Šéfka Evropské komise varuje před zaprodanci a stroskotanci, v Německu vyhrávají strany, které bruselský slovník řadí k extrémům, a jedinou pevnou konstantou uprostřed toho všeho je prý český prezident. Z té jistoty vznikl večerní přehled, který se dá číst jako inventura toho, jak se ve veřejném prostoru obracejí pojmy naruby.
Kult osobnosti, který podle svých tvůrců žádný kult není
Máme tady maják, který jasně svítí do dálky a nedovolí nebohým bárkám narazit do útesů. Hrdinu, který neváhá podat si ruku i s Petrem Macinkou. Člověka, který dojal hluchoněmou holčičku. Chybí už jen převést nevědomého chodce se psíkem přes křižovatku u Bulhara a krásných devadesát procent v prezidentské volbě je jistota.
Ironie je tady jediná možná reakce, protože samotná věc vážná je. Všichni politici se dnes na sociálních sítích snaží vypadat lépe, než jaká je realita, v níž fungují. To, co se ale děje kolem Petra Pavla, je jiná kategorie: „Kim Čong Pavel“ dojal hluchoněmou holčičku, támhle pomohl paní přes cestu, tam složil babičce uhlí a z opuštěného kotěte, které zvedl v příkopu, je dnes statný tygr. Miloš Zeman ani Václav Klaus se přitom prezidentování věnovali víc a podobným aktivitám méně — a dojemné historky o zachráněných koťatech a vytažených bruslařích se o nich nepsaly.
Za tím vším nemusí stát koordinace z Hradu ani spřátelení novináři. Pravděpodobnější je spontánní přičinlivost lidí, kteří tvoří novinové titulky, a do stejné kategorie patří i zpráva o tom, že první dáma měla při státní návštěvě takový outfit, že i nejzavilejším kritikům spadla brada. Když je outfit skutečně dobrý, není potřeba to psát; každý to vidí. Čím víc se to zdůrazňuje, tím spíš to vypadá jako snaha vyrobit dojem.
Namítá se, že lidé mají prezidenta prostě rádi a žádný kult to není. Kult to je — a v demokracii není nic směšnějšího než kult osobnosti. Ještě směšnější je jen situace, kdy si ho člověk nebuduje rukama jiných, ale sám. Jak silná ta obliba skutečně je, se pozná až v prezidentské volbě: laťku si Petr Pavel nasadil v té první poměrně vysoko a nic nenapovídá tomu, že by ji překonal.
Fráze proti realitě: projev o stavu Unie
Než přišel na řadu projev o stavu Unie, zaznělo starší vystoupení Cyrila Svobody, který dost přesně předjímal, v jakém duchu se ponese. Ve Francii se schyluje k tomu, že prezidentkou bude Marine Le Pen. Místo aby to Evropská unie reflektovala, akceleruje řadu opatření, která mají Francouzům změnu zablokovat. Alice Weidelová v Německu mluví o tom, že Ukrajina peníze vrátí a pomoc skončí, tlak roste i na Meloniovou v Itálii. Předsedkyně Komise je v tomto čtení na palubě Titaniku a vypráví, jak drží všechno pohromadě a jak jsme jednotní, zatímco v podpalubí se mění charakter celé Unie. Nadávat AfD, že je nesystémová, extrémistická a šíří ruský narativ, jde. Voliče tím ale nikdo nevymění, a volič chce jinou politiku.
V Evropském parlamentu pak zaznělo, že volba je jasná: buď silná a nezávislá Evropa, která si stojí za svými hodnotami, nebo Evropa zbrzděná rozpory a závislostmi. Buď se semkneme kolem evropské myšlenky, že o vlastním osudu můžeme rozhodovat společně, nebo si necháme demokracie rozbít přisluhovači a loutkami autoritářů — ultranacionalisty, protievropskými hnutími, ruským vměšováním, dezinformacemi. Jména se podle toho výkladu liší, cíl je stejný: pohrdat evropskými hodnotami a zničit evropskou jednotu.
O silné Evropě mluví předsedkyně Komise prakticky ve stejné době, kdy Unie píše Číně, jestli by nemohla být tak laskavá a nedodávat tolik elektromobilů. Nesmyslným tlačením elektromobility jsme nenahráli životnímu prostředí ani běžnému evropskému řidiči, ale právě Číně. Volat po silné Unii a současně si zlikvidovat vlastní klíčové průmyslové odvětví, aby konkurenční výhodu získal jeden z největších rivalů, je vnitřní rozpor, který si odpověď nese v sobě.
Podobně vyznívá rozhodování o vlastním osudu. Stačí se podívat, kolikáté housle Evropská unie ve světě hraje a jak se sama marginalizovala: nebere ji vážně Čína, nebere ji vážně Rusko, neberou ji vážně Spojené státy. A pokud jde o loutky autoritářů a přisluhovače na jedné straně a zaprodance a stroskotance na straně druhé, jde o jeden a týž slovník každého režimu. Mění se jen světová strana, proti níž je namířený.
Žádná protievropská hnutí navíc neexistují. Existují hnutí proti Evropské unii v její stávající podobě, a být protiunijní a protievropský jsou dvě různé věci. Nacionalista by přitom byl sám o sobě dost silný termín, jenže z toho je potřeba vytřískat ultranacionalistu. A pokud někdo skutečně pohrdá hodnotami, které Evropa sdílí, nejsou to tito lidé, ale ti, které do Evropy od roku 2015 nechala v neomezeném množství přicházet sama předsedkyně Komise spolu s Angelou Merkelovou. Pro ně jsou evropské hodnoty cizí — a těm, kdo je sem pustili, to bylo jedno.
Zůstává obraz ruky zabořené do písku: čím pevněji ho mačkáte, aby neutekl, tím rychleji máte prázdnou dlaň. Pokud se Francie, Německo a Itálie, tedy tři z motorů evropské integrace, stanou dezintegrační silou, tlak na udržení neudržitelného statu quo bude obrovský. Nejhorší variantou je válečné dobrodružství: ve válce se společnost šikuje za vůdci, které by za normálních okolností považovala za nezpůsobilé, prostor pro změnu se zavře a nezbude ani na svobodné volby, jak je vidět na Ukrajině. Útěchou je aspoň to, že v Bílém domě sedí Donald Trump a ne Kamala Harrisová — od něj Evropa v těchto věcech žádné zastání čekat nemá.
Německo po volbách: AfD na východě, Levice v Berlíně
Německo je náš nejbližší partner a zároveň nejvlivnější evropský hráč; malý kousek za ním je Francie a do toho Itálie. Je to permanentní mocenská přetahovaná, v níž je Německo vždycky o chlup silnější — a právě proto tam za určitých podmínek mohou být snahy o rozvolnění Unie poměrně značné.
V Berlíně zvítězila na celé čáře Levice, tedy pohrobci východoněmeckých komunistů. Dáma, která má díky výsledku šanci stát se starostkou, paní Eralpová, patří k lidem propagujícím znárodňování. Zatím se mluví jen o společnostech, které vlastní tři tisíce bytů a víc, jenže hranice se vždycky někde posouvá — komunisté také sbírali půdu nejdřív sedlákům nad dvacet hektarů. Jakmile v demokracii jednou prolomíte tabu, že se dá sáhnout na soukromý majetek a že něčí investice v zemi nejsou v bezpečí, je to otevřená Pandořina skříňka.
V Meklenbursku-Předním Pomořansku uspěla AfD, a to už podruhé v řadě. Reakcí takzvaných demokratů jsou další nálepky a další příspěvky na sociálních sítích, z nichž je vidět, že pořád nechápou realitu, která je obklopuje. Polský premiér Donald Tusk označil ty, kdo se z vítězství AfD radují, za idioty nebo zrádce; nemálo podobných hlasů se najde i v Česku. A ono je to v jistém smyslu pravda: jenom naprostý tupec nevidí, jak dobře to s Němci hlavní politické strany myslí. Angela Merkelová jim přenesla exotiku přímo pod nos, takže nemusí utrácet za dovolené v nebezpečných zemích. Friedrich Merz je podle přísloví blaze tomu, kdo nic nemá, zbavuje starostí o majetek, protože Německo prokazatelně chudne. Chystané masové propouštění jim dopřeje čas na procházky a až bude Levice slavit další úspěchy s vyvlastňováním bytů, budou v přírodě i bydlet.
Legrace je tady jediná možná reakce právě proto, že situace je zoufale vážná. Vážnější je o to, že ti, kdo drží kormidlo, nejsou schopni pochopit šíři průšvihu, do kterého své země i celou Unii přivedli.
V Berlíně navíc poprvé volili šestnáctiletí a právě v tom lze hledat vysvětlení výsledku. Nejsilnějšími stoupenci extrémní levice jsou dnes mladí, kteří komunismus na rozdíl od generace svých rodičů, dědů a babiček nezažili a mají ho jen načtený. Dokážou tvrdit, že myšlenky byly vlastně pěkné, jen se nepovedla realizace — a chtějí si s tou realizací dát další repete. Nebezpečí tedy není napravo a ve staré generaci, která socialismus na vlastní kůži zažila, ale nalevo a u těch, komu dnes přijde přitažlivý. Pokud se v Berlíně skutečně zformuje ohlašovaná koalice, nebude to jen závan starých časů, ale tajfun.
Z rudozelené koalice je náhle střed
O témž výsledku informovalo veřejnoprávní zpravodajství tak, že v Berlíně i v Meklenbursku-Předním Pomořansku by mohla sestavit vládu „trojkoalice středolevých stran“ — SPD, zelených a Levice. Žádní levicoví extrémisté, žádní populisté, jak by to nepochybně znělo, kdyby vládu skládala pravice.
Za Levicí přitom stojí pohrobci Honeckera a východoněmeckých komunistů, zelení jsou druhým extrémem a SPD vypadá umírněně jen ve srovnání s nimi. Není to koalice středolevých stran, je to nejzralejší rudozelený meloun, jaký si lze představit. Aby člověk odhalil, co se v Berlíně chystá, nepotřebuje být žádný lumen přes německou vnitřní politiku. Kdyby koalici skládala AfD, přídavná jména by si každý dokázal živě představit — a byla by jiná.
Zvlášť pozoruhodné je to v situaci, kdy táž instituce tvrdí, že veřejnost její službu potřebuje, a umělci i známé osobnosti ji obhajují tím, že hledá pravdu. Kdo za jednotlivými redakcemi stojí, jak se financují a nakolik jsou důvěryhodné, přehledně shrnuje mapa biasu českých médií.
STAN roste, protože klesá ODS
Roste-li STAN, je to především proto, že klesá ODS. Preference obou stran jsou spojené nádoby: poslední pravověrní voliči ODS nepůjdou k Babišovi, nepůjdou k motoristům ani k SPD — půjdou ke STAN. Zatím to není dramatické, ale při tom, jak se Kupka chová a jak neukočírovatelní jsou pro něj vlastní spolustraníci, může být posílení ještě výraznější.
Zvlášť zajímavé budou volby v Praze, kde STAN může ODS opravdu hodně utéct. Pro stranu, která byla zvyklá Praze dominovat, by bylo obrovským výpraskem skončit třetí nebo čtvrtá a ani se nepřiblížit dvaceti procentům; realistickým odhadem je patnáct až osmnáct procent, a i to už může být štěstí.
Hospodářská strategie, která čtyři roky ležela v šuplíku
Nedělní diskusní pořad na prvním programu veřejnoprávní televize ukázal totéž nepochopení politiky. Piráti všude vykřikují, jak mají plán a hospodářskou strategii. Jenže nejlepší strategie, nejlepší plány a největší sršení nápadů se mají odehrávat v době, kdy vládnete, ne když jste v opozici. V opozici je sebelepší hospodářská strategie platná jako mrtvému zimník. S geniálními nápady je potřeba přicházet tehdy, když k tomu má člověk politickou moc a vlastní lidi na ministerstvech. Vytáhnout z šuplíku po volbách program, který tam čtyři roky ležel, a začít s ním mávat lidem před očima, znamená jen tolik, že tomu nikdo neuvěří.
Ve stejné debatě radil Matěj Ondřej Havel, předseda TOP 09, motoristům, jak mají kvůli schodkům odejít z vlády — a to s takovou suverenitou, že by člověk čekal stranu s dvaceti procenty, ne se dvěma. Kdyby chtěl předvést skvělé plány, nejlepší místo k tomu má ve vlastním předsednickém křesle: má stranu někam pozvednout. Navíc v Poslanecké sněmovně sedí jen díky tomu, že se ho jako toulavého pejska milostivě ujala ODS, a rady dává straně, která kandidovala sama a získala přes šest procent. Boris Šťastný to měl vrátit poznámkou, že taková moudra budou relevantní ve chvíli, až je dotyčný předvede na vlastní straně. Neřekl to — ale to by už asi bylo chtěno moc.
Hodnoty jako rukojmí a neziskovky placené z veřejných peněz
Ti, kdo se v Evropském parlamentu dovolávají hodnot, je nesdílejí. Berou si je jako rukojmí a vydírají jimi. Mezi ty, kdo tradičními evropskými hodnotami skutečně pohrdají, patří i neziskový sektor, který si Komise platí z veřejných peněz — a platí ho právě za to, aby ty hodnoty přestaly existovat: aby nebylo jasné, kdo je žena a kdo muž a aby rozpad tradiční rodiny působil jako normální stav.
Evropa přitom prokazatelně stojí na křesťansko-židovsko-helénské tradici. Zkuste ale někde požádat o grant na projekt opřený o křesťanské hodnoty a budou na vás koukat jako na blázna. A budou to lidé z týchž neziskovek, které jsou ve velké většině progresivní a levicové a konzervativní hodnoty jim nic neříkají.
Odtrženost od lidí je v tomhle bodě naprostá a připomíná Jakeše mluvícího o přestavbě. Ten aspoň připustil, že je něco špatně a že strana nemá zůstat jako kůl v plotě. Každý totalitní režim dřív či později dojede na krizi legitimity: tam, kde volby buď nejsou, nebo jimi nelze nic změnit, není jak obnovovat důvěru lidí v systém. A přesně to se opakuje dnes. Volby sice proběhnou a lze se bavit o tom, že jsou relativně férové, jenže co přijde potom? Kordon sanitaire, v Německu protipožární zeď. Použít zeď jako příměr právě v zemi, která byla dekády rozdělená zdí skutečnou a někteří se pod ní snažili podkopat nebo ji přelézt, je samo o sobě tak mimo, že se tomu nedá uvěřit.
Politik je servisák, ne osvícený monarcha
Když dnes politická strana kandiduje s tím, že chce občanům naslouchat a řešit, co je opravdu trápí, okamžitě dostane od mediálního mainstreamu i od konkurence nálepku populisty. Strana, která má jasný program, chápe, co voliči chtějí, a chce jim to nabídnout, ale populistická není. To jsou demokraté, protože demokracie je vláda lidí prostřednictvím jimi volených zástupců. Žádní morální majáci, žádní osvícení panovníci — zástupci.
Nejlépe to jde vysvětlit na autoservisu. Politik je servisák, kterému dáte auto, protože mu sami nerozumíte, a vybrali jste si ho z široké nabídky, protože mu věříte. Nechcete od něj školení mužstva ani rady, abyste s autem málo jezdili a místo topení si vzali svetr. Chcete, aby odstranil závady a auto fungovalo.
Právě tady se politici zpronevěřili. Volič pro ně přestal být zákazníkem a někým, od koho pochází jejich moc; je z něj sponzor, po kterém se chce, aby platil a do ničeho se nepletl. Princip, kdy je volič dobrý jednou za čtyři roky, a když zvolí špatně, onálepkuje se mu to, vynadá se mu, naředí se hlasy nebo se rovnou navrhne změna systému, není demokracie.
Demokracie také není to, že proti rozhodnutí voličů postavíte kordon, ani že z pozice Evropské komise a jejích neziskovek děláte všechno pro to, aby ve Francii nezvítězila Marine Le Pen. To je obrana statu quo — pragmaticky snad pochopitelná, hodnotově neobhajitelná. A protože se obhájit nedá, přicházejí na pomoc tisíckrát obehrané berličky o dezinformacích, propagandě a písku v soukolí. Voliči mají tohoto směřování Unie plné zuby a chtějí změnu. Čím déle se jim odpírá, tím budou naštvanější a tím horší bude výsledek, až se to ucho nakonec utrhne.
Voják chce válčit, politik ho má držet v mezích
Ficův projev proti válce se zrovna Petru Pavlovi nelíbil. Vyčítat to jemu, Řehkovi ani dalším ale nelze: voják chce bojovat, je k tomu vycvičený, je to jeho práce. Kadeřníkem se nikdo neučí proto, aby seděl v prázdném kadeřnictví, medicínu člověk studuje proto, aby léčil, a řidič autobusu chce vozit lidi. Každý chce dělat to, pro co se rozhodl.
Od toho je politická reprezentace, aby řekla dost a odeslala armádu do patřičných mezí. Poslední čtyři roky ale lidé z armády dávají vyjádření do médií jako na běžícím pásu, stávají se celebritami a po odchodu z funkce kandidují do politiky a do Senátu — a všem to přijde normální. Normální to není. Namítá se, že dotyčný už dnes voják není a je na jiném postu. To platí, jenže v době, kdy vojákem byl, se choval způsobem, který mu politici nedokázali usměrnit. Kdyby to zvládli, žádná mediální hvězda by z něj nevyrostla a i ty neustálé poplašné zprávy v médiích mohly vypadat jinak.
Na námitku, že vojáci chtějí válčit stejně jako hasiči zakládají ohně, se odpovídá snadno: hasiči ohně zakládat nepotřebují, protože hoří i bez nich, a hašení navíc není jejich jediná práce. Vojáci mají vedení války v popisu práce a předstírat opak nemá smysl. Zůstává tak budování atmosféry strachu, chřestění zbraněmi a výzvy, abychom se připravili na válku.
Z několika scénářů vybrán nejděsivější titulek
Šéf tajných služeb se rozhovořil, což do popisu jeho práce zrovna nepatří, a veřejnoprávní zpravodajství z toho udělalo titulek „Ruský útok na NATO může přijít v řádu měsíců, varoval Koudelka“. Po jeho přečtení by měl člověk běžet hledat kufr, sbalit ho a někam rychle vypadnout.
Rozbor, který k tomu poslal poradce Petra Macinky Pavel Šik, míří přesně: tohle už není zpravodajství, to je výroba strachu ve veřejnoprávní režii. Takovou větu Koudelka listu The Guardian neřekl. Popsal několik možných forem ruské eskalace — omezený vpád, provokaci pod falešnou vlajkou nebo rozsáhlou vlivovou operaci. Z té škály televize vytáhla nejděsivější variantu, udělala z ní titulek a vložila ji Koudelkovi do úst jako jednoznačné varování. Celý text Guardianu se přitom opírá o vystoupení polského premiéra Donalda Tuska, který v parlamentu řekl, že Rusko by v nadcházejících měsících mohlo zahájit útok dronů nebo raket na území NATO, aby dokázalo, že článek pět je spíš teoretický než praktický. Přitakává mu Macron, kterému ve Francii hoří půda pod nohama.
Koudelka by se měl podle Šika držet od médií dál a s britskými novináři rozhodně nemluvit o úvahách o omezeném vpádu do některé členské země NATO — každý si totiž domyslí, že jde o Pobaltí. Vypadá to o to hůř, že v tomtéž textu generální ředitel lotyšské státní bezpečnostní služby říká, že nevidí žádné známky bezprostředního útoku, a generální tajemník estonského ministerstva zahraničí odsuzuje paniku na sociálních sítích. Přesně tady je vidět rozdíl mezi těmi, kdo situaci eskalují, a lidmi, kteří ji racionálně zhodnotí a snaží se ji uklidnit.
Text Guardianu je pochopitelně jednostranný, ale i v té jednostrannosti zaznívá víc pohledů a uklidňujících výroků. Zpravodajství veřejnoprávní televize si z nich vybralo jediný směr, jeden výrok příliš mluvícího šéfa kontrarozvědky ještě dotáhlo do extrému a všechno ostatní vyhodilo — ani citaci lotyšské kontrarozvědky, ani zmínku o tom, že pobaltští představitelé upozorňují na vyčerpané ruské kapacity, neuvedlo. Jako zdroj se odkazuje na agenturní zprávu, jenže ta ty nuance obsahuje. Není to obyčejné zkrácení, je to redakční manipulace: z několika hypotetických scénářů se vzal nejkrajnější a povýšil na hlavní sdělení, přímý protinázor zpravodajců zmizel. Médium placené občany nemá vyrábět poplašné titulky, zvlášť když druhá polovina informace říká pravý opak.
Dejte to dohromady s „trojkoalicí středolevých stran“ a s tím, jak moderátorka Řezníčková v posledních dnech mluvila o dalších, výrazně viditelnějších krocích zaměstnanců na obranu instituce, a vyjde z toho nepříjemné podezření: že ta televize má masochistické tendence, podobné těm, jaké jsou vidět v ODS, a opravdu jí jde o to, aby se sama zničila. Jinak taková manipulace s fakty není možná. Jinak není možné prohlásit o extrémní levici, že je to středolevice, a přitom u AfD bubnovat na poplach.
Výzva do ulic: opozice, která si přestala hrát na demokraty
Na sociálních sítích se po čase zviditelnil poslanec, který tam vystupuje jako „Matěj z Tetína“. Napsal, že bezpečnostní situace je vyhrocená na maximum a že ve vládě sedí „proruští kolaboranti“. Pro takové označení neexistuje jediný důvod, což tomu, kdo nálepku rozdává, vůbec nevadí. Na jednu stranu se tady bojuje proti dezinformacím, na druhou je titíž bojovníci bez skrupulí šíří.
Dál v příspěvku stojí, že opozice to bez občanů nezvládne, protože nemá dost hlasů a do příštích voleb je mít nebude; že se dělají tiskovky, chodí do debat, oponuje se vládě ve Sněmovně, jezdí se mezi lidi a píše na sítě — a že to samo o sobě nestačí. Samozřejmě že nestačí. Nestačí to proto, že to zásadní, co lidé chtějí slyšet, je program. Ne ten, který čtyři roky ležel ve vládním šuplíku a vytáhl se až v opozici. Psaní na sítě a zavařené prstíky nejsou politika ani v nejmenším.
Následuje výzva vyjít do ulic a dát jasně najevo, že směřování naší země k Rusku nepřijmeme. Jaké směřování k Rusku? Tenhle bod zůstal bez jediného konkrétního argumentu. Zajímavější je ale to, kdo se pomoci z ulice dovolává. Když se ulice naplnila odpůrci Petra Fialy, byla z těch lidí lůza: přepočítávaly se jim zuby, kontrolovalo se, v čem jsou oblečení, dělala se legrace z toho, jak vypadají, jak jsou učesaní a jak mluví. Teď se táž ulice volá na pomoc.
Co tedy STAN chce — revoluci? Přestává si hrát na demokraty. Jak se mu začíná dařit na úkor ostatní opozice, vylézají autoritářské sklony: to, jak se rozhodne ve volbách, přestává být důležité, protože tady je přece ulice. Dopadnou-li volby podle jejich představ a jde někdo protestovat proti konkrétním věcem, je to lůza. Dopadnou-li špatně a vládne někdo, kdo k tomu dostal mandát od občanů, stačí vyštěknout pár nesmyslů o Rusku a burcovat lidi do ulic. Mládí to neomlouvá.
Vydezinfikovaná Štvanice a morální nadřazenost elit
Druhá ukázka morální nadřazenosti z posledních dnů: šéfredaktor magazínu To Marek Stoniš zveřejnil naprosto nevinný příspěvek z tenisového turnaje, kde byl s rodinou. Pod ním mu Bohdan Ulihrach, někdejší tenista a expert, který sport často komentuje ve veřejnoprávní televizi, napsal: „Dík za info. Štvanici jsme hned v pondělí ráno vydezinfikovali.“
Takhle fungují dnešní demokraté. Budou rozhodovat o tom, kdo smí a nesmí přijít na tenisový turnaj, na fotbalový zápas nebo na basketbal, a možná se bude rozhodovat i o divadlech. A když tam přijde někdo, kdo ideově nestojí na správné straně, správná strana po něm to místo vydezinfikuje. Když Filip Turek použil termín „deratizovat“, byl z toho oheň na střeše. Tady to napsal expert veřejnoprávního média — člověk, který by ve veřejném prostoru měl vážit slova víc než anonymní pisatel odněkud z okraje.
Pošuků je dost na obou stranách barikády a na jedné z nich jde většinou o lidi, kteří píšou dřív, než myslí. Tady jde o elitu. Nejfascinující věcí na současném stavu společnosti je právě to, jak jsou takzvaně lepší lidé k nerozeznání od nejhorších dezolátů a kolikrát je dokážou i trumfnout.
Třetím případem je režisér Hřebejk, spravedlivě morálně rozhořčený nad tím, že voliči motoristů pohrdá, voličů SPD a spol. se štítí a voliči hnutí ANO ho rozčilují, protože jak k tomu přijdou jeho děti. Filmař netočí filmy pro vybrané skupiny; jedněch se štítit, druhými se nechat štvát a třetí by nejraději zakázal — přesně takhle začínají nedemokracie, které tihle lidé ostatním neustále podsouvají. Pod jeho příspěvkem se objevila naprosto trefná poznámka: koncesionářskými poplatky od těchto odporných lidí ale nepohrdáte, když vám z nich televize platí tvorbu. Je to zároveň nejčistší argument pro zrušení plošných poplatků a plošného financování veřejnoprávní televize. Jestliže tvůrce nebo televize těmi lidmi pohrdají, ať po nich nechtějí ani korunu.
Závěr
Celý večer drží jedna linka: pojmy se ve veřejném prostoru používají v opačném významu, než jaký mají. Rudozelená koalice je střed, hypotetický scénář je jednoznačné varování, výzva do ulic je demokracie a hodnoty slouží jako rukojmí. Kult osobnosti prý není kult. Dokud se ti, kdo drží kormidlo, nepodívají faktům do očí, poroste jen tlak na udržení neudržitelného — a s ním i cena, kterou za to někdo nakonec zaplatí.
