Česká televize a Český rozhlas vznikly v době, kdy jiná televize ani rozhlas neexistovaly. Od té doby se trh proměnil k nepoznání, obě instituce si ale podle Ladislava Jakla nové místo nehledaly — místo toho začaly s penězi z povinných poplatků konkurovat soukromým stanicím. Rozhovor se od médií veřejné služby stočil ke státnímu rozpočtu, k OSN, ke zprávám o chystaných ruských útocích a k tomu, kdo ve válce na Ukrajině doopravdy zkouší, kam až může zajít.
Proč míň? Všeho je víc, jen dva velké baráky si toho nevšimly
Podnětem k Jaklovu textu o médiích veřejné služby, který vyšel na webu Institutu Václava Klause a převzal ho mimo jiné Neviditelný pes, byla iniciativa Proč míň. Podle Jakla za ní stojí aktivisté a lobbisté, kteří chtějí uchovat dosavadní způsob financování České televize a strašit veřejnost dojemnými reklamami na internetu i velkoplošnou inzercí, transparenty a plakáty: proč míň večerníčků, proč míň sportu, proč míň toho či onoho.
Jakl u toho byl, když na začátku devadesátých let vznikaly pluralitní, nezávislé a soukromé rozhlasové a televizní společnosti. Do té doby tu vládl absolutní monopol; sám se podílel na legislativě, která nové stanice umožnila, i na mechanismu, jak se dostaly k licencím. Česká televize a Český rozhlas zdědily postavení z dob monopolu, kdy musely vysílat všechno — když nevysílaly pohádky, nebyly žádné pohádky. Logicky tedy měla přijít otázka, jaké nové místo si mají najít. Za pětatřicet let skoro nepřišla.
Obě instituce si podle Jakla měly najít mnohem menší, omezenější parketu: dělat jen to, co ostatní neumějí, nechtějí nebo co se jim nevyplatí, a co nese znaky veřejného statku, z něhož mohou čerpat všichni. Zvolily opak a staly se tvrdou konkurencí, navíc vybavenou veřejnými penězi. S takovou výbavou se nově vzniklým soukromým projektům konkuruje snadno. Začaly dělat tu největší komerci, dublovat stejné pořady a formáty a tlačit se do stejných prostorů. „Stát nezřizuje média kvůli tomu, aby konkurovala těm, co už existujou, ale zřizuje je k nějakým úkolům, který jsou nutný a který by nikdo jinej nedělal.“
Otázka Proč míň je proto podle Jakla lživá. Pořadů pro děti, sportu, vědeckých, naučných i uměleckých pořadů je dnes víc než kdy dřív. Méně by mělo být jen toho, co poplatníci platí povinně. Přehodnotit by se mělo, co vůbec mají veřejnoprávní média dělat a zda v nových podmínkách mají vůbec existovat. „Je všeho mnohem a mnohem víc. Akorát ty dva velký baráky si toho ještě nevšimly.“
Milei má s OSN pravdu, až na jednu věc
Argentinský prezident Milei se ostře pustil do OSN a označil ji za zbytečnou organizaci, která živí arogantní parazity. Jakl mu dává za pravdu — ostatně jako skoro ve všem, co Milei říká. Lidí, kteří si myslí, že zdanění má být minimální, regulace minimální a stát má dělat jen nutné věci, je hodně. Volby ale nevyhrávají, protože lidé od státu spíš chtějí něco dostávat a nevšímají si, že jim stát v tichosti bere peníze, leze do soukromí a omezuje jejich běžný život. Od státu pořád něco poptávají a stát si za to bere svobodu a peníze.
Milei říká přesný opak a volby vyhrál. Proč? Argentina patřila před sto lety mezi deset nejbohatších zemí světa. Pak přišlo šedesát nebo sedmdesát let socialistických, znárodňovacích a přerozdělovacích vlád, které ji srazily mezi rozvojové chudé země. Podle Jakla musí být někde hodně dlouho hodně zle, aby lidé pochopili, že tudy cesta nevede, a uvěřili politikovi, že motorovou pilou ořeže veřejné výdaje.
Také OSN je podle Jakla drahá instituce s obrovskými a v mnoha oblastech nesmyslnými ambicemi, na kterou se hned nalepí další organizace. Příkladem je UNESCO: kdo se chlubí, že má památku na seznamu, opravdu si myslí, že mu to přivede o jednoho turistu navíc? Jde jen o hračku pro pár byrokratů; v čele UNESCO dokonce stála bulharská komunistka. Problémem jsou nabalené nové kompetence a ambice, které se už ani neodvozují od souhlasu členských zemí, ale mají vlastní aparát a vlastní život.
Jednu důležitou funkci by ale OSN nebral. Je to platforma, kde se mohou střetnout i velmi konkurenční, protichůdné a nepřátelské síly, zájmy a země, vyjasnit si, v čem se liší a kde se jejich zájmy střetávají — a často po nějaké komunikaci zjistit, že si tolik vadit nemusejí a že verbální nepřátelství není ani v jejich zájmu. Místo, kde si mohou v klidu promluvit na fórech i bilaterálně v kuloárech, je podle Jakla „věc bez zla“.
Rozpočet měl být úspornější, škrty ať každý začne u sebe
Ve státním rozpočtu se hledá šedesát miliard, ministryně financí Schillerová avizuje vážnou debatu a média se ptají, zda premiér Babiš poruší slib a zvedne daně. Rozpočet na příští rok podle Jakla neodpovídá tomu, co se od nové vlády čekalo. Uznává, že vláda přebírala stát v hektickém roce, přesto měl být rozpočet ambicióznější. Řeči o proinvestičním rozpočtu označuje za žvásty: nevěřme, že investované peníze nějakým multiplikátorem udělají z jedné koruny dvě. Takové perpetuum mobile neexistuje.
Především je podle Jakla potřeba drasticky omezit přerozdělování. Platí ekonomický zákon, že když člověk není příliš zdaňovaný a z peněz něco má, víc pracuje, víc inovuje a víc se snaží. Konkurence se zostří, produkce roste a ceny klesají. Když lidem všechno seberete a ještě jim nadiktujete, jakou mají mít spotřebu a jak mají žít a pracovat, upadnou do apatie, nemají důvod investovat a stát jako celek chudne — stejně jako chudne celá Evropská unie. Rozpočet měl být mnohem úspornější.
Nelíbí se mu ale ani plochá kritika rozpočtu z úst současné opozice. Jako celek kritizuje velký rozpočet, velký schodek a vysoký podíl přerozdělování na HDP; z čeho se státní rozpočet skládá a kam tečou peníze, ukazuje přehled toho, kam jdou naše daně. U jednotlivých položek je ale každý pro — tady je třeba dát peníze, protože si to zaslouží, tamten projekt je dobrý a správný — i když často nejde ani o veřejný zájem, ale o volnočasovou aktivitu úzké skupiny, na kterou se skládají všichni ostatní. Jakl to přirovnává k principu NIMBY: stavte si to kdekoli, jen ne u mě. Šetřete, ale ne u mě. Upřímnější by bylo, kdyby každý začal ve vlastním oboru a sám navrhl, kde se dá škrtat.
Zprávy o dronech mají vyděsit hlavně domácí veřejnost
Česká média převzala zprávu, že Kreml podle CIA chystá dronové útoky na Španělsko, Francii či Itálii. Do tuhého podle Jakla nejde kvůli této zprávě, ale kvůli tomu, že se někdo stará, aby v hlavním mediálním proudu vyšla desetkrát za den aspoň jedna děsivá ptákovina o tom, jak jsme vlastně ve válce. Nikdo nevysvětlil, proč by nějaká země útočila na Španělsko, Francii nebo Itálii a co by tím získala. Všichni to převezmou, protože se to teď nosí.
Spíš bychom si podle Jakla měli spočítat, kolik dronů a raket vyrobených v zemích NATO denně, měsíčně nebo za posledních pět let dopadlo na Rusko, a kolik podobných věcí vyrobených v Rusku dopadlo na území členských zemí NATO. Poměr je podle něj jedna ku sto, ku tisíci, ku milionu. Nejde tedy o drony na Sicílii, ale o atmosféru: v zemích Evropské unie a NATO se vyhecovává válečnická psychóza, abychom si zvykli, že ve válce vlastně jsme.
Válka se nás přitom týká stejně jako válka mezi Arménií a Ázerbájdžánem nebo válka v Kosovu. Jsou to bolestné věci a lidé tam trpí, přímé dopady na nás ale podle Jakla plynou jen z toho, že pro politiky, kteří chtějí utáhnout šrouby a potlačit domácí opozici, není nic lepšího než říct, že jsme v nebezpečí. A proto je prý nutné trochu přiříznout demokracii: mít „regulovanou demokracii“, malinko omezit svobodu slova a působnost některých protestních subjektů. Adresátem takových zpráv proto není Rusko, Indie, Čína ani Argentina, ale česká a unijní veřejnost. Ta má být vyděšená natolik, aby snesla utažení šroubů a ochotně platila obrovské peníze, které militaristická politika stojí.
Rusko není liberální demokracie, válka má skončit příměřím bez podmínek
Politolog Oskar Krejčí v jiném rozhovoru prohlásil, že Rusko je liberálně demokratická země a že musíme respektovat alespoň linii, kam došli ruští vojáci. Jakl se zastavuje už u slova „musíme“. Nás se to netýká a nejsme účastníky sporu — výrok zní, jako bychom seděli u jednacího stolu. I kdyby Krejčí myslel zbytek světa, implicitně se tím přidává k tomu, že je to naše věc. Není.
Že by Rusko bylo liberálně demokratickou zemí, by Jakl úplně neřekl — spojujeme si ho spíš s oprašováním konzervativních tradic. Velká města jsou ale všude na světě přibližně stejně liberální. Při cestách po Spojených státech viděl, že i ve státech, kde republikáni vítězí na celé čáře, je velké město absolutně liberální, zatímco v zapadlém městečku liberálního státu žijí lidé konzervativně a postaru, podobně jako na českém venkově. Ve městech je jiná struktura zaměstnání a stahují se tam i lidé, kteří nepracují nebo se přisají na veřejné zdroje. Jakl viděl asi dvacet let starý italsko-německý dokument o petrohradské umělecké scéně, o nočních galeriích a koncertech — kdyby byl o Amsterdamu, nemusela se změnit ani věta. Kdo sní o tom, jak je Rusko úžasně konzervativní, by měl vědět, že jeho velká města jsou z konzervativního hlediska stejně ztracená jako kdekoli jinde. „Myslím, že Rusko je mnohem víc demokratické, než se u nás soudí, a mnohem míň demokratické, než by se líbilo třeba mně.“
K samotnému konfliktu si Jakl od prvního výstřelu myslí totéž. Nikdo, kdo se kolem nešťastného konfliktu jen motá, by neměl mít ambici znát recept na řešení. Usilovat se má jen o jedno: o příměří hned, dnes, v tuto vteřinu, bez jakýchkoli předběžných podmínek. Pak ať se klidně dvacet nebo třicet let jedná o tom, zda dostanou autonomii oblasti, kde Janukovič před rokem 2014 získával přes devadesát procent hlasů, nebo zda tam lze uspořádat referendum, když polovina obyvatel utekla — většina do Ruska, zbytek všude možně.
Všechno je podle něj lepší než zabíjení. I zamrzlý konflikt bez řešení je lepší a pro zbytek světa méně rizikový. Ani pak nebude klid, přijdou menší provokace, ale pořád to bude lepší než ničení, které se děje teď. A ti, kdo válku nebo jakoukoli krizi berou jako záminku k utahování šroubů, o tuto záminku částečně přijdou.
Kdo doopravdy zkouší, kam až může zajít
Prezident Pavel na univerzitě v Nebrasce prohlásil, že Rusko zkouší, kam až může zajít. Jakl připomíná, že Rusko je země, která se v historické době zmenšila. Před první světovou válkou sahalo mnohem dál na západ, dnes je dva tisíce kilometrů od nás. Zmenšilo se i rozpadem Sovětského svazu — Rusko couvá do sebe.
Jedinou zemí, která se od druhé světové války dramaticky zvětšila, je podle Jakla Ukrajina. Získala východní Halič se Lvovem, Podkarpatskou Rus, která bezprostředně předtím patřila Československu a původně Uhrám, Severní Bukovinu a části Besarábie od Rumunska, Krym od Ruska a Donbas v hranicích, které kdysi namalovali Lenin a Stalin. Pokud to má brát vážně a nedělat si z toho legraci, je to právě Ukrajina, kdo se rozpíná a hledá své hranice — i když jde o citlivé a sporné věci.
Co má Rusko zkoušet, Jakl neví. I kdybychom někoho nenáviděli a byl nám nesympatický, měli bychom podle něj věnovat aspoň tři promile mozkové kapacity jeho motivacím: jak věci vidí, zda se nebojí, zda se nepotřebuje zajistit, zda se chce dohodnout a mít také slovo. Rusko je ekonomicky nesrovnatelně slabší než NATO a kromě jaderných zbraní i vojensky. Co by tím získávalo? Spíš „militanti typu pana Pavla“ zkoušejí, kolik ještě zbraní, poradců a navigačních systémů lze dodat do přední linie, aby zasahovaly ruské vnitrozemí. Věta o Rusku je podle Jakla propagandistická, ne analytická — nevychází z konkrétních kroků, ale veze se na atmosféře.
Zprávy o válce slouží emocím, ne porozumění
O skutečném průběhu války se z médií podle Jakla nedozvíme nic. Aby zjistil, jak se pohnula fronta, kolik je padlých a kolik zajatců bylo vyměněno, musí denně sledovat mapu Liveuamap a další zdroje. Média místo toho servírují anekdoty — třeba že Rus jinému Rusovi uřízl ucho a snědl ho — a vůbec nezáleží na tom, jestli jsou pravdivé. Takových zpráv vyjde deset denně a lidé se v nich koupou. Slouží k vyvolávání emocí, ne k tomu, abychom měli vůbec představu, co se tam reálně děje, kolik sil do toho která strana investuje a nakolik trpí.
Především je podle Jakla potřeba se vždycky ptát, co z toho plyne pro nás, jaké máme v konfliktu zájmy a s kým máme opravdu reálný spor. Mít spor jen proto, že nám někdo silnější, na kom jsme trochu závislí, říká: buďte taky trochu ve válce, v naší válce, víme, že to úplně vaše není, ale jste na nás závislí — tomu bychom se měli bránit.
Závěr
Od České televize po válku na Ukrajině se rozhovorem táhne jedna nit: stát a jeho instituce mají dělat jen to nutné, co by jinak nikdo neudělal. Veřejnoprávní média nemají s poplatky v zádech soupeřit se soukromými stanicemi, rozpočet má omezit přerozdělování místo řečí o investicích a zahraniční politika se má ptát po vlastních zájmech, ne přebírat cizí válku. Strach z války je podle Jakla nástroj, jehož adresátem není Moskva, ale vlastní občané, kteří mají snést utažení šroubů a zaplatit zbrojení.
