Zákon i evropská směrnice počítají s tím, že větrné elektrárny budou stát především tam, kde krajina padla už dávno: na místech bývalých dolů, na výsypkách a u bývalých elektráren, kde jsou hotové přípojky i cesty. Vláda přesto ve svém návrhu umístila přes 95 % větrníků na zemědělskou půdu a do lesů. Energetik Ivan Noveský, který stojí v čele Institutu pro energetiku, mluví o obřích turbínách bez obalu – od požárů, které se nehasí, přes jedovatý otěr z lopatek až po odpad, který dnes nikdo neumí zlikvidovat.
Větrníky patří na výsypky, ne na pole
Bruselské doporučení využívat především průmyslové a dříve zasažené plochy se v české realitě smrsklo na pouhých pět procent celkové výměry. Pro autory takového výkladu má Noveský jediné slovo: zločinci. Kde se dají takto ohnout čísla, tam se podle něj dá ohnout i cokoli jiného – třeba informace o dopadech takzvaných větrníků na zdraví lidí, na přírodu i na samotnou ekologii.
Otázka takzvaných občasných, oficiálně obnovitelných zdrojů je podle Noveského zásadní, protože ohrožuje českou energetiku jako celek.
Soud v Toulouse, ČEZ a obrat ve Spojených státech
Francouzský soud v Toulouse v roce 2021 přiznal odškodnění manželům, kteří podle svých slov trpěli zdravotními potížemi kvůli blízkosti šesti větrných turbín, a uznal existenci takzvaného syndromu větrné turbíny. V české debatě se podobné případy obvykle smetou ze stolu jako nesmyslné či nedostatečně podložené studie.
Noveský odpovídá otázkou: proč se ČEZ zbavil, respektive zbavuje svých větrných elektráren ve Francii a v Německu? A upozorňuje i na paradox – Česko se jinak rádo řídí Spojenými státy, v tomto případě ale ne. Americký ministr energetiky se podle něj začátkem července pochlubil, že byly zastaveny všechny dotace do větrných a solárních elektráren, protože zatěžují síť a zdražují elektřinu. Prezident Donald Trump navíc vyhlásil moratorium na výstavbu větrníků a zdůraznil dvě věci: turbíny zabíjejí ptáky, a to hlavně vzácnější druhy létající ve velkých výškách, a znehodnocují ceny nemovitostí. Trump se nemovitostmi dlouhá léta zabýval, takže podle Noveského ví, o čem mluví.
Otěr z lopatek a teplejší krajina
Konce lopatek moderních turbín dosahují rychlosti až 300 km/h. Tření uvolňuje do půdy toxické částice pryskyřice, pro jejichž dekontaminaci zatím neexistuje postup. Podle Noveského to nikdo neřeší a celá věc se jednoznačně bagatelizuje. Pryskyřice je přitom jen pojivo; v lopatkách jsou i takzvané věčné chemikálie a bisfenoly. Podobné látky se už nesmějí používat v hasicích přístrojích, protože jsou jedovaté a karcinogenní – na lopatkách najednou nevadí.
Klíčové je podle něj umístění. Kdyby se větrníky stavěly tam, kam patří, tedy mimo zemědělskou půdu, nebylo by se čeho bát: půda na bývalých dolech je beztak zasažená a obilí tam nikdo pěstovat nebude. Uprostřed obilného lánu je to ale problém.
Připomíná také, že už v květnu 2012 psal zpravodajský server Novinky.cz o „pádu ekologické modly“. Studie s daty od Texasu po Dánsko tehdy ukázala, že větrné elektrárny v noci promíchávají studený přízemní vzduch s teplejším, a krajinu tak oteplují – v takových oblastech se za deset let zvýšila teplota až o jeden stupeň Celsia. Noveskému to potvrzují i zemědělci, podle nichž pod turbínami mizí rosa. O problému se tedy v Česku vědělo už před čtrnácti lety.
Tisíce tun železobetonu, které už nikdo nevykope
Ukotvení 270metrového větrníku vyžaduje zhruba 3 000 až 3 500 tun železobetonu. Kde je podloží málo únosné, stavitelé sahají po pilotách, které vedou do hloubky 30 i 50 metrů. Ty už nikdo nedostane ven, a pokud je v místě spodní voda, může to být obrovský problém.
Další potíží jsou vibrace. Noveský přirovnává turbínu k obřímu vibrátoru: stačí si představit malé dusadlo, jaké se používá při výkopu plynovodu, a pak konstrukci, která má dole 3 500 tun železobetonu a nahoře zhruba tisíc tun stožáru, gondoly a vrtule. Celkem tedy kolem 4 500 tun, které neustále vibrují. Elektrárny sice fungují bez obsluhy, vibrace ale podle Noveského představují obrovský problém.
Hořící větrník se nehasí
O požárním nebezpečí se podle Noveského nemluví vůbec. Každá turbína přitom obsahuje asi 600 litrů syntetického oleje v převodovce, a to stovky metrů nad zemí. Dlouhé žebříky ale hasiči podle Noveského potřebovat nebudou. Podle pokynu generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru, tedy ministerstva vnitra, mají 270 metrů vysoké větrníky nulovou požární výšku – ne 270 metrů, ale nula – a nehasí se. Hasiči k nim mají přistupovat defenzivně. Jejich úkolem je zabránit tomu, aby shořelo celé pole nebo celý les, na kterém větrník stojí. I to je podle Noveského důvod, proč turbíny nepatří doprostřed polí a lesů, ale na nezemědělskou půdu.
Turbína při požáru obvykle neexploduje, ale dlouho hoří. Olej v převodovce je zahřátý nejméně na 60 °C, protože v ní vzniká velké tření. Když chytne, uhasit ho nejde, a od něj začnou hořet izolace elektrických rozvodů. Zplodiny jsou tak toxické, že kdyby se k ohni nějaký hasič dostal, stačil by mu jediný nádech. Noveský si vybavuje nedávný případ, snad z Německa nebo z Dánska, kdy byli při požáru v gondole dva zaměstnanci: jeden raději skočil dolů a zemřel pádem, druhý uhořel.
Suroviny z Číny a Green Deal
Kromě betonu potřebuje větrná elektrárna vzácné kovy a kompozitní materiály. Celý Green Deal je podle Noveského ve skutečnosti vítězstvím Číny nad Evropou, což napsal už před čtyřmi či pěti lety. Solární panely, baterie i jejich suroviny a komponenty, měniče – to všechno je dnes Čína. Zhruba 80 % vzácných kovů, jako je neodym potřebný pro permanentní magnety, ovládá Čína díky opatrné, intenzivní, ale neagresivní politice. Něco málo mají Rusové, kteří ale neumějí kovy zpracovat tak dobře, a něco Američané.
Neodym se přitom nachází v gondole, nikoli ve vrtuli; jeho množství se liší podle typu turbíny a vedle něj jsou v gondole i další vzácné kovy. Vrtule je ze skelného laminátu s věčnými chemikáliemi, případně zpevněná uhlíkovými vlákny.
Na otázku, zda má výroba větrníků aspoň nějaký zelený smysl, když těžba a rafinace neodymu i jeho přeprava jsou tak neekologické, odpovídá Noveský jednoznačně: celý Green Deal nedává žádný smysl. Je to podle něj organizovaný zločin na energetice, ekonomice i na lidech v Evropě – a také náboženství s odpustky, kterým se říká emisní povolenky. Nejvíc ho děsí systém povolenek ETS2, který teprve začne platit.
Návratnost vynaložené energie
Ukazatel EROI (Energy Return on Investment) vyjadřuje, kolik energie zdroj za svou životnost vrátí oproti energii vynaložené na jeho výrobu. Větrná elektrárna to paradoxně zvládne, jenže se nezapočítávají externality: těžba rudy v Africe, přeprava do Číny a zpracování.
Čísla jsou podle Noveského jednoznačná. Jaderná energetika vyrobí zhruba stokrát víc energie, než kolik se jí vloží, vodní elektrárny také až sto ku jedné, zemní plyn padesát ku jedné. U větrných elektráren, pokud se započítají baterie nebo jiné zálohování, vychází poměr kolem sedmi ku jedné. A všechno pod deseti znamená podle něj ne rozvoj, ale degradaci. Lidstvo se kdysi vysmívalo stavitelům pyramid, že si postavili obří hroby bez energetického smyslu – a dnes si buduje podobné.
Garantovaná cena na dvacet let
Občasné zdroje jsou podle Noveského nejen výrobci, ale i spotřebiteli elektřiny. Připomíná podvody v Irsku, kde se v době bezvětří pohánělo zařízení dieselovými agregáty, aby se vyrábělo – protože cena elektřiny byla dotovaná.
Z hnědého uhlí nebo z jádra se přitom podle Noveského elektřina vyrábí za desítky haléřů za kilowatthodinu. Přesto nové ministerstvo průmyslu a obchodu nechalo proběhnout aukci, v níž odsouhlasilo pro větrné elektrárny 3,20 Kč za kilowatthodinu. Tuto cenu budou provozovatelé dostávat dvacet let za každou vyrobenou kilowatthodinu, a to i v době, kdy bude tržní cena záporná, třeba minus pět korun. Občasné zdroje totiž vyrábějí ne tehdy, kdy je elektřina potřeba, ale když zrovna fouká a svítí. K tomu je třeba připočíst, kolik už čeští občané zaplatili solárním baronům a kolik ještě zaplatí.
Dosloužilé listy zatím neumí nikdo zlikvidovat
Větrníky bude potřeba udržovat v chodu a opravovat; výměna mnohatunové převodovky je náročná už ve stometrové výšce. A jednou bude nutné staré elektrárny zlikvidovat. Před dvěma lety bavorská firma Roth International nelegálně navezla zhruba 170 tun kompozitního odpadu z německých větrných elektráren do Jiříkova na Bruntálsku. O rok později si ho díky tamní starostce museli Němci odvézt zpět a zlikvidovat v Německu.
Jak se takový odpad likviduje? Ekonomicky a zároveň ekologicky to podle Noveského zatím neumí nikdo. Odpad z Jiříkova putoval přes českou firmu sídlící v ostravském paneláku a organizátor celé akce, kterého nejprve oslavovali, že umí všechno ekologicky zlikvidovat, dnes podle Noveského stojí v Německu před soudem. Odpad přitom vozil nejen na sever Moravy, ale i na jižní Moravu.
Ve Spojených státech, kde je problém už velký, to řeší jednoduše: buldozer vyhrabe obrovskou jámu, do ní se naskládají listy a zahrnou se. Za ekologickou likvidaci se to považuje proto, že se materiál za tisíc, možná dva tisíce let rozpadne sám. Kromě obrovských ploch pro větrné elektrárny tak bude třeba počítat i s plochami pro jejich pohřebiště. Evropská unie i výrobci stále tvrdí, že na řešení pracují, vyřešené to ale není. V západní Evropě přitom už dosluhuje spousta menších větrníků, než jaké se chystají v Česku. Dnešní obří turbíny vyrábějí německý Siemens a dánský Vestas; i u menších strojů měří lopatky kolem 40 metrů a nikdo neví, co s nimi.
Přírodní podmínky nepřepere žádný aktivista
Největší překážkou dalšího rozšiřování občasných zdrojů jsou podle Noveského přírodní a ekonomické zákony. Na solární elektrárny leží Česko příliš na severu, na větrné příliš na jihu. Nemá Severní moře, kde by mohly vzniknout rozsáhlé větrné parky – a jak poznamenal někdejší velvyslanec pro energetickou bezpečnost Václav Bartuška, ryby zatím nemají volební právo. Polohou, rozlohou a geomorfologií dostala země karty, se kterými musí hrát.
Noveský v tom vidí náboženství. Kdysi mělo autodafé a upalování čarodějnic, dnes podle něj bývalý ministr životního prostředí Hladík investoval miliony do propagace pseudozelených projektů. Kdo nevýhodně srovná občasné zdroje s jádrem nebo uhlím, dostane nálepku dezinformátora. Noveský se ale jako energetik musí dívat na čísla, ne na ideologii – sám se označuje za částečně věřícího, ne však v klimatickém smyslu, a na odpustky nevěří.
Uhlí zatím nemá náhradu
Uhelné elektrárny tvoří 37 % instalovaného výkonu a vyrobí 48 % elektřiny. Občasné zdroje mají 22 % instalovaného výkonu, ale vyrobí jen 4 % elektřiny. Kdo trochu přemýšlí, tomu podle Noveského stačí zdravý selský rozum: uhlí se tímto způsobem nahradit nedá. Pokud lidé nechtějí svítit loučemi a v zimě rozdělávat v panelácích ohníčky z parket, musí se uhlí zachovat.
Plyn by byl ideální, jenže je drahý a navíc není jisté, že bude dostupný. Donaldu Trumpovi se podle Noveského podařilo cenu plynu výrazně zvýšit, mimo jiné i útokem na Írán, a Evropa je odříznutá od levného plynu z východu. Plyn ze západu je až několikanásobně dražší. Ještě v roce 1996 platili spotřebitelé zhruba tři koruny za kubík včetně všeho, dnes stojí kubík na burze čtrnáct korun a k tomu se připočítává distribuce a obchod.
Systém emisních povolenek vede podle Noveského k likvidaci českého i evropského průmyslu a k likvidaci obyvatelstva, protože elektřina je základ, na kterém jede všechno. Mladí lidé, kteří obnovitelné zdroje milují, si neuvědomují, že bez elektřiny si nenabijí ani telefon, a hlavně že nic nevyrobí. Blackout znamená rozpad celé společnosti.
Studie na objednávku a energetici, kteří mlčí
Obzvlášť ho zlobí studie, kterou zpracovala Univerzita Karlova, ke které má osobní vztah. Noveský ji považuje za podvodnou: jako zdroj energie v ní figurují baterie, ačkoli baterie energii jen uchovávají, a počítá s dovozem elektřiny, který nemá odkud přijít. Podle něj šlo o zadání zelených aktivistů za zhruba 140 milionů korun. Vědci podle jeho zkušeností ze mnoha rozhovorů dnes píšou to, co se od nich čeká, protože jinak by přišli o granty a fakulta by je vyhodila.
Energetiků, kteří smýšlejí podobně jako on, je podle Noveského dost. Většina z nich ale pracuje ve velkých koncernech a bojí se promluvit, protože by přišli o místo. Před rokem 1989 si podle něj mohl dovolit říkat leccos – když ho vyhodili z plynárny, vzali ho za rok do elektrárny – a jako nestraník stavěl zásobníky plynu včetně dodnes největšího v Dolních Dunajovicích. Dnes mají lidé hypotéky a výpadek měsíčního příjmu by je mohl připravit o bydlení.
V březnu předložila skupina asi třiceti odborníků ministerstvům návrh, jak by akcelerační oblasti měly vypadat podle směrnice a zákona. Byli mezi nimi lidé z oblasti životního prostředí, z firem i energetici. Podepsat se ale troufla jen hrstka z nich. Ostatní řekli, že návrhu rozumějí a dává jim smysl, uvedeni však být nemohou, protože by je to mohlo ohrozit.
Závěr
Obří větrníky podle Noveského nepatří doprostřed polí a lesů. Při požáru se nechávají dohořet, jejich lopatky uvolňují věčné chemikálie, základy zůstanou v zemi navždy a vysloužilé listy zatím nikdo neumí zlikvidovat. Suroviny pro ně ovládá Čína, energetická návratnost je nízká a výkupní ceny garantované na dvacet let zaplatí spotřebitelé. Bez uhlí se Česko podle něj zatím neobejde. Sám přiznává, že se v rozhovoru držel zkrátka – kdyby řekl, kam to podle něj celé směřuje, neznělo by to vůbec dobře.
