Spor o zrušení koncesionářských poplatků přerostl v kulturní válku. Na jedné straně papírové čepičky z večerníčku, transparenty o „naší televizi“ a dlažební kostka hozená před Poslaneckou sněmovnou, na druhé otázka, kterou demonstranti obcházejí: proč by měl povinně platit za Českou televizi i ten, kdo ji nesleduje a nepotřebuje. Večerní živý stream prošel kauzu od rozhovoru, ve kterém moderátor ČT opravoval hosta, přes chybějící kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu až po mandatorní výdaj, kvůli kterému podle všeho hrozí mnohem méně, než se na náměstích tvrdí. Na okraj přišla řeč i na prezidenta Petra Pavla jako možného vyjednavače s Vladimirem Putinem.
Papírové čepičky, dlažební kostka a Pavel u Putina
Obránci demokracie a svobody se dnes poznají podle toho, že si na hlavu nasadí papírovou čepičku, jako by chtěli pohřbít poslední symbol České televize, ke kterému mohl mít člověk ještě vřelý vztah. Paradox je ale jinde: při nočním protestu proti zrušení poplatků se kdosi pokusil hodit na budovu Sněmovny dlažební kostku. Podle streamu šlo o neúspěšnou filmařku, která se pak omluvila s tím, že šlo o emočně vypjatou chvíli. Nedávno se přitom česká veřejnost smála tomu, co Francouzi dovolují ve vlastních ulicích.
Do absurdního obrazu zapadá i zpráva, že prezident Petr Pavel patří mezi zhruba pět politiků zvažovaných jako evropský vyjednavač s Vladimirem Putinem. Tentýž člověk přitom opakovaně tvrdil, že Rusko rozumí jen síle a že s ním nelze jednat. Ironická pointa: kdyby jednání s Putinem drhla, může ho prezident vždycky zažalovat u Ústavního soudu.
Rozhovor, ve kterém moderátor „koriguje“ hosta
Jak pracuje instituce, kterou si máme dál povinně platit, ukazuje rozhovor České televize s politologem Lukášem Valešem. Ten argumentoval, že velká část mladé a střední generace televizi vůbec nesleduje, a pokud má doma obrazovku, pouští si na ní YouTube nebo Netflix. Redaktor mu opakovaně skákal do řeči, že jeho tvrzení musí „korigovat“. Valeš uznal, že vyjádření o střední generaci bylo nepřesné, a připomněl, že jinde ho nechají domluvit. Na vlastní dceři ukázal, že dnešní devatenáctiletí televizi prostě nezapínají, a přesto ji budou po odchodu z domova platit. Ze svých daní chce rád podporovat školství a zdravotnictví, ale ne televizi, stejně jako nepodporuje Novu nebo Primu.
Valeš se podle všeho zachoval přesně, jak měl: trval na svém, nedorozumění vysvětlil a trefně upozornil, že redaktor takovým chováním nahrává kritikům vlastní televize. Host je zván proto, aby se vyjádřil, ne aby ho moderátor opravoval. Kdo potřebuje „korigované informace“, ať si je zaplatí sám.
Kdo chce Českou televizi, ať si ji zaplatí
Česká televize dlouhodobě pracovala na tom, aby ztratila důvěru lidí, a výsledkem je, že některé strany šly do posledních sněmovních voleb s příslibem zrušit poplatky. Řešení, ke kterému vláda zatím směřuje, tedy financování ze státního rozpočtu, je ovšem polovičaté. Česká televize nemá být placena z veřejných peněz vůbec, ať už formou poplatků, nebo z rozpočtu. Má mít příjmy z reklamy, z pronájmu studií a filmové techniky, z výroby pořadů na zakázku, jak se dnes živí malá média, a především od těch, kdo její službu chtějí využívat.
Když jsou náměstí plná jejích příznivců, není se čeho bát. Stačilo by, aby organizátor demonstrací Mikuláš Minář řekl do mikrofonu: Česká televize je naše, tak si ji vezměme se vším všudy, včetně nákladů. Kdo vlastní dům, platí opravy, kdo vlastní auto, platí povinné ručení a servis. Kdo tedy tvrdí, že mu na nezávislosti televize záleží, ať jí každý měsíc pošle dva nebo tři tisíce korun. Mezitím se na západ od nás řeší rabování a migrace, mladí řeší bydlení a kapacity škol – a tady jdou lidé do ulic proto, aby jejich spoluobčané museli dál platit za něco, co nechtějí.
Proč za televizi demonstrují ti, kdo ji nesledují
Jeden z diváků se ptal, proč za Českou televizi tak houževnatě bojují mladí lidé, kteří ji většinou neplatí. Odpověď je prostá: když ji neplatíte ani nesledujete, stávkuje se za ni lehce. Z dřívějších demonstrací kolují videa, na kterých mladé účastnice přiznávají, že se na ČT nedívají, ale přišly, protože jim to přijde zajímavé a důležité. Mládí navíc přitahuje rebelský nádech – házet jogurty byl kdysi skandál, vzít do ruky kostku a pak se omluvit za vypjatý moment je najednou „cool“.
Další dotaz mířil k tomu, že o poplatky vůbec nejde, ale o vyvolání nenávisti a nepokojů. Část společnosti, která prohrála volby, stále nepochopila, že je prohrála, a hledá záminky, jak se vrátit k moci. Zrušení poplatků přitom nemá nic společného s omezováním demokracie a už vůbec ne s nezávislostí: kdo je závislý na cizích penězích, nemůže být nezávislý. Média dnes běžně žijí z toho, co si vydělají, nebo z peněz publika, které je posílá dobrovolně. Křik na náměstích má jediný důvod – vědomí, že dobrovolně by ty peníze nikdo neposlal. Novinář s mikrofonem by se tam měl ptát, kolik jsou demonstranti ochotni měsíčně platit, aby vyrovnali výpadek od těch, kdo platit nechtějí.
Osm miliard bez kontroly NKÚ
Divák v chatu napsal, že nejde o poplatky, ale o kontrolu Nejvyššího kontrolního úřadu. Spíš než napojení politiků by se při ní nejspíš ukázalo, že si některé známé osobnosti mimo politiku udělaly z České televize dojnou krávu. Stream přečetl i příspěvek jedné živnostnice z Facebooku: drobný podnikatel, který se živí sám a podléhá přísným kontrolám finančního úřadu, je v pohádce za toho špatného, zatímco osmimiliardový moloch s garantovaným příjmem od všech je ten dobrý.
Hospodaření České televize totiž kontrole NKÚ nepodléhá. ČT si nechává audit dělat od komerční firmy, který ale neprověřuje efektivitu – řekne jen, jestli má každý výdaj správný doklad a zda sedí účetní závěrka. Zda bylo účelné vynaložit na pořad milion, dva nebo tři, už nezjistí. Rada České televize a její dozorčí komise na instituci s osmimiliardovým rozpočtem nestačí. Argument, že politici nesmějí do ČT zasahovat, se tak mění ve štít proti jakékoli legitimní kontrole a reformě. Instituce, která nemá podléhat nikomu, ani občanům, ani jejich voleným zástupcům, se stává privilegovanou aristokracií nad demokracií.
Kubera: poplatky jsou anachronismus
Archivní záznam připomněl dlouholetého, dnes již zesnulého senátora Jaroslava Kuberu z doby, kdy ODS sama navrhovala zrušení poplatků. Kubera tehdy odmítl tvrzení, že převod poplatků na daň omezí nezávislost veřejnoprávních médií: i poplatky přece stanovuje parlament. Šlo podle něj o přežitek licencí z doby vzniku rozhlasu, které dnes lze úspěšně nahradit jinak. Rušení poplatků historicky navrhovali i Piráti; dnes si ale nikdo z opozičních poslanců netroufne říct, že s vládou může nesouhlasit v rozpočtu, ale tady jde o racionální krok.
Poplatky by se navíc nikdy nestaly tak vyhroceným tématem kampaně, kdyby Fialova vláda s tehdejším ministrem kultury Baxou nezačala poplatky zvyšovat a rozšiřovat okruh těch, kdo je musí platit. Stejně tak by spor nebyl tak ostrý, kdyby Česká televize plnila svou povinnost být objektivní, vyvážená a nestranná a zachycovala názory v celé šíři, místo aby servírovala jediný správný názor.
Konečná u Patriotů
Jeden z dotazů se týkal vstupu europoslankyně Kateřiny Konečné do frakce Patrioti pro Evropu. Europoslanec bez frakce logicky hledá zázemí a s některými svými názory, zdaleka ne se všemi, do Patriotů zapadá. Pro tuzemská média to byl oříšek: nejdřív kordon sanitaire, a teď ještě Konečná. Smutnější vizitkou je ale něco jiného – v debatách komerčních televizí bývá šíře názorů i kvalita lepší než ve veřejnoprávní ČT. A najít shodu s Konečnou je v řadě případů snazší než s pirátkou Gregorovou.
Dobrovolné poplatky jako test skutečné podpory
Premiér Andrej Babiš zmínil, že ve hře je i dobrovolné placení poplatků. Přesně tímto směrem by se věc měla vydat: kolik lidí se k placení skutečně přihlásí, ukáže, jaká je reálná podpora České televize. Ne to, kdo jde řvát na náměstí, ale kdo zaplatí. Vláda se podle tohoto pohledu vůbec neměla pouštět do financování ze státního rozpočtu – bouře, kterou to vyvolalo, je stejná, jako kdyby poplatky zrušila bez náhrady. A kdo podporoval zrušení poplatků, aby nemusel platit za nevyužívanou službu, nechce, aby ji dál platil přes rozpočet, kde to vždycky vyjde dráž.
Ostatně i internetová anketa, kterou zmínil jeden z diváků, prý ukázala většinu pro dobrovolné financování ČT. A pobavil i postřeh, na který jedna z divaček narazila o víkendu: demokracie vznikla v Athénách v 5. století před naším letopočtem, ale bez České televize prý nepřežije.
Oslavy 17. listopadu bez státních peněz
Další „bombastickou“ zprávou týdne bylo, že ministerstvo kultury v čele s Otou Klempířem nedá na oslavy 17. listopadu na Národní třídě dotaci a organizátoři shánějí peníze jinde. Přesně tak to má fungovat: kdo považuje za důležité stylově oslavit 17. listopad, ať si to zorganizuje a zaplatí. Oslavy se navíc v posledních letech smrskly na to, že se na některé politiky bučí a píská a kdosi si osobuje právo rozhodovat, kdo smí položit květiny – a kytici od nepohodlného politika pak „lepší lidé“ hodí do koše. Problém s lepšími lidmi je, že jsou dnes k nerozeznání od těch horších.
Herci ve střetu zájmů
Herci si dobře uvědomují, že je pro ně Česká televize důležitá finančně. Když se tak s oblibou řeší, kdo je ve střetu zájmů, pak jsou v obrovském střetu zájmů právě oni. Kdo točí filmy, na kterých se ČT finančně nebo organizačně podílí, a zároveň bojuje za to, aby ji všichni povinně platili, bojuje za vlastní ekonomický zájem. Střet zájmů u politiků herci řeší rádi, ten svůj předvádějí na tribuně v plné nahotě – a nikdo jim ho nepřipomene. Lidé z České televize mají o sobě vysoké mínění; ego jim stouplo i proto, že si je veřejnost léta nedobrovolně platila.
Dozimetr: investigace mimo veřejnoprávní televizi
Ne všechny bývalé tváře veřejnoprávních médií patří do jednoho pytle. Mezi kvalitní investigativce patří Markéta Dobiášová, která dnes pracuje na vlastní noze, mimo Českou televizi. Stream pustil ukázku z jejího projektu: sedm let pátrání v kauze Dozimetr. Podle ní nejde o jednu kauzu Dopravního podniku, ale o zavedený systém vyvádění veřejných peněz a majetku, o lobbisty napojené na politické strany od devadesátých let a o mocenské struktury s vlivem na politiky, státní správu, Hrad i veřejnoprávní média. V ukázce zazní i výhrůžka „abyste si uvědomila, proti čemu stojíte“.
Zajímavé je to v kontextu toho, jak se dnes řeší vyhrožování novinářům, kteří mají za sebou silné redakce. Dobiášová je sama a nedělá z výhrůžek drama – dál dělá svou práci. Její zjištění k Dozimetru se ovšem v České televizi nesetkala s nadšením.
Mandatorní výdaj: proč „zestátnění“ nehrozí
V celé vřavě je dobré vrátit se k faktům – a vrací se k nim paradoxně bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Předsedovi KDU-ČSL Janu Grolichovi vzkázal, že nemá pravdu: s navrženou změnou sám nesouhlasí, ale o zestátnění nejde. Rozhlas i televize zůstanou nestátními subjekty a příspěvek ze státního rozpočtu bude mandatorní výdaj, který nelze každý rok změnit zákonem o rozpočtu. Změnit ho lze jen novelou původního zákona, což je technicky i politicky stejně náročné jako změnit výši poplatků. Žádný reálný důvod plnit ulice tedy není, jen dobrá záminka.
Na podporu protestujících se přesto přidala řada divadel. V Národním divadle zaznělo z jeviště prohlášení, že změna financování může ohrozit nezávislost a svobodu slova, protože o penězích pro ČT a ČRo budou každý rok rozhodovat politici, nikoli občané. Právě to ale u mandatorního výdaje neplatí. Kde je boj proti dezinformacím, když se z jevišť šíří takové tvrzení? Ke stávce se podle všeho budou přidávat další – umělci, rektoři, děkani, církev –, aby vznikl dojem, že je jich hodně. Nikdo z nich přitom neví, že to, proti čemu stávkují, nehrozí.
Klíčová je efektivita. Bylo by namístě porovnat, kolik stojí například volební speciál komerční televize a kolik veřejnoprávní, nebo zda zpravodajská stanice CNN Prima News nedělá podobnou práci lépe a za mnohem méně peněz. Peníze, které jdou z kapes všech lidí, nerostou na stromech.
Vláda nemá couvnout
Vydrží vláda, nebo couvne? Když už se do změny pustila, couvnout nemá a měla by ji dotáhnout až k dobrovolnému placení. České televizi by se měly vrátit všechny nástroje, jak se uživit: reklama, podnikání, pronájem studií a techniky. Ať se chová jako řádný komerční subjekt na mediálním trhu – pokud poskytuje něco výjimečného a potřebného, platícího zákazníka si najde. Komerční konkurence by z privatizované ČT radost mít nemusela, protože reklamní trh je omezený a velcí inzerenti by se už nedělili jen mezi Primu a Novu.
Na obavu, že by premiérem jednou mohl být předseda STAN Vít Rakušan, zazněla jasná odpověď: nejbezpečnější cestou, jak tomu zabránit, je, aby vláda plnila sliby. Pokud slíbila, že poplatky končí, musí skončit, bez ohledu na tlak ulice a celebrit, které jsou s Českou televizí často propojené. O věcech mají rozhodovat svobodné volby, ne ulice – vláda má ve Sněmovně většinu a mandát svůj program prosadit.
Ikony, které bez obrazovky ČT vybledly
Po odchodu Václava Moravce z České televize mnozí plakali, že odchází ikona, a věštili, že jeho nový pořad zastíní nedělní polední diskusi ČT. Místo toho si televize našla jiné moderátory a diváci dnes hodnotí je; že pořad kdysi vedl Moravec, si skoro nikdo nepamatuje. Moravec počítal s tím, že ho diváci budou následovat a rádi mu budou platit předplatné – a tak to nedopadlo. Právě toho se lidé v České televizi bojí nejvíc: verbálně ji podpořit na náměstí je snadné, sáhnout do peněženky je něco jiného.
Podobně dopadla i další někdejší ikona publicistiky ČT, Wollner, který dnes působí v redakci Fora 24. Kdo za sebou nemá značku České televize a její miliardy, poznává, že vydělávat si na chléb na soukromé dráze je mnohem těžší. Česká televize se svým zpravodajstvím a publicistikou dostala do situace, kdy jí má velká část společnosti, možná polovina, plné zuby. Kvalitní pořad pro maminky nebo slušná detektivka bez politické agitky to nezachrání – dobrou pověst je vždycky snazší ztratit než získat zpátky.
Nálepky pro ty, kdo nejdou s davem
Divácký dotaz připomněl vulgarity, které se snesly na herce Oldřicha Kaisera poté, co se ve videu vyslovil pro to, aby se poplatky neplatily. Je to modelové chování takzvaně lepších lidí: kdo nejde s nimi, jde proti nim, a tak mu pro jistotu „mediálně zavaří“. Kdo chce přijít o poslední iluze o lepších lidech, stačí se podívat na sociální síť X, kde je ta stoka nenávisti vidět naprosto zřetelně.
Pavel jako vyjednavač s Putinem?
Od začátku ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022 se opakovalo, že s Ruskem se nevyjednává a že musí být poraženo. Kdo říkal, že konflikt nerozhodne bojiště, ale jednací stůl, a že se Ukrajina nevrátí do hranic z doby před únorem 2022, dostal nálepku dezoláta a Putinova agenta. Dnes má být jedním z pěti zvažovaných vyjednavačů s Putinem právě člověk, který donedávna tvrdil, že Rusko rozumí jen síle.
Proč se hledá někdo takový? Předsedkyni Evropské komise von der Leyenovou ani šéfdiplomatku EU Kallasovou proti Putinovi posadit nelze, protože vsadily veškerou politickou energii na černobílý příběh o zničeném Rusku a Ukrajině v EU a zdiskreditovaly se. Kdysi se před Lisabonskou smlouvou tvrdilo, že Evropa potřebuje „premiéra“ a ministra zahraničí, aby ji svět bral vážně – teď je má, ale nikam je vyslat nemůže. Pokud se navíc Spojené státy budou víc soustředit na Latinskou Ameriku, tlak na rychlé ukončení války ještě vzroste a prostor pro Evropu se zúží. Těžko si představit, že někdo, kdo se nedokáže domluvit ani s ministrem zahraničí Petrem Macinkou a na vládu Andreje Babiše posílá Ústavní soud, bude úspěšně vyjednávat s Putinem.
Děkovačka není politické školení
Na Slovensku prý měli herci politické proslovy při děkovačce a skončilo to výpovědí. Spíš to ale dopadne tak, že si divák rozmyslí, zda vůbec do divadla půjde. Chodí tam pro kulturní zážitek, ne pro politické školení. Děkovačka je chvíle, kdy herec děkuje divákovi, že ho sledoval, a divák mu potleskem děkuje za výkon. Proč ji narušovat názorem, který nikoho nezajímá? Dobrého herce lidé chodí sledovat kvůli herectví, ne kvůli politickým postojům, které s kvalitou jeho práce nemají nic společného.
Závěr
Stream uzavřel krátký záznam vystoupení filmařky, která se proslavila spíš dlažební kostkou než svými filmy, s ironickou tečkou: svoboda, demokracie a nezávislost České televize jsou v těch nejlepších rukách. Jádro sporu přitom zůstává jednoduché. Kdo tvrdí, že je Česká televize jeho, má si ji také zaplatit – právo na ni s sebou nese i povinnost ji financovat, ne ji vymáhat po ostatních. Mandatorní výdaj podle všeho nehrozí tím, čím straší demonstranti, a skutečnou podporu veřejnoprávních médií nejlépe ukáže dobrovolné placení: ne počet lidí na náměstí, ale počet těch, kdo sáhnou do peněženky.
