Sněmovna se v prvním čtení zabývá novelou, která mění pravidla kárného řízení se soudci, státními zástupci a soudními exekutory (sněmovní tisk 634). Norma se připravovala roky napříč volebními obdobími a její ambicí je udělat kárné řízení průhlednějším a v některých bodech i přísnějším. Následující shrnutí zachycuje pohled na návrh z pozice, která normu vítá, ale zároveň upozorňuje na několik nedotažených míst.
Proč vzniká nová úprava kárného řízení
Kárné řízení je vždy hledáním rovnováhy. Neexistuje jednotné pojetí toho, co je kárné provinění a jaká sankce je přiměřená — každý účastník si to představuje jinak. Ministr spravedlnosti musí vyvažovat dvě strany: na jedné nežalovat bagatelní věci, které nedosahují závažnosti kárného provinění, na druhé nepřehlížet jednání, jež snižuje respekt veřejnosti vůči justici.
V profesích soudců, státních zástupců i exekutorů funguje samočistící mechanismus — ti, kteří dodržují pravidla nezávislosti a odborné i morální kompetence zakotvená v zákoně o soudech a soudcích, mají sami zájem na tom, aby se porušování pravidel stíhalo. Zároveň ale nikdo nechce, aby za případné provinění padaly drakonické, exemplární sankce, které sice mají odradit, ale svou nepřiměřeností přestávají být výchovné a pro veřejnost pochopitelné.
Sněmovní tisk 634: výsledek nedopadl špatně
Výsledek, který má sněmovna před sebou, nedopadl špatně. Ministerstvo spravedlnosti připravilo novelu, která míří k dlouhodobému cíli: transparentní norma a transparentní řízení, v němž má ten, kdo dostane kárnou sankci a nejde přitom hned o tu nejpřísnější, možnost se odvolat a řízení je optimálně dvouinstanční. To lze uvítat. Přesto v návrhu zůstávají zatím ne zcela domyšlená ustanovení, která narušují jednotnou systematiku zákona — a je namístě ptát se, zda norma naplní svůj dvojí smysl: zprůhlednit kárné řízení a zároveň zpřísnit dosud vágní praxi u soudců, kteří opakovaně nedodržovali pravidla.
Dvouinstanční řízení a návrat odvolání
Prvním a hlavním kladem je dvouinstančnost — tedy návrat řádného opravného prostředku, odvolání. Kárnou odpovědnost soudce nově v první instanci posoudí vrchní soudy a soudci se současně dává možnost se odvolat. Dosud šlo o jednoinstanční řízení bez možnosti odvolání, které zvládal Nejvyšší správní soud. I na nedávném kulatém stolu Vrchního soudu v Praze k této problematice nezaznělo, že by to Nejvyšší správní soud nezvládal — přesto je zavedení druhé instance systematičtější a logičtější a nikdo proti němu nebrojil.
Sjednocovací kárný senát proti roztříštěné judikatuře
V citlivých kárných věcech je třeba dbát na jednotu rozhodování a sjednocovat judikaturu. Novela to řeší zřízením takzvaného sjednocovacího kárného senátu — složeného z předsedy senátu, jeho zástupce a soudců Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, tedy těch, kdo rozhodují ve druhé instanci. Tím se riziko nejednotného rozhodování minimalizuje. Podrobnosti k tomuto tisku má ve své zpravodajské zprávě rozvést poslanec profesor Balaš.
Regres i bez pravomocného verdiktu
Dalším vítaným prvkem je, že stát bude moci požadovat regresní úhradu i tam, kde zatím nelze hovořit o zjištění viny v kárném nebo trestním řízení — a je to navázáno i na udělení písemné výtky. Jde o zpřísnění, které odborná i laická veřejnost žádala dlouho.
Otázka zákazu reformationis in peius
Když už existuje dvouinstanční řízení, stálo by za zvážení výslovně stanovit, že v kárném řízení nebude platit zákaz reformationis in peius. Jinými slovy: odvolací soud — Nejvyšší správní soud i Nejvyšší soud — by mohl v odůvodněných případech uloženou sankci i zpřísnit, pokud vrchní soud jako první instance rozhodl mírněji, než by odpovídalo závažnosti a intenzitě porušení. Byl by to elegantní projev důvěry v odvolací soudy. Dnes naopak platí, že koho první instance zprostí, toho odvolací soud nemůže uznat vinným. Jde o návrh k zamyšlení, ne o hotovou pozici.
Sporné složení kárných senátů vrchních soudů
Naopak rozpaky budí paragraf 5h, odstavec 2, písmeno a). Řeší kárné senáty vrchních soudů — a přesto do nich kromě soudce příslušného vrchního soudu zařazuje i soudce Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Vzniká tak jakási pomyslná kontrola z úrovně odvolacího soudu. Pokud vrchním soudům svěřujeme pravomoc kárného řízení, měli bychom jim důvěřovat a nevkládat do jejich senátů nesystémově soudce z vyšších instancí. Kárný senát jedná ve složení předsedy, tří soudců a tří přísedících — a to postačuje.
Zpřístupnění protokolu o tajném hlasování soudců
Nejcitlivějším bodem je poprvé otevíraná možnost zpřístupnit v rámci prošetřování kárného provinění protokol o hlasování soudu — tedy zjistit, jak konkrétní soudce hlasoval. Zaznívají hlasy pro („nemáme kabinetní justici, za svá rozhodnutí se nestydím"), ale výrazně silněji hlasy proti: hrozí sebecenzura, kdy soudci nebudou rozhodovat zcela volně, a přísedící se mohou obávat, že při únicích informací unikne i jejich jméno. Souvisí to i s dalším zvažovaným tiskem o rušení přísedících u prvostupňových soudů. Otevírání zapečetěných protokolů (paragrafy 17 a 25 novely) působí jako pandořina skříňka a bylo by lepší je z návrhu vypustit — argumenty druhé strany sice zaznívají, ale v prvním čtení převaha kladů nad zápory není jistá.
Subjektivní lhůta: devět měsíců jako podivný kompromis
Poslední připomínka míří na subjektivní lhůtu prodlouženou na devět měsíců. Zkušení soudci z krajských i vrchních soudů říkají, že jim to bude stačit, někdo dokonce zmiňuje i šest měsíců. Šest měsíců je ale jednoznačně málo — od okamžiku, kdy se člověk dozví o jednání nasvědčujícím možnému kárnému provinění, je třeba ještě vyžádat spisový materiál. Standardní by bylo dvanáct měsíců; devět měsíců působí jako kočkopes, podivný kompromis, kterému lze těžko rozumět. I tuto lhůtu by stálo za to ještě zvážit a prodloužit.
Závěr
Pokud by se podařilo odstranit uvedené rozpory — a případně zvážit vyloučení zákazu reformationis in peius — vznikla by norma spravedlivá, přísná, systémová i transparentní. Jde o profesionální úpravu týkající se ostře sledované skupiny soudců, státních zástupců a exekutorů, která nastavuje jasná pravidla pro situace, kdy tyto profese selžou, i opravné prostředky proti nespravedlivě uloženým sankcím. Tisk teď posoudí ústavně-právní výbor; případné pozměňovací návrhy mají smysl jen tehdy, najdou-li podporu i u koaličních stran.
