Sněmovní den, který skončil bez jediného projednaného zákona, spor o sucho vedený přes sociální sítě, akcelerační zóny zděděné z národního plánu obnovy a vyjednávání o odkladu evropského nařízení o obalech. Debata s ministrem životního prostředí Igorem Červeným (Motoristé sobě) prošla za sto minut agendu jeho resortu i většinu toho, o čem se poslední týdny mluví v Praze i v Bruselu.
Jednací den za čtyři miliony
Sněmovna měla znovu rozhodnout o rozpočtové novele, kterou vrátil prezident. Přehlasovat prezidentské veto ovšem nejde prostou většinou přítomných — je k tomu potřeba nadpoloviční většina všech poslanců, tedy 101 hlasů. Místo toho se schůze protáhla o hodiny sestavování programu a samotné hlasování se odsunulo na další den.
Účet za takový den se dá spočítat: jedna hodina jednání vyjde podle různých propočtů až na čtyři sta tisíc korun, celý den tedy na zhruba čtyři miliony. Paradox celé situace je v tom, že nespokojenost s prací sněmovní opozice převyšuje v průzkumech spokojenost s ní — a to i mezi lidmi, kteří opoziční strany sami volili. Obstrukce jsou tak nástrojem, který nejvíc rozčiluje vlastní tábor.
Doprava v Praze a Brně jako téma podzimních voleb
Podzimní komunální volby se ve velkých městech budou lámat na dopravě. Hlavní nádraží v Praze má v podzemí propojené podchody s obchody i restauracemi, přesto se řeší nový přechod přes magistrálu nahoře. K tomu cyklistické pruhy, na nichž se dá v běžný den napočítat jen málo cyklistů, zúžené jízdní pruhy a rozšířené nábřeží se stolečky uprostřed provozu. Ostrava ani Brno na tom podle stejného měřítka nejsou o mnoho lépe a chybějící vnitřní okruh dělá z průjezdu Prahou zdržení, kterému se navigace raději vyhne.
Za dopravní koncepcí posledních let stojí Piráti. Zdeněk Hřib byl v letech 2018 až 2023 pražským primátorem, poté náměstkem primátora pro dopravu, dnes je poslancem a předsedou strany. Občanští demokraté se přitom v Praze tváří, jako by tam osm let nevládli.
Motoristé sobě vznikli krátce před komunálními volbami v roce 2022 a s dopravním plánem pro Prahu tehdy stihli šestitýdenní kampaň se ziskem, který překonal stoletou sociální demokracii. O dva roky později jim předvolební průzkumy dávaly do eurovoleb necelých pět procent — reálný výsledek přesáhl deset. Odtud plyne trvalá nedůvěra k číslům, která vycházejí tři roky před volbami: neříkají nic a někdo je platí.
Sucho, dovolená a peníze na vodu v krajině
Srpnová debata o suchu se zvrhla v osobní spor. Bývalý ministr životního prostředí Petr Hladík, který letos kandiduje v Brně z pátého místa na kandidátce lidovců a Starostů, zveřejnil záběry vyschlé Ponávky a vyzval premiéra k výměně ministrů — zatímco jeho nástupce byl první den dovolené v Řecku. Ve stejném týdnu oznámila těžařská skupina Sev.en, že peníze ušetřené za rekultivace rozdělí po dohodě s obcemi bez účasti státu, objevil se problém s haldou v Moravskoslezském kraji a rozjely se články proti Motoristům.
Igor Červený proti tomu staví čísla: ministerstvo řeší sucho kontinuálně od roku 2014, za tu dobu podpořilo téměř třiatřicet tisíc projektů za víc než dvaatřicet miliard korun a letos spustilo mimo jiné dvoumiliardovou výzvu v Olomouckém kraji. Ústřední komise pro sucho jednala v pondělí na Úřadu vlády, chystá se svolání ústřední povodňové komise a vzniká databáze tisícovky nejproblémovějších míst republiky. Ve hře je i převedení části vody z přebytkové nádrže v Moravskoslezském kraji, kde ubyl průmysl, do krajů, které vodu nemají, a nová nádrž ve Zlínském kraji jako zdroj pitné vody i pro jižní Moravu.
Sypat na téma miliardy ovšem samo o sobě nedokazuje nic. Z čísla „o dvacet miliard víc" nikdo nepozná, jestli je výsledek dvakrát lepší, nebo stejný, a schopnost člověka poroučet větru dešti je tak jako tak malá. Co měřitelné je: obce, které měly protipovodňová opatření hotová před moravskými povodněmi v roce 2024, o svůj majetek nepřišly. Obvykle to jsou přitom stejné obce, kde se před stavbou reptalo, že to kazí výhled.
Co se do zpravodajství nevejde
Štáb veřejnoprávní televize natáčel k protipovodňovým opatřením půl hodiny a odvysílal necelých třicet vteřin. Výsledný dojem pak byl, že ministerstvo o tématu mlčí. Podobně dopadlo zastropování marží na pohonných hmotách: dokud ho vláda na jaře prosazovala, byla za to tepána, pak se obdobná opatření objevila i jinde v Evropě, inflace klesla na jedno a půl procenta a Česko se dostalo na druhou nejnižší příčku v Evropské unii — a téma zmizelo.
Mechanismus je banální a funguje na obou stranách: klikají se věci, které lidi naštvou, ne zprávy o tom, že je hezky. Otázky před vládou proto míří na to, kdo se s kým pohádal kvůli rozpočtu, ne na to, co se povedlo.
Dozimetr, bitcoiny a komise, které mají otevřít staré kauzy
Sněmovna zřídila vyšetřovací komisi ke korupční kauze Dozimetr už na jaře a druhá, mířící na bitcoinovou kauzu, je avizovaná. Právě bitcoinová kauza — dar v kryptoměnách v řádu miliardy korun, který přijalo ministerstvo spravedlnosti — je přitom případ, u něhož se nabízí otázka, proč se vleče a proč se o něm píše tak zkratkovitě.
Kontrast s tím, čemu se věnuje mediální prostor, je ostrý: kancelář za milion nebo auto za dva se popisují snadno, protože si je čtenář umí představit. U částek nad miliardu si je nepředstaví nikdo, a tak se z nich stávají „velké kauzy" bez obsahu. Legendární krabice od vína, kterou se v jedné z těch kauz přenášely peníze, má ostatně nečekaně přesné vysvětlení — kriminalisté zvážili balík bankovek i sedmičku vína a hmotnost skutečně sedí.
Nová autorita: nezávislí tvůrci proti velkým redakcím
Kauzu poslaneckých kanceláří u Starostů otevřel autor vystupující pod pseudonymem Thomas Paukner. Velká média se nejdřív týdny zabývala tím, kdo to říká, místo toho, co říká — a teprve pak přišly vlastní reportáže. Podobně se rozšiřuje debata o tom, kdo vlastní česká média: novinář Michal Půr rozebral vlastnickou strukturu Deníku N a otevřel tím širší otázku, jak se v Česku pozná „důvěryhodné" médium, když ti, kdo média vlastní, zároveň sedí v komisích, které důvěryhodnost pro inzerenty známkují. Přehled o tom, kdo za jednotlivými redakcemi stojí, nabízí mapa biasu českých médií.
Změna formátu jde ruku v ruce s tím. Americké rozhovory trvají dvě hodiny a hosta nechají domluvit; tady se vejde dvacet minut a moderátor skáče do řeči, protože má pocit, že diváci přišli za ním. Divák přitom nechce slyšet názor novináře — chce slyšet odpověď hosta. Nejostřejší výhrada nemíří na to, že si moderátor řekne vlastní názor nebo hájí protistranu, ale na otázku formulovanou tak, aby předjímala výsledek práce, která ještě neproběhla.
Akcelerační zóny: co si stát slíbil Bruselu
Akcelerační zóny pro obnovitelné zdroje jsou milníkem národního plánu obnovy, ke kterému se Česko zavázalo v roce 2021, a vyplývají ze směrnice o obnovitelných zdrojích. Na stole byla poslední splátka v řádu osmi až deseti miliard, ale hlavně budoucí operační program od roku 2028 — tam by se ztráta počítala v miliardě eur, tedy pětadvaceti miliardách korun. Vláda plochu osekala na osm krajů a tři gigawatty.
Podle Igora Červeného přitom původní závazek zněl na dva gigawatty. O padesát procent výš ho vyšroubovala předchozí garnitura, když si u Evropské komise vyjednala roční odklad vyhlášení zón — z administrativních důvodů, ale s volebním kalendářem v pozadí. Zásadní je podle něj to, co si veřejnost vykládá špatně: akcelerační zóna neznamená, že v ní něco musí stát. Je to území se zrychleným stavebním řízením, česká legislativa platí dál a obec v něm zůstává účastníkem s právem dát nesouhlasné stanovisko. Někde proběhla referenda a obce stavbu chtějí, jinde ji odmítly.
Udržitelnost jako pravicové téma
Udržitelnost si podle Červeného přivlastnila zelená levice jako synonymum nerůstu, ačkoli logicky patří na opačnou stranu: kdo znovu použije surovinu, kterou by jinak zaplatil dvakrát, chová se hospodárně, ne asketicky. Extrémní podobu má tenhle přístup v Japonsku, kde míra recyklace atakuje horní hranici možného. Tuzemským příkladem je firma, která umí ze starých nárazníků a kapot vyrobit plnohodnotný materiál použitelný znovu v automobilovém průmyslu — a ušetřit tím dovoz surovin z Číny.
Námitka, která tu zazní hned, je liberální: o tom, co se vyplatí recyklovat, má rozhodovat trh, ne resort. Co si zákazník opravdu přeje, si cestu najde; co drží při životě jen dotace, je slepá ulička. A pokud jde o evropské automobilky, jejich současnou prosbu o pomoc si podle stejné logiky zavinily samy — proti směru, kterým se odvětví hnalo, měly protestovat před patnácti lety, kdy se rozhodly svézt se na vlně.
Meliorace, remízky a co udělala kolektivizace s krajinou
Rychlý odtok vody z krajiny nezpůsobilo počasí, ale scelování polí. Kolektivizace podle sovětského vzoru odstranila remízky a meze, které generace hospodářů budovaly právě proti výkyvům počasí, a velké lány od té doby ztrácejí vodu i ornici. Řeší se to dotacemi ministerstev životního prostředí a zemědělství, hranice kompetencí ale vede přesně tudy: schopnost půdy zadržet vodu spadá pod zemědělství, ministerstvo životního prostředí k tomu dodává metodiku a soustředí se na zadržování vody, čistotu vody a protipovodňová opatření.
Návrh „zrušme pole a vysaďme lesy" naráží na to, že tuzemská krajina není skandinávská a zemědělci se starají o většinu její plochy. Potravinová soběstačnost navíc není akademické téma — během covidu se ukázalo, jak rychle sousední státy zastavily vývoz roušek i dalšího zboží. Plošně nařizovat remízek na každém pozemku ale nikdo nechce; tam, kde o něj obec nebo hospodář stojí, se má stavět, a tím to končí.
Spor o předkupní právo k zemědělské půdě
Navrhovaná úprava je podle ministra jednoduchá: vlastník zemědělské půdy ze zahraničí, který ji chce prodat, musí ji nejprve za tržní cenu nabídnout tomu, kdo na ní hospodaří. Když hospodář nemá peníze, prodá se komukoli jinému. Francie ani Německo přitom prodej zemědělské půdy cizincům vůbec nepovolují. Praktický důvod: přes sedmdesát procent českých zemědělců hospodaří na pronajaté půdě a vzdálený vlastník nemá zájem povolit na svém pozemku remízek, který mu sníží výnos z pachtu. Ke kritice, že jde o zákon šitý na míru premiérovi, Červený dodává, že Agrofert hospodaří na necelých čtyřech a půl procentech zemědělské půdy a je primárně potravinářskou, ne zemědělskou skupinou.
Odpor proti tomu je nekompromisní a přichází zprava: jakmile do vztahu kupujícího a prodávajícího vstoupí povinnost, přestává jít o trh. Předkupní právo má samo o sobě hodnotu, o kterou vlastník přijde, a argument „vždyť se stejně prodá za tržní cenu" je jen důkazem, že zákon není potřeba. Že jsou nemovitosti v Česku dražší než ve Švýcarsku, přitom nezpůsobili cizí kupci, ale centrální banky, které do ekonomiky napumpovaly peníze, jež už neměly kam jít — a ty pak skončily ve všem, co se dalo koupit na hypotéku.
Česká televize, NKÚ a otázka, kdo ji smí kontrolovat
Debata o veřejnoprávní televizi se dlouhodobě vede o penězích, ačkoli peníze jsou to nejméně zajímavé. Zpravodajství je nejlevnější částí toho, co televize dělá; kdyby se rozpočet škrtl o devadesát procent, zprávy se natočí dál. Podstatná je průhlednost — aby nezávislý kontrolní úřad směl prověřit, jak proběhla výběrová řízení, jaká je hodnota pořízené služby a co je ve smlouvách, které se dnes zveřejňují začerněné.
Vláda proto podpořila senátní návrh rozšiřující pravomoci Nejvyššího kontrolního úřadu; k němu je ovšem ještě potřeba doplnit navazující zákon. Logika je jednoduchá: pokud NKÚ smí kontrolovat ministerstva i hospodaření policie, není důvod, proč by nesměl vstoupit do veřejnoprávní televize. Otázka privatizace je proti tomu spíš teoretická — sporné je už to, jestli by dnes klasickou televizi někdo chtěl koupit, a část toho, co veřejnoprávní médium dělá, jsou zákonné povinnosti typu archivace a obnovy filmového fondu. Politici by přitom podle Červeného do studia chodit měli: konfrontace ano, skákání do řeči a podsouvání nevyřčeného ne.
Prezidentská spekulace a novinář, který si vymyslel knihovníka
Otázka, jestli Motoristé postaví protikandidáta proti Petru Pavlovi, se opakuje tak často, že si zasloužila jasnou odpověď: Igor Červený kandidovat nebude a ani o tom neuvažuje. Důvod formuluje bez servítků — kandidát by stál proti všem médiím a debata by nebyla vyvážená.
Zkušenost z týdne, kdy ho premiér představil jako adepta na ministra, mu k tomu dala materiál. Novináři psali jeho bývalým kolegům do práce esemesky ve stylu „nemáte něco na Červeného", hodnotil se způsob, jakým má složený kapesníček, a jeden text z něj udělal knihovníka. Když se autora textu ptal, jak na to přišel, když má od roku 2008 veřejný profesní životopis a knihovníkem nikdy nebyl, dostal odpověď, že se to nemá brát tak vážně. Pracoval jako informační pracovník — správa dat, zpracování informací, řízení projektů.
Suverénní zahraniční politika, euro a právo veta
Linie je konzistentní: koruna místo eura, obchodovat se s eurem klidně může, ale rozhodovat má stát sám. Zelený úděl je učebnicový příklad toho, co se stane, když se o zásadní věci hlasuje kvalifikovanou většinou a právo veta se nepoužije — většina se jednou zblázní a nese to celá Unie. Zahraniční politika má podle tohoto čtení přinášet užitek českým občanům a firmám, ne vyvážet emoce a morální hodnoty.
Konkrétní ilustrací je zákaz olova ve střelivu. Díky vyjednávání, které rozjel ještě jako europoslanec dnešní vládní zmocněnec Filip Turek, se omezení nakonec nevztahuje na kulové střely ani na jednotné střely do brokovnic; u brokového střeliva se to zvrátit nepodařilo. Jeden stát prostě ostatní nepřehlasuje. Na opačném pólu stojí Radek Špicar, viceprezident Svazu průmyslu a dopravy, který se podle citovaného rozhovoru vyslovil pro euro i federální Evropu. Odpověď na to je nekompromisní: Špicar vzešel ze Škodovky a hájí zájmy dcer německých firem, které euro potřebují, ne zájmy českých podniků. Nedávné svolání velvyslanců do Prahy naopak zanechalo dobrý dojem, zvlášť pokud jde o ekonomickou diplomacii.
Obalový zákon PPWR: mravenčí práce o odklad
Evropské nařízení o obalech a obalových odpadech začalo platit letos v srpnu, ale chybí k němu delegované akty, které teprve říkají, jak se má provádět. Rozfázovaná implementace navíc na sebe v některých krocích nenavazuje. Praktický příklad: trojúhelníček s číslem materiálu na dně plastové lahve se měl změnit a o pár měsíců později znovu, tentokrát na QR kód — a jedna raznice na lahev stojí dvacet milionů korun.
Ministerstvo proto tlačí na odklad o šest až dvanáct měsíců a argumentuje věcně, ne ideologicky: co konkrétně chybí, co na co nenavazuje. Igor Červený se kvůli tomu dvakrát sešel s eurokomisařkou pro životní prostředí Jessikou Roswall v Bruselu i v Praze. Dopad na evropský trh vyčísluje v desítkách miliard eur a na českou domácnost zhruba dvanácti tisíci korunami ročně. Výzvu k odkladu podepsalo šest set předních evropských společností, iniciovala ji Hospodářská komora a na české straně ji podpořil sněmovní výbor pro životní prostředí vedený Berenikou Peštovou. Na neformálním setkání ministrů životního prostředí v Dublinu se k českému postoji začaly přidávat další státy — včetně těch, které mají obdobné povinnosti už zapsané ve vlastní legislativě.
Závěr
Sto minut debaty drží pohromadě jedna myšlenka: většina toho, co dnes stát a jeho ministerstva řeší, je dědictví rozhodnutí, u nichž nikdo nezkontroloval, jestli je vůbec lze splnit — od akceleračních zón přes obalové nařízení až po zákaz olova. Vyjednat z nich ústup je práce na měsíce, není z ní titulek a ocenění se za ni nečeká. Druhá polovina debaty pak patří tomu, kdo o téhle práci referuje, a odpověď je stále méně jednoznačná: velké redakce ztrácejí monopol na to, co je zpráva, ve prospěch jednotlivců, kteří si téma vyberou sami.
