Nákupní košík, který ještě před pár lety vyšel na polovinu, dnes vyprázdní peněženku — a žádná oficiální statistika s tím nic nesvede. Zdražování jídla, bydlení, pojištění a zdravotní péče se ve Spojených státech stalo hlavním politickým tématem. Kdo ho odsouvá až za zahraniční konflikty, sám si vyrábí voliče pro radikální nabídky.
Ceny v obchodě jsou politické téma číslo jedna
Komentátor Matt Walsh z Daily Wire shrnul celý problém do několika vět: ceny potravin jsou šílené, pořád rostou, řešit je má být priorita číslo jedna každého zvoleného politika, je načase skončit s hloupými zahraničními válkami — a právě přehlížení téhle věci je jeden z hlavních důvodů, proč sílí socialisté. Objevného na tom není nic. Je to prostě pravda.
Měřítek inflace existuje celá řada, spotřebitelský index CPI mezi nimi, a leckteré jsou zkreslené — některá zkreslení jsou záměrná, aby pravdu spíš zakryla než ukázala. Žádné z těch čísel ale člověk nepotřebuje. Stačí kupovat to, co kupoval vždycky: tubu zubní pasty, sklenici arašídového másla, běžný týdenní nákup. Všechno stojí víc než před rokem, před dvěma a nesrovnatelně víc než před pěti lety. Inflace je reálná, ať už ji vláda přiznává, nebo ne — a není to živel. Někdo ji způsobil.
Následek je jednoduchý: ze země, kterou její obyvatelé považovali za bohatou, se stala země drahá. Drahá země bývala něco, kam se jezdí na dovolenou — Monako, Barcelona, Tokio. Teď v takové zemi lidé bydlí a počítají, jestli jim vyjdou peníze na nájem, jídlo, pojištění, léčbu a auto. Zvolený politik má přitom v demokracii jediný úkol: zastupovat ty, kdo ho zvolili, a řešit jejich problémy. A neexistuje průzkum, ze kterého by vyplývalo, že lidi trápí íránský jaderný program víc než cena arašídového másla.
Kdo drahotu přehlíží, vyrábí poptávku po radikálech
Socialistické hnutí ve Spojených státech existuje odjakživa — malé, ale aktivní. Obě velké strany se dlouho shodovaly na tom, že je potřeba držet ho stranou, a nedělaly to silou, nýbrž tím, že mu braly témata. Jádro socialistické nabídky je totiž ekonomické a naprosto srozumitelné: postaráme se, abyste měli dost peněz na život. Nabízená řešení fungovat nemusí, ale ta nabídka dává smysl každému.
Nic nového pod sluncem. Kuře v každém hrnci — tak zněl slib z kampaně Herberta Hoovera v roce 1928, tedy rok před velkou hospodářskou krizí. I tehdy platilo, že materiální starosti jsou pro voliče ty hlavní. Socialistickým kandidátem téhož roku byl presbyteriánský duchovní Norman Thomas, dnešní optikou naprostý umírněnec, kterému šlo o to, aby lidé měli pokryté základní potřeby. Neuspěl — pravděpodobně právě proto, že Hoover tu hrozbu bral vážně.
Kdo se skutečnými starostmi lidí nezabývá, o ty lidi přijde. Odejdou jinam a v systému, který se prohlašuje za demokratický, mají na výběr z celé škály možností. Některé z nich můžou být hodně radikální.
„Buďte vděční za levné burrito“
Reakcí na tak banální větu o cenách potravin ale nebylo mlčení ani zdvořilý souhlas. Přišel útok a nejlíp ho vystihuje vystoupení Bena Shapira. Stěžování mladých na to, že si nemohou dovolit život svých rodičů, je podle něj jen módou. U potravin si prý dovolit můžou. Tam, kde se deregulovalo bydlení, prý můžou i tam. Máme víc restaurací, jídlo ukusuje menší část příjmu a je lepší. Jsme tlustší, bohatší, máme hezčí domy i auta. A rodiče by prý burrito za čtyři a půl dolaru v řetězci rychlého občerstvení považovali za hotovou lahůdku.
Jenže tomu, co se tady mladým vyčítá jako rozmazlenost, se dřív říkalo americký sen: děti se budou mít líp než rodiče, a nejen duchovně — i hmotně. Teď se z téže věty stal nárokový nesmysl. A argument tloušťkou stojí za pozornost sám o sobě. Obezita bývá známkou blahobytu tam, kde se hladoví. V pozdní fázi impéria je známkou sklíčenosti, chudoby a depresí. Kdo chce vědět, jak se obyvatelstvu daří, ať mu změří BMI.
Woodstock 1969 jako fotografie ztraceného standardu
Statistiky staré dvě generace jsou pořád veřejně dostupné a leccos prozradí. V roce 1969 rodily Američanky v průměru ve dvaceti letech. Ve dvaceti — v době, kdy dnes mladá rodina počítá, jestli vůbec utáhne hlídání dítěte. Ještě názornější než čísla je ale fotografie.
V srpnu 1969 se konal festival ve Woodstocku a sjely se na něj statisíce lidí; odhady se pohybují mezi čtyřmi a šesti sty tisíci. Snímky davu jsou dodnes všude na internetu. První, čeho si na nich člověk všimne, jsou žebra. Skoro na každém. Štíhlí lidé se svalovou definicí, nikde ani náznak faldu na bocích. Přitom nešlo o sportovce, ale o publikum, které tři dny spalo pod širým nebem a bralo drogy. Přesto vypadali spokojeně a s důvěrou, že budoucnost bude lepší než přítomnost. Nikdo jim tehdy nekázal, ať jsou vděční za levné burrito.
Zkuste si představit stejný počet dnešních osmnáctiletých, náhodně vybraných po celé zemi, na louce o sedmapadesát let později. Nejde o postavy, ty se časem změní každému. Jde o výrazy v obličejích. Sebejistota, že se budou mít líp než rodiče, tam nebude — a mají k tomu dobrý důvod. Z hlediska veřejné politiky je to pohroma, protože úkol každého, kdo řídí stát, zní jednoduše: postarat se, aby se lidem dařilo.
Válka místo odpovědi na drahotu
Jakou odpověď dostávají lidé, kteří počítají každou stovku, ukazuje i vystoupení Marka Levina. Burrito za dvacet dolarů? Vždyť si ho může udělat levněji. Kam se poděla naše mentalita, že všechno zvládneme? Vedeme válku s Íránem, s nepřítelem, který zabil tisíce Američanů, a místo abychom šli a skoncovali s tamní vládou, vedeme debatu, jestli je to válka z rozmaru. Nemáme ani odvody. Dokázali bychom dnes vůbec vybojovat druhou světovou? Za ní sloužilo dvanáct procent obyvatel, přes šestnáct milionů lidí ze zhruba stotřicetimilionové populace, každý osmý Američan v uniformě. A dnes si lidé stěžují na dolar za galon benzinu.
Na téhle úvaze je zajímavé, co v ní chybí. Za druhé světové války se sloužilo především proto, že byly odvody. A jestli se dnes nikdo nehrne, možná je to tím, že se lidé rozhlédnou po zemi, která onu válku vyhrála, a ptají se: tohle je vítězná země? Proč to vypadá takhle, proč se to zhoršuje a proč jsme tak zadlužení? Kdo chce někoho přesvědčit, aby za nějakou věc umíral, měl by nejdřív vysvětlit, proč ta věc za to stojí.
Existuje na to jednoduchý test. Projděte si pěšky Manhattan a pak se projděte po Tokiu. Japonsko válku prohrálo a schytalo dvě jaderné bomby. Které z těch dvou měst dnes vypadá jako to poražené?
Hlavním tahounem dluhu jsou zahraniční války
Federální rozpočet vydá sedm bilionů dolarů ročně a na daních vybere pět. Na obranný, dnes spíše válečný rozpočet jde bilion a půl ročně — a přesto se nepodařilo otevřít Hormuzský průliv, kterým proudí pětina světových dodávek energie, protože se flotila nedokáže přiblížit k íránskému pobřeží. Otázka, jak je tohle možné u armády, která má porazit protivníka označovaného za třetiřadý, se přitom nesluší klást.
Peníze z volné části rozpočtu jdou na války, které se nevyhrávají a o které veřejnost nestála. Hlavním tahounem dluhu jsou zahraniční války, a ten dluh je jeden z důvodů, proč je burrito dražší než dřív. K tomu se médii rozběhl příběh o tom, že se Írán chystal sestřelit letoun amerického prezidenta střelou odpálenou z ramene poblíž letiště v Ankaře, kde se konal summit NATO. Ta zpráva ovšem pochází z izraelské rozvědky, americká strana jí přisuzuje nízkou důvěryhodnost a turečtí činitelé v ní vidí pokus zhatit jednání s Teheránem. Smysl takové historky je průhledný — udělat z války osobní věc prezidenta, aby v ní chtěl pokračovat.
Inflace není přírodní úkaz
Inflaci nikdo nechce přiznat, protože ji způsobili ti, kdo dělají politiku. Nevzniká sama od sebe. Vzniká tehdy, když ti, kdo mají měnu na starost, s ní zacházejí špatně — a zacházejí tak i proto, že jim ta měna nepatří. Patří veřejnosti.
Podrobnější výklad nabídla Catherine Austin Fittsová, bývalá náměstkyně amerického ministerstva pro bydlení a rozvoj měst. Inflace je podle ní reálná a je slušná šance, že u zboží denní potřeby ještě zrychlí. Důvod hledá v přestavbě ekonomiky, která běží desítky let. Měna postavená na dluhu vynucuje obrovské náklady, které by jinak vůbec nemusely existovat, a rozpočtovou politiku posledních dekád popisuje jako finanční převrat: z ekonomiky se odčerpávají zdroje a zároveň se koncentruje vlastnictví a kontrola tak, že obyvatelstvu klesají příjmy a rostou výdaje. Nešlo podle ní o náhodu, ale o záměr.
Pirátizace místo privatizace
Ten popis nápadně připomíná, co se dělo po rozpadu Sovětského svazu, kdy se Rusové během deseti let probudili do stavu, v němž státní průmysl vlastnila hrstka lidí. Podobnost není náhodná. Na konferenci v Londýně v roce 2001 zazněly hned po sobě tři přednášky — o koncentraci vlastnictví na americkém trhu s bydlením, o ruském rozprodeji od novinářky Anne Williamsonové, která o něm psala pro Wall Street Journal, a o východní Evropě od britského komentátora Johna Laughlanda. Vyšlo najevo, že šlo o stejné firmy, stejné právní kanceláře a stejné tajné služby. Jeden plán, tři regiony.
Odtud pochází i rozlišení, které stojí za zapamatování. Privatizace znamená převod majetku nebo služby za tržní cenu. Když se majetek převádí za desetinu ceny, není to privatizace, ale pirátizace — plenění. Pravice se v osmdesátých a devadesátých letech nechala koupit tezí, že stát je neefektivní (což je pravda) a řešením je předat věci soukromníkům. Z praxe ale často vyšlo něco jiného: partnerství veřejného a soukromého sektoru, ve kterém soukromá strana používá stát k tomu, aby si vyplácela nadtržní zisky. Trh to nekultivuje, nýbrž ničí.
Monopoly, sanace bank a předlužené domácnosti
Jak z toho vzniká inflace? Jednou z hlavních cest je koncentrace do monopolů a duopolů. Pokud antimonopolní úřad pravidla nevymáhá, vznikne monopolní tvorba cen. Nejnázornějším příkladem jsou sanace bank: po vlně hypotečních a finančních podvodů dosáhla podle Levyho ekonomického institutu souhrnná pomoc finančním domům devětadvaceti bilionů dolarů. Tytéž instituce pak dostaly lepší přístup k federálnímu úvěru a z krize vyšly s výrazně větším podílem na trhu — tedy s větší silou určovat ceny. K tomu se na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let změnily zákony tak, že v podstatě povolily lichvu.
Jak to vypadá zdola, popsala Fittsová na vlastní zkušenosti. Když žila ze dvou tisíc dolarů měsíčně, chodily jí poštou nabídky kreditních karet s limitem tři sta dolarů, poplatkem padesát dolarů a třicetiprocentním úrokem. V okrese v Tennessee, kde roční příjem na obyvatele dělá čtyřiadvacet tisíc dolarů, mířily na místní lidi ty nejpropracovanější právní konstrukce, jaké za kariéru na Wall Street poznala. Dluh spolu se závislostmi zničí rodinné finance nejspolehlivěji.
Digitální peníze a třetí zámek
Další kapitolou je plán, jak do amerických trhů dostat čtyři miliardy lidí z celého světa. Nástrojem mají být stablecoiny a digitální tokeny, které drobné investory přivedou na trh státních dluhopisů i akcií; podíl amerického trhu na tom globálním by tak měl vyrůst ze sedmdesáti na devadesát procent. K tomu obchodování nonstop a páka dvacet ku jedné. Pokud to vyjde, vznikne největší bublina, jakou kdo pamatuje — a zároveň síť, přes kterou lze vydat další dluh. Zákon, který k tomu měl vytvořit právní rámec, letos podle všeho neprojde.
Druhou částí je kontrola plateb. Běžná transakce má dva zámky: kupujícího a prodávajícího. Banka drží třetí, ruční — plní pravidla ministerstva financí, sankce a kontrolu klienta, a platbu proto může zastavit. Přesně to zažili kanadští řidiči kamionů, když většina bank ten zámek použila na pokyn vlády. Cílem je udělat třetí zámek automatický: systém sociálního kreditu, individuálně nastavená pravidla, možnost vypnout někomu peníze, uvalit na ně záporný úrok nebo zvednout daně, aniž by o tom kdokoli hlasoval. Při lockdownu by peníze prostě přestaly fungovat za dveřmi bytu. Ke zpracování takového objemu dat slouží datová centra a umělá inteligence.
Jestli se čtyři miliardy lidí do takového systému pohrnou, je ovšem jiná otázka. Americký ministr financí se nedávno pochlubil, jak snadno se podařilo zabavit íránské peněženky v hodnotě miliardy dolarů. Jako pozvánka to nezní přesvědčivě.
Ropa, zlato a čínský manévr
Komoditní trhy se od začátku války chovají opačně, než by nabídka s poptávkou velely. Ropa Brent nevyletěla vzhůru a velkou zásluhu na tom má Čína, která zhruba na polovinu srazila svůj dovoz — postavila jaderné i obnovitelné zdroje a nejspíš sáhla i do vlastních rezerv. Japonsko a Spojené státy své strategické rezervy naopak vyčerpaly; americké klesly pod úroveň, která ještě dává smysl z hlediska samotné infrastruktury rezervy. Tlak z trhu tím odešel a cenu pomohlo držet dole i spekulativní obchodování.
Ve hře je i změna modelu: místo petrodolaru plynový dolar. Když se zaškrtí obchodní trasy a jinde ve světě se poškodí energetické kapacity, roste odbyt amerického zkapalněného plynu — a Spojené státy jsou dnes čistým vývozcem, který na dodávkách do Asie vydělává. S vyčerpanými rezervami ale může cena stoupat dál a benzin za sedm dolarů za galon není nepředstavitelný. Zlato mezitím letos spadlo o víc než tisíc dolarů za unci, přestože dolar slábne. Ve válečných situacích je to obvyklé: lidé potřebují hotovost, prodávají zlato a stěhují se do krátkodobých dluhopisů. Dlouhodobý růstový trend zlata to nemění. Proč Čína zároveň omezuje ropu a nakupuje zlato, zůstává otevřenou otázkou.
Pohrdání shora jako politický program
Zbývá otázka, proč vlastně ti nahoře reagují na stížnost na ceny jídla posměchem. V normálně fungující společnosti se bohatí lidem, kteří přeplácejí potraviny, nesmějí — je to nebezpečné. „Ať si jedí koláče“ nikdy nebyla dobrá dlouhodobá strategie.
Vysvětlení je nepříjemné a jednoduché: nejlepší obranou je útok. Kdo je v defenzivě, obviní druhé z lenosti a vypráví, jak on sám to dokázal. Přesně tak se chová psychopat. A hlavně: kdyby vám někdo blízký řekl, že ho drtí ceny jídla, sotva by vaše první reakce zněla, ať sklapne a je vděčný za burrito. Takhle se mluví k lidem, kterými člověk pohrdá.
Závěr
Věta, kterou to celé začalo, byla banální: ceny potravin jsou šílené a měly by být prioritou číslo jedna. Rozruch kolem ní ukázal víc než ta věta sama — totiž že se právě tohle nemá říkat nahlas. Inflace přitom není počasí. Má autory: měnu postavenou na dluhu, koncentrované vlastnictví, války placené na úvěr a rozpočet, který vydá o dva biliony víc, než vybere. Naděje podle Fittsové neleží v tom, že se ta mašinerie zevnitř otočí, ale v tom, že lidé přestanou čekat a začnou stavět něco vlastního na místní úrovni — stačilo by zvrátit pět nebo deset procent toho plýtvání. Dokud bude odpovědí na plný nákup jen výzva k vděčnosti, poptávka po radikálních řešeních poroste dál.
