Radek Vondráček, místopředseda hnutí ANO, předseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny a znovu zvolený zastupitel Kroměříže, prochází všechno, co hnutí v posledních dnech provází: slabý výsledek v Senátu, překotně schválené první čtení mediálního zákona, protesty v ulicích i otázku, jak ochránit veřejnoprávní média před tlakem přes peníze. V Kroměříži přitom ANO posílilo – má o mandát víc, podepsanou koaliční smlouvu a ustavující zastupitelstvo se má sejít 3. listopadu.
Senátní volby: daň za vládnutí, ne referendum
Senátní volby ANO nevyšly; Andrej Babiš dokonce mluvil o katastrofě. Námitku, že si hnutí porážku přivodilo samo, když opakovaně zpochybňuje smysl Senátu, Vondráček odmítá: zrušení horní komory nebylo hlavním tématem kampaně a senátní volby jsou podle něj natolik osobní, že je třeba hodnotit každou kampaň zvlášť. Každý kandidát jde do souboje s vlastním příběhem.
Za referendum o vládě výsledek nepovažuje, ani částečně. ANO podle něj zaplatilo daň za vládnutí, jako každý, kdo vládne – sociální demokracii se totéž stalo za vlády Stanislava Grosse. V předchozích volbách hnutí mimořádně uspělo, protože lidé měli plné zuby koalice Petra Fialy. Tento potenciál teď zmizel a ANO se vrátilo do starého módu: jeho voliči k druhému kolu nepřijdou, protože je jim Senát v podstatě lhostejný.
Ani na námitku, že o zbytečnosti Senátu mluví i lidé z vládní koalice, třeba Ševčík, a že ho Slovensko vůbec nemá, nepřistoupí na opoziční rétoriku. Termín „pojistka demokracie“ už nemůže ani slyšet – vrcholnou demokracií je podle něj Poslanecká sněmovna, kde se střetávají názory celé společnosti. Senát je spíš zárukou ústavního systému: díky němu má Česko konzervativní a jen těžko měnitelnou ústavu, což Vondráčka jako konzervativce těší. Jde ale o „velmi drahou pojistku ústavnosti“. Debaty o reformě, třeba o nepřímo volené komoře po vzoru německého Bundesratu, považuje za legitimní; o zrušení Senátu se v těchto volbách nejednalo.
Chybu vidí jinde. ANO podle něj senátní volby nedělá dobře, kandidáty nechává bez opory a mělo by je vybírat a podporovat dlouho dopředu, centrálně, s celostátními tématy – tak, jako sociální demokracie kdysi ovládla Senát „oranžovým tsunami“ kvůli zdravotním poplatkům. Jako příklad uvádí záchranáře Jiřího Vašicu z Uherskohradišťska: postoupil do druhého kola, rostl na sítích i v povědomí lidí, jen na to bylo strašně málo času. Výsledky se ale liší podle místních poměrů – někde skončil populární starosta, jinde se pracovalo dobře, jako v Kroměříži pod starostou Tomášem Opatrným. Do dvou let chce Vondráček sám voličům vysvětlovat, že Senát je důležitý u mezinárodních smluv nebo personálního složení Ústavního soudu a že nejde o pouhý doplněk, který se snadno přehlasuje.
Mediální zákon: rychlý chirurgický řez v prvním čtení
Že by ANO po volbách začalo spěšně „doručovat sliby“ a proto v noci z pátku na sobotu protlačilo první čtení mediálního zákona, který mění financování veřejnoprávních médií, Vondráček nevidí. Přímou souvislost s volbami popírá – zákon ve sněmovně leží od června a na řadu by přišel tak jako tak. Zvolený postup otevřeně nazývá taktickým manévrem a přirovnává ho k „technice rychlého chirurgického řezu“. Bezbolestný nebyl a sám z něj nadšený není.
Je z celé situace nazlobený a podrážděný. Nepřítelem České televize podle svých slov není; už jako předseda sněmovny organizoval semináře, aby se strany domluvily na společném řešení. Vyjádření opozičních politiků, aktivistů a osobností ho ale radikalizují, protože ve společnosti vzniká dojem, že si každý musí vybrat – „jsi s námi, nebo proti nám“. Tuto logiku odmítá, a pokud si vybrat musí, vybere si stranu, která říká, že se s Českou televizí něco dělat musí. Organizátoři stávek a ti, kdo se vyjadřují nejostřeji, prokazují podle něj veřejnoprávním médiím i celé debatě medvědí službu.
Výtku, že koalice málo debatuje, obrací: o financování se mluví deset let a opozice předem ohlásila, že zákon nepustí ani přes první čtení. To je ostatně politická debata o tom, zda se sněmovna návrhem vůbec bude zabývat; věcná diskuse a pozměňovací návrhy přijdou až ve druhém čtení. Koalice se podle něj pohybovala v mantinelech jednacího řádu: jednací den trval dvacet hodin, vystoupili všichni s přednostním právem i všechny poslanecké kluby, rozprava trvala devět hodin a zaznělo zhruba 175 faktických poznámek od čtyřiceti poslanců, celkem 260 řečnických vystoupení. Opozice si přitom při přípravě nového jednacího řádu jako hlavní požadavek vymínila zachování faktických poznámek; zůstaly, jen musí být k věci.
Pokud se první čtení dostane k Ústavnímu soudu, ať ho soud posoudí. Koalice podle Vondráčka vycházela právě z předchozích nálezů, podle nichž má většina právo rozhodnout a hlasovat a nemůže být zablokována úplně – i když z téhož nálezu vždy citují obě strany. Ve sněmovně se podle něj nestalo nic, co by se tam už nestalo, s jedním rozdílem: dřívější hlasování „na čas“ jednací řád neznal, tentokrát se poprvé hlasovalo v souladu s novým jednacím řádem. Bylo to tedy zákonnější než dřív. Reakce lidí v ulicích se podle něj týká spíš České televize než dění ve sněmovně.
Protesty, Milion chvilek a Česká televize jako zdroj informací
Že veřejnoprávní média budou financována ze státního rozpočtu, je podle slov Andreje Babiše i Petra Macinky hotová věc. Vondráček si také neumí představit, že by se to teď zastavilo. Demonstrace je podle něj potřeba respektovat, patří k demokracii, jenže v nynější atmosféře jsou možnosti debaty omezené a zaznívají spíš výkřiky. Když se spor vede nekompromisně, koalice zákon stejně prosadí, protože prostor k dohodě chybí.
Organizátory nešetří: jde podle něj o „profesionální štváče“, o aktivistickou divizi bývalé koalice Spolu, a Milion chvilek pro demokracii se zdiskreditoval už tolikrát, že ho nemá smysl komentovat. Že se o Českou televizi a rozhlas začínají zajímat i lidé, kteří je dřív neřešili, je podle něj dobře – jen doufá, že nepodlehnou zkratkám a emocím. Tvrzení, že vláda média zestátňuje, označuje za lež, demagogii a manipulaci veřejným míněním. Nikdo podle něj České televizi ublížit nechce, cílem je zachovat ji a modernizovat její financování. Koncesionářská doba je podle něj pryč – doma našel pradědečkovu koncesi na rádiový přijímač – a ve většině zemí se veřejnoprávní média financují jinak.
Trh se změnil a lidé si vybírají. Vondráček sám Českou televizi jako zdroj informací nepoužívá vůbec a pod jeho příspěvky na Facebooku o vystoupení v debatním pořadu se nejčastěji objevuje: „Máme vás rádi, ale ani kvůli vám se na Českou televizi nebudeme dívat.“ Médium veřejné služby by si stát přesto podržet měl, jako strategickou rezervu pro mimořádné okolnosti, aby země nebyla odkázaná na platformy a soukromé společnosti. Má ale výhradu: když při povodních na severní Moravě přepínal mezi zpravodajstvím České televize a CNN, rozdíl byl minimální. Čekal víc věcných, třeba i nudných informací, dostal stejně emocionální zpravodajství jako u soukromých stanic, „málo informačně výživné“.
Pojistky nezávislosti: zákon jako dosud
Na otázku, zda může zaručit, že žádná vláda nebude přes peníze ovlivňovat vysílání, odpovídá srovnáním. Pokud parlamentní většina bude chtít, prosadí snížení poplatku zákonem už dnes – stejně jako předchozí koalice zákonem poplatek zvýšila a „nasypala peníze“ do rozhlasu a televize, ačkoli někdejší ministr kultury Baxa tvrdí něco jiného. Po novele to bude stejné: změna financování bude opět vyžadovat změnu zákona, jen jiného.
Námitku, že rozpočtová cesta to vládě usnadní, odmítá právě proto, že půjde o mandatorní výdaj s valorizací o inflaci. Kdo by chtěl vládnout v České televizi přes peníze, musí změnit zákon, a to může už teď. „Kde je ten útok na svobodná média?“ ptá se a mluví o argumentačním faulu, který podle něj radikalizuje i jeho. Prosí proto rozumné lidi, aby poslouchali obě strany, jinak se společnost zblázní.
Jaké pojistky nakonec v zákoně budou, zatím neví. Představit si dokáže například model, na který odkazovala opozice a který podle něj má některá ze severských zemí – Švédsko, nebo Finsko: po převodu poplatků do rozpočtu se na výši financování několik let nesahá a každá vláda dává každý rok stejně. O tom se má jednat v parlamentu, ne skandovat a dobývat sněmovnu. Právě o tom bylo i noční jednání, kdy opozice vyzývala k debatě; teď, pod tíhou okolností, je podle něj na řadě druhé čtení a horké hlavy by si měly sednout ke stolu.
Schodek 386 miliard a hlasování o přestávkách
Vláda se sama potýká se schodkem rozpočtu 386 miliard a změna financování měla původně platit od ledna 2027, což by v rozpočtu znamenalo hledat dalších sedm miliard, nebo schodek dál zvýšit. Vondráček připouští, že zadlužování je velké téma, ale změnu financování mělo ANO v programu i v programovém prohlášení vlády. Na výtku, že tam stálo i snižování schodku, odpovídá, že koalice dostala rozehrané karty a přiznala barvu: rozpočet podle něj není vylhaný a pravda někdy bolí. Sám nad schodkem 386 miliard nejásá.
Za ničím novým ve sněmovně nevidí ani hlasování o přestávkách. Podobně vypjatá byla dřívější debata o valorizaci důchodů; o přestávkách i „na čas“ se hlasovalo už v minulosti. Sám hlasoval pro to, aby o tom, zda se bude hlasovat o přestávkách, rozhodla sněmovna – ta je suverénem, a pokud se má měnit zvyklost, má o tom hlasovat. U jednotlivých návrhů se ale zdržel. Jednací řád podle něj mluví o přerušení, ne o pauzách, a nebyl si jistý, zda je to v dané chvíli nejlepší řešení.
Kdy zákon začne platit: Senát, veto a Ústavní soud
Jak se upraví účinnost, ukáže podle Vondráčka druhé čtení. Mediální výbor má na projednání standardní lhůtu šedesát dní, pak následuje zařazení na program, velká debata na několik jednacích dnů a čtrnáct dní do třetího čtení. Zkracovat čtrnáctidenní lhůtu považuje za zbytečné – do konce roku se zákon podle něj stejně nestihne a třetí čtení proběhne až po Novém roce. Na otázku, zda bude zákon účinný nejpozději od roku 2028, odpovídá opatrně: debat se neúčastní, sedí v zahraničním a ústavněprávním výboru a vyjadřuje se jako právník k procesu. Nabízel by se podle něj začátek dalšího roku.
Pak přijde Senát, u kterého si dokáže představit, jak v nynějším složení vystoupí. Právě proto ho výsledek voleb mrzí: horní komora je podle něj názorově téměř monopolní a její složení neodpovídá rozložení názorů ve společnosti, protože lidé nechodí k volbám. Případné veto prezidenta by bylo třetím v krátké době – zhruba tři vety během šesti měsíců. Miloš Zeman za deset let vetoval jen u zásadních témat a jinak říkal, že by se vetovat nemělo. Častým vetováním by institut podle Vondráčka devalvoval; posoudit to ale musí prezident a jeho okolí.
Pokud by Ústavní soud shledal první čtení protiústavním, bylo by to podle něj průlomové rozhodnutí. Dosavadní judikatura je konzistentní: soud sice konstatoval porušení zákona, ale nepovažoval ho za tak intenzivní, aby bylo protiústavní – šlo spíš o vztyčený prst. Jiné rozhodnutí by Vondráčka, diplomaticky řečeno, nenadchlo; soud by se podle něj měl držet kontinuity.
Závěr
Vondráček hájí kurz koalice bez triumfalismu: senátní porážku vysvětluje daní za vládnutí a slabou prací s kandidáty, zrychlené první čtení mediálního zákona považuje za nepříjemný, ale legální manévr a převod financování České televize a rozhlasu do státního rozpočtu za modernizaci, ne za zestátnění. Pojistky nezávislosti mají podle něj vzniknout ve druhém čtení – za podmínky, že obě strany přestanou křičet a začnou jednat.
