobního a pracovního života, tedy kapacity školek a dětských skupin a pružnější pracovní trh, kde se podle Jurečky odvedl velký kus práce. Třetí podmínka zní, že rozhodnutí mít dítě nesmí znamenat propad do chudoby, k čemuž dnes částečně dochází. Lidovci proto dlouhodobě prosazují vyšší slevy na děti, ne na poplatníka, a ekonomickou podporu rodin, kde rodiče legálně pracují.
Ekonomika ale není jediný důvod, proč se dětí rodí méně. Mění se společnost i příležitosti mladé generace, část mladých dává přednost nejdřív kariéře. Kariéra a rodina se přitom nevylučují, jen je potřeba to takto nastavit a podpořit. Andrej Babiš, který ještě před rokem vyčítal lidovcům propad porodnosti, dnes vládne a žádný zázračný recept, jak ji otočit, k dispozici nemá.
Sudy na Šumavě: ukazování prstem místo práce
Kolem nálezu sudů s nebezpečnými chemikáliemi na Šumavě, u kterých se mluví o riziku jedovatých zplodin při požáru nebo hašení, se vede spor o to, kdo selhal. Petr Hladík ho podle Jurečky neignoroval: ještě jako ministr předal informaci na ministerstvo obrany a ta tam loni skutečně odešla. Ministerstvo obrany se probudilo teprve teď. Sudy tam přitom leží skoro čtyřicet let po Československé lidové armádě, dekontaminace v lokalitě probíhala a teprve později se ukázalo, že je tam ještě další potenciálně riziková část.
Ministr Červený, který dnes Hladíkovi vyčítá nečinnost, by tak měl spíš vysvětlit, co dělal půl roku jeho vládní kolega na obraně. Hladík už veřejně vyjmenoval, co ve své době udělal; odpověď z druhé strany zatím zní nic. Odpovědnost jednoho ministra ostatně na čtyřicet let starý vojenský odpad nestačí.
Závěr
Z celého rozhovoru vychází jeden argument opakovaně: opozici nestačí kritizovat, musí mít i vlastní čísla, a vládě nestačí škrtat u těch, kdo se nebrání, když si zároveň sama podsekává příjmy. Jurečkova alternativa je nepříjemná v obou směrech, protože počítá s bolavými úsporami i s vyššími daněmi u druhých nemovitostí, vysokých příjmů a paušálů. Jestli je to nabídka, která lidovce vrátí do sněmovny, ukážou podle něj nejlépe nadcházející komunální a senátní volby, ne průzkumy.
