Kárné řízení se soudci, státními zástupci a soudními exekutory patří k tématům, u kterých se odborná veřejnost hádá o každý paragraf. Novela kárného řádu, kterou Sněmovna projednávala jako sněmovní tisk 634, vrací do těchto řízení odvolání a mění složení kárných senátů. Poslankyně a bývalá ministryně spravedlnosti Helena Válková novelu v prvním čtení na jaře 2024 ocenila, tři místa v ní ale označila za nedomyšlená.
Kárné řízení je věčné vyvažování zájmů
Práce na novele začaly už v minulém volebním období a od začátku narážely na to, že jednotné pojetí kárného provinění a přiměřené sankce prostě neexistuje. Každý účastník má vlastní představu a ministr spravedlnosti to musí vyvažovat ze dvou stran naráz: aby se kárná řízení nezahajovala v bagatelních věcech, které závažnosti kárného provinění nedosahují, a zároveň aby se vůbec dozvěděl, že se něco děje — že tu je jednání, které pro soudcovský stav není žádným vzorem a v důsledku snižuje respekt veřejnosti vůči justici.
Na druhé straně stojí rozčílený občan a proti němu soudci, státní zástupci a soudní exekutoři, kterým jde o vlastní autoritu. Uvnitř těchto profesí přitom funguje samočisticí mechanismus: ti, kdo pravidla dodržují, mají zájem na tom, aby se s porušovateli kárné řízení skutečně vedlo. Zákon o soudech a soudcích od nich žádá nezávislost i odbornou a morální způsobilost. Co ale nechtějí, jsou drakonické exemplární sankce — takové sice ostatní odradí, ale svou nepřiměřeností přestávají být výchovné a veřejnost je nechápe.
Sněmovní tisk 634: výsledek dlouhé přípravy
Výsledek, který se dostal do Sněmovny v podobě tisku 634, nedopadl špatně. Ministerstvo spravedlnosti připravilo normu mířící k tomu, co si od kárného řízení odborná veřejnost dlouhodobě přeje: transparentní pravidla, transparentní řízení a možnost odvolat se proti uložené sankci — nejen proti té nejpřísnější. Jinými slovy řízení, které bude optimálně dvouinstanční.
Druhá strana mince: některá ustanovení podle Válkové domyšlená nejsou a narušují jednotnou systematiku zákona. Otázkou zůstává, jestli se podařilo naplnit obojí smysl novely — udělat kárné řízení průhledným a současně zpřísnit dosud vágně formulovanou praxi tam, kde veřejnost volala po důraznějším postihu soudců, kteří opakovaně nedodržovali pravidla stanovená zákonem o soudech a soudcích.
Návrat odvolání: kárné řízení bude dvouinstanční
Prvním a nejvýraznějším pozitivem je právě dvouinstančnost, tedy znovuzavedení řádného opravného prostředku. Kárnou odpovědnost soudce nově posoudí v prvním stupni vrchní soudy a potrestaný se proti jejich rozhodnutí může odvolat. Dosud šlo o jednoinstanční řízení, proti kterému odvolání možné nebylo.
Zajímavé je, že kritika dosavadního stavu nemířila na jeho kvalitu. Kárnou agendu zvládal velmi dobře Nejvyšší správní soud a na kulatém stole, který k tématu uspořádal Vrchní soud v Praze, proti jeho výkonu nezazněla ani jediná námitka. Zaznělo něco jiného: že dvouinstanční model je systematičtější a logičtější — a nikdo proti němu nebrojil.
Sjednocovací kárný senát proti rozkolísané judikatuře
Druhá dobrá zpráva se týká nejednotnosti rozhodování. V kárných věcech je sjednocování judikatury obzvlášť citlivé, a novela na to reaguje zřízením takzvaného sjednocovacího kárného senátu. Má být šestičlenný — předseda senátu, jeho zástupce a další soudci, tři z Nejvyššího soudu a tři z Nejvyššího správního soudu. Tedy z týchž soudů, které budou rozhodovat ve druhé instanci.
Detailní rozbor tohoto bodu přenechala Válková zpravodaji tisku, profesoru Vladimíru Balašovi. Sama shrnula, že sjednocovací senát riziko nejednotného rozhodování ve velmi citlivých věcech přinejmenším minimalizuje.
Regres, písemná výtka a spor o zpřísnění sankce
Vítaným zpřísněním je výslovné stanovení, že stát může požadovat regresní úhradu i v případech, kdy zatím nelze hovořit o zjištění viny v kárném nebo trestním řízení — a že je to navázáno i na udělení písemné výtky. To je krok, po kterém odborná i laická veřejnost volala roky.
K úvaze pak Válková nadhodila vlastní myšlenku: pokud už máme dvouinstanční řízení, stálo by za zvážení vyloučit v něm zákaz reformationis in peius. Odvolací soud, tedy Nejvyšší soud nebo Nejvyšší správní soud, by pak mohl sankci uloženou Vrchním soudem v Praze či v Olomouci nejen zmírnit, ale ve zvlášť závažných případech i zpřísnit. Bylo by to elegantní a znamenalo by to jasnou důvěru v odvolací soudy. Opačný směr přitom zůstává uzavřený: koho vrchní soud jako prvoinstanční kárný soud viny zprostí, toho odvolací soud vinným uznat nemůže.
Kdo má sedět v kárném senátu vrchního soudu
První výhrada míří na paragraf 5h odstavec 2 písmeno a). Pojednává o kárných senátech vrchních soudů — a kromě soudce příslušného vrchního soudu do nich vkládá i soudce Nejvyššího soudu a soudce Nejvyššího správního soudu. Vzniká tak pomyslná kontrola z odvolacího soudu uvnitř soudu prvního stupně.
Na semináři byl tenhle výklad několikrát argumentačně vyvracen, po třetím přečtení paragrafu ale výhrada zůstala: buď vrchním soudům kárnou pravomoc svěříme a dáme jejich kárným senátům důvěru, nebo do nich nemáme nesystémově vsouvat soudce obou vrcholných soudů. Senát navíc zasedá i s přísedícími, takže o nedostatek členů rozhodně nejde.
Otevírání protokolů o hlasování jako Pandořina skříňka
Nejzávažnější námitka se týká zpřístupnění protokolu o hlasování. Novela poprvé otevírá možnost požádat při prošetřování kárného provinění o obálku s protokolem, aby se zjistilo, jak konkrétní soudce v poradě hlasoval. Procesně to novela upravuje ve třech ustanoveních: protokol může sloužit za důkaz, pokud o jeho zpřístupnění rozhodne kárný soud před zahájením kárného řízení nebo v jeho průběhu a dojde k závěru, že to přispěje k objasnění věci. Nahlédnout do něj pak smí kárný soud, kárně obviněný, jeho obhájce a navrhovatel, povinnost mlčenlivosti o obsahu porady se pro kárné řízení prolamuje a ten, kdo obálku otevřel, ji poté opět zalepí a otevření potvrdí podpisem.
Argumenty pro zazněly také — že nemáme kabinetní justici a že se soudci za svá rozhodnutí stydět nemusí. Výrazně silnější ale byly hlasy varující před sebecenzurou: soudci by přestali rozhodovat úplně volně a svobodně a přísedící, kterých se otevírání protokolu vůbec netýká, by se při současném úniku informací báli o vlastní jméno. Postavení přísedících je přitom samo o sobě ve hře — souběžně leží ve Sněmovně tisk, který by je u prvostupňových soudů v pracovních a trestních věcech zrušil, což by Válková aspoň v navrženém rozsahu nerada.
Závěr je proto skeptický: jde o otevření Pandořiny skříňky a lepší by bylo tuto možnost z novely vypustit — jak ze zákona o soudech a soudcích, tak ze zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. V prvním čtení si Válková nebyla jistá, že klady převáží nad zápory, a chtěla o tom dál jednat s ministerstvem spravedlnosti.
Devět měsíců na kárný návrh? Kočkopes
Druhou výhradou je subjektivní lhůta pro podání kárného návrhu, kterou novela prodlužuje na devět měsíců. Zkušení soudci z krajských i vrchních soudů podle Válkové říkali, že jim to bude stačit, někteří dokonce mluvili o dostatečných šesti měsících.
Její vlastní představa byla jiná: dvanáct měsíců. Od okamžiku, kdy se navrhovatel o problematickém jednání dozví, si musí ještě vyžádat spisový materiál — šest měsíců je jednoznačně málo, dvanáct by bylo standardní a devět působí jako podivný kompromis. Doporučila proto lhůtu ještě zvážit a prodloužit.
Pozměňovací návrhy jen s odezvou koalice
Kdyby se podařilo tyto rozpory odstranit a zvážit i vyloučení zákazu reformationis in peius, měla by podle Válkové vzniknout norma spravedlivá, přísná, systémová a transparentní — a ministr spravedlnosti by si zasloužil pochvalu za to, že dotáhl, o co se předchozí vedení resortu pokoušelo.
Pozměňovací návrhy ale ohlásila s podmínkou: podá je, jen pokud najde odezvu i v koaličních stranách. Jinak by je hájila zbytečně, protože koaliční většina proti nim tehdy mohla postavit 108 hlasů. Jak se ve druhém čtení mění znění zákona a proč o osudu pozměňovacích návrhů rozhodne domluva na většině, popisuje přehled skutečné cesty zákona Sněmovnou.
Norma sama je profesionální a týká se ostře sledované skupiny soudců, státních zástupců a soudních exekutorů. Řeší situace, kdy tito lidé selhali — nebo kdy se to o nich domníváme, což je přesnější — a nastavuje jasná pravidla, jaké sankce jim lze uložit a jaké mají opravné prostředky proti rozhodnutí, které považují za nespravedlivé. Proto Válková doporučila, aby Sněmovna novelu propustila k dalšímu projednání.
Závěr
Vystoupení bylo ukázkou toho, jak vypadá věcná kritika vládního návrhu z opozice: podpora dvouinstančnosti, sjednocovacího senátu i tvrdšího regresu, a proti tomu tři konkrétní výhrady — nesystémové složení kárných senátů vrchních soudů, otevírání protokolů o hlasování a devítiměsíční lhůta. Sněmovna novelu schválila ve třetím čtení 25. října 2024, Senát ji přijal 3. prosince, prezident ji podepsal 18. prosince a ve Sbírce zákonů vyšla jako zákon č. 438/2024 Sb. Dvouinstanční kárné řízení s vrchními soudy v prvním stupni tak dnes platí.
