Evropské přenosové soustavy mají za sebou několik týdnů, které vypadají jako sbírka kuriozit: Gruzie zhasla třikrát během dvanácti dnů, nizozemský Tilburg přišel o proud kvůli chybnému měřicímu přístroji a podmořský kabel za stovky milionů eur uhnul o několik set metrů kvůli hrobu postavy, která nikdy neexistovala. Za každou z těch historek ale stojí docela vážná otázka: jak spolehlivě funguje ochrana, měření a povolování infrastruktury, na které visí celá elektrifikace.
Proč jaderný blok nejede na čtvrt plynu
Jaderný blok se nedá regulovat jako plynová turbína. Na polovinu výkonu sjet dokáže, ale při velmi nízkém zatížení mu to nesvědčí, protože štěpná reakce začíná být nestabilní. Rozlišují se přitom dvě různé hodnoty: minimální provozní výkon, který se pohybuje zhruba mezi dvaceti a čtyřiceti procenty, a minimální kontrolovatelný výkon, tedy okamžik, kdy je štěpná reakce ještě zvladatelná. Ten leží řádově kolem jednoho procenta.
Fyzikální důvod je otrava xenonem. Při nízkém výkonu se xenon v palivu hromadí rychleji, než ho reakce stačí spotřebovat, a řízení bloku se komplikuje. Do takového stavu se běžný provoz vůbec nedostane, a proto platí, že jádro má jet pokud možno na plný výkon. Jaderná elektrárna zkrátka není zdroj, kterým se dorovnávají výkyvy fotovoltaiky.
Zatmění Slunce jako plánovaný zátěžový test sítě
Pro elektrizační soustavu není zatmění dramatem, ale plánovanou zkouškou. Síť při něm dostane dvě rány za sebou: nejdřív rychlý propad výroby fotovoltaiky, pak stejně rychlý skok zpět nahoru. Která z nich je horší, závisí na denní době. Když jev přijde odpoledne, výroba už tak jako tak klesá, takže tvrdší je první propad. Při dopoledním zatmění je to naopak: soláry teprve najíždějí, propad je mírný, ale návrat plného slunečního svitu udělá prudký skok vzhůru zrovna ve chvíli, kdy stoupá i spotřeba.
Celé se to dá spočítat dopředu. Evropská asociace provozovatelů přenosových soustav ENTSO-E přípravu koordinuje, každý provozovatel si podle odhadu nakoupí rezervní výkon a ví zhruba, kolik mu ze sítě zmizí. Pro celou Evropu vyšel odhad na 9,7 GW výpadku výroby, ve Španělsku, kde bylo zakrytí nejhlubší, se počítalo zhruba s pěti gigawatty.
Zajímavější než technika byla nakonec lidská stránka věci. Ve španělských datech je ve večerní špičce vidět zub, který sedí na hypotéze, že si lidé odskočili ven, vypnuli, co zrovna měli v ruce, a po návratu zase zapnuli konvice a mikrovlnky. Podobná zkušenost je i z českých provozů, kde část lidí odešla z práce dřív. Poptávková špička tím paradoxně přišla dřív a soustavě to spíš pomohlo. Nejnepříjemnější varianta je totiž nikoli jasno ani zataženo, ale rychle se měnící oblačnost, kdy se efekty počasí a zakrytí Slunce sčítají a řízení se stává hádankou.
Trhy zatmění téměř nezaznamenaly, jen Británie zdražila
Denní trh, vnitrodenní trh i vyrovnávací trhy zůstaly v podstatě klidné. Z cen na denním trhu by se ve většině evropských zemí vůbec nepoznalo, kdy k zatmění došlo. Buď se energetici připravili opravdu dobře, nebo měli trochu štěstí, každopádně chybějící výkon dorovnaly plynové a vodní elektrárny bez viditelného dopadu do peněz.
Jediná výjimka je vidět u britské soustavy. Provozovatel NESO dokonce vydal Emergency Market Notice, tedy signál, že polštář rezerv není nijak tučný a poskytovatelé se mají připravit a nacenit se. Oznámení sice později stáhl, ale na balančním trhu už se to projevilo: paroplynová elektrárna Seabank se vycenila na 750 liber za megawatthodinu, což je skoro tisíc eur. Objem přesáhl 200 MWh, takže samotná tahle aktivace mohla přijít na 178 tisíc liber, v přepočtu miliony korun. Vzhledem k tomu, že se to zaplatí přes odchylku, nejde o problém, spíš o zajímavost.
Británie kvůli zatmění přišla o něco víc než 1000 MW, což na drama nestačí. Ostrovní systém se ale ocitá krátký relativně často, klidně v týdenním rytmu, a s tím, jak Britové do fotovoltaiky poslední dobou šlapou, přibývá situací, kdy je potřeba rezervy skutečně aktivovat.
Gruzie: tři celostátní blackouty za dvanáct dní
Mezi 24. červencem a 5. srpnem spadla gruzínská soustava třikrát a pokaždé prakticky na nulu. To, že v ní zůstalo několik set megawattů, nakonec pomohlo k rychlejšímu nahození. Výpadky vyšly většinou na noční a ranní hodiny, takže obnova trvala jednotky hodin, což na celkovém dojmu mnoho nemění.
U prvního výpadku je znám hlavně obrys: porucha na přeshraničním vedení do Ázerbájdžánu, po níž se gruzínský systém ocitl v ostrovním režimu a nezvládl ho. Provozovatel avizoval, že příčiny všech tří událostí už zná, ale zveřejnit je zatím nechce. Nejkurióznější je třetí případ, kdy si sám vyzkoušel simulaci ostrovního režimu s odchylkami frekvence, aby zjistil, kde je problém. Soustava spadla i při tomto testu.
Část vysvětlení je vidět už na mapě sítě. Gruzie provozuje hned několik napěťových hladin vedle sebe: 500 kV a 220 kV jako pozůstatek sovětské éry, 400 kV kvůli Turecku a 330 kV kvůli Ázerbájdžánu. Transformace mezi nimi je složitá a sama o sobě může být součástí problému. Zdrojově je to přitom ráj vodních elektráren s několika tepelnými zdroji na jihovýchodě a pár větrníky.
Řešení chybějícího propojení má rýsovat podmořský kabel přes Černé moře. Pro stejnosměrné spojení o výkonu 1300 MW mezi Gruzií a Rumunskem, s vývodem u Anaklie, právě začaly přípravné průzkumy. Projekt patří mezi evropské projekty společného zájmu, na které jdou i poplatky z cenových rozdílů mezi jednotlivými tržními zónami.
Enguri: 104 a 797 milisekund, po kterých zhaslo všechno
Nejlépe zdokumentovaný je blackout z 25. července. Největší gruzínská elektrárna Enguri o výkonu 1300 MW, uvedená do provozu v sedmdesátých letech, dodává výkon vedením do rozvodny Zestafoni, což je velký uzel uprostřed země. Právě na tomto vedení se objevila porucha, která by za normálních okolností žádnou zásadní potíž způsobit neměla.
Problém byl v ochranách. Z jedné strany se vedení odpojilo za 104 milisekund, z druhé až za 797 milisekund. Na lidské vnímání je to pořád mžik, pro soustavu je to ale zpoždění, které stačilo k tomu, aby poruchu detekovalo přeshraniční vedení a vyhodilo spojení s Ázerbájdžánem. Místo lokálního výpadku části přenosové soustavy se tak porucha rozšířila dál a shodila celou zemi.
Měřítko je přitom nemilosrdné: oněch 1300 MW odpovídá zhruba čtvrtině všech gruzínských zdrojů a současně přibližně běžnému zatížení celé země. Propojení se sousedy sice existují, ale buď se moc nevyužívají, nebo nejsou dost kapacitní, takže výpadek jednoho vedení do Ázerbájdžánu je hned potíž. Nechyběly ani spekulace o sabotáži, potvrzené ale nebyly a šířily se hlavně dezinformačními kanály, což v zemi ležící takhle blízko Ruska nikoho nepřekvapí. Domácí úkol je jasný: zapracovat na ochranách a bezpečnostních prvcích, na jejichž spolehlivost je Evropa zvyklá, a na propojení stejnosměrnými kabely.
Tilburg: 18 tisíc odběratelů kvůli pětinásobně chybnému měření
Neděle 5. července, začátek horkého léta a 18 tisíc odběratelů v nizozemském Tilburgu najednou bez proudu. Dodávky byly obnoveny do čtyřiceti minut, takže samo o sobě jde o běžný výpadek. Zajímavá je příčina. Při údržbě v jedné z rozvoden se nastavení přepnulo do továrních hodnot a přístroje začaly měřit proudy jinak, než jak byly původně nakonfigurované.
Dispečer v neděli uviděl na monitoru šílené proudy a scénář, před kterým distributor dlouhé měsíce varoval: buď něco shoří, nebo vypadne rozvodna, nebo se přepálí vedení. Neměl čas zjišťovat, kdo je kdo, a část sítě odpojil. Rozhodl se správně, i když se druhý den ukázalo, že přístroje ukazovaly pětkrát vyšší proud, než jaký sítí skutečně tekl. Provozovatel to bez vytáček vysvětlil, což si zaslouží pochvalu, protože alternativou bývá mlžení o vadné elektronice.
Nedopatření nic nemění na tom, že nizozemská síť je přetížená doopravdy. Distribuční provozovatel Enexis zpracoval už v roce 2024 analýzu, podle níž bude síť na jaře a v létě 2026 přetížená a podobné situace budou nastávat právě v těchto měsících. Nizozemsko má největší koncentraci obnovitelných zdrojů na kilometr čtvereční, k tomu tepelná čerpadla, elektrifikovanou dopravu i průmysl a zásuvku prakticky na všechno. Distribuční, a vlastně už i přenosová úroveň to přestává zvládat. Na mapách zatížení nesvítí červeně jen Utrecht, ale i Tilburg, takže příště nemusí jít o chybu měření.
Rozvodna, kterou nikdo nechce vedle domu
Utrecht je extrémním případem druhého nizozemského problému. Město potřebovalo opakovaně posílit rozvodnu, protože zatížení rostlo mimo jiné s dobíjením elektromobilů, které Nizozemsko systematicky podporuje daňovým zvýhodněním. Jenže jakmile došlo na stavbu, objevil se odpor místních. Chceme elektrická auta, ale rozvodna je ošklivá a kdo by se na ni koukal. Elektřina přece vzniká až v zásuvce.
Podobný příběh se odehrál v německém Oranienburgu u Berlína, kde síť narazila na strop a nová rozvodna se stala nutností. I tam vznikla petice a v dotčeném území se navíc našly dvě ještěrky, které stavbu zablokovaly. Přesun o kus dál by projekt prodražil o stovky milionů. Nakonec se to ve stavebním řízení zřejmě posunulo, ale jako ilustrace to stačí.
Spravedlivě řečeno, možnost občana zasáhnout do povolovacího procesu je v pořádku, otázkou je míra a hlavně politická odvaha místních zastupitelů, kteří musí nakonec rozhodnout. Zákony tu nejsou proto, aby někdo vyhrál a někdo prohrál, ale aby se spory neřešily silou. Uspokojit úplně všechny přitom nejde. Přidat se k tomu dá ještě jeden rozdíl: zatímco Česko je extrémně pragocentrické a ekonomická aktivita se kumuluje kolem Prahy, Brna a částečně Ostravy, nizozemská ekonomika je rozprostřená po celém území. Nároky na síť jsou proto docela jiné než u nás.
Kabel za stovky milionů, který uhnul kvůli hrobu skřítka
Poslední historka je o tom, jak vypadá povolování v době sociálních sítí. Za přípravou podmořského propojení Greenlink stál Simon Ludlam, který dnes připravuje projekt kabelu mezi Severní Amerikou a Evropou. V roce 2019 mluvil o Greenlinku v rozhovoru pro BBC a bez zlých úmyslů popsal, kudy má kabel vést, včetně vývodu přes pláž Freshwater West ve Walesu.
Fanoušci Harryho Pottera si místo okamžitě spojili s hrobem skřítka Dobbyho, tedy s lokalitou, kde se natáčela jeho filmová smrt. Než se stačil vrátit domů, měl telefon plný stovek naštvaných hovorů. V kanceláři se prý musel kolegů zeptat, kdo to ten Dobby vlastně je. Konec příběhu je ale podstatnější než jeho anekdotická část: firma trasu skutečně posunula o několik set metrů a mohlo ji to stát stovky tisíc.
V rámci projektu za zhruba půl miliardy eur, tedy kolem dvanácti miliard korun, to není položka, která by cokoli ohrozila. Zajímavý je princip. Investici do kritické infrastruktury tady neovlivnil někdo, kdo má nemovitost v trase, ale fiktivní postava, k jejímuž památníku lidé házejí ponožky. Celá věc se stala před sedmi lety a téměř nezanechala digitální stopu, veřejně se o ní začalo mluvit až teď.
Co z toho plyne
Tři příběhy o síti a jeden o skřítkovi mají společné to, že fyzikální limity soustavy jsou dnes tvrdší než kdykoli dřív, zatímco rozhodovací procesy kolem nich jsou čím dál měkčí. Gruzii shodily ochrany, které zafungovaly o půl vteřiny později, než měly. Tilburg vypnul chybný měřák. Utrecht a Oranienburg brzdí petice a v jednom případě i dvě ještěrky. Zatmění Slunce, tedy jediná událost, kterou bylo možné naplánovat na minutu přesně, proběhla naprosto bez problémů. To celkem přesně ukazuje, kde v evropské energetice leží skutečné riziko.
