Český vězeňský systém je sice po stránce výkonu funkční, ale dlouhodobě bojuje s přeplněností, nedostatkem peněz i personálu a vysokou recidivou. Jeden odsouzený stojí stát kolem 700 tisíc korun ročně, celkové výdaje na výkon trestu se pohybují v miliardách. Alternativní tresty včetně elektronických náramků by mohly část tlaku snížit, soudy je ale využívají jen zřídka.
Konference o kontroverzích české justice
V budově Poslanecké sněmovny proběhla v minulém týdnu konference věnovaná české justici a jejím kontroverzním kauzám — připomínány byly i případy Kramný či Sloup. Sál určený pro dvě stovky poslanců se zaplnil téměř třemi stovkami účastníků, mezi nimiž byli soudci i státní zástupci. Mediální pozornost přitom konference podle dostupných ohlasů nepřitáhla nijak velkou.
Smyslem podobných setkání není přepisovat historii konkrétních verdiktů, ale otevřeně pojmenovat, že rozhodování justice nebývá černobílé a že v některých případech mohou panovat oprávněné pochybnosti — typicky kolem důkazní situace či způsobu, jak byly některé materiály zpracovány.
Vězeňská služba jako poslední článek řetězce
Vězeňství v České republice je nutné posuzovat ve dvou rovinách. Vlastní vězeňská služba ve svých možnostech funguje na vysoké úrovni: vykonává to, k čemu má prostředky, prostory a personál. Optimální stav to ale není — chybí peníze, lidé i moderní kapacity a věznice jsou trvale přeplněné.
Klíčové je nepřehlížet, kde v systému vězeňství vlastně leží. Vězeňská služba je pouze posledním článkem celého řetězce — sama nerozhoduje o tom, kdo bude potrestán a jak. Pouze vykonává to, co dříve uložily soudy a co iniciovaly orgány činné v trestním řízení. Kritika musí proto směřovat i o stupeň výš, ne jen na ty, kdo trest fyzicky vykonávají.
700 tisíc na vězně, 13 miliard ročně
V českých věznicích je dnes okolo 19 tisíc odsouzených. Jeden odsouzený stojí stát v hrubých číslech přibližně 700 tisíc korun ročně — tedy zhruba dva tisíce korun na den. Při tomto počtu jde za samotný výkon trestu o náklady ve výši kolem 13 miliard korun ročně.
Srovnání s alternativními tresty a následnou péčí ukazuje propastný rozdíl: roční náklady na zapojení odsouzeného do nápravných a resocializačních programů se mohou pohybovat řádově kolem 40 tisíc korun. Problém ale nejsou pouze čísla — zásadní roli hraje recidiva, která se v Česku pohybuje kolem 70 procent. Část odsouzených se vrací zpět krátce po propuštění, část až po několika letech, ale vysoké procento opakovaných trestů celý systém zatěžuje a prodražuje.
Alternativní tresty: nová úprava i nová koncepce
Systém alternativních trestů formálně existuje. V loňském roce přijala novela trestního zákoníku úpravu, která má soudcům usnadnit ukládání širší škály alternativ k odnětí svobody — elektronické náramky, obecně prospěšné práce nebo zákaz řízení tam, kde řidičský průkaz není nezbytný k výkonu povolání. Možnosti tedy jsou, je třeba je víc využívat.
Na tuto změnu navazuje nová koncepce vězeňství pro období 2026–2035. Za deset let by se mělo do systému investovat v řádu 29 miliard korun. Logika je přitom propojená: pokud soudy budou víc využívat alternativní tresty, klesne počet vězňů, sníží se přeplněnost a uvolní se kapacita personálu na kvalitnější práci se zbývajícími odsouzenými. Ve věznicích dnes panuje obsazenost zhruba 97 až 98 procent, jednotlivé objekty se pohybují i kolem 110 procent. Z 35 věznic je 25 určeno pro výkon trestu, deset je vazebních. Evropské standardy předepisují zhruba 3 metry čtvereční na jednoho odsouzeného v cele, do budoucna by se měl požadavek zvýšit na 4 metry — Česko zavedení vyšší normy zatím odložilo.
Týden s náramkem na noze
Soudy ale zatím alternativní tresty využívají velmi málo a je na ministerstvu spravedlnosti, aby k jejich častějšímu ukládání motivovalo. Praktický rozměr nasazení izraelského elektronického náramku ukazuje, co taková kontrola znamená v každodenním životě. Po nasazení v pondělí převažuje na začátku spíš zlehčování situace — domnělý pocit, že jde o drobnost. Druhý den ale realita ukáže, jak přísný režim náramek představuje: probační úředník v počítači nastavuje povolenou trasu pohybu a každá odchylka okamžitě spouští reakci dohledového střediska ministerstva spravedlnosti. Stačí, že odsouzený musí někam uhnout — a během minuty volá centrála s informací o porušení pohybového zákazu.
Systém dnes přitom administrativně leží na probační a mediační službě, dříve byl ve struktuře ministerstva spravedlnosti, které provozovalo dohledové středisko ve spolupráci s probací. Náramků se ale v praxi nasazuje minimum: ještě nedávno bylo v některých regionech, třeba na Královéhradecku a Pardubicku, uloženo jen šest či sedm náramků celkem.
Neplacení výživného a past nepodmíněného trestu
U typů provinění, jako jsou nedbalostní trestné činy, maření úředního rozhodnutí nebo neplacení výživného, působí nepodmíněný trest často kontraproduktivně. Stát samozřejmě výživné neplatícím rodičům zálohově dorovnává matkám dětí, ale jakmile někoho za nezaplacené alimenty pošle soud na rok do vězení, problém se nevyřeší — jen se znásobí.
Z dvanácti měsíců za mřížemi vychází člověk často s polomilionovým dluhem, bez práce, bez rodiny, bez sociálního zázemí a se stigmatem trestaného. Šance na splacení dluhu i návrat do normálního života se výrazně snižují a riziko, že trestaná osoba sklouzne zpět k recidivě, naopak roste. Pravě proto by alternativní trest s povinnostmi a kontrolou v civilním prostředí dával u podobných případů často větší smysl než cela.
Co má změnit nová koncepce
Koncepce vězeňství pro období do roku 2035 stojí na několika konkrétních pilířích. Dnes pracuje ve věznicích přibližně 62 procent odsouzených, cílem je zvednout podíl pracujících o dalších zhruba 15 procentních bodů. Práce ve výkonu trestu není jen ekonomická úleva pro stát, ale klíčový resocializační prvek, který připravuje odsouzeného na návrat do běžného života.
Druhým pilířem je digitalizace celé vězeňské služby a nasazení moderních technologií, mimo jiné kvůli omezení pašování drog do věznic. Třetím je zásadní problém s fluktuací personálu. Příslušníci vězeňské služby pracují ve specifických podmínkách — celou dvanáctihodinovou směnu tráví bez telefonu a v přímém kontaktu s nejproblémovější skupinou ve společnosti. Práce je náročná, finančně přitom nekonkuruje policii ani jiným sborům, takže o ni klesá zájem a lidé z vězeňské služby odcházejí. Snížení fluktuace je proto jedním ze zásadních cílů koncepce.
Kontrola věznic z místa, ne od stolu
Komise pro vězeňství při Výboru pro bezpečnost se soustředí výhradně na vězeňskou službu jako složku. Specifikem této komise je, že se na rozdíl od jiných parlamentních těles nemůže omezit jen na úřední dokumenty — věznice je nutné objíždět osobně. Z 35 zařízení v Česku má návštěvy projíždí postupně, část už zná podrobně, ale na všech zatím nebyl.
Komise se schází jak v Poslanecké sněmovně, tak v jednotlivých věznicích. Návštěvy se ohlašují ministerstvu spravedlnosti a generálnímu ředitelství vězeňské služby — nejsou koncipovány jako přepady. Vedení komise totiž běžně dostává dopisy odsouzených, kteří se na situaci stěžují, a chce mít na konkrétní jednání s odsouzenými prostor. K osobním rozhovorům s odsouzenými v praxi dochází: v letošním roce například v Pardubicích. S vedením věznic se případy stížností řeší přes generální ředitelství vězeňské služby a hledá se, zda někde nedošlo k pochybení.
Srovnání se zahraničím a režim uvnitř věznic
Cílem podvýboru pro vězeňství není srovnávat český systém s ostatními evropskými státy, ale soustředit se na to, co se reálně děje doma. Část kolegyň a kolegů z podvýboru se přesto se zahraničními věznicemi setkala — například v Německu — a ze srovnání plyne, že česká věznice typu Rapotice u Brna působí v očích některých odsouzených, kteří viděli i zahraniční prostředí, jako „ubytovna pro batůžkáře".
Vnitřní život jednotlivých věznic přitom funguje téměř jako stát ve státě. Každé zařízení má vlastního ředitele, vlastní kulturu a režim podle stupně ostrahy. Co se reálně odehrává na blocích, celách a ložnicích, do toho komise zpravidla přímo nevidí. Dřívější představy o „králi věznice" — neformální vládě nejvlivnějšího vězně — se v dnešním režimu nepotvrzují. Ředitelé naopak často uvádějí, že s odsouzenými za závažné trestné činy se v běžném provozu vychází lépe než s mladšími nováčky, protože „mazáci" znají hranice a chovají se podle nich. Vyšetřovací vazba pak stojí mimo agendu komise, která se věnuje výkonu trestu, ne vazbě.
Film Derecidiva: pět věznic, pět koncertů, jeden dokument
Vedle parlamentní práce vznikl k tématu vězeňství i nezávislý projekt s kapelou Island, jejíž frontman působí zároveň jako asistent ve sněmovně. Motivem byla právě sedmdesátiprocentní recidiva a snaha ukázat mladším odsouzeným, že existuje svět i mimo zdi věznice. Z pěti českých věznic — Bory, Světlá nad Sázavou, Rapotice, Drahonice a Řinovice (dvě ženské a tři mužské) — vznikla série plnohodnotných koncertů s pódiem a kompletní produkcí, ne jen akustická vystoupení. Generální ředitelství vězeňské služby projekt podpořilo.
Z původního záměru natočit si vystoupení jen pro vlastní potřebu vznikl profesionální dokument, který si vzala pod křídla distribuční společnost Orbis Pictures. Film Derecidiva má 77 minut, promítá se po dohodě se školami a je určený primárně středoškolákům — ve věku, kdy se z nich mohou nejsnáz stát potencionální klienti vězeňské služby. Snímek nestaví na psychologických přednáškách, ale na syrovém pohledu přímo do věznic očima muzikantů, kteří dovnitř dosud nikdy nevkročili. Po projekci následuje debata s autory a často i s ředitelem nejbližší věznice. Výjimkou byly v projektu jen Řinovice, kde si ředitel přál, aby program viděli i dlouholetí odsouzení — atmosféra na tomto koncertě byla v porovnání s ostatními věznicemi nesrovnatelně tvrdší.
Kultura ve sněmovně klesá
Diskuze o tom, že je Sněmovna zablokovaná obstrukcemi a fakticky nepracuje, vyvolávají na straně koaličních poslanců především pocit bezmoci. Jednací řád nedovoluje proti obstrukčním nástrojům opozice mnoho udělat — pokud nemá být sám porušen, prostor jí musí být dán.
Závažnější je ale dlouhodobý úpadek kultury jednání. Ve třetím volebním období je už patrné, že úroveň komunikace se posouvá tam, kde si poslanci ministrům a premiérovi neváhají do tváře nazývat lháři a podvodníky. K tomu se přidává i vizuální stránka — někteří poslanci chodí do sálu v žabkách a teniskách. Pro toho, kdo bere mandát vážně a tráví v sále téměř sto procent svého času, je pohled na tento posun především smutný.
Závěr
Český vězeňský systém funguje v rámci toho, co má k dispozici, ale jeho hlavním problémem nejsou ani tak věznice samotné, jako struktura ukládaných trestů. Třináct miliard korun ročně za výkon trestu, sedmdesátiprocentní recidiva a přeplněnost na hranici únosnosti ukazují, že prostor pro alternativní tresty — elektronické náramky, prospěšné práce, programy následné péče — je dnes velký, ale málo využitý. Nová koncepce vězeňství do roku 2035 a novela trestního zákoníku otevírají cestu, ale výsledek bude záležet hlavně na ochotě soudů alternativy reálně ukládat.
