Jeden páteční večer, ve kterém se vešel zákaz mobilů ve školách, rozpadající se ukrajinská protivzdušná obrana, spor o Českou televizi i muž, který v americkém Senátu odmítl odpovídat na otázky. Spojnicí je otázka, jak se instituce chovají ve chvíli, kdy je nikdo pořádně nekontroluje.
Devět z deseti hlasujících by mobily ze škol vyhodilo
Divácká anketa dopadla jednoznačně: pro zákaz mobilních telefonů ve školách se vyslovilo 89 procent z více než dvanácti set hlasujících, proti bylo 11 procent.
Rodičovská zkušenost se dá shrnout jednoduše — odkládat první mobil co nejdéle jde, ale funguje to jen tehdy, když ve třídě zůstane parta dětí, které ho také nemají. Dítě, které je bez telefonu jediné, to má těžké: ostatní řeší hry a skupinové konverzace a ono u toho sedí. Generační paralela se nabízí sama, dřív se stejně nezbytně muselo mít umělohmotné boby. Rozdíl je v tom, že boby nikoho nedostaly do závislosti.
Proti plošnému zákazu ale mluví jeden praktický argument, který celou regulaci pravděpodobně smete: stačí jediný případ dítěte, kterému se něco stane a které si kvůli odebranému telefonu nemůže přivolat pomoc. Nejčastěji zaznívá kompromis: během vyučování ani o přestávkách ne, cestou do školy a ze školy ano.
Zákaz telefonů je nicméně jen střípek mnohem větší potíže — školy formují mladistvé podle zkostnatělých představ, k tomu se přidává inkluze a řada dalších věcí.
Školství se propadá a řemeslo nemá kdo dělat
Degradace vzdělávání není českým specifikem, děje se v celé západní Evropě. U nás má ale konkrétní počátek: zrušení osnov a rozpad systému, který na ně navazoval. Vysoké školy dnes říkají, že musí přijímat stále méně kvalitní studenty ze středních, střední totéž o absolventech základních.
Dopad je ekonomický, ne jen kulturní. V zemi Jana Amose Komenského se v mezinárodních srovnáních propadáme dramaticky a koukáme na záda Číně a Singapuru, které chrlí špičkové absolventy technických oborů. Nábory na středních i vysokých školách přitom táhnou humanitní obory a technika s řemesly chybí. S takovým poměrem se soutěžit nedá.
Historka z učňovského prostředí to shrnuje lépe než statistika: zájem o obor má pětina žáků, a když se zbytku zeptáte, kde koupit hranol, padne odpověď McDonald.
Řešením by bylo celý systém zbořit a postavit znovu. Nikdo takový v dohledu není. Poslední, kdo byl ochotný do té šílenosti strčit dráb, seděl na Hradě — jenže Václav Klaus byl u moci i tehdy, když osnovy mizely, takže se to nepodchytilo hned na začátku.
Falešné účty u soudu a strana, která nemá koho postavit
Z chatu přišel dotaz na soudní kauzu, ve které PR agentura vypověděla, že zakládala falešné účty na sociálních sítích a ovlivňovala jimi veřejné mínění — na povrch to vyplavalo teprve tehdy, když jí klient nezaplatil a ona ho zažalovala. Divák k tomu přidal tvrzení, že objednávka měla přijít od ODS. Potvrdit to nešlo: veřejně dostupné informace o té kauze popisují spor agentury se soukromou firmou, ne zakázku politické strany. Jde tedy zatím o divákovu domněnku, ne o doložený fakt.
Debata se stočila jinam — na stav ODS samotné. Poslední průzkumy pro ni dopadají špatně a v roli opozičního lídra ji vystřídal STAN. Otázka, kdo by ji mohl převzít, nemá dobrou odpověď. A návrat Petra Fialy před volbami, o kterém se v chatu spekuluje, by byl fatální chybou: politicky je odepsaný, i když natáčí videa.
Vyloučený z ODS jde na Prahu 1 s vlastní kandidátkou
Filip Dvořák, kterého ODS vyloučila, jde do voleb s vlastní volební stranou Modrá pro jedničku. Argumentuje tím, že to nebyla jízda v pelotonu — čtyři roky interpeloval, posílal žádosti podle informačního zákona a kritizoval, jak se Praha 1 vede.
Jeho diagnóza městské části stojí na trojí křižovatce. První cesta je pokračování stagnace: boj s Airbnb, nepořádek v ulicích, obyvatelé, kteří reálně nezaparkují, a zásobovací auta najíždějící na chodník. Druhá cesta je aktivismus, který podle něj reprezentují Zelení, Praha Sobě a Piráti — koloběžky, kola, vytlačování aut a palestinské vlajky na zastupitelstvu, kam podle jeho názoru světonázor nepatří, protože se má řešit čistota ulic a spokojenost obyvatel.
Třetí cestu představuje sám: tvrdá práce a odvaha. Slibuje, že nepořádek v ulicích umí stáhnout zhruba o 40 procent. Na nulu to nepůjde a Praha 1 už nikdy nebude městskou částí, kde se turista potká náhodou, ale dělat se s tím prý dá dost. K tomu ovšem potřebuje mandáty v zastupitelstvu.
Kde se v žebříčcích pohybuje Karlova univerzita
K tvrzení, že do roku 1989 patřili čeští absolventi v mezinárodních hodnoceních vysoko, se v chatu přidala i teze o druhém nejvzdělanějším národu hned za Japonci. Ověřit se to nedá a nikdo ji nepotvrdil; ze statistik nicméně plyne, že v hodnoceních před rokem 1989 si čeští absolventi vedli podstatně lépe než dnes.
Aktuální pozice Karlovy univerzity závisí hlavně na metodice. Podle jednoho hodnocení se drží zhruba na konci druhé stovky, podle jiného spadne až do pásma 401. až 500. místa. Oborová srovnání vycházejí výrazně lépe — v patnácti oborech se univerzita vejde do světové dvoustovky. Celkové číslo tedy říká míň, než se na první pohled zdá, ale ani v jednom případě to není pozice, kterou by si země s takovou vzdělávací tradicí přála.
Ukrajina, Írán a protivzdušná obrana, která přestává fungovat
Nejpodstatnější událostí posledních týdnů je propojení ukrajinského konfliktu s Íránem. Bombardování Íránu spotřebovalo patrioty a další prostředky protivzdušné obrany, které teď katastrofálně chybějí na Ukrajině. Přímý dopad je vidět okamžitě.
Druhou spojnicí je ropa. Ukrajina zasahuje ruské rafinerie i nakládací terminály, jenže americký viceprezident JD Vance telefonoval Zelenskému, že údery na přístav Novorossijsk si Washington nepřeje — zájmy kaspického konzorcia jsou provázané se zájmy amerických firem Chevron a Exxon. Vzkaz zněl jasně: bombardovat můžete, ale ne to, co není ruský náklad.
Vzniká tím obrázek země s velmi malou autonomií. Američané chtějí, aby Kyjev respektoval jejich zájmy v Kaspiku, ale v tom, co Ukrajinu tlačí nejvíc, jí pomoct nedokážou. Červenec byl na počty odpálených raket rekordní a přišly dny, kdy se nepodařilo sestřelit ani jednu balistickou střelu. Ruské údery navíc nemíří jen na energetickou infrastrukturu, ale už i na tu maloobchodní — pokud to takhle půjde dál, čeká Ukrajinu zima, jakou ještě nezažila. Ani Kyjev dnes podle zahraničních bezpečnostních analýz nemá plnohodnotnou obranu.
Trend se nemění, jen zrychluje: Rusko postupuje systematicky, byť pomalu, metr po metru. Kolaps protivzdušné obrany v kombinaci s další vlnou mobilizace čte část analytiků jako otázku měsíců, ne let, protože americké arzenály jsou prázdné a Evropa nemá výrobní kapacity. Protiargument existuje — pomalý postup může znamenat, že i Rusku docházejí síly. Jenže má větší mobilizační rezervy i větší kapacitu na výrobu raket, a to nakonec patrně převáží.
Herečka, která říká, co si myslí, a platí za to mlčením kolegů
Jaroslava Obermaierová na svých výrocích sama nic odvážného nevidí. Cenou je ale ochlazení vztahů v profesi — s částí kolegů z hereckého prostředí nekomunikuje, protože si nemají kde věci vyříkat. Každý si myslí své a nikdo to spolu neprobere.
Rozčilení, které to celé spustilo, mělo docela konkrétní příčinu: rada, ať si lidé doma obléknou dva svetry. Čtyřicet let dávala dohromady stoletou chalupu nad přehradou, jako holubička hnízdo, sama a bez řemeslných dovedností, musela si na to vydělat — a největší radostí bylo, když tam mohla zavést plyn a zbavit se uhlí a popela. A pak přišla nejistota, jestli plyn vůbec bude, nebo jestli nebude drahý. Doporučení se dvěma svetry se jí v té chvíli dotklo.
Z toho vzešla i historka z oslavy narozenin Miloše Zemana, kam byla pozvaná a kde se u kulatého stolu sešla velká část tuzemské politické scény. Když někdo veřejně poznamenal, že se to tam mělo vybombardovat, byla odpověď stručná: to řekne hlupák. Jméno nepadlo, dělat mu slávu nemá smysl.
Beseda v podzemí: Zeman, Gerloch a moderátor, který mluvil víc než hosté
Na YouTube je k vidění záznam besedy nazvané Železná opona. Na pódiu seděli Miloš Zeman, Jaroslava Obermaierová, profesor Gerloch a bezpečnostní analytici Schneider a Štefec, moderoval Erik Best.
Atmosféra připomínala polozakázané folkové a rockové festivaly za komunismu: lidé seděli všude, kam se dalo, včetně kamenných zídek i samotného jeviště, mikrofony nestály za nic, a tak občas někdo z hlediště prostě zařval. Právě tohle je na tom sympatické.
Horší bylo moderování. Místo krátké otázky a prostoru pro pět zajímavých hostů přišlo na každou otázku deset minut úvodu. Ze zajímavého obsazení se tak vytěžila jen část toho, co v něm bylo. Nejlíp si diváci zapamatují detail: krabička cigaret ležela celou besedu na stole a pomalu se tenčila, než si nakonec zapálila i sama herečka.
Česká televize a devótní usnesení senátních výborů
Senátorka Daniela Kovářová vystoupila při projednávání výroční zprávy České televize ostře, až po návrh televizi zrušit. Osobně jí přitom ČT nevadí — vypnula si ji v roce 2020 během covidových restrikcí a od té doby ji nezapnula, takže je jí docela lhostejná.
Ze židle ji zvedlo něco jiného. Kdyby se zpráva jen suše vzala na vědomí jako těch zhruba padesát výročních zpráv, které Senát ročně projedná, neřekla by nic. Jenže dva senátní orgány, výbor a podvýbor, přijaly doprovodné usnesení, které mělo pouhé schválení zprávy doprovodit devótními větami o tom, že Česká televize je hradbou bezpečnosti v naší zemi a svorníkem názorů mezi lidmi. Pod to se odmítla podepsat.
Proč je veřejnoprávní televize už půl roku v první pětce témat? Podle ní za to může minulý ministr kultury, který v rozporu se svým slibem poplatky nezvyšovat je naopak zvýšil. Naštval tím spoustu lidí, kteří se na televizi nedívají a dosud jim tak nějak nevadila; nově se platí i z chytrého telefonu a poplatky zatížily firmy od dvaceti zaměstnanců pod nesmyslným předpokladem, že se ve stavební firmě zaměstnanci dívají na televizi. Nebýt loňského zvýšení, televize by nikoho nezajímala.
Nejvíc jí ale vadí, že chybí normální debata. Před třiceti lety byly k vysílání potřeba kmitočty, dnes umí vysílat, sdílet a natáčet každý youtuber i dvanáctiletý kluk — a tomu by měla odpovídat úvaha, co má veřejnoprávní televize dělat a co dělat rozhodně nemá. Jenže jakmile někdo takovou otázku položí, je okamžitě zařazen do negativní kategorie. Kdo která česká média vlastní a jak se financují, ukazuje mapa biasu českých médií.
Fauci před senátní komisí mlčí
Anthony Fauci odmítá před senátní komisí vypovídat prakticky na cokoli a odvolává se na pátý dodatek. Republikáni proto míří k pohrdání Kongresem, a to je trestný čin, na který se zpětně udělená milost nevztahuje — stíhat ho tedy pravděpodobně půjde.
Milost sama tvoří druhou linii příběhu. Fauci byl omilostněn zpětně Bidenovou administrativou a ukazuje se, že podpisy pod milostmi mohl vyrábět autopen, ne prezident osobně. Jedna z úvah proto míří k tomu zpochybnit platnost všech takto vydaných milostí.
Podstata obvinění zní: cíleně manipuloval s informacemi, věděl, že některé věci jsou jinak, a přesto je prezentoval jinak — ve věci covidu, účinnosti vakcín a všeho, o čem dnes víme, že to bylo jinak, než jak nám to bylo předkládáno. Jako nejviditelnější tvář amerických covidových opatření prosazoval vakcinaci jako celek, tedy i zájmy jejích výrobců.
Ať už soud dopadne jakkoli, cenné je, že se na světlo dostávají manipulace s daty a čísly a to, jak se situace zneužívala k ohromným ziskům farmaceutického byznysu při současném omezování svobod. Nápadné je i to, jak moc pro něj byl důležitý vlastní mediální obraz — celebrita, která se potkávala s mediálními hvězdami, byla nakonec důležitější než realita. Připomíná se v té souvislosti i aféra esemesek mezi šéfem Pfizeru a předsedkyní Evropské komise.
Zůstává ovšem podezření známé z historie: jednoho vezmou, postaví ho světu a řekne se, že se koná proces. U Norimberského procesu taky sedělo pár dědků. Fauci je špička ledovce a převodová figurka, skutečná páka je jinde.
Forman, Jackson a otázka, co se dělá s nepohodlnými hvězdami
Po YouTube koluje několikahodinové video s tvrzením, že Miloš Forman musel po odchodu do Ameriky přislíbit spolupráci tajným službám a vlivným kruhům v Hollywoodu — a že dostával fotografie svých malých synů i záběry z bytu své milenky jako připomínku, kdo ho sleduje. Podle téhož vyprávění mu před natáčením muzikálu Vlasy natvrdo vysvětlili, že válka ve Vietnamu musí vyznít mírněji a velící důstojník musí být sympaťák.
Věrohodnost je otevřená otázka a je namístě opatrnost. V oficiálním životopisu, na kterém Forman sám spolupracoval, není nic takového ani naznačeno. Celé vyprávění stojí na dopise nalezeném po jeho smrti v pozůstalosti, který začíná slovy, že pokud ho čtete, jsem už po smrti, a který se má zveřejnit až po roce 2030. Odložené zveřejnění samo o sobě u slavných lidí není nic výjimečného.
Podobnou logiku sleduje kniha českého autora o Michaelu Jacksonovi. Popisuje, jak ho měla systematicky zničit koordinovaná kampaň finanční, farmaceutické a zbrojní lobby poté, co veřejně vystupoval proti válkám a zbrojení — a že část svědků později přiznala, že vypovídali za úplatu, což už média nezajímalo.
Rozdíl mezi oběma případy je v ověřitelnosti. O Jacksonovi tady prakticky nic nevíme, o Formanovi hodně: byl rodák, Havlův kamarád, má tu syny a za ženu si vzal Češku. Tvrzení se u něj tedy dají porovnávat s tím, co je známo — a zatím se s ničím neshodují.
ODS ztrácí dech, STAN přebírá roli lídra opozice
Titulek dne zní: ODS ztrácí dech, STAN přebírá roli lídra opozice, účty složíme až na kongresu, říká Pavel Drobil. Přesnější formulace by byla, že ODS ho sotva popadá.
Předseda Martin Kupka dává na Facebook fotky z běhání v lese nebo ze skautského tábora, případně věnuje fascinující množství energie letišti Praha, což se dá vysvětlit jen stěží. Působí pořád spíš jako tiskový mluvčí než jako lídr, a když mu někdo poradí, aby byl občas razantní, natočí s líbezným výrazem video, ve kterém sakruje a používá expresivní slova — vyznívá to legračně. Otázka ovšem je, jestli vůbec někdo připravený nastoupit po Petru Fialovi existoval.
Kongres, na kterém se mají skládat účty, přitom bude nejdřív za tři čtvrtě roku, přestože ten poslední byl docela nedávno a povedená akce to zjevně nebyla. Jméno, které se v téhle debatě vrací, je Pavel Novotný z Řeporyjí — pokud tam znovu vyhraje starostu, nic mu nebrání kandidovat i na předsedu ODS; jednou už neúspěšně kandidoval na prvního místopředsedu. Paradoxně by na tom strana s ním nemusela být hůř než dnes, což ovšem není vysoká laťka.
A že ODS předběhl STAN, kde to taky není žádná sláva, je na celé věci ta nejvýmluvnější část.
Závěr
Od anketní otázky o mobilech ve školách po slyšení v americkém Senátu vede kupodivu docela přímá čára. Ve všech případech jde o instituce, které přestaly odpovídat na otázky: školství, jež se propadá bez viditelného plánu, strana, která si skládání účtů odkládá na kongres o tři čtvrtě roku dál, veřejnoprávní televize, u níž se otázka po smyslu bere jako útok, i vládní expert, který mlčky sedí před vyšetřovací komisí. Rozdíl je jen v tom, o kolik jde.
