Šest měsíců je na hodnocení vlády krátká doba. U svobody projevu se to ale dá měřit poměrně přesně: existují konkrétní úřady, konkrétní metodiky a konkrétní zákony, které buď padly, nebo pořád platí. Vysvědčení, které nové vládě po půl roce vystavila Společnost pro obranu svobody projevu, vychází smíšeně. V rušení útvarů, jež si braly za úkol hlídat veřejnou debatu, je vláda rychlá. U toho, co přichází z Bruselu, spíš brzdí, než odmítá.
Svoboda projevu, která končí u sociálních důsledků
Svoboda projevu zapsaná v Listině základních práv a svobod je jedna věc. Druhá je, co se s člověkem stane potom, co svůj názor vysloví. Přibývá případů, kdy lidé kvůli nemainstreamovému postoji přicházejí o práci, čelí šikaně na pracovišti nebo tlaku nadřízených. Učitelky, psycholožky i ředitelky firem, které se dostanou do sporu se zaměstnavatelem kvůli názoru, se do soudního řízení většinou nepustí. Je dlouhé, drahé a vysilující, a jednotlivec v něm stojí proti korporátu nebo velké organizaci.
Kultura umlčování tak nefunguje přes zákaz, ale přes cenu, kterou za názor zaplatíte. Průzkum, který dělala Společnost pro obranu svobody projevu, ukázal, že se více než polovina lidí z obav sama cenzuruje. Atmosféra strachu, jak se tomu dnes běžně říká, není pocit z jedné strany politického spektra: pojmenovávají ji i lidé, kteří pamatují dobu, kdy se určité věty říkaly jen doma za zavřenými dveřmi.
Zrušený Stratkom: jednička hned na úvod
První doporučení, které nová vláda dostala, znělo zrušit odbor strategické komunikace na Úřadu vlády a ukončit metodiku krizového informačního týmu ministerstva vnitra. Tady vláda dostává jedničku, případně jedničku s hvězdičkou, protože šlo o rychlý proces.
Odbor strategické komunikace, kterému se zkráceně říkalo Stratkom a jehož koordinátorem byl plukovník Foltýn, dostával desítky milionů korun ročně, přitom složení svého týmu odmítal zveřejnit. Hodnotit jeho práci je proto skoro nemožné: u útvaru, o jehož personálním obsazení veřejnost nic neví, se nedá ověřit, zda v něm seděli lidé s odbornou způsobilostí posuzovat, co je a co není dezinformace. Odbor skončil na začátku letošního roku.
Předcházel mu zmocněnec pro oblast médií a dezinformací Michal Klíma. Tuhle roli nezvládl mimo jiné proto, že jeho komunikace směrem k veřejnosti a médiím se dala shrnout do vzkazu, že dezinformace tu jsou, bojovat proti nim je nutné a do toho, jak se to dělá, nikomu nic není. Vláda funkci po necelém roce zrušila a část agendy přešla právě na odbor strategické komunikace.
Proč se z boje s dezinformacemi stala strategická komunikace
Za tím nenápadným názvem může být víc než jen úřednická opatrnost. Americký analytik Mike Benz v jednom z nejsledovanějších světových podcastů popsal, jak tehdejší americká administrativa financovala školení pro spřátelené vlády včetně evropských. Závěr školení podle jeho rozkrývání zněl, že přímý boj s dezinformacemi na lidi nefunguje: jakmile zazní slovo dezinformace, položí si veřejnost na druhou misku vah svobodu projevu, a ta obvykle převáží. Doporučení proto bylo nová oddělení nepojmenovávat podle boje s dezinformacemi, ale jako útvary strategické komunikace. Se strategickou komunikací totiž nikdo bojovat nebude.
Jestli i český Stratkom vznikl podle téhle šablony, se zatím doložit nedá. Nápadné ale je, že se podobně pojmenované útvary objevily ve stejné době i v dalších evropských zemích. Otázka, jestli za tím byl společný impulz a společné peníze, nebo se státy jen inspirovaly navzájem, zůstává otevřená.
Metodika KRIT: identifikovat, pojmenovat a zostudit
Krizový informační tým, známý pod zkratkou KRIT, vznikl v roce 2022 pod odborem komunikace ministerstva vnitra jako reakce na pandemii a uprchlickou vlnu. Nešlo o samostatnou jednotku s vlastním rozpočtem. Zásadní je, co stálo v jeho metodice: sledovat aktivity pracovníků veřejného sektoru a včas identifikovat osoby, které mohou šířit antisystémové nálady, pojmenovat je a zostudit. Ostrakizace tedy nebyla vedlejším efektem, ale nástrojem popsaným v úředním dokumentu.
Ministerstvo vnitra oznámilo ukončení činnosti týmu v březnu letošního roku. Reakce byla hlasitá: část médií a neziskového sektoru zrušení označila za bezpečnostní riziko a za ohrožení schopnosti státu komunikovat v krizi. Součástí téhož doporučení pro vládu bylo i ukončení protidezinformačních projektů mířených proti vlastním občanům na ministerstvech a státních úřadech. Zrušení obou útvarů znamená jedinou věc, zato podstatnou: stát přestal občanům rozdávat komunikační kartičky s tím, co si mají o čem myslet.
Soud, který dal přednost svobodě projevu před dobrou pověstí
Kdo se cítí poškozený tím, co o něm zaznělo v médiích nebo v televizní debatě, má na výběr dvě cesty. Buď věc uvádět na pravou míru na vlastních kanálech, nebo se soudit. Ani jedna nefunguje spolehlivě.
Ukázkou je spor spolku Aliance pro rodinu s pirátskou političkou Olgou Richterovou. Ta v televizní debatě zpochybnila zdroje financování spolku, poukázala na peníze plynoucí z Ruska k evropským ultrakonzervativním organizacím a označila Alianci za Putinův hlas v Evropě. Spolek se soudil o odstranění výroku a o prohlášení, že jde o nepravdu. Soudy žalobu zamítly ve všech bodech s odůvodněním, že do svobody projevu se má zasahovat jen výjimečně, a Nejvyšší soud později odmítl i dovolání.
Pro obhájce svobody slova je to rozsudek se dvěma tvářemi. Na jedné straně potvrzuje, že veřejná debata snese i ostré a těžko doložitelné soudy. Na druhé straně z něj plyne, že proti mediálnímu nebo politickému výroku se běžná organizace prakticky neubrání: náklady na právní zastoupení jdou do stovek hodin práce a výsledek je nejistý. Postavení velkých médií tak v praxi připomíná imunitu, i když ji žádný zákon neuděluje.
Stíhání za názor a paragraf, který se dá vyložit všelijak
Sněmovna letos odmítla vydat k trestnímu stíhání Tomia Okamuru kvůli předvolebním plakátům SPD. Z pohledu svobody slova pro to existuje konzistentní důvod, který se nemění podle toho, kdo je zrovna stíhaný: to, co je předmětem obžaloby, se podle českých zákonů dá číst jako projev spadající do svobody slova, a problém je spíš v neurčitosti samotného paragrafu než v rozhodnutí konkrétního soudce.
Že se do rozhodování soudů plíží aktivismus, je nepříjemné zjištění, které se dá vyslovit i z vládní lavice. Ještě problematičtější je retrospektiva. Posuzovat dnešní optikou to, co někdo napsal nebo řekl před dvaceti lety, znamená přehlížet, že se tehdejší společnost bavila jinak. Hranice svobody projevu je přitom v českém právu popsaná docela jasně: končí u výzvy k násilí a u schvalování smrti. Až k téhle hranici by měla být svoboda projevu prakticky neomezená, včetně práva říkat věci, které se ostatním nelíbí. Má to prostý důvod: o člověku, který své postoje vysloví nahlas, se aspoň ví, a dá se mu vyhnout.
Chat Control: dobrovolné skenování jako předehra k povinnému
Evropský parlament odsouhlasil prodloužení výjimky, která platformám umožňuje dobrovolně prohledávat obsah soukromé komunikace kvůli materiálům se zneužíváním dětí. To je varianta označovaná jako Chat Control 1.0: skenovat se smí, ale nemusí, a rozhoduje o tom provozovatel služby. Algoritmus vyhodnocuje podezřelá slova v soukromých zprávách a vyšetřovatelům pak míří miliony podnětů, které musí někdo protřídit.
Ostřejší je verze 2.0, která by skenování nařizovala plošně, včetně nástroje instalovaného přímo do koncového zařízení. Přirovnání se nabízí samo: bylo by to, jako by pošta otevírala každý dopis a operátor četl každou SMS pro případ, že by v ní snad někdy něco protizákonného bylo. Je to popření presumpce neviny i proporcionality zásahu státu. Argument o dobrovolnosti u jedničky přitom mnoho neznamená, protože platformy se v takzvané bezpečnosti předhánějí samy od sebe. Kdo chce téma sledovat podrobně, může se opřít o neziskovou organizaci Iuridicum Remedium, která ho sleduje z právní i technické stránky.
Centrum proti hybridním hrozbám: trojka s přimhouřenýma očima
Doporučení znělo Centrum proti hybridním hrozbám zrušit, nebo zásadně reformovat. Splněné zatím není a tady vysvědčení klesá na trojku, spíš tři minus. Důvod není v tom, že by hybridní hrozby neexistovaly. Je v tom, čemu centrum věnovalo kapacitu. Do veřejného povědomí se zapsalo texty jako Mír jako kremelský propagandistický narativ nebo Středoevropská identita jako součást protizápadního narativu na kvazimediální scéně. Kdo chce mír, je podle prvního titulku podezřelý; kdo hájí střední Evropu, spadá podle druhého do protizápadního tábora.
Nezůstalo u článků. Centrum sdílelo na sociální síti text projektu Manipulátoři.cz a Společnost pro obranu svobody projevu v něm označilo za hrozbu pro společnost. Na otázku, které konkrétní dezinformace spolek šířil a která kvazimédia sdílel, odpověď nepřišla ani po podání žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Pokud vás státní instituce označí za nebezpečné pro stát, měla by umět vysvětlit proč. Spolek proto věc předal právníkovi ještě za minulé vlády a soudní spor teď zdědilo současné vedení ministerstva vnitra, které o jeho podobě jedná.
Vůči úplně nejhoršímu hodnocení hraje jediná okolnost: ministr vnitra podle svého vyjádření činnost centra analyzuje a vyhodnocuje jeho dosavadní výstupy. Zrušit úřad se dá rychle, obhájit to před veřejností už tak snadné není. Do té doby zůstává otevřená otázka, kterou vyvolává už samotný web centra: vysvětluje se na něm, proč je nebezpečná prokremelská dezinformační kampaň, o žádné jiné ale zmínka není. Jako by dezinformační kampaně bruselské nebo mainstreamové neexistovaly.
Konec koncesionářských poplatků: dvojka
Zrušení poplatku za pouhé vlastnictví televize, počítače nebo mobilu je krok, který většinová veřejnost přivítala. Vláda ho schválila a od ledna 2027 mají Česká televize a Český rozhlas dostávat příspěvek přímo ze státního rozpočtu, podobně jako v řadě dalších evropských zemí. Návrh ještě musí projít sněmovnou.
Nespravedlnosti byly do očí bijící: platily firmy bez jediného přijímače, a čím víc měly zaměstnanců, tím víc odváděly. Podstatnější je ale motiv, který stojí za zrušením: velká část společnosti má pocit, že její názor veřejnoprávní média nezastupují, a přesto ho ze svého platí. Vyváženost přitom nikdo médiím nevnutil zvenčí. Slíbila si ji sama ve svém memorandu. Novináři na sněmovních chodbách na otázku, jestli jsou veřejnoprávní média vyvážená, odpovídají, že to přece nejde slíbit. Jenže Rada České televize opakovaně, ve více než deseti případech, konstatovala porušení objektivity, a nestalo se nic. Napomenutí, případně omluva v dalším díle pořadu. Reportáž, která by věc vyvážila z druhé strany, už nepřišla.
Zajímavý je i profil plátce. Na mediálním výboru zaznělo, že poplatky platili převážně starší lidé a průměrný věk spolehlivého plátce se pohyboval nad šedesáti lety. Argument o dlouhodobé jistotě financování, kterým veřejnoprávní média proti změně bojují, tím dostává trhlinu: nikdo nemohl vědět, jestli dnešní mladí budou tímhle způsobem platit, až sami zestárnou. Známka je proto dvojka, ne jednička. Debata o tom, jestli veřejnoprávní médium potřebujeme a k čemu má vlastně sloužit, teprve začíná.
Konec financování ideologických projektů: dvojí metr v datech
Za jedno z nejdůležitějších opatření se v doporučeních považovalo ukončení státního financování neziskovek a projektů, které prosazují politickou agendu pod hlavičkou boje proti nenávisti a dezinformacím. Škrtat se začalo na ministerstvu zahraničí, na ministerstvu práce a sociálních věcí a na ministerstvu životního prostředí. Známka se tady zatím udělit nedá, protože proces sotva začal a plošné rušení bez analýzy by bylo stejně špatné jako plošné dotování.
Jak vypadá dvojí metr v praxi, ukazují průběžné zprávy o předsudečném násilí, které vydává spolek In IUSTITIA. Popisují například poničenou pamětní lavičku romského partyzána Josefa Serinka v Liberci nebo plzeňský klub, který podle svědectví a nahrávky odmítal vpustit Romy, Ukrajince a další cizince. Obojí je samo o sobě špatně a vandalismus na památnících do civilizované společnosti nepatří.
Jenže když v Praze na Žižkově někdo posprejoval sochu Winstona Churchilla nápisem, že byl rasista, do stejné evidence se to nedostalo. Stejně tak se do ní nedostane pražská hospoda, která si na dveře napíše, že nevpustí voliče SPD nebo Rusy, přestože řada Rusů žijících v Česku sem odešla právě před tamním režimem. Vzniká tak obrázek, v němž se celá společnost obrací proti menšinám, zatímco druhý směr téhož jevu v datech chybí.
DSA a EMFA: co už z Bruselu platí
Doporučení znělo obě unijní normy odmítnout, nebo je zásadně revidovat. Tady se cesty obhájců svobody projevu a vládní praxe rozcházejí. Nařízení už totiž platí a členský stát se z něj vyvázat nemůže. Jediné, co jde, je upravit národní adaptaci pozměňovacími návrhy tak, aby se cenzurní pasti přiškrtily. Pokud to sněmovna neudělá, bude u nás platit bruselská varianta v nezměněné podobě.
Digitální norma míří v září do třetího čtení, mediální nařízení do prvního. Na obojím pracují koaliční pracovní skupiny ve spolupráci s resorty a úřadem vlády, zapojení jsou i poslanci SPD a Svobodných. Riziko se přitom dá pojmenovat konkrétně: certifikovaní důvěryhodní oznamovatelé a přenesení rozhodování o obsahu na platformy znamenají, že cenzuru nedělá stát, ale někdo, koho stát pověří. Známka dvě, s poznámkou, že vůči Bruselu by šlo být hlasitější.
Podvýbor pro svobodu slova: jednička na závěr
Sněmovna zřídila pod ústavně-právním výborem podvýbor pro svobodu slova. Předsedá mu poslanec hnutí ANO Radek Vondráček a poprvé se sešel letos v červnu. Zájem poslanců byl tak velký, že se museli někteří zájemci odmítat. Sedí v něm vládní i opoziční poslanci, mezi nimi bývalý ministr kultury i právníci a bývalá nejvyšší státní zástupkyně.
Překvapením bylo, jak jednání probíhá. Bez kamer a bez veřejnosti se koalice s opozicí baví věcněji než ve sněmovním sále. Jedna z opozičních poslankyň přišla s návrhem, aby se podvýbor zabýval i právem platit v hotovosti a právem žít offline. Jde totiž taky o svobodu, jen se jí neříká svoboda slova. Další jednání se chystá na září.
Minuta, kterou si redakce neudělala
Jak snadno vzniká nepřesnost, ukazuje čerstvý příklad. Zpravodajský server napsal text o platech poslanců, podle kterého jedna z vládních poslankyň usedla v podvýboru pro svobodu slova do placené funkce místopředsedkyně. Jenže poslanec dostává příplatek vždycky jen za jednu, tu nejvyšší funkci, kterou zastává. Všechny ostatní vykonává bez odměny, tedy dobrovolně a nad rámec toho, za co je placený.
Po upozornění redakce text doplnila, jenže opravou vyrobila druhou nepřesnost: uvedla, že dotyčná pobírá odměnu za místopředsednictví petičního výboru. Ani to nesedí, protože předsedá stálé sněmovní komisi, tedy funkci s vyšším příplatkem. Ověřit se to dá na webu sněmovny za minutu. Když se médium splete v údaji, který je takhle jednoduše dohledatelný, těžko mu věřit v tom, co ověřitelné snadno není.
Co z půl roku vyplývá
Bilance je nakonec docela čitelná. Rušit útvary, které vznikly kolem boje s dezinformacemi, jde rychle a vláda to udělala. Změnit poměry tam, kde se rozhoduje o penězích a o evropské legislativě, jde pomalu a výsledek zatím není. A obrana proti umlčování mimo úřady, tedy v zaměstnání, v médiích a u soudu, zůstává na jednotlivci, který proti sobě má nepoměrně silnějšího protivníka. To je oblast, kterou žádné zrušení odboru nevyřeší.
