Ministr kultury Oto Klempíř, nestraník nominovaný Motoristy, předložil zákon, který ruší televizní a rozhlasové poplatky. Od té doby jezdí s policejní ochranou, před Sněmovnou se kvůli němu demonstruje a v médiích se mluví o konci veřejnoprávních médií. On sám tvrdí, že jde o lež: zákon mění jediný parametr, způsob financování, a spor je ve skutečnosti válkou o peníze. Zároveň varuje, že se společnost i Sněmovna radikalizují tak, jak to dřív nebývalo.
Policejní ochrana po nočním shromáždění před Sněmovnou
O ochranu si podle svých slov nežádal, byla mu přidělena. Důvodem byla noc z pátku na sobotu, kdy se před Sněmovnou sešla část lidí, kterou Klempíř s ironií popisuje jako „seberealizující se“. Halasili, někteří drželi v ruce dlažební kostky, volali jeho jméno a vykřikovali, ať jde ven, že si to s ním vyřídí. Jeho kolega Petr Macinka měl kancelář přesně nad místem shromáždění a přišel velmi rozladěný: tohle už podle něj nebyla legrace a trval na tom, aby Klempíř dostal ochranu.
Opoziční politici podle Klempíře celou věc zlehčují, jako by mladí lidé jen tančili a zpívali. Tak to ale nebylo a zlehčování k tomu nepatří, protože podobné projevy budou gradovat. Když se nebrzdí, skončí to špatně.
Jak se s ochranou žije? Klempíř o ní prakticky neví, jsou to naprostí profesionálové a netuší ani, kde jsou. O život se nebojí, ohrožení nepociťuje a demonstranty viděl jen v televizi, protože jeho kancelář nemá okno. Že křičeli na něj, se dozvěděl až od kolegy.
Debaty v médiích a pořád stejné fráze
Z druhé strany politického spektra zaznívá, že právě vláda vyhání lidi do ulic a probouzí násilí, aby zakryla vlastní neúspěch. Klempíř to odmítá jako nesmysl, který se dá postavit na roveň tvrzení, že Klapzubova jedenáctka byla nejlepším mužstvem světa.
Politika je podle něj všude: každé médium má pořad o politice a na kterýkoli kanál člověk přepne, narazí na ni. Do televizních debat proto chodí co nejméně. Oponenti mají naučené čtyři nebo pět postupů a pořád je opakují: zadupáváte, berete svobodu, zničíte média a nově i večerníček už nebude. „Oni žijou a distribuují lidem lež,“ říká.
Nový zákon o poplatcích podle něj mění jediný parametr, a to financování. Návrh je po prvním čtení, čeká ho druhé i třetí, pozměňovací návrhy, široká diskuse a jednání v mediálních výborech, kde se bude ladit a cizelovat. Rozboření a zničení veřejnoprávní televize a rozhlasu tedy nehrozí. Do konfrontací se stále stejnými obličeji politických rivalů nechodí a lži čelí tak, že na ni nereaguje. „Jsou to prostě lháři.“
Rozdělená společnost a noc, kdy se ve Sněmovně nadávalo
Řeč přišla na satirický román o dánské občanské válce, v němž se společnost po finanční krizi rozpadne a střední třída vyhlásí válku elitám. Klempíř v tom vidí stále stejnou paralelu: společnost se postupně politicky rozdělí na bohaté a chudé, východ a západ, pravici a levici, nebo na ty, kdo mají pravdu a lásku, a ty, kdo prý šíří lež a nenávist. Pak se radikalizuje a přesně tak to podle něj začíná vypadat i dnes.
Vidí to v parlamentu, naposledy při nočním hlasování, kdy si poslanci opravdu nadávali. Jako „dítě ulice“ si zanadával i on, ale prý naposledy: sám sebe nepoznával a pochopil, že tady je moment zlomu, za kterým už být nechce. Atmosféra byla hrozná, něco jako předválečný výsměch jednoho druhému.
Chápe, že se druhá strana cítila podvedená. Vládě se podařilo dostat poplatky do hry jen proto, že nepostupovala podle zvyklostí. Jinak by je opozice podle něj obstruovala a brala si přestávky. „Takže my jsme to tam natlačili,“ přiznává, a reakce byla podle něj adekvátní. Výsledkem je naprosto rozdělený sbor zástupců, který nedokáže najít společnou řeč.
Klausův projev jako balzám na atmosféru ve Sněmovně
Jako protiklad popisuje projev Václava Klause k výročí založení Československa 28. října u Obecního domu a Prašné brány. Prostor byl zaplněný, Klaus mluvil asi 25 minut o svých vizích a poznatcích z politiky a apeloval. Přišlo několik ministrů a poslanců, kteří se pak rozptýlili mezi lidi od šestnácti do devadesáti let. Ti si chtěli popovídat, vyfotit se a zeptat se, jak politici věci vidí. Bez agrese, civilně a lidsky. Pro Klempíře to byl balzám proti uměle „vyhajpované“ atmosféře ve Sněmovně.
Pamětníci mu prý říkají, že dřív to tak nebylo a že se to do Sněmovny začalo vkrádat s příchodem pirátů. Posoudit to sám nemůže, tehdy tam nebyl. Od pirátů naopak čekal osvěžení, ducha mládí a nekonformity, ale to se podle něj nestalo, nebo možná až poté, co byl Bartoš z vlády vyhozen, to přesně neví. Atmosféra ve Sněmovně se každopádně vymyká normalitě.
Z války králů se stává válka národů
Na otázku, zda jde o zákopovou, nebo kmenovou válku, sahá Klempíř po stoleté válce. Nejdřív spolu bojovali dva králové o peníze, půdu a daně, pak se konflikt proměnil ve válku národů, která skončila Johankou z Arku. Už neválčili dva panovníci a jejich vojska, ale celé národy.
Dnes to podle něj nevypadá jako souboj dvou „králů“, tedy Andreje Babiše a lídra opozice, u kterého ani neví, zda je to Kupka, nebo Rakušan. Začíná to být válka koaličních národů: my proti nim, oni proti nám, celek proti celku. Poslanci spolu mluví minimálně a na posledních několika jednáních grémia se už nedokázali dohodnout.
Organizované protesty a mlčící většina
Na ulici je to podle Klempíře jiné. Klempíř zmiňuje zachycený e-mail, který jim poslal nějaký student. Popisuje se v něm, jak se demonstrace organizují a jak je řídí centrála v Praze. Celé je to podle něj poměrně sofistikovaně zorganizované. Jde o část společnosti, která nesouhlasí s kroky vlády. Proti ní stojí, jak se Klempíř domnívá, takzvaná mlčící většina, kterou nelze zaktivizovat, sfanatizovat ani zmanipulovat k pokřikům, že vláda šlape televizi na krk a dusí demokracii.
Ze svého pohledu člověka zvyklého posuzovat komunikaci vidí, že tématu dušení demokracie pomalu dochází pára. Proto se podle něj na světlo vytáhly populární osobnosti a herci, kteří umějí krásně deklamovat, že demokracie končí. Ani to už ale politikům stačit nebude.
Válka o rozpočet: přes sedm miliard pro televizi
„Definujme demokracii,“ vyzývá Klempíř. Jak může jeden parametr v zákoně ovlivnit demokracii nebo zahubit Českou televizi? Podle něj nijak. Je to čistě válka o peníze, o rozpočet televize a rozhlasu. Proud, který křičí o ničení demokracie, bude pokračovat, ale lidé ho přestanou poslouchat. Nová linka proto bude o penězích: diváci přijdou o programy, o večerníček, o Déčko nebo ČT art, protože médiím vláda dá málo.
Jenže peněz není málo. Návrh zákona počítá skoro s 5,9 miliardy pro Českou televizi a s dvěma a něco miliardami pro Český rozhlas, o kterém se v debatách zapomíná, přestože je také velmi mocným veřejnoprávním médiem. S 1,5 miliardy z reklamy má televize rozpočet přes sedm miliard a s tím se podle ministra „fakt dá dělat“.
Se zákonem ale ještě není konec. Bude se jednat o tom, kolik peněz si média zaslouží a co za ně budou dávat. Opozice bude chtít víc, třeba devět nebo deset miliard, a může se stát, že SPD naopak řekne, ať dostanou jen čtyři. Jako předkladatel si s tím bude muset poradit tak, aby se televize i rozhlas cítily komfortně, aby bylo jejich financování předvídatelné a udržitelné, aby zákon naplnil evropskou směrnici a aby nikdo nemohl sahat na jejich nezávislost politicky ani finančně.
Politická kontrola se nezmění, peníze hlídá inflační doložka
Na řízení médií se podle Klempíře nic nemění. Dál tu jsou volené rady, a ty samozřejmě volí politici, kteří také mohou poplatky zrušit nebo snížit. Celé je to politické. Tvrzení, že politická kontrola televize bude enormní, odmítá: zůstane stejná. Padla i námitka, že kdyby vláda chtěla média ovládnout, stačilo by navrhnout poloviční poplatky a 108 poslanců by zvedlo ruku. Klempíř souhlasí. Politický diktát nad televizí podle něj nikdo nechce, ať si tam dělají, co chtějí.
Ani strašení, že média budou každý rok chodit prosit o peníze, podle něj neplatí. Zákon jim dává mandát a stejnou částku každý rok, navíc s inflační doložkou: jakmile kumulovaná inflace překročí 10 procent, dostanou o tolik víc. Je jasně dané, kolik dostanou, a s tím si musí poradit. Ve všech mediálních domech a firmách se šetří a totéž vláda chce i po veřejnoprávních médiích.
Legendy o hospodaření a drahé externí produkce
O hospodaření v televizi kolují legendy a padla otázka, zda by neměl nejdřív přijít audit. Klempíř připomíná, že jakmile půjde financování ze státního rozpočtu, nastupuje ze zákona automaticky Nejvyšší kontrolní úřad. Zazněly i historky, že ve zpravodajství natáčí za soukromou televizi dva lidé a za Českou televizi aspoň deset, a že největší nehospodárnost není ve zpravodajství, ale v publicistice, dokumentech, seriálech a vlastní tvorbě.
Klempíř sám ze zpravodajství nic takového nezažil. Možná se to děje, možná ne, ale vláda do toho zasahovat nemůže: od toho jsou rady, ředitelé, šéfové sekcí a generální ředitel, aby si udělali pořádek. S pevnou částkou si poradit musí. Domnívá se, že velká úspora je u externích produkcí. Publicistický pořad, který jde jednou týdně, může externí dodavatel dělat třeba za 300 a televize sama by ho natočila třeba za 80. „Ale já si to jenom myslím,“ dodává.
Základem všech dohadů je podle něj to, že vlastně nikdo neví, co se uvnitř děje. Jsou tam audity, smlouvy, obrovský podnik, který vyrábí, je úspěšný a důvěryhodný, nakupuje a prodává v zahraničí, ale co se v něm opravdu děje, nevíme. Historky, které kolují pod rouškou důvěrnosti, zní jako horory. Na každém šprochu pravdy trochu, ale mělo by se to objasnit.
Mediální daň 2 400 korun zmizí, nové daně nebudou
Odmítá také argument, že občané to stejně zaplatí ze svých daní. Podle něj je to tak obojaká myšlenka, že zavání lží. Lidé už média platí z daní a vedle toho mají ještě malý daňový balíček, takzvanou mediální daň, tedy 2 400 korun ročně. Tu vláda zruší a jinak se nic neděje: žádná zvláštní daň nevznikne a daně se zvyšovat nebudou. Občan zaplatí z daní jen tolik, kolik už platí, a „naddaň“ zmizí. „Co je na tom špatný?“ ptá se.
Svět kulturních dotací očima muzikanta
Na otázku, zda je vůbec filozoficky správné, aby média dostávala veřejné peníze, odpovídá Klempíř z vlastní zkušenosti. Jeho bývalá kapela hrála okrajový žánr, americký funk se složitými texty a spoustou nástrojů, a nikoho z ní nikdy nenapadlo vzít si dotace. Co si vydělali, to měli, a když nevydělali, neměli nic. Občas přišel sponzor jako T-Mobile nebo Komerční banka, ale šlo o malé částky. Žádný song neprodali Disneymu a žádná jejich pecka se nedostala na Netflix.
Jako ministr se ocitl ve světě, o kterém předtím věděl málo: v systému s tisíci dotací na literaturu, tanec nebo časopisy. K tomu filmové pobídky, které jsou určené zahraničním štábům a jsou podle něj opravdu tvrdým byznysem, a dotace na české filmy, které by jinak nikdy nevznikly, třeba malé dokumenty nebo milé filmy, na které přijde pár lidí. Chápe, že některé miniaturní a speciální formy bez státu nebo sponzorů nepřežijí. Bez dotací by podle něj zmizely a hrálo by se nanejvýš v bytových divadlech, protože tolik sponzorů, kteří by chtěli utrácet peníze za něco, co se jim nikdy nevrátí, tu člověk nenajde.
Jeho kamarád, světově oceňovaný designér, se vrátil po několika měsících z New Yorku a popsal mu svět, kde evropské vnímání kultury vůbec neexistuje. Kultura je tam jen to, co si na sebe vydělá, a úspěšný je ten, kdo prodá seriál nebo nápad Netflixu či Disneymu. Přijmout svět dotací bylo pro Klempíře, který vždycky žil podle hesla „buď si něco vyděláš, nebo to nedělej“, velké překopání. Teď ale vidí, jak se špičkové soubory, třeba taneční Dekkadancers, snaží o vícezdrojové financování, aby vůbec přežily. Prvotní bariéru překonal: musí sloužit oboru a prát se za svůj resort.
Rozpočet 19,2 miliardy a přibývající žádosti
Ministerstvo kultury je podle Klempíře velký podnik se skoro 7 000 zaměstnanci a rozpočtem 19,2 miliardy korun. Většinu spolknou příspěvkové organizace: Národní divadlo, Národní muzeum, Národní knihovna, Národní památkový ústav a další muzea a galerie. Kolik přesně jde na živé umění, z hlavy dohromady nedal. Peněz je tolik, aby pokryly určitou část žádostí, jenže kvalitních žadatelů přibývá. Kde jich bylo minule sto, je jich teď 140, a ti původní si stěžují, že splnili nejvyšší parametry, ale dostali méně, než měli.
Závěr
Oto Klempíř zrušení poplatků hájí jako změnu jediného parametru: Česká televize má dostat ze státního rozpočtu skoro 5,9 miliardy, rozhlas přes dvě miliardy, s inflační doložkou a beze změny v řízení médií. Za protesty vidí sofistikovaně organizovanou menšinu a válku o peníze. Víc než o vlastní bezpečnost se bojí o atmosféru v zemi, kde se ze sporu politiků stává válka celků proti sobě.
