Kolem energetiky se v Česku odehrává několik věcí naráz: distribuční část ČEZ se vyčleňuje do samostatné firmy, vláda vymezuje akcelerační zóny pro větrné parky a účet za elektřinu roste rychleji než náklady na její výrobu. Spojnicí těch dějů není technologie, ale peníze — a otázka, komu z nich co zůstane.
Distribuce ČEZ a ticho kolem výprodeje energetiky
Že se o chystané změně vlastnictví v distribuční soustavě mluví málo, není náhoda. Platí tu stejná logika jako u akceleračních zón: čím méně lidé vědí, tím méně protestují. Vládu prý překvapilo, že proti zónám dorazily tisíce protestů — zmínil to i ministr Havlíček. Proti výprodeji distribuce by jich mělo přijít stejně, protože jde o mnohem nebezpečnější krok.
Spekulovat o tom, kdo konkrétně stojí ve frontě — zda zahraniční fondy, oligarchické struktury, nebo lidé napojení na politiku — je vlastně vedlejší. Z odborného pohledu je odpověď jednoduchá: nikdo. Rozvodné sítě jsou páteřní infrastruktura a mají patřit státu.
Deset procent z každé zakázky
Tlak na co nejrychlejší schvalování akceleračních zón má dvě vrstvy. Tou vnější jsou výrobci — zčásti němečtí, zčásti dánští — kteří mají plné sklady a hledají, kam turbíny prodat. Tou vnitřní je zvyk, který se v české politice usadil od konce devadesátých let: podíl na tom, co se tu vybere.
Spočítat se to dá docela snadno. Jedna větrná elektrárna stojí zhruba 300 milionů korun. Běžná provize za zprostředkování zakázky nebo pozemku je deset procent, tedy 30 milionů z jednoho stroje. A protože se tu má postavit kolem tří set větrníků, dostane se člověk k číslu blízko deseti miliard jen v provizích. V zahraničí se navíc podobné provize běžně účtují do nákladů, i když jde fakticky o úplatek.
Odtud plyne i nápadný detail: větrní developeři si vzájemně nekonkurují. Působí to, jako by měli území předrozdělené a jen doplňovali sliby na místech, kde se o nich dva roky jednalo. Jak vypadá vliv lobbistů a poradců na to, co se nakonec dostane do zákona, není v tomhle oboru žádná abstrakce — je to poslední velký kšeft, který v české energetice zbývá.
Obnovitelné ještě neznamená šetrné
Slovní spojení „čistý zdroj“ spojuje dvě věci, které spolu nesouvisejí. Obnovitelnost je otázka paliva — vítr fouká pořád, takže obnovitelný ten zdroj skutečně je. Environmentální šetrnost je otázka dopadu na krajinu, a ta se počítá zvlášť.
Rozdíl jde ukázat na absurdním příkladu: kdyby Praha měla svítit výhradně z obnovitelné elektřiny, dala by se schovat celá voda z Vltavy někde na Šumavě, v zimě by se pouštěla přes hráze a v létě by se dosvítilo solárem. Obnovitelná elektřina by to byla bezesporu. Pod Karlovým mostem by přitom leželo smradlavé bahno a uhynulé ryby a v tom městě by nemohl nikdo bydlet.
Konverze půdy a devastace krajiny stojí v energetických rozvahách vedle skleníkových plynů jako riziko srovnatelné závažnosti. Vytloukat klín klínem — tedy zachraňovat klima ničením orné půdy — je proto přesně to, co se dělat nemusí. V množství větrných parků na zemědělské půdě to není ochrana životního prostředí, ale vražda půdy.
Tisíce tun betonu a udusaná spodní voda
Konkrétní riziko začíná u základu. Větrná elektrárna stojí na betonovém soklu o hmotnosti tisíců tun a celá konstrukce vibruje. Stačí si vzpomenout na vibrační pěch, kterým dělníci dusají chodník: váží padesát až osmdesát kilogramů. Tady působí tisíce tun. Pod takovým základem nejdřív uhynou žížaly, pak bakterie a zbude měsíční krajina. Zpátky se ta půda už nedá dát.
Druhá vrstva problému je pod povrchem. Česko leží na evropském rozvodí — voda odtud odtéká do tří moří — a pod plochami, kam se větrné parky umísťují, vedou podzemní zásobárny vody. Kudy přesně tečou, nikdo systematicky nezkoumal; na Ralsku se tím zabývali, jinde ne. Přidusit spodní vodu betonovým masivem znamená přijít o zásobárnu, kterou nikdo nedoplní, protože voda z Hamburku zpátky nepřiteče.
Přitom existuje zjevné řešení: stavět tam, kde je půda už znehodnocená — na výsypkách a v postižených oblastech, jaké jsou vidět kolem Horního Jiřetína. Místo toho se turbíny plánují na bonitní černozem a do blízkosti přírodních rezervací, národních parků a kulturních památek. Logický důvod pro to neexistuje; existuje jen důvod finanční.
Podobenství o faraonovi a povaha peněz
Existuje podobenství, které k tomuhle tématu sedí. Obchodník přijde za faraonem Ramsesem II. s nápadem obchodovat s obilím. Faraon ho vyzve, ať se rozhlédne po královských sýpkách podél Nilu a podívá se, čí pečeti a čí kartuše na nich jsou. Obchodník couvne: dobře, budeme obilí měnit za zlato. Faraon se zeptá znovu — čí obličej je na těch zlaťácích? Uražený obchodník odejde a založí největší světový správcovský fond.
Pointa míří na pojetí hodnoty. Zlaťák byl ve své době tím, čím je dnes bitcoin: vzácný kov, který nerezaví, těžko se dobývá a slouží jako ekvivalent, aby lidé nemuseli na trhu měnit krávu za pytel obilí. Tak to fungovalo několik tisíc let.
První dlužní úpisy vymysleli templáři, a to z docela praktického důvodu — cesty byly nebezpečné. Kdo putoval z Prahy do Říma, odevzdal truhlu zlaťáků v komendě, dostal pečeť se dvěma jezdci na koni a peníze si vyzvedl na místě, aniž by ho cestou někdo oloupil. Na britské libře pak stálo, že se držiteli poukázky vyplatí padesát liber — samozřejmě ve zlatě. Až později se s tou poukázkou začalo obchodovat jako s virtuální hodnotou. Dnes je ta virtuální hodnota nadřazená všemu skutečnému, co spravujeme a vyrábíme, a vládne tomu.
Kolonie racků: kolik zlodějů systém unese
Jestli je taková společnost postavená na funkčním principu, ukazuje pozorování z úplně jiného oboru. Etologové sledovali kolonie racků. Racek loví ryby a krmí jimi mláďata — ale ne všichni. Část ptáků se specializuje na krádež: počkají, až se jiný racek vynoří s rybou, seberou mu ji ze zobáku a nakrmí své mladé.
Vědci spočítali poměr lovících a kradoucích. Dokud kradoucích bylo méně, dokázali lovící uživit i je. Jakmile se podíl zlodějů dostal ke čtyřiceti procentům a výš, kolonie začala vymírat. Není v tom žádná morálka, jen aritmetika: když kradou všichni, není co krást.
V energetice se navíc k tomuhle podivnému trhu přidává ještě jedna kategorie — maření energie. K rackům, kteří kradou, by bylo potřeba připočítat ty, kdo ulovené ryby ničí, a tvrdit, že takhle je zajištěná péče o potomstvo. Taková kolonie by vymřela ještě rychleji.
Elektřina zadarmo? Spíš narovnat cenu
Představa, že by stát provozoval sítě i výrobu a elektřinu rozdával zdarma, naráží na stejný problém jako dotace. Kdo má na jedné straně dříví a na druhé elektřinu za nula korun, přestane na chalupě topit dřevem. Vznikne deformace, jen z opačné strany.
Smysluplný cíl proto není nulová cena, ale cena přiměřená — taková, která pokryje náklady. U dostavby jaderných bloků se to dá vybrat dvěma způsoby: buď dostane průmysl levnou elektřinu a stát si investici vybere na daních z toho, co průmysl vyrobí, nebo bude elektřina o něco dražší a zaplatí se přímo. Obojí dává smysl, protože elektřina je žádaná komodita.
Povolenky, dotace a desetinásobky
Dnešní cena přiměřená není. Uhelná elektřina stojí řádově dvacet až čtyřicet haléřů, a k tomu se přidává zhruba koruna osmdesát až dvě koruny za emisní povolenky. Cena se tak násobně nafoukne o položku, která s výrobou nemá nic společného. Dotovaná větrná energie se pohybuje řádově na desetinásobku ceny elektřiny z jádra.
Peníze se z oboru odčerpávají dvěma kanály. Buď odtékají úplně mimo obor — za papíry a burzovní přeprodeje — nebo se utopí ve zbytečně předražených zařízeních, přestože stejnou potřebu by šlo pokrýt mnohem efektivněji. Nejde tedy o to, jestli má být elektřina zadarmo. Nejdřív je potřeba narovnat cenu, a teprve pak má smysl se o její výši bavit.
Fukušima, vodík a německý odklon od jádra
Argument o rizikovosti jádra stojí a padá s tím, co se ve Fukušimě opravdu stalo. Kdo si přečte knihu jaderného fyzika Vladimíra Wagnera Fukušima I poté, najde tam popis okamžik po okamžiku. Střecha budovy odletěla po výbuchu vodíku, ne po jaderném výbuchu: palivové články jsou v zirkoniových trubičkách a při vysokých teplotách zirkonium ve styku s vodou oxiduje za vzniku vodíku, který se nahromadil pod střechou. Byl to novodobý Hindenburg, ne jaderná exploze.
Německý odklon od jádra byl proto motivovaný ideologicky, ne bezpečnostně. Za energetické krize se ukázalo, jak vypadá skutečná závislost: zásobníky zemního plynu vystačí podle ročního období na tři týdny až tři měsíce, zatímco jaderné elektrárny měly zásoby paliva na tři roky. Kdo chce dostat cizí zemi do závislosti, nezvolí technologii, se kterou by protistrana tři roky v klidu vydržela — zvolí tu, u níž stačí zavřít kohout.
Nejhůř přitom nevypadá samotné rozhodnutí odejít od jádra, ale jeho pokračování: půl roku po diverzním útoku na kritickou energetickou infrastrukturu odstavit i poslední bavorské bloky. Uvěřit špatné ideologii je jedna věc, dorážet po sabotáži vlastní energetickou bezpečnost druhá. Právě tenhle krok by se v Česku replikovat neměl.
Boj o suroviny, Temelín a Pačesova komise
Spekulace o souvislosti mezi pádem Nečasovy vlády a jednáním o dostavbě Temelína se z pozice energetika potvrdit ani vyvrátit nedají — na to by byl potřeba někdo se zpravodajskou zkušeností. Co ale platí obecně: energetika je strategický obor a vlivů je plná, protože se v ní pořád válčí o suroviny. Hormuzský průliv jsou suroviny. Venezuela jsou suroviny. I v soupeření Američanů s Rusy jde spíš o Arktidu, jejíž většinu drží Rusko, než o ukrajinská ložiska — a případné získání Grónska by tu váhu překlopilo. Kde se vede takový boj, tam pracují i speciální služby a organizují budoucí závislost.
Z práce pro Pačesovu komisi v roce 2008 jsou ty vlivy dobře patrné z obou stran, americké i ruské. Klíčová otázka se přitom pokaždé ukázala jako stejná. Zástupců Westinghousu bylo možné se ptát, kde jsou čeští inženýři, které jejich prestižní školy dvacet let vychovávaly — protože kdo vyrostl na jedné technologii, s jinou pracovat nebude. Ruské straně, která tlačila zakázky pro Škodu JS jako pro českou firmu, se dala položit tatáž otázka: kde jsou inženýři se zkušeností z jedné dvou postavených jaderných elektráren, které jste sem měli poslat vytrénované? Odpověď byla v obou případech shodná: ani jeden. Šlo tam o peníze.
Závěr
Spor o větrníky, akcelerační zóny a vlastnictví distribuce není sporem o ekologii. Je to spor o to, kdo si ukrojí z toku peněz, který energetikou protéká — ať už formou provizí, emisních povolenek, dotací, nebo podílu v síti, kterou postavil stát. Dokud bude cena elektřiny nafouknutá položkami, jež s její výrobou nesouvisejí, budou se odpovědi na otázku „proč je to tak drahé“ hledat marně v technologiích. Odpověď je v účetnictví.
