Naplněnost plynových zásobníků bývala každé léto vděčným tématem tiskových konferencí. Letos se o ní mluví méně, přestože důvod ke sledování je vážnější než v předchozích letech: české zásobníky se plní pomaleji, než by mohly, a stojí za tím cena. Energetik Pavel Janeček, který v minulosti řídil plynárenskou společnost, popisuje situaci bez příkras — problém podle něj máme v každém případě, jen se o něm málo mluví.
Zásobníky jsou naplněné zhruba z 55 procent
Téma je na stole i pro současnou vládu a podle Janečkových informací se mu věnuje pečlivě — na ministerstvu průmyslu a obchodu, tedy v gesci vicepremiéra Havlíčka, kvůli tomu probíhají pravidelné schůzky.
V minulosti šlo o mediální stálici. Dnešní eurokomisař Síkela tehdy jako ministr průmyslu a obchodu mluvil na každé tiskové konferenci o teplotě, tlaku a naplněnosti zásobníků, ale nedodal, že samotné procento naplněnosti klíčové není. Je to spíš vábnička — a kdo chce situaci pochopit, musí vědět, k čemu zásobníky vlastně jsou.
Slouží k vyrovnání nepravidelnosti dodávek, primárně potrubního plynu, který kdysi tekl ze Sovětského svazu a později z Ruska. V létě je spotřeba nižší než v zimě, takže při kontinuální dodávce bylo potřeba plyn někam uložit. To se promítalo i do ceny: v létě byla nižší, v zimě vyšší, dalo se to slušně předvídat a podle toho nakupovat.
Dnes jsou české zásobníky někde kolem 55 procent, denně do nich přitéká zhruba patnáct milionů kubíků. Při kontinuální dodávce — dnes už primárně zkapalněného zemního plynu — bychom teoreticky mohli mít plné nebo téměř plné zásobníky někdy na konci října. Evropská unie původně stanovila povinné penzum naplněnosti na 90 procent celkových kapacit, později je uvolnila na 80.
Na vině není politika, ale obrácený cenový rozdíl
Že se zásobníky neplní tak rychle, jak by mohly, není překvapení — Janeček na to upozorňoval v médiích už někdy od března. Důvodem je cena, a ten důvod je zásadní. Letní plyn je dnes dražší než predikovaná cena na zimu, tedy přesně naopak, než jak trh fungoval dřív. Situaci navíc ještě vyhrotila neprůchodnost Hormuzského průlivu.
Podobný spor se u nás už jednou vedl v době, kdy se prázdné zásobníky v Německu i v Česku populárně sváděly na východní mocnost. I tehdy šlo především o cenu: takzvaný negativní spread, tedy obrácený rozdíl mezi zimní a letní cenou, obchodníky o motivaci plnit připravil. Dnes se opakuje totéž, jen s ostřejšími čísly.
Vláda na to nemá jak dosáhnout, protože komerční sféru neovládá. Zásobníky plní obchodníci, a ti se rozhodují podle marže, ne podle procenta naplněnosti v tiskové zprávě.
Zásobníky samy o sobě nic nevyřeší
Klíčová věta celé debaty zní, že zásobníky nám nic nevyřeší, pokud nebudeme mít kontinuální dodávku plynu. Když dodávka v lednu, únoru a březnu vypadne, přinejmenším velký cenový problém je velmi pravděpodobný.
Paradoxně přitom platí, že Česká republika je na tom se zásobníky nadprůměrně dobře. Uložit dokáže až tři miliardy kubíků, což je při dnešní spotřebě jeden z nejlepších poměrů v Evropě — výrazně lepší než Německo, lepší poměr má snad jen Rakousko, ostatní země včetně Slovenska jsou úplně jinde. Kdysi se přitom počítalo se spotřebou až devět miliard kubíků ročně; dnes je zhruba o dvě miliardy nižší, protože spotřeba dramaticky klesla.
Hra kolem Hormuzu je finanční válka
Předpovídat, jak bude vypadat podzim a zima, je matematicky beznadějné. Aby šla soustava rovnic vyřešit, musí mít stejný počet neznámých jako rovnic — a v energetice je dnes neznámých víc.
Tou největší je dění kolem Hormuzského průlivu. Není to speciální vojenská operace ani válka, ale hra — a Trump ji vyhrál. Za takové hodnocení se sice dá sklidit vlna slovních odsudků, protože Trump je přece záporná postava, jenže stačí se podívat na energetické záměry. Není to ambice získat kus území v Íránu, je to čistě finanční válka. Podařilo se zvýšit ceny energií, vytvořit obrovskou závislost Evropy na Americe a oddělit Evropu od jiných dodavatelů. Zbylo prakticky Norsko s potrubním plynem a americké LNG; zásah do íránských zařízení na zpracování zkapalněného plynu do tohoto obrázku podle Janečkova čtení zapadá až podezřele přesně.
Stejně důležité jako samotná výše ceny je její kolísání. Prohlášení a drobné konflikty mezi Američany a Íránci s cenou ropy a plynu okamžitě hýbou. Ti, kdo vědí, kdy se zatlačí a kdy povolí, na tom vydělávají — velmi pravděpodobně lidé napojení na administrativu. A někdo to vždycky zaplatí. Platíme to my.
Americký plyn je osmkrát levnější. Jak chcete dělat průmysl?
Plyn, který by se měl použít na plnění zásobníků, stojí kolem šedesáti eur za megawatthodinu. To je zhruba trojapůlnásobek dřívější úrovně. Rozdíl mezi cenou v Americe a v Česku je osminásobný, a netýká se to jen České republiky — je to problém celé Evropy. Otázka, jak s takovým handicapem řešit evropský průmysl, nemá dobrou odpověď: nemůžete.
Srovnání se navíc dělá mezi různými bázemi — evropským indexem TTF a americkým Henry Hubem. Spojené státy jako jediné splnily závěry kjótského protokolu, a to právě proto, že odstoupily od uhlí a přešly na vlastní plyn. Tamní teplárny navíc dostávají oproti burzovní ceně ještě diskont, takže reálný rozdíl může být ještě větší.
Evropa přitom dělá špatně skoro všechno, čeho se dotkne — energetickou politiku, průmyslovou, zemědělskou i školskou. Pokud si do rovnice dosadíte, že jde o záměr, začne to dávat logiku; jinak ji to nedává. Tuzemská debata to navíc zhoršuje tím, že problémy jednotlivých průmyslových firem vydává za unikátní případy. Je to hromadná záležitost, jen se o ní nemluví tak, jak by se mluvit mělo — kdyby se mluvilo, byl by větší tlak na řešení.
Klima, horké mapy a peníze, které dojdou
Letní vedra a rudé až černé mapy v předpovědích počasí spolehlivě přinesou vlnu textů o tom, jak měli klimaalarmisté celou dobu pravdu. Argument, který proti tomu stojí, je pragmatický: bez průmyslu není blahobyt a bez blahobytu nejsou peníze na boj s klimatickou krizí. Nedostatek peněz na běžné provozní potřeby vyvolá ve společnosti daleko větší napětí a konflikty než klima samotné. I kdyby Evropa dospěla k nulovým emisím, jde o zhruba osm procent světových emisí; na stav planety by to zásadní vliv nemělo.
Skepse míří i k tomu, jak se debata vede. Planeta se neotepluje rovnoměrně, někde naopak chladne. A klimatologii nelze považovat za obor, kde je pravdivé všechno — může to být tak i onak. Nápadné je i to, jak mediálně vystupující bojovníci pravidelně končí výzvou, ať jim čtenáři pomůžou a nenechají je v tom samotné. Jinými slovy: docházejí jim peníze, a pak se teprve ukáže, jak intenzivní bojovníci to jsou.
Kousek pod Prahou, v obci, kde Janeček žije, mezitím vysadili vinnou révu a daří se jí skvěle. Doba Karla IV. je zpátky, vinice se v Čechách vysazují znovu — a je poměrně nepravděpodobné, že by ve čtrnáctém století někdo v okolí ve velkém tavil železo. Teplo tady tehdy zkrátka bylo.
ESG: byznys pro poradce, náklad pro firmy
Vláda Andreje Babiše na jednom z posledních zasedání zakročila proti povinnému vykazování ESG; ministryně financí Alena Schillerová to popsala jako odvrácení zelené buzerace podnikatelů. Přitom jde o téma, které dlouho leželo na páté nebo šesté koleji veřejného zájmu a málokdo věděl, co vlastně obnáší.
ESG, tedy Environmental Social Governance, je především byznysová záležitost. Odvádí finanční zdroje mimo obor podnikání dotčených firem, vytváří další byrokracii a povinnosti, které nejsou zadarmo, a tím zvyšuje náklady. Nositelem této agendy byly banky — ty fungují jako převodník, jímž se podobné povinnosti dostávají k firmám.
Zkušenost z vedení plynárenské firmy to ilustruje docela dobře. Na otázku, o kolik ESG zlepší kvalitu služeb, o kolik víc plynu se prodá nebo o kolik levněji, přišly jen vytřeštěné pohledy a nálepka fosila. Zavedení GDPR předtím stálo pětadvacet milionů. Výsledkem byly hezky zelené prospekty s proužky — byznysu plynárenské firmy to nepomohlo ani trochu.
Pokud tedy vláda tento systém potlačuje, eliminuje nebo ho alespoň neakceleruje, zaslouží si za to pochvalu bez ohledu na to, jestli jí kdo fandí, nebo ne. Přispívá to konkurenceschopnosti firem. Otevřenou otázkou zůstávají samotné banky: mají plná ústa odpovědnosti a udržitelnosti, ale ta odpovědnost je čistě byznysová. ESG je byznys pro konzultanty, právníky, projektanty a programátory — rozhodně ne pro firmy samotné. Kdokoli ESG propagoval, nemyslel to s českým hospodářstvím dobře.
Nejsem lobbista uhlí, ale České republiky
Nálepka fosila se v podcastech i debatách objevuje pravidelně, spolu s obviněním z lobbingu za uhlí. Janečkova odpověď je jednoduchá: nelobbuje za uhlí, ale za Českou republiku a za udržitelnost určité úrovně života v ní.
Čtyřicet procent české produkce elektrické energie pochází z uhelných elektráren a uhelné sloje na našem území jsou. Je to jediný zdroj, ve kterém jsme soběstační, a to nejméně na dalších třicet až čtyřicet let — bavit se pak samozřejmě lze o horním zákonu a prolomení limitů. Když se má tento zdroj odstavovat mimo jiné přes bankovní úvěry, protože banky odmítají financovat uhelný byznys, je to obrovská lobbistická záležitost. Bankám je jedno, jak dopadne Česká republika; důležité pro ně je, že mají svoji udržitelnost a zelenou vizitku.
To neznamená odmítnutí obnovitelných zdrojů — ať ale jsou udržitelné a ať se samy zaplatí. Gigantická podpora fotovoltaiky z roku 2010, která by měla skončit až v roce 2030, je učebnicová socializace nákladů a privatizace zisků. U větrných elektráren jde rovněž především o lobbing těch, kdo je chtějí stavět. Tvrzení předsedy Pirátů Zdeňka Hřiba, že lidé odmítající větrné elektrárny nechtějí levnou energii, přitom naráží na nepříjemné detaily: baterie ani fotovoltaické panely se nezlevňují, naopak zdražují. Na věcnou námitku přišel argument ad hominem.
Uhelné elektrárny nemá smysl provozovat donekonečna, ale nelze je odstavit dřív, než bude plnohodnotná náhrada. Jeden gigawatt výkonu v plynové elektrárně spotřebuje ročně zhruba jednu až jeden a půl miliardy kubíků plynu, zatímco celá česká spotřeba je kolem 6,7 miliardy — jsou to tedy násobky, ne detail. Máme na to zajištěný plyn? Máme dost vody na dva plus dva bloky v Dukovanech? Máme vyřešená území pro malé modulární reaktory? Dokud tyto otázky nemají odpověď, je základní chybou zošklivit si odsířené a odpopílkované uhelné elektrárny.
Kapacitní platby: nový trh, který zaplatíme všichni
Kapacitní platby jsou v podstatě zavedení nového trhu. Princip: potřebujete pokrýt potenciální nedostatek elektřiny ve chvíli, kdy nefungují obnovitelné zdroje, a proto poptáte výkon od elektráren držených v pohotovostním režimu. Ty se připojují v pořadí podle svých marginálních, tedy provozních nákladů — nejlevnější uhelná, dražší uhelná, na konci řady třeba plynová. Cena se ale nakonec přepočítá přes celý mix, což z toho dělá velmi výdělečnou záležitost pro ty nejlevnější zdroje.
Představit si to lze jako placení za to, že elektrárnu udržujete v provozuschopném stavu, ale nepřifázovanou k síti — tedy nevyrábějící a nedodávající. Blízkou analogií jsou kapitační platby ve zdravotnictví, kdy praktický lékař dostává měsíční paušál za každého registrovaného pacienta bez ohledu na to, jestli přijde.
Háček je v tom, že uhelné elektrárny, které chceme odstavit, by měly být základním parametrem těchto plateb — a nejsou. Chceme je nahradit bateriemi a dalšími systémy, které jsou ovšem výrazně dražší. Slýchá se, že je to důležité pro investory; primárně by to ale mělo být důležité pro Českou republiku a její průmysl. Otevřená zůstává i otázka, na jakých datech provozovatel přenosové soustavy výpočet postavil. A jedna zajímavost na okraj: Německo žádné kapacitní platby nemá.
Vláda po půl roce: pochvala za ESG a spor o to, kdo cenu zaplatí
Vláda je šest až sedm měsíců od jmenování a hodnocení je zatím vstřícné. Za zastavení zelené byrokracie zaslouží velkou pochvalu — a to nezávisle na tom, s kým kdo v minulosti spolupracoval, protože spolupráce probíhala se všemi třemi vládními subjekty i s těmi, které jsou dnes v opozici.
Ilustrativní byla debata poslance Jindřicha Rajchla, který sice není členem vlády, ale hájí její pohled, a předsedy opoziční KDU-ČSL Jana Grolicha. Rajchl vysvětloval, že snížení ceny energií sníží i inflaci, a má tedy obrovský multiplikační efekt. Grolich oponoval, že je vlastně jedno, jestli to zaplatí občané, nebo státní rozpočet. Právě tady je ale ten rozdíl ve vnímání energetické politiky: jedno to není. Převedení poplatku za obnovitelné zdroje pod státní rozpočet je dobrý krok — a kam vlastně tečou peníze ve státním rozpočtu je otázka, která rozhoduje o tom, kdo náklad ponese. Takových kroků by mělo být víc.
Závěr
Shrnutí je nepohodlné, ale konzistentní: zásobníky se neplní kvůli obrácenému cenovému rozdílu, samy o sobě zimu nezachrání a rozhodující bude kontinuita dodávek. Evropa mezitím platí za plyn násobky americké ceny a přitom odstavuje jediný domácí zdroj, aniž má připravenou náhradu. Zastavení ESG je krok správným směrem, ale sám o sobě nestačí — bez levné energie nedrží průmysl a bez průmyslu nedrží nic dalšího.
