Během jediného týdne přišly ze Spojených států tři zprávy, které spolu na první pohled nesouvisejí: srpnová čísla z trhu práce, konec Nike v první stovce burzovního indexu a ropná dohoda s Venezuelou. Spojuje je jedna otázka — kdo v americké ekonomice právě teď získává.
Nová místa braly v srpnu téměř výhradně ženy
Ze 162 tisíc pracovních míst, o která americká ekonomika v srpnu vzrostla, připadlo 158 tisíc na ženy. Na muže zbyly čtyři tisíce, tedy dvě procenta. Za posledních dvanáct měsíců přibylo 870 tisíc zaměstnaných žen, zatímco zaměstnaných mužů ubylo skoro půldruhého milionu.
Za čísly stojí dvě odvětví. Zdravotnictví a péče, kde ženy tvoří čtyři pětiny pracovní síly, a školství s místní správou, které v srpnu přidalo 42 tisíc míst — jenže to je sezonní návrat učitelů a částečných úvazků před začátkem školního roku. K tomu pohostinství s 59 tisíci místy — dohromady 62 procent celé zprávy. Zpracovatelský průmysl, na kterém se pozná skutečná kondice ekonomiky, se v ní ztrácí.
Nezaměstnanost žen klesla na 3,9 procenta, u mužů zůstává na 4,4. Optimistické čtení má ale trhlinu: ženy vydělávají méně, takže jejich podíl na náboru může signalizovat příklon k hůř placeným pozicím, a část přírůstku tvoří ženy, které zvládají několik zaměstnání najednou. Měsíční data podle pohlaví navíc kolísají a dlouhodobě míří trend spíš opačně — matky z trhu práce odcházejí.
Fed pod tlakem: sazby dolů, nebo nahoru?
Slušná zpráva z trhu práce bere centrální bance nejlepší výmluvu pro snížení sazeb. Prezident tlačí opačným směrem a veřejně žádá levnější peníze. Rozhodovat bude Kevin Warsh, který v čele Fedu sedí od letošního května a na srpnovém setkání v Jackson Hole dal najevo, že vývoj inflace ho neuspokojuje.
Uvnitř Fedu ale zaznívá i brzda. Guvernér Christopher Waller upozorňuje, že jedna dobrá zpráva o zaměstnanosti ještě neznamená přehřátou ekonomiku, a další krok podmiňuje čísly o inflaci. Nahrává mu argument, že dražší hovězí a dražší palivo nejsou plošná inflace, nýbrž nabídkový šok — u masa výpadek nabídky, u paliva úzké hrdlo rafinerií.
Letos zbývají dvě příležitosti: zasedání 17. až 19. září a 27. až 28. října. Nejpravděpodobnější scénář zní, že sazby zůstanou tam, kde jsou. Zajímavější je ovšem jiná varianta. Kdyby Warsh sazby nejdřív mírně zvedl a při dalším zasedání je výrazněji snížil, dokázal by tím to jediné, na čem v takové pozici opravdu záleží — že rozhoduje sám za sebe, ne za Bílý dům.
Nike po osmnácti letech opouští S&P 100
Od 21. září Nike není součástí indexu S&P 100. Po bezmála osmnácti letech ho opouští spolu s leteckou divizí Honeywellu, Simon Property Group a Colgate; místo nich přicházejí čtyři technologické firmy — Dell, Palo Alto Networks, Arista Networks a SanDisk. Index se tím posouvá k čipům, cloudu a kybernetické bezpečnosti.
Důvod je vidět v grafu. Akcie uzavřela na 38,40 dolaru, tržní hodnota firmy spadla pod 60 miliard, zatímco na vrcholu na podzim 2021 šlo zhruba o 280 miliard. Pokles kolem osmdesáti procent poslal titul níž, než kde stál před deseti lety, kdy značka vsadila na kampaň s klečícím fotbalistou Colinem Kaepernickem.
Vysvětlení „go woke, go broke“ je ale jen půlka příběhu. Nike přestala dbát na prodejce: usoudila, že je dost velká na přímý prodej, stlačila maloobchodní marže a partnery odstavila. Mezitím dorazili specialisté. Hoka a On si vzali běh, Under Armour přitvrdil — a značka, která chtěla obsloužit všechny sporty najednou, ztrácela kategorii po kategorii. K tomu potíže s dodavatelským řetězcem a cla na čínské zboží.
Znát je to i na značce Jordan. Ta udělala 8,2 miliardy dolarů v roce 2023 a 8,7 miliardy o rok později, letos se čeká zhruba sedm miliard — propad o devatenáct procent. Michael Jordan kdysi zdůvodnil zdrženlivost v politice větou, že tenisky kupují i republikáni; firma, která na něm postavila jméno, si ji nepřipomněla. Analytici dnes o Nike píšou jako o zajímavém příběhu obratu v módním sektoru, což je pro bývalého lídra odvětví diagnóza sama o sobě.
Podobný týden zažil i Lululemon. Akcie po čtvrtletních výsledcích spadly o pětinu, tržby klesly o čtyři procenta a srovnatelné prodeje o devět; výhled na další čtvrtletí počítá s propadem kolem deseti procent. Vedení mluví o nepříznivých komentářích na sociálních sítích a o hlubším ochlazení v hlavních kategoriích, mezi nimi u legín.
Vance brání přátelství s Carlsonem
Tucker Carlson prohlásil, že republikánského kandidáta do Senátu za Michigan Mika Rogerse by nevolil ani s pistolí u hlavy, označil ho za nástroj Izraele a tajných služeb a naznačil, že by dal přednost jeho demokratickému protikandidátovi Abdulu El-Sayedovi.
Viceprezident J. D. Vance na to reagoval smířlivě a rozpačitě zároveň. Ano, s Carlsonem jsou přátelé. Ano, řekl o prezidentovi věci, se kterými Vance nesouhlasí. El-Sayeda považuje za blázna a v Senátu by radši viděl Rogerse. A ne, kvůli politickým neshodám o přátele přicházet nehodlá — připomněl, jak po nominaci na viceprezidenta útoky mířily i na jeho ženu.
Čtení se nabízejí dvě. Buď jde o řeč kandidáta, který si drží oba tábory pohromadě, protože ztráta prezidentovy podpory bolí víc než jeho chvilková nevole. Nebo je to pozice neudržitelná: přítel, který veřejně volá po prezidentově odvolání, poškozuje především Vance. Loajalita se v politice měří ve chvíli, kdy něco stojí.
Pod tím vším leží zlom, který se americkou pravicí táhne dál než jeden senátní obvod — vztah k Izraeli a válka s Íránem. Vance dával už dřív najevo, že pro íránské tažení nehoří, a každá taková věta se dá po letech přečíst jako alibi.
Primárky 2028 a strach z korunovace
Na levici padají jména jako Alexandria Ocasio-Cortezová, J. B. Pritzker, Josh Shapiro nebo Kamala Harrisová. Napravo se mluví o Vanceovi a Marku Rubiovi.
Skutečné téma ale není souboj s levicí. Vanceovým hlavním cílem je, aby do primárek nešel Marco Rubio — jediný republikán, který by ho dokázal ohrozit. Rubio dnes vede americkou diplomacii a je podepsaný pod venezuelskou dohodou; pokud se nakonec kandidovat nerozhodne, může za tím stát i válka s Íránem, ze které levice udělá hlavní terč.
Varovný příklad nabízí Florida. Odcházející guvernér Ron DeSantis podpořil Byrona Donaldse, přestože předtím sám tvrdil, že by se kandidát na guvernéra měl s protikandidáty utkat v debatě. Donalds se debatám vyhnul, srpnové primárky přesto vyhrál — a tlak, který k takovým soubojům patří, ho minul. Proti tomu stojí zkušenost s Kamalou Harrisovou: kandidát, kterého strana dosadí bez souboje, na ostrý zápas připravený není. Primárky mají mít kola jako play-off — finále bez čtvrtfinále nevyhrává nikdo.
Do toho zapadá i zpráva Wall Street Journalu, podle níž prezidenta zajímá spíš vlastní odkaz než výsledek příštích kongresových voleb. Starost o ně přenechává straně.
Největší ropná dohoda v dějinách
Poté, co americké jednotky odvezly Nicoláse Madura z Caracasu do Spojených států, přišlo oznámení, které prezident popsal jako největší ropnou dohodu v dějinách světa. Washington získává kontrolu nad ložisky s 65 miliardami barelů zásob.
Není to nákup. Venezuela dává podíl — společný podnik amerického státu, soukromých firem a Caracasu, nad kterým má dohlížet pentagonský Úřad pro strategický kapitál, a Spojené státy si vymínily odběr ropy za nákladovou cenu. Dohodu vyjednal ministr zahraničí Marco Rubio s prozatímní prezidentkou Delcy Rodríguezovou; na venezuelské straně se mluví o téměř sto miliardách dolarů soukromých investic a o devětadvaceti miliardách navíc na daních.
Chevron reagoval během několika dnů: sedm miliard dolarů během pěti let, práva na pole Carabobo v Orinocké pánvi a cíl kolem 600 tisíc barelů denně do roku 2031 — s náklady na těžbu pod dvacet dolarů za barel proti Brentu kolem devadesáti. To rozpětí je důvod, proč se takové dohody podepisují.
Zásadní ovšem není číslo, ale načasování. Vytěžit strategickou rezervu před volbami srazí cenu benzinu o pár týdnů. Tohle je opačný pohyb — náklady teď, barely za dva až šest let. Přesně tak uvažuje Peking a Západ mu to léta závidí.
Tlak na Írán a účet pro Čínu
Venezuelská dohoda dává větší smysl, když se na ni člověk podívá přes Teherán. Sankce dusí íránskou ekonomiku, v Hormuzském průlivu byly zasaženy americké lodě a prezident sdílí videa, která ukazují, jak by dopadl hlavní íránský ropný terminál, kdyby na něj došlo.
Kdyby íránský vývoz vypadl, nejtvrději to zasáhne Čínu. Odebírá odtud část dovážené ropy, a to levněji než na světovém trhu. Venezuelské barely s náklady kolem dvaceti dolarů jsou přesně to, co by Peking sháněl — a prodávat je pod světovou cenou, a přesto se ziskem, mění vyjednávací pozici obou stran.
Sled kroků má vlastní logiku: nejdřív domácí těžba a energetická nouze, pak Aljaška, pak vlastní polokoule — Panama a Venezuela — a teprve nakonec Írán. Si Ťin-pching na Blízkém východě od roku 2022 nebyl a teď zamířil do Egypta, což se dá číst jako hledání zadních vrátek. Jenže zadní vrátka fungují jen tam, kde je za nimi dvůr plný ropy.
Co zůstane, když čísla přestanou platit
Rick Warren, autor knihy o smyslu života, stál podle vlastních slov u tisíců umírajících. Nikdo z nich prý nepožádal, aby mu přinesli trofeje nebo diplom. Chtěli lidi, které měli rádi.
Zní to jako klišé, dokud se to nepostaví vedle předchozích čísel. Sazby, indexy i barely se přeceňují každý den. Komunita kolem vlastních dětí je jedna z mála investic, u které se to nestává — a udržet ji jde jen jedním způsobem — věnovat jí čas, dokud ho je dost.
