Čtyři roky se nám tady bývalá pětikoalice malovala jako parta, která drží při sobě za všech okolností. Půl roku v opozici stačilo na to, aby se ta idyla začala drolit před očima — na sociálních sítích, v senátních obvodech i v průzkumech, kde se ODS a Starostové přetahují o druhé místo v rozmezí půl bodu až bodu.
Vedle rozpadající se opoziční fronty se v přehledu témat objevuje anonymní účet, který médiím přerostl přes hlavu, debata o financování České televize vedená od prostředka, prezident s teleobjektivem u trati formule 1 a útok na berlínském pochodu hrdosti, který znovu otevřel účet za nezvládnutou migraci.
Bývalá pětikoalice si přestala rozumět
Na síti X proběhla výměna, která by před rokem byla nemyslitelná. Bývalá ministryně spravedlnosti Eva Decroix z ODS si postěžovala na vzkaz vládní zmocněnkyně pro lidská práva, podle níž se pouští do předem prohrané bitvy, když trvá na humanitě trestního práva a principu odpuštění. Místopředsedkyně sněmovny Barbora Urbanová z hnutí STAN se ale nepostavila po bok bývalé koaliční kolegyni — přidala se na druhou stranu. Vzkázala Decroix, že do prohrané bitvy jde i podle ní, a ať jí drží palce při vysvětlování, proč by otec, který nedávno dostal podmínku za týrání, měl zase učit děti. A přidala výtku, ať to Decroix přestane dělat přes média a sociální sítě, protože to vypadá, že jí jde hlavně o to být co nejhlasitěji proti ANO — a že právě tahle politika, ze které lidé vypadávají, dostala bývalou koalici tam, kde je.
Sebereflexe na poslední chvíli, ale aspoň nějaká. Druhým znamením je senátní obvod v Praze 9: proti obhajujícímu senátorovi Davidu Smoljakovi ze STAN postavila ODS vlastní kandidátku, pěvkyni Dagmar Peckovou. Žádný kamaráčov, žádné sezení kolem táborového ohně a pletení náramků přátelství. Když soupeříte o stejné voliče a ani jedna strana nemá téma, kterým by oslovila voliče vládního tábora, zbývá jediné — vyškrábat si procenta jeden na druhém.
Piráti se pustili do Nerudové kvůli chat control
Piráti mají hnutí STAN co vracet, a tak nepřekvapí, že se do Danuše Nerudové pustil zrovna předseda Pirátů a bývalý pražský primátor Zdeněk Hřib. Ve videu jí vyčítá, že ve velkém skrývá a maže kritiku, která na ni padá v souvislosti s hlasováním o takzvaném chat control. Smazat měla i komentář pirátské europoslankyně Markéty Gregorové, která patří k nejhlasitějším odpůrcům plošného skenování komunikace. Jádro výtky je prosté: obhajoba ochranou dětí na internetu je argument, který používají naprosto stejně i autoritáři, a řešením problému není plošné šmírování všech ve stylu Číny.
Hřibova PR komunikace bývá právem terčem posměchu — vyfouknutá koloběžka jako symbol politiky na efekt se hned tak nezapomíná. Tady se ale jeho slova dají podepsat větu po větě. A hlavně na nich hezky vidíme, jak se kdysi jednotná opoziční fronta začíná drolit. Není to škodolibost, je to logika věci: rivalita mezi stranami, které loví ve stejném rybníku, musela dřív nebo později propuknout. Naplno se ukáže v senátních volbách.
Anonymní účet, který médiím přerostl přes hlavu
Fenoménem posledních týdnů je tajemný Thomas Paukner — anonymní autor, který odkrývá kauzy kolem hnutí STAN, podivné pronájmy poslaneckých kanceláří i záležitosti spojené s bývalým ministrem životního prostředí Petrem Hladíkem. U jednoho ze svých příspěvků uváděl osmnáct milionů zhlédnutí, což je zásah, o jakém se leckteré redakci ani nesní.
A právě tady přestává platit to, co platilo dlouhá léta: že o tom, z čeho kauza bude a z čeho ne, rozhodují média hlavního proudu. Zjištění anonymního účtu v žádném novináři z velkých redakcí neprobudila lovecký instinkt — zato po jeho identitě se rozjelo pátrání jako po stopě. Deník N došel k dvěma mužům spojeným s PR agenturou, přičemž otázka, jakými cestami se k údajům dostal, je přinejmenším stejně zajímavá jako výsledek. Redakce, které se tváří, že vůbec nevidí, co dotyčný píše, a jdou výhradně po tom, kdo to píše, na sebe prozrazují víc, než by chtěly. Padni komu padni to rozhodně není.
Selektivita se dá ostatně sledovat i jinde. Napřed bitcoinová kauza a Pavel Blažek, potom Filip Turek a screenshoty údajných facebookových příspěvků, jejichž pravost nikdy potvrzena nebyla — zato se náramně hodily prezidentovi, který Turka odmítl jmenovat ministrem a od začátku se snažil zasít konflikt mezi hnutí ANO a Motoristy. Náhody, které daly hodně práce. Mimochodem, Petr Pavel byl až do konce roku 2019 členem redakční rady Deníku N. Zato Turkova dopravní nehoda, jakých se v Česku stanou denně desítky, zaměstnávala média intenzivněji než otázka, kdo a jak dojí stát.
Starostové mlčí a čekají, ODS zápasí sama se sebou
Ticho, které je od předsedy Starostů Víta Rakušana slyšet, není náhoda — je to součást taktiky. Nejsou to zas tak dávné doby, kdy to vypadalo, že se STAN do sněmovny samostatně ani neprobojuje a musí se tam nechat vynést na hřbetu Pirátů, kteří pak splakali nad výdělkem. Dnes je podle jedněch průzkumů třetí, podle jiných druhou nejsilnější politickou silou v zemi. Za takové situace bohatě stačí krotit vlastní prezentaci na sítích, nechat hlavního rivala dělat to, co dělá, a doufat, že to přejde.
Že je tím hlavním rivalem ODS, je samo o sobě dostatečně výmluvné. Vedení strany nedokáže ukočírovat veřejné intelektuálství Petra Fialy na sociálních sítích ani prezentaci Evy Decroix za každou cenu, a výsledkem je dvanáct až třináct procent a přetahovaná o druhé místo. Kdykoli navíc někoho z ODS pochválí komentátor z Respektu, není to pochvala, ale ten největší varovný signál, jaký může politik dostat — největší problémy strany ostatně začaly v době, kdy ji začal v médiích chválit Jiří Pehe. Jediné, co ve Starostech opravdu nedá spát, je sněmovní vyšetřovací komise ke kauze Dozimetr. Jinak se dá strčit hlava do písku a počkat.
Debata o České televizi se vede od prostředka
Tvrzení, že financování ze státního rozpočtu automaticky ohrožuje nezávislost, samo o sobě neobstojí — ze státního rozpočtu jsou placeni i soudci a nikoho nenapadne tvrdit, že tím pádem nejsou nezávislí. Potíž je jinde: celá debata se nevede od začátku, ale odněkud od prostředka. Napřed by měla zaznít otázka, jestli média veřejné služby vůbec potřebujeme. Pak by měla přijít debata o tom, jak by si je mohli platit lidé, kteří je mít chtějí — a jak by se placení mohli vyhnout ti, kterým veřejnoprávní televize ke štěstí nechybí. Teprve tehdy by se ukázalo, jak velká ta reálná podpora je.
Namísto toho se ruší koncesionářské poplatky a peníze poputují z rozpočtu: televize má napřesrok dostat necelých šest miliard korun, rozhlas přes dvě miliardy. A než takovou částku přechroustá státní byrokracie, nestojí to o nic méně, spíš naopak — v tomhle mají kritici vlády pravdu. Vláda plní slib, který dala voličům, což ji od té předchozí odlišuje; forma plnění je ale sporná. Co by naopak mělo být samozřejmostí už dávno, je kontrola hospodaření České televize Nejvyšším kontrolním úřadem. Na Kavčích horách by z toho měla řada lidí špatné spaní.
Podobně je to s regionálním zpravodajstvím. Uzavírku silnice se člověk dozví ze stránek obce, kulturní akce najde na sítích. Pokud ale někdo bez regionálního vysílání žít neumí, ať je má — jen ať si je taky zaplatí. Když je něco vaše, patří k tomu i náklady a odpovědnost, ne jen užívání benefitů. Ostatně kdyby se tehdy na Letné vybíralo na Českou televizi místo na spolek samotný, hned by bylo jasno, jak je to s výkřiky o tom, že televize je naše.
Motoristé si z recese udělali kapelu
Když z vtipu vznikne něco dalšího, je to vždycky lepší než vtip, který skončí u nápadu. Přesně to se stalo s kapelou Kohabitace: nezůstalo u zveřejněného tracklistu, ale sedlo se k tomu, začaly vznikat texty i hudba a celá recese se povýšila na další úroveň. Jedna z fanynek si podle vizuálu nechávala vyrobit tričko a v kopírce se jí prý ptali, jestli ta kapela opravdu existuje a kde se dá koupit cédéčko.
Petr Macinka a Motoristé sobě zjevně nehodlají přijmout osud, jaký potkal menší koaliční partnery Andreje Babiše, a dělají věci proto, aby byli vidět a zapamatovatelní. Jestli to bude stačit na překonání pětiprocentní hranice, ukáže čas — palec nahoru si ale zaslouží už za to, že recesi dokážou dotáhnout do konce.
Prezident s foťákem a politika jako pozlátko
Většina veřejnosti se vůbec nedozvěděla, že prezident jel do Maďarska fotit auta. Ta menší část, která to zaznamenala, se rozdělila na dva tábory: jedni nad tím kroutí hlavou, druzí jásají, jaká je to geniální reklama. Zajímavější než jásot je poznámka profesionálního fotografa, který na sítích připomněl, že akreditaci na takovou akci často nedostanou ani prokazatelní sportovní fotografové — a že se po žadatelích chce doložit, jak snímky hodlají využít. Na okruh se prezident dostal s akreditací a po boku profesionálního motoristického fotografa, výtěžek z dražby snímků má jít na charitu. Kolik stál celý ten výjezd i s ochrankou, se ale nikdo neptá.
Podstatnější je ale něco jiného. Prezident napřed tvrdil, že mu nepřísluší vládě stanovovat, jaký má mít rozpočet, jaká má být výše deficitu a co na kterou kapitolu — aby pak vetoval novelu rozpočtových pravidel s odůvodněním, že by rozvolnila parametry, podle kterých se vlády mohou zadlužovat. Věcně proti odporu k růstu veřejného dluhu nikdo nic nenamítá; jenže rozpočet je vždycky věc vlády. A upřímně, opravdovou revoluci v mandatorních výdajích by člověk čekal spíš od kabinetu, který si sám říkal pravicový.
K tomu se přidává série slibů s obráceným koncem. Že Petr Kolář vůbec není poradce, přestože ho web Hradu mezi poradci uvádí. Že nebude blokovat sestavování nové vlády — a blokoval. Že nebude aktivistický prezident — a je. Tohle je tisíckrát podstatnější než foťák u trati. Jenže na politiku dělanou na efekt slyší dost lidí na to, aby se vyplácela: kult osobnosti se dá vyrobit právě tam, kde chybí obsah. Havel, Klaus ani Zeman podobné opičky zapotřebí neměli — každý dal prezidentské funkci trochu jiný obsah, ale žádný z nich nebyl pusto prázdno vymeteno.
Evropa jako stará lednička
Evropa se stává uzavřenou starou ledničkou — tou socialistickou, co příšerně hučela, musela se odmrazovat a s dnešními spotřebiči se nedá srovnat. Byly doby, kdy měla Evropská unie strategii dohnat a předehnat Spojené státy. Dnes je jasné, že nedohnala a nepředežene, dramaticky jí utíká Čína i Indie, a přitom pilně pracuje na tom, aby ze sebe udělala zelený skanzen: zlikvidovat vlastní průmysl, zlikvidovat vlastní energetiku, ožebračit vlastní obyvatele. Za jaké pozitivum, to nikdo neřekne.
Reflexe nulová. Angela Merkelová v rozhovoru z minulého roku uvedla, že by na své vítací politice nic neměnila. Šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová si navzdory výprasku, který zelená politika dostala v evropských volbách, stojí za Green Dealem dál — přestože mu válka na Ukrajině podrazila jednu nohu v podobě dovozu levného ruského plynu. A právě takovým lidem chce Petr Pavel dát větší pravomoci rozhodovat o nás, kvůli nim by rušil právo veta a přál by si vytvoření Spojených států evropských. Mimochodem: vlastní prezidentské veto využívá rád, jen Česku by ho v Evropě upřel. A na druhý mandát von der Leyenové kývla mezi ostatními i tehdejší česká vláda Petra Fialy.
Berlín a takzvaná evropská maturita
Za teroristickým útokem v Berlíně stál islamista. V médiích se objevily titulky o tom, jaký to byl hodný chlapec, který zdravil sousedy — kdyby za každý takový titulek padla koruna, byli bychom milionáři. Pak se ukázalo, že o něm úřady věděly, že byl monitorovaný a že měl místo výkonu trestu absolvovat deradikalizační program. Do davu na pochodu hrdosti pak najel dodávkou, jedna žena zemřela a další lidé skončili s vážnými zraněními v nemocnici.
Právě v téhle souvislosti stojí za připomenutí, jak se u nás v době migrační krize chovaly neziskové organizace. Dnes se řeší, jak jim vláda utíná penězovody a jaké je to zlo; tehdy nám jejich představitelé vyprávěli, že Česká republika je bez problémů schopna přijmout desetitisíce až statisíce uprchlíků. Technicky bychom toho schopni byli. Zvládat bychom pak museli to, co se dnes děje v Německu, Francii, Británii, Itálii a Španělsku. V debatě o neziskovkách je tohle přesně ten argument, který nikdy nezazní.
A protože nic není absurdnější než dobové výroky konfrontované s realitou: v roce 2023 nám tehdejší ministr vnitra Vít Rakušan přivezl migrační pakt, tvrdil, že pro Česko vyjednal výjimku, a postoj k paktu označil za evropskou maturitu — za jakousi zkoušku dospělosti. Kdybychom tuhle zkoušku dospělosti složili v letech 2015 až 2017, mohli jsme dnes mít problémy podobné německým. Že se tehdy postavila na odpor občanská společnost, byl dost možná ten nejlepší výsledek celé zkoušky.
Tím ale absurdita nekončí. Ve videu, které po útoku kolovalo, mladá Němka popisuje, že jejím prvním pocitem po zprávě o najetí auta do davu byla naděje, že pachatelem nebude cizinec, ale bílý křesťan. Ani slovo o oběti, ani slovo o zraněných. Jenom starost, aby se náhodou neukázalo, že kritici nezvládnuté migrace měli pravdu, a aby se nemuselo přiznat, že vítací politika nevyšla.
Duhové vlajky vedle palestinských
Z chatu přišla otázka, na kterou se špatně hledá odpověď: proč část lidí vítá ty, kdo do nich pak najíždějí autem. První poznámka míří ke slovu komunita. Jakmile začnete lidi vyčleňovat podle barvy pleti, sexuální orientace nebo toho, jestli mají rádi svíčkovou, přestávají být součástí celku. Muž, který má rád muže, není žádná komunita — je to člověk jako každý jiný. Ten termín vnutili právě ti, kteří se tváří, že za práva těchto lidí bojují, a ve skutečnosti je potřebují jako rukojmí a jako zdroj peněz.
Odpověď na samotnou otázku je pak smutná. Na pochodech se vedle duhových vlajek objevují palestinské vlajky i vlajky Antify a hesla o tom, jak je islám náboženstvím míru. Není za tím žádná promyšlená strategie, jen ideologie, která zatemnila úsudek, a potřeba být ten lepší člověk. Stejný mechanismus jsme viděli v debatě o migraci, kdy se lidé zastávali té neřízené hlavně proto, aby náhodou neskončili na stejné straně barikády jako údajní xenofobové. Vypnete logické uvažování, začnete uvažovat v kategoriích morálních majáků — a končí to špatně.
Větrníky, akcelerační zóny a krajina
Celou záležitost s akceleračními zónami jsme vzali typicky evropsky za špatný konec: něco se nařídí a na lidi se nebere ohled. Chceš, nechceš mít větrník za barákem? Je nám líto, máme to v kolonce, protože jsme si to takhle geniálně naplánovali. Ochrana krajiny je pak najednou méně důležitá než Green Deal — a přitom česká krajina je nádherná a v Krušných horách je škoda každého stožáru, který v ní stojí. Zvyknout si na ně jde, namlouvat si, že krajině prospěly, ne. Zvlášť když větrné elektrárny u nás vyrábějí necelé procento spotřebované elektřiny.
Úřednický aparát jako brzda
Rezistence toho, čemu se říká deep state, je velká a je to jeden z důvodů, proč se po volbách často nezmění to, co se změnit mělo. Popis, který zaznívá od lidí z prostředí ministerstev, je skličující: úředníci místo plnění zadání vysvětlují, proč něco nejde, svých nadřízených si neváží a na resortech si budují vlastní eldorádo. Když nemáte aparát schopný zrealizovat to, co rozhodnete, a místo hledání cest dostáváte seznam překážek, dojde energie i na boje, které měly smysl. Určité struktury jsou natolik odolné, že se jich prakticky nelze zbavit — a jsou odolné bez ohledu na to, kdo volby vyhraje.
Politika se nemá tahat do umění
Nejsmutnější na rozdělené společnosti je, když se politika začne motat do umění a do mezilidských vztahů. Dalibor Janda v jednom rozhovoru vysvětloval, že své politické názory ventilovat nebude, protože nevidí důvod naštvat půlku svých fanoušků. Jsou ale i hudebníci, kteří to řeknou naplno: hrajeme jen pro ideově čisté posluchače, ostatní ať neexistují. Kdo si koupí lístek do Národního divadla, chce vidět představení, ne politické školení mužstva — a herec by neměl mít pocit, že pro někoho hrát nemůže.
Do těchhle konců jsme se nechali dohnat mimo jiné tím, jak intenzivně se před volbami strašilo, že po vítězství Andreje Babiše sem najedou ruské tanky a zavolá Vladimir Putin. Nesmysly nad nesmysly, kterým ti údajně vzdělanější uvěřili i s navijákem. Po roce 1989 museli být lidé šťastní, když zmizely festivaly politické písně, na kterých se hrálo, protože se muselo. Dnes to titíž lidé dělají dobrovolně — a to je na tom to nejhorší.
Závěr
Společným jmenovatelem večera je rozpad zdání. Rozpadá se zdání jednotné opoziční fronty, zdání nezávislých médií, která jdou raději po identitě anonymního autora než po jeho zjištěních, zdání prezidentské zdrženlivosti i zdání evropské dospělosti, které si Česko mělo odnést z migračního paktu. Zbývá otázka, kolik z toho pozlátka ještě vydrží — a jestli si toho voliči všimnou dřív, než dorazí další účet.
