Americký státní dluh tento týden překročil hranici čtyřiceti bilionů dolarů. Ve stejných dnech začalo ministerstvo financí zdvojnásobenými odkupy podpírat trh s vlastními dluhopisy, cena zlata vyskočila k hranici 4500 dolarů za unci, izraelské letectvo zasáhlo letiště v Sýrii, které pár hodin předtím obhlížela turecká delegace, a Írán pohrozil evropským cílům. Jednotlivé zprávy spolu na první pohled nesouvisejí. Dohromady popisují jeden příběh: soustavu dotlačenou na hranici únosnosti.
Čtyřicet bilionů dolarů a čísla, která se do nich nepočítají
Hranice čtyřiceti bilionů padla o měsíce dřív, než s tím trh počítal. Číslo navíc není úplné. Nezahrnuje studentské půjčky, za které ručí federální vláda, takže reálná zadluženost je o další biliony vyšší. Čtyřicet bilionů je konzervativní odhad, ne strop.
Samotné číslo je tak velké, že přestává být představitelné. Praktický dopad se ale měří snadno: každý den odteče na úrocích víc, než kolik stojí obrana, a stát si na tyto úroky půjčuje další peníze.
Izrael zasáhl cíle v Sýrii, Trump mluví o odchodu z NATO
Izraelské letectvo zaútočilo na základnu v Sýrii, o kterou má zájem Turecko, tedy členská země Severoatlantické aliance. Washington reagoval ostře formulovaným prohlášením a krátce nato Donald Trump veřejně mluvil o tom, že Spojené státy z NATO odejdou. Zdůvodnění míří k válce s Íránem: aliance se podle něj nepřipojila, neuznala, co pro svět Amerika udělala, a stojí americké daňové poplatníky stovky miliard ročně.
Ke slibům tohoto typu je na místě opatrnost. Loni po summitu měly evropské země navýšit své příspěvky. Následoval tabulkový přepočet, po kterém Spojené státy platily stejně jako předtím. Načasování je nicméně těžké přehlédnout: napadena byla členská země aliance a hned poté se mluví o vystoupení z ní.
Írán hrozí evropským cílům, Hormuz a ceny paliv
Teherán oznámil, že při dalších provokacích zasáhne evropské cíle. Jednání jsou u konce, což potvrzují obě strany. Spor se vede i o Hormuzský průliv: Washington tvrdí, že je otevřený, Írán že uzavřený. Odpověď dává provoz tankerů, a ten hovoří ve prospěch druhé verze.
Důsledek se přenáší do cen. Nafta zdražuje, benzin v USA přesáhl čtyři dolary za galon a ceny energií napříč Spojenými státy vzrostly o patnáct až sedmnáct procent. Energetický šok nezůstává u pumpy, protože se přes dopravu propisuje do všech ostatních cen.
Válka bez strategie
Válka s Íránem je strategicky prohraná. Plukovník ve výslužbě Douglas Macgregor to nepovažuje za sporné: nebyla žádná příprava, žádný systematický rozbor rizik a žádné vymezení vlastního zájmu, protože americký zájem byl beze zbytku ztotožněn se zájmem izraelským. Následuje fáze hledání viníka a role obětního beránka připadla NATO.
Stejný vzorec vidí i jinde. Ukrajina nikdy nepředstavovala americký zájem, a přesto se Washington dostal na dohled války s Ruskem; sankční zákon, který na začátku srpna prošel Senátem a nese jméno zesnulého senátora Lindseyho Grahama, považuje Macgregor svým obsahem za blízký vyhlášení války Rusku. Otevřenou otázkou pro něj zůstává, kdo americkou politiku vlastně řídí.
Gaza: Kushner řekl nahlas, co dosud platilo mlčky
Jared Kushner ve vysílání Fox News uvedl, že Spojené státy nebudou Izraeli bránit v cílených úderech v Gaze, protože obnova pásma může začít teprve po odzbrojení. Americká iniciativa Board of Peace, tedy rada míru, má svůj projekt spustit až poté, co bude terén vyčištěn.
Nové na tom není nic kromě otevřenosti. Politika podpory izraelských operací běží nepřetržitě napříč administrativami a výměna vlády na ní nic nezměnila. Za pozornost stojí spíš samozřejmost, s jakou zvláštní vyslanec mluví jménem celé americké vlády.
Dvě soupeřící soustavy: BRICS a odklon od dolaru
Proti západnímu finančnímu systému stojí uskupení BRICS s těžištěm v Číně, která je v paritě kupní síly největší ekonomikou světa. Státy, jež mají dost dluhových pastí a podmínek diktovaných zvenčí, k němu přecházejí. Dluhové pasti jsou přitom přesně to, z čeho Západ obviňuje Peking.
Odklon od dolaru už není teoretický. Kdo může, ten platí v jiných měnách. Zlato ve středu vyskočilo o víc než tři procenta k hranici 4500 dolarů za unci, přičemž ještě před několika lety se obchodovalo kolem 1500 dolarů; čínská centrální banka nedávno nakoupila dvacet tun. Otázka, zda dolar ve stávající podobě přežije, se přesunula z okraje debaty do jejího středu.
Vyčerpaná flotila a závislost na čínských surovinách
Z amerických plavidel v regionu přicházejí zprávy o mizerné stravě, chybějícím vybavení i o dnech bez elektřiny; jedna z lodí musela být do přístavu odtažena remorkérem. Posádky jsou na moři devět měsíců v kuse. Izolace takové délky je za hranicí toho, co lze po lidech chtít, a možností zakotvit ubývá, protože přítomnost amerického námořnictva už v regionu nikdo nevítá.
Za stavem flotily stojí třicet let rozhodnutí. Vznikaly lodě typu Zumwalt za víc než miliardu dolarů za kus, zatímco potřeba mířila k levnějším a rychlejším plavidlům ve větším počtu. Armáda je dnes stavěná na krátkou válku, což od roku 1991 procházelo jen díky slabým protivníkům. K tomu se přidává surovinová závislost: vzácných zemin je dost, ale rafinovat se vozí do Číny nebo do Kazachstánu, který má blízko k Pekingu i k Moskvě. Podobně je na tom mikroelektronika. Historická obdoba existuje: Británie zjistila na začátku první světové války, že veškerou optiku i chemii odebírá od Německa. Tehdy měla kam se obrátit, dnešní Amerika takovou náhradu nemá.
Evropě dochází nafta
Naftová krize je v Evropě akutnější než ve Spojených státech. Evropská ekonomika stojí na kamionové dopravě a ta se při nedostatku paliva zastavuje jako první. Zásoby nafty míří k nejnižší úrovni za víc než deset let.
Macgregor z toho vyvozuje vlnu hněvu a nepokojů napříč kontinentem, od Balkánu přes Německo po Británii, a pád některých vlád. Jde o prognózu, ne o hotovou věc. Vstupní podmínky ale sedí: rychlý růst cen základních vstupů v zemích, kde je životní úroveň dlouhodobě považována za samozřejmost.
Turecko jako roznětka a stín taktické jaderné zbraně
Turečtí důstojníci si přijeli prohlédnout bývalé Asadovo letiště v Sýrii a posoudit, zda se dá obnovit. Krátce po jejich odjezdu základnu srovnalo izraelské letectvo a následovaly výhrůžky vůči Ankaře i prezidentu Erdoganovi. Uspořádání, které v Sýrii vzniklo, připomíná pakt z roku 1939: dvě strany, které se navzájem nesnášejí, si na čas rozdělily zemi mezi sebou. Proti projektu Velkého Izraele se přitom formuje saúdsko-turecko-pákistánské seskupení. Turecko je stále členem NATO, takže při přímém střetu s Izraelem by Washington musel volit. Volba je předvídatelná a mimo alianci se dělá snáz.
Riziko chemických a biologických zbraní je v takové situaci přeceňované, protože se nedají ovládat. Vážnější je pokušení sáhnout po taktické jaderné zbrani o síle pěti až deseti kilotun. Odkaz na Hirošimu tu neplatí: Japonsko bylo v roce 1945 poražené a bez spojenců, zatímco Írán poražený není a Rusko s Čínou do něj dopravují vojenský materiál i humanitární pomoc. Platí to, co kdysi řekl Colin Powell jako předseda sboru náčelníků štábů: představa, že protivník bude malou jadernou detonaci považovat za malou, je nepříčetná. Kdo tuhle krabici otevře, ztrácí kontrolu. Zvlášť naléhavě to zní ve chvíli, kdy izraelský ministr národní bezpečnosti Itamar Ben Gvir veřejně vyzývá k zabíjení třiceti až čtyřiceti lidí v Gaze každou noc s odůvodněním, že nejde o lidi hodné života.
Dluh na exponenciální křivce
Spojeným státům trvalo víc než dvě století, než jejich dluh v roce 1982 poprvé překročil jeden bilion dolarů. Koncem loňského roku činil 37,64 bilionu, v polovině letošního srpna 39,93 bilionu. To je nárůst o 2,3 bilionu za sedm a půl měsíce. David Morgan, vydavatel investičního zpravodaje The Morgan Report, v tom vidí závěrečnou, parabolickou fázi křivky.
Přirovnává ji k tenisovému míčku vyhozenému do výšky: nejdřív zrychluje, pak zpomaluje, chvíli stojí a nakonec padá stále rychleji. Ať už se ta chvíle změří jakkoli, parabolický růst se udržet nedá. Úroky ze státního dluhu dnes stojí 3,8 miliardy dolarů denně, zatímco na Medicare jde 3,1 miliardy a na obranu 2,5 miliardy; do roku 2028 mají úroky vyšplhat k pěti miliardám denně a stát se největší výdajovou položkou vůbec. Ve chvíli, kdy je obsluha dluhu největším výdajem státu, je něco zásadně rozbité.
Ministerstvo financí odkupuje dluh dluhem
Ministr financí Scott Bessent zdvojnásobil objem zpětných odkupů státních dluhopisů ze dvou na čtyři miliardy dolarů na operaci a zvýšil jejich frekvenci ze dvou na čtyři za čtvrtletí. Týká se to dlouhého konce křivky, tedy papírů s deseti až třicetiletou splatností, kde výnosy překročily pět procent a třicetiletý dluhopis se dostal nejvýš od roku 2007. Stát tedy vykupuje vlastní dluh za peníze, které si na to půjčí. Domácí obdobou by bylo splácet leasing auta kreditní kartou.
Fed umí administrovat jednodenní sazbu, ale trhu s dluhopisy neporučí. Snížení sazeb navíc není automaticky dobrá zpráva: investoři je mohou číst jako inflační signál a levněji refinancovat lze až dluhopisy, kterým skutečně doběhla splatnost. Přebytek dolarů má stejný účinek jako přebytek čehokoli jiného, tedy pokles ceny, a aby si někdo dlouhý papír koupil, musí dostat vyšší úrok. Zbývá volba mezi dvěma cíli: udržet nominální hodnotu dluhopisů, nebo kupní sílu měny. Historie napovídá, kdo bývá zachráněn dřív, a nejsou to domácnosti.
Inflace, potraviny a útěk do drahých kovů
Trend v pohybu pokračuje, dokud se nezastaví. Přesnější než inflace je slovo znehodnocení: víc peněz obíhá proti stejnému množství zboží a služeb, takže růst cen je následek, ne příčina. Mleté hovězí zdražilo od července o devět procent a jeho cena se v americkém obchodě přiblížila sedmi dolarům za libru. Dvouprocentní inflační cíl je v takovém prostředí jen rétorická figura.
Nebezpečná nejsou samotná čísla, ale okamžik, kdy si jejich smysl uvědomí veřejnost. Jakmile lidé začnou vybírat účty a utrácet za trvanlivé zboží, protože očekávají, že zítra koupí méně, spustí se ta část krize, kterou už nikdo neřídí. Odtud plyne opakovaná rada držet část úspor ve fyzickém zlatě a stříbře: dosud každá papírová měna v dějinách skončila, jen v různě dlouhých časových úsecích. Japonsko, největší zahraniční držitel amerických dluhopisů, jich mezitím odprodává rekordní objemy.
Býci, kteří začali dojit
Rozsáhlá studie vědců z West Texas A&M University provedená na více než dvaceti tisících kusech skotu ze třiatřiceti výkrmen zjistila, že při porážce dojí zhruba každý sedmý vykastrovaný býk a u kříženců s dojnými plemeny téměř každý pátý. Nejde o nejasný sekret: sto dvacet vzorků prošlo mlékárenskou laboratoří a všechny byly vyhodnoceny jako mléko. Regenerativní farmářka Mollie Engelhart, která na výzkum upozornila vlastním textem, uvádí, že u jalovic, které nikdy nerodily, se podíl pohyboval mezi šestadvaceti a pětapadesáti procenty.
Vedoucí výzkumu Ty Lawrence příčinu v hormonálních implantátech nevidí. Vysvětluje jev extrémní tučností zvířat: tuková tkáň se chová jako endokrinní orgán, produkuje estrogen a rozbíhá kaskádu končící tvorbou mléka. Slabinou té hypotézy je, že studie neměla kontrolní skupinu, protože veškerý komerčně vykrmovaný skot dostává ušní implantát s estradiolem a trenbolon acetátem. Výrobce přitom sám v příbalové informaci uvádí vývoj vemene mezi možnými nežádoucími účinky a podobné nálezy se v odborné literatuře objevovaly už v osmdesátých letech.
Engelhart netvrdí, že příčinou jsou implantáty. Žádá kontrolované srovnání: pastva proti zrnu, s implantáty proti bez nich, a zveřejnění výsledků, aby se spotřebitel mohl rozhodnout. Její další úvahy o možné souvislosti hormonů v potravinách se změnami u lidí zůstávají nedoloženou domněnkou, kterou žádná ze zmíněných studií nezkoumala. Jisté je zatím jediné: masný průmysl vyprodukoval nejtěžší jatečné trupy v historii, patnáct procent americké produkce dosahuje nejvyšší jakostní třídy a spolu s tím se objevil jev, který se u skotu tisíce let nevyskytoval.
Levné kalorie a cena, kterou platíme jinde
Za tím vším stojí posedlost levnými kaloriemi na úkor odolnosti. Systém dotlačil zvířata k hranici metabolické funkčnosti, zpracování se soustředilo do rukou několika velkých balíren, mezi nimi Cargillu, Tysonu a JBS, a menší jatka mizí. Tyson prodělával na hovězím programu šest set milionů dolarů ročně, takže provozy zavírá; skot se sváží přes celé státy a pružnost systému klesá k nule.
Levné jídlo přitom levné není. Platí se za ně čtyřikrát: v dotacích, u pokladny, v pojištění a v nákladech na léčbu nemocí, které z takové stravy plynou. Zemědělské dotace vznikly kdysi proto, že velká část branců byla podvyživená a neschopná služby; dnes je podíl zdravotně způsobilých mladých lidí zoufale nízký. Osmdesát pět procent farmářů si přivydělává mimo farmu a za posledních osm let ubylo ve Spojených státech osm procent zemědělských podniků.
Zbývá jediná páka, která prokazatelně funguje. Růstový hormon RBST zmizel z amerického mlékárenství proto, že ho odmítli zákazníci, ne proto, že by ho někdo zakázal. Označení jako krmeno trávou nebo bez hormonů přitom samo o sobě neznamená skoro nic, takže rozhodovat musí konkrétní znalost toho, kdo potravinu vyprodukoval.
Závěr
Čtyřicet bilionů dluhu, stát odkupující vlastní dluhopisy za vypůjčené peníze, Evropa bez nafty, aliance napadající vlastního člena a maso z továrny na hranici biologické únosnosti. Různé obory, stejná logika: krátkodobá efektivita vykoupená ztrátou odolnosti. Účet za ni se platí až v okamžiku, kdy něco praskne, a tehdy najednou přijde na všechny položky současně.
