Energetika je technický organismus. Když v ní něco zdraží, začne kolísat cena nebo se zhorší spolehlivost dodávek, je to podobné jako bolest v těle – příznak stavu, který předchází zhroucení systému, na jaký jsme byli zvyklí. Česká soustava přitom patřila k nejstabilnějším v Evropě.
Německá volba, na kterou doplácí celá Evropa
Genezi problému je potřeba číst od začátku. Tím byl byznys model, na kterém se dohodli Merkelová a Putin: budovala se surovinová závislost Evropy na ruském plynu, a to německým prostřednictvím. Spoluautorkou tohoto stavu je i von der Leyenová, která tehdy zasedala v německé vládě jako ministryně obrany a dnes stojí v čele Evropské komise, odkud vede tvrdou linii vůči Rusku.
K tomu si Němci vyřadili jaderné zdroje. Rozdíl mezi chytrým člověkem a hlupákem bývá popisován tak, že chytrý udělá chybu a poučí se z ní, kdežto hlupák ji opakuje. Posuďte sami: nejdřív se v Německu začalo zavírat jádro, na podzim jednoho roku vyletěl do vzduchu plynovod při diverzní akci – a na jaře toho následujícího se odstavily poslední jaderné bloky. Když soustavě chybí dvě z klíčových surovin, jádro i zemní plyn, není divu, že funguje tak, jak funguje.
Německo pak vyváží dál do světa nejen svou technickou nestabilitu, ale i předražené ceny, na nichž vydělávají překupníci. Jinak stabilní česká síť je přetěžována přebytky ze severu a doplácí na cizí rozhodnutí. Technicky na to ostatně doplácí víceméně celá Evropa.
Emisní povolenka není palivo, ale spekulativní papír
Emisní povolenka není žádné objektivní palivo. Je to papír určený ke spekulativnímu trhu – a odtud se pak berou situace, které by v jiné komoditě nikdo neunesl. Ilustrací má být případ, kdy chtěli Poláci v mrazivé zimě pomoci Ukrajině a od Evropské unie dostali odpověď v pořadí: nejprve zaplaťte emisní povolenky, pak pomáhejte, jak chcete.
Představte si, že by šlo o potraviny a někdo by řekl, že za ně musíte nejdřív zaplatit desetinásobek. Peníze z povolenek přitom z velké části nejdou ani do Evropy, ani do ekologie. Právě tohle je prostředí, ve kterém dnes žijeme – a většina toho, co lidé v účtech za energie vidí, jsou důsledky tohoto stavu.
Elektromobilita není totéž co auto na baterky
Elektromobilita je všechno, co se hýbe na elektřinu. Patří do ní dron, který přiveze balíček ke dveřím, i lodě jezdící na baterie po Vltavě. Vůbec největší elektromobilitou naší civilizace je příměstský vlak. Pokud tedy někdo říká, že rozvíjí elektromobilitu, rozhodně by to nemělo znamenat, že manželé budou místo dvou benzinových aut jezdit dvěma auty na baterky – protože jim developer nepostavil příměstskou dráhu, školu ani školku. Mobilita je vždycky součástí nějaké logistiky a špatně udělanou logistiku nelze nahradit bateriemi v autech.
Druhá věc je spotřeba. Kdyby se všechny spalovací motory nahradily bateriemi, jde o takový nárůst odběru, na jaký připraveni nejsme – muselo by se postavit několik Temelínů. Dobře funguje elektromobilita v centrech měst, kde nesmrdí. Vzorovým příkladem dobrého spojení s obnovitelnými zdroji je Indie: motorky, kterých tam jezdí spousta, se předělávají na baterie a slunce tam svítí dvakrát tolik co u nás. To jsou výborné aplikace. Vždycky je ale potřeba vybrat vhodnou technickou aplikaci, ne ideologii – a udělat ji tak, aby fungovala i cenově přiměřeně, ne aby kolabovala soustava a někdo na tom vydělával.
Rozdělení ČEZ: dvakrát tolik za poloviční spolehlivost
Proč se lukrativní distribuční a obchodní část energetického gigantu vyčleňuje zrovna teď? Řečeno brutálně: protože na výprodej už nic jiného nezbylo. V první dekádě po opoziční smlouvě z roku 1998 se vyprodaly fabriky, ve druhé síťové společnosti a voda – nepatří nám dnes ani pitná voda, která teče z kohoutku. Vládnoucí garnitury i zahraniční kapitál jsou na tento model nastavené, takže se zase musí najít něco, z čeho budeme platit budoucí poplatky. Prodáváme sami sebe do budoucího otroctví prostřednictvím politiků.
Sítě patří do státního vlastnictví. Kdo jiný než stát zaručí, že budou spolehlivě budovány a odolné proti blackoutu? Jakmile je převezme investor, přijde politik s vysvětlením, že se budou rozvíjet v tržním prostředí – tedy tak, jak se to cizímu kapitálu vyplatí. Výsledkem bude, že budeme platit dvakrát tolik za sítě, které budou z poloviny tak spolehlivé. Takový záměr si zaslouží označení zločinný.
Nesedí ani bilance. Když se řekne zavřeme uhlí a budeme dovážet elektřinu, je namístě otázka odkud a z čeho se ta elektřina vyrobí. Z obnovitelných zdrojů rozhodně ne. Vyrobí se tak maximálně z ruského plynu – buď se sem bude vozit plyn na výrobu elektřiny v německých zařízeních, nebo rovnou německá elektřina vyrobená z ruského plynu. Závislost na Rusku tu pak máme dvakrát, a to v době, kdy se ve světě válčí. Ve třech základních komoditách – pitná voda, potraviny a energie, zejména teplo – musíme být soběstační. Politici, kteří slibují dovoz zemního plynu, by měli ukázat odkud. Kdo na tom bude vydělávat, vědí dopředu.
Jak se rozebírala jedna z nejstabilnějších soustav
Česká republika měla extrémně stabilní systém postavený na jedné provázané soustavě. Přes území vedly tranzitní plynové linky, k tomu celostátní elektrická síť a navíc sítě teplárenské. Uvnitř toho fungovala jednoduchá filozofie: v každém větším městě, obvykle tam, kde stála i továrna, byl zdroj, který současně vyráběl elektřinu i průmyslové teplo a v zimě vytápěl okolní sídliště.
Tenhle celek teď pomalu rozsekáváme jako mrtvého mamuta. Nejdřív se oddělily teplárny – stačí se podívat, kolikrát byly zprivatizované a přeprivatizované, co se za teplo platí, v jakém technickém stavu jsou a kdo je za posledních dvacet let rekonstruoval. Potom přišly na řadu elektrické sítě: soustava se rozdělila na ČEZ a osm krajských energetických podniků, z nichž dva skončily u zahraničního koncernu. Kus zbyl v ČEZ – a ten se má pro velký úspěch vyprodávat teď. Je to proces, který tady běží dvacet let, něco jako když vlhne a hnije barák. Není státotvorný, není dobrý pro ekonomiku, je prostě špatně.
Vyvezené uhlí, drahý dovoz a účet za zavírání elektráren
Nemá smysl to personalizovat. Vlády v tom jedou od roku 1998, ba dřív, a jede v tom víceméně každá. Proces je přesto potřeba zarazit. Když jedete autobusem, kde sedí za volantem opilý a nedbalý řidič, a bojíte se, že spadnete do propasti, nestačí říkat, že by ho měl někdo zavřít. Někdo ho má hlavně vyrazit od volantu. Přesně to je potřeba udělat s mocí, která dnes drží volant naší energetiky a strategických surovin.
Podobně se dá mluvit o vlastnictví. Když někdo drží sedmdesát procent hotelu, nemůže se donekonečna vymlouvat na třicetiprocentního minoritního akcionáře a vyprodávat z restaurace skleničky a sedačky. Takhle se vlastnictví nespravuje.
Druhou kapitolou jsou surovinové rezervy, tedy především uhlí. Za posledních pětadvacet let se do zahraničí vyvezlo zhruba 300 TWh uhelné elektřiny, dvacet let z toho za dumpingové ceny, aby na tom někdo vydělal. Dnes se vyváží dráž, ale platí se z toho emisní povolenky, které nám nic nepřinášejí. Roční spotřeba České republiky je přitom kolem 60 TWh – vyvezli jsme tedy množství, které by nám stačilo na pět let provozu celého státu. Nemuselo se tolik dolovat ani narážet bagry na těžební limity. Uhlí je národní bohatství, jenže zisky z něj jdou energetické oligarchii, zatímco následky se řeší na konto státu.
Totéž platí o avizovaném zavírání uhelných elektráren kolem roku 2030. Kdo zaplatí odstavení a ekologizaci těch lokalit? Zavřou se elektrárny i doly, začne se dovážet elektřina – a dodávat za dvojnásobek, aby se z toho uhradily i ty zavřené provozy. Energetika se přitom plánuje na padesát let i déle, to jsou dvě až tři generace. Odsoudit budoucí generaci umějí i jednoduché zdroje: kdo se narodí zítra, může do svých dvaceti platit větrným baronům předraženou elektřinu.
Politici, jaké si zasloužíme, a chybějící mandát
Česnek, který by se dal vypěstovat doma, se přiveze z Číny. Větrná elektrárna se postaví na zemědělské půdě. České dřevo se vyveze do Rakouska, kde z něj vznikne nábytek s mnohonásobně vyšší hodnotou. Máme správce věcí veřejných, jaké si jako národ zasloužíme – jinak bychom měli jiné, třeba blanické rytíře nebo krále Ječmínka. O těch si ovšem můžeme leda vyprávět pohádky.
Slova jako lockdown, blackout a Green Deal nejsou jen nečeská. V současném slovníku češtiny to jsou spíš slova sprostá, která do slušné mluvy nepatří. A pokud vláda slibovala, že Green Deal nebude, je namístě si připomenout, že na tenhle kurz nedostala mandát – volilo se ji s jiným programem, na který se zapomnělo hned v lednu. Co se od vlády dá čekat a čím je vázaná, popisuje přehled vzniku vlády a jejího programu.
Žijeme v demokratickém státě, takže cesta ven nevede přes divoké výbuchy nespokojenosti jako ve Francii, ale přes vytrvalé ne na každém kroku. Buď se vláda začne chovat podle svých volebních slibů, nebo bude vláda jiná – ať si vyberou. Když si to lidé nechají líbit, politici to větrným developerům rozprodají, zahraniční banky na to dají úvěry a národ na to bude hloupě koukat.
Závěr
Vysoké ceny a horší spolehlivost nejsou náhoda ani jen důsledek války. Jsou to důsledky rozhodnutí, která se dělala dvacet let: rozprodej tepláren a krajských energetik, vývoz levné uhelné elektřiny, sázka na dovoz a nakonec i vyčlenění distribuce z ČEZ. Klíčovou otázkou zůstává soběstačnost ve vodě, potravinách a energii – a to, aby o strategických sítích rozhodoval někdo, kdo je bude držet i za dvě generace.
